ECLI:CZ:NSS:2015:7.AFS.173.2015:37
sp. zn. 7 Afs 173/2015 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: J. K.,
zastoupený Mgr. Ing. Janem Vránou, advokátem se sídlem Janovského 236/35, Praha 7, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2015, č. j.
10 Af 26/2013 - 114,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2015,
č. j. 10 Af 26/2013 - 114, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 5. 2015,
č. j. 10 Af 26/2013 - 114, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen „finanční ředitelství“)
ze dne 3. 12. 2012, č. j. 8692/12-1300, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzena
rozhodnutí Finančního úřadu v Milevsku (dále jen „správce daně“) ze dne 11. 4. 2012,
č. j. 16957/12/098970302616, č. j. 16975/12/098970302616, č. j. 17019/12/098970302616,
č. j. 17032/12/098970302616, č. j. 17054/12/098970302616, č. j. 17062/12/098970302616,
č. j. 17076/12/098970302616, kterými byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období II. až IV. čtvrtletí 2007, I. až IV. čtvrtletí 2008 a současně sděleno penále,
protože stěžovatel neprokázal uskutečnění zdanitelných plnění podle ust. §72 odst. 1 a §73
zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). Krajský soud
v odůvodnění rozsudku dospěl shodně se správními orgány k závěru, že stěžovatel neunesl
důkazní břemeno. Konkrétně neprokázal přijetí stavebních prací od obchodních společností tak,
jak bylo zaznamenáno ve zpochybněných daňových dokladech. Bylo zjištěno, že tyto společnosti
neměly žádné zaměstnance a osoby, které je měly při jednání zastupovat, neměly vědomost
o tom, co a jak tyto společnosti vykonávaly, stěžovatele neznaly a nikdy s ním nejednaly.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že krajský
soud porušil jeho procesní práva, jelikož rozhodl bez nařízení jednání. Pro takový postup nebyly
splněny podmínky, protože stěžovatel na výzvu krajského soudu podle ust. §51 s. ř. s. podáním
ze dne 24. 2. 2015 zaslaným jak datovou schránkou, tak doporučeně poštou sdělil, že nesouhlasí
s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Krajský soud tím, že o žalobě rozhodl
bez nařízení jednání, postupoval v rozporu s ust. §51 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel dále poukázal
na vady napadeného správního rozhodnutí a na nesprávné právní posouzení. Ačkoliv řada
důkazů svědčí o tom, že se zdanitelná plnění v jednotlivých zdaňovacích obdobích uskutečnila,
finanční ředitelství k tomu nepřihlédlo. V této souvislosti stěžovatel poukázal na daňové doklady,
svědecké výpovědi a další jím předložené listinné důkazy zahrnující objednávky, smlouvy o dílo,
předávací protokoly, položkové rozpočty nebo fotografie staveb. Výslechy dalších svědků správce
daně i finanční ředitelství odmítli pro nadbytečnost. Krajský soud pak nevzal stěžovatelem
tvrzené skutečnosti v úvahu a žalobu zamítl bez dostatečného odůvodnění. Proto stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že břemeno tvrzení
i břemeno důkazní má stěžovatel jako daňový subjekt. Z daňové kontroly vyplynulo,
že stěžovatel se dostal do důkazní nouze, jelikož správci daně předložil jako důkazní prostředky
pouze vystavené doklady od osob, které měly údajně zastupovat předmětné obchodní
společnosti. Protože tyto doklady obsahovaly nečitelné podpisy, nebylo možno určit příjemce
hotovosti. Na základě dožádání místně příslušných správců daně bylo zjištěno, že předmětné
obchodní společnosti jsou nekontaktní, nepodaly daňová přiznání za příslušná zdaňovací období,
neměly zaměstnance a stěžovatel s nimi neuzavíral smlouvy o dílo. Ani svědecké výpovědi
neprokázaly, že by pomocné stavební práce byly skutečně těmito společnostmi ve prospěch
stěžovatele provedeny. Ve zbytku odvolací finanční ředitelství odkázalo na rozhodnutí finančního
ředitelství a navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti primárně poukazoval na vadu řízení před krajským soudem,
kterou spatřoval v tom, že bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, ačkoliv pro takový postup
nebyly splněny zákonné podmínky.
Podle ust. §51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to
účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Podle obsahu spisu krajského soudu bylo stěžovateli zasláno poučení o jeho procesních
právech a povinnostech ze dne 19. 2. 2015, které obsahuje také výzvu ve smyslu ust. §51 odst. 1
s. ř. s., aby stěžovatel ve lhůtě dvou týdnů sdělil, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto
bez nařízení jednání. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel podáním, které bylo doručeno do datové
schránky krajského soudu dne 24. 2. 2015. V tomto podání stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím,
aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání s tím, že požaduje nařízení ústního projednání.
Dne 26. 2. 2015 bylo identické stěžovatelovo podání doručeno krajskému soudu i poštou. Dne
29. 5. 2015 krajský soud rozhodl o stěžovatelově žalobě, aniž by nařídil jednání.
Zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání je zakotvena v čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a v čl. 96 odst. 2 Ústavy). Výjimkou z této zásady je možnost soudu
projednat věc bez nařízení jednání; tato výjimka však musí být vykládána s ohledem na zájmy
účastníka řízení restriktivně, neboť je to účastník řízení, o jehož právech se rozhoduje, a tento
účastník také s řízením disponuje. Ve správním soudnictví je projednání věci upraveno v ust. §49
s. ř. s. Rozhodování o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu bez nařízení jednání je pak
upraveno v ust. §51 a §76 s. ř. s. Jestliže soud rozhodne bez jednání v rozporu se zákonem, lze
v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03, dostupný na www.nalus.usoud.cz).
Otázkou nařízení jednání v řízení před krajskými soudy se Nejvyšší správní soud
opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že účastníkovi řízení nelze upřít právo na veřejné
projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti vyjádřit se k věci (viz např. rozsudky
ze dne 26. 9. 2014, č. j. 7 Azs 196/2014 - 30, ze dne 21. 8. 2013, č. j. 7 Afs 69/2013 - 34,
ze dne 29. 11. 2005, č. j. 4 As 46/2004 - 58, ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 - 59,
a ze dne 30. 9. 2009, č. j. 8 As 49/2008 - 62, všechny dostupné na www.nssoud.cz).
Např. v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, č. j. 4 As 46/2004 - 58, Nejvyšší správní soud uvedl,
že „[s]dělil-li žalobce před uplynutím zákonné dvoutýdenní lhůty, že trvá na nařízení jednání a soud přesto
jednání nenařídil a rozhodl ve věci, došlo v řízení k vadě, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. To samo o sobě představuje naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
což vede ke zrušení rozsudku“. Obdobně v rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 8 As 49/2008 - 62,
Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]rávo účastníka řízení na veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti
včetně možnosti se k věci vyjádřit, je v ústavněprávní rovině garantováno článkem 38 Listiny základních práv
a svobod. Jeho porušení je důvodem ke zrušení rozhodnutí, jež je výsledkem řízení, v němž k takovému pochybení
došlo, a vrácení věci soudu k dalšímu řízení “.
Citované závěry lze aplikovat i v dané věci. Krajský soud zvoleným procesním postupem
znemožnil stěžovateli předložit ke svým tvrzením relevantní důkazní prostředky, rozvést
při jednání argumentaci k žalobním bodům, čímž ve svém důsledku zasáhl i do jeho ústavně
zaručených práv garantovaných v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2
Ústavy.
Procesní postup krajského soudu tak měl za následek takovou vadu, která ve svém
důsledku mohla vést k nezákonnému rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
S ohledem na charakter vady řízení se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat dalšími stížními
námitkami (shodně viz nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 18/04 a ze dne
26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03, oba dostupné na www.nalus.usoud.cz ).
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost důvodná, a proto Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu podle ust. §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 13. srpna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu