ECLI:CZ:NSS:2015:7.AFS.190.2014:28
sp. zn. 7 Afs 190/2014 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Šroubárna
Ždánice, a. s. se sídlem Jiráskova 971, Kyjov, zastoupeného Mgr. Miroslavem Osladilem,
advokátem se sídlem Revoluční 3, Praha 1, proti žalovanému: Celní úřad pro Jihomoravský
kraj, se sídlem Koliště 17, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 6. 8. 2014, č. j. 31 A 35/2014 - 142,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2014, č. j. 31 A 35/2014 - 142, byla
odmítnuta žaloba, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal ochrany před nezákonným
zásahem Celního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „celní úřad“), který podle stěžovatele
spočíval v zaslání zprávy o kontrole po propuštění zboží ze dne 1. 4. 2014, č. j. 842-52/2014-
530000-51 (dále jen „zpráva o kontrole“) bez splnění podmínek pro takový postup
(§88 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále jen „daňový řád“).
Stěžovatel v žalobě požadoval, aby krajský soud zakázal celnímu úřadu pokračovat v porušování
jeho procesních práv vedením daňových řízení zahájených v důsledku nezákonného zaslání
zprávy o kontrole a zároveň se domáhal toho, aby krajský soud přikázal celnímu úřadu obnovit
právní stav tak, jak byl před nezákonným zasláním zprávy o kontrole.
Krajský soud v odůvodnění usnesení nejprve odkázal na rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 8. 2009, čj. 1 Aps 2/2009 - 143, ze dne 3. 11. 2011, čj. 2 Aps 2 /2011 - 95,
ze dne 25. 9. 2007, čj. 8 Aps 4/2007 - 47, ze dne 4. 7. 2008, čj. 2 Aps 4/2006 - 77
a ze dne 25. 9. 2007, čj. 8 Aps 4/2007-47 s tím, že v případě stěžovatele byla kontrola ukončena,
bez ohledu na posuzování zákonnosti nebo nezákonnosti ukončení kontroly, a na základě takto
ukončené kontroly byly vydány dodatečné platební výměry. Krajský soud dále zdůraznil,
že stěžovatel se nedomáhal výlučně určení, zda bylo ukončení kontroly nezákonné, nýbrž
požadoval, aby krajský soud zakázal celnímu úřadu pokračovat v porušování jeho procesních
práv vedením daňových řízení zahájených v důsledku nezákonného zaslání zprávy o kontrole.
Přitom však podal proti vydaným dodatečným platebním výměrům odvolání, takže měl možnost
namítat porušení procesních předpisů, tedy i nesprávné ukončení kontroly, v řízení o odvolání
proti dodatečným platebním výměrům. V souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího správního
soudu dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatelova žaloba je podle ust. §85 s. ř. s. nepřípustná.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
kterou opírá o důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti odkázal
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2006, čj. 8 Aps 2/2006 - 95
a ze dne 3. 6. 2004, čj. 2 Afs 17/2003 - 54, a dále na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008 - 98, a ze dne 31. 8. 2005,
čj. 2 Afs 144/2004 - 110. Z citované judikatury podle stěžovatele vyplývá, že n ezákonné zaslání
zprávy o kontrole lze považovat za zásah ve smyslu ust. §82 s. ř. s., přičemž v usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs 144/2004 - 110
je uvedeno, že právní názor, podle něhož by se proti vyřízení nebo nevyřízení námitek mohl
daňový subjekt bránit až v žalobě proti rozhodnutí o daňové povinnosti, je neudržitelný
a v konečném důsledku by znamenal odepření soudní ochrany. Stěžovatel argumentoval,
že z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že odmítnutí žaloby
krajským soudem zakládá porušení práva na soudní ochranu zakotvenou v čl. 36 Listiny
základních práva a svobod. Krajský soud napadené usnesení opřel pouze o rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2007, čj. 8 Aps 4/2007 - 47, přičemž právní závěry v něm
vyslovené jsou v rozporu s právním názorem obsaženým v usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs 144/2004 - 110. Krajský soud
odůvodnil napadené usnesení rozsudkem Nejvyššího správního soudu, který byl vydán v rozporu
s ust. §17 s. ř. s., čímž bylo porušeno právo na zákonného soudce a právo na soudní ochranu
(viz čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Proto stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Celní úřad se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry krajského soudu
a odmítl stěžovatelův názor, že zaslání zprávy o kontrole může představovat nezákonný zásah.
Podle celního úřadu nebyla splněna jednak podmínka, že stěžovatel byl přímo zkrácen na svých
právech, a jednak podmínka nezákonnosti zásahu, resp. nezákonnosti zprávy o kontrole. Celní
úřad vyjádřil nesouhlas i s názorem stěžovatele, že bylo zasaženo do jeho práva na soudní
ochranu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Ne každé pochybení
správního orgánu musí nutně vést k soudnímu zásahu, neboť na spravedlivost řízení je nutno
pohlížet jako na celek a je nutno přihlížet k závažnosti eventuálních pochybení v postupu
správního orgánu a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení. Podle celního úřadu pouze velmi
vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit konsekvence v podobě soudního zásahu. V této
souvislosti odkázal celní úřad na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003,
sp. zn. I. ÚS 148/02. Ze všech uvedených důvodů celní úřad navrhl, aby kasační stížnost byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvodem, který uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu zahájil celní úřad kontrolu správnosti celního prohlášení
po propuštění zboží (dále jen „kontrola“) ve smyslu čl. 78 nařízení rady (EHS) č. 2913/92,
kterým se vydává celní kodex Společenství. V průběhu kontroly bylo zjištěno, že v důsledku
deklarování nesprávných údajů o sazebním zařazení zboží v celních prohlášeních byl celní dluh
vyměřen nesprávně nižší oproti zákonné povinnosti. Dne 25. 2. 2014 bylo stěžovateli doručeno
předvolání k jednání na 10. 3. 2014. Předseda představenstva stěžovatele se omluvil a požádal
o stanovení nového termínu. Celní úřad pak předvolal stěžovatele k jednání na 31. 3. 2014.
Předseda představenstva se ze zdravotních důvodů nemohl účastnit ani tohoto jednání. Poté celní
úřad vyzval stěžovatele, aby doplnil důvody, pro které se nemohl dostavit k jednání
dne 10. 3. 2014. Omluvu stěžovatele (vážné rodinné důvody) pak vyhodnotil jako nedostatečnou
a s ohledem na znění ust. §88 odst. 5 daňového řádu zaslal zprávu o kontrole do datové schránky
stěžovatele, jemuž byla doručena dne 10. 4. 2014. K tomuto datu byla kontrola ukončena a celní
úřad dne 11. 4. 2014 vydal podle ust. §251 odst. 1 písm. a) daňového řádu dodatečné platební
výměry. Proti těmto dodatečným platebním výměrům podal stěžovatel odvolání.
Podle ust. §85 s. ř. s. je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat
jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl
nezákonný.
Podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže je návrh
podle tohoto zákona nepřípustný.
Pro posouzení otázky, zda krajský soud postupoval zákonným způsobem, když odmítl
stěžovatelovu žalobu jako nepřípustnou, je podstatné, zda se stěžovatel mohl ochrany (nápravy)
proti nezákonnému zásahu celního úřadu (tvrzené nezákonné zaslání zprávy o kontrole) domáhat
jinými právními prostředky. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že za situace, kdy daňová
kontrola byla ukončena, a na základě této ukončené daňové kontroly byly vydány dodatečné
platební výměry, proti kterým podal stěžovatel odvolání, se stěžovatel mohl domáhat nápravy
v řízení o odvolání proti dodatečným platebním výměrům. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší
správní soud již v rozsudku ze dne 25. 9. 2007, čj. 8 Aps 4/2007 - 47, ze kterého ostatně vycházel
i krajský soud v napadeném usnesení. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl,
že „účelem ochrany poskytované podle §82 s. ř. s. je zajistit ukončení nezákonného zásahu správního orgánu,
proti kterému se nelze bránit jinými právními prostředky. Prováděl-li správce daně daňovou kontrolu v rozporu
se zákonem, po jejím ukončení nezákonný stav pominul, ledaže by trvaly jeho důsledky. Důsledkem ale nelze
rozumět vydání rozhodnutí, které lze napadnout po vyčerpání řádných opravných prostředků žalobou
podle §65 s. ř. s. Daňový subjekt tedy byť i nezákonným ukončením daňové kontroly neztrácí právo napadnout
výsledky této kontroly jinými právními prostředky.“ Ve stěžovatelově případě byla daňová kontrola
ukončena dne 10. 4. 2014 zasláním zprávy o kontrole. Proti následujícího dne vydaným
dodatečným platebním výměrům podal stěžovatel odvolání a nic mu tedy nebránilo uplatnit
v odvolacím řízení námitky proti postupu celního úřadu ohledně zaslání zprávy o kontrole. Mohl
se tedy domáhat ochrany jinými právními prostředky. Nejvyšší správní soud se proto zcela
ztotožňuje se závěry krajského soudu.
Postup krajského soudu je v souladu i s aktuální judikaturou Nejvyššího správního soudu,
viz např. rozsudek ze dne 5. 6. 2014, čj. 7 Afs 9/2014 - 34. V uvedené věci se daňový subjekt
domáhal ochrany před nezákonným zásahem finančního úřadu spočívajícím v ukončení daňové
kontroly daně z příjmů právnických osob, ale nepodal odvolání proti platebním výměrům, které
správce daně na základě daňové kontroly vydal. Nejvyšší správní soud potvrdil správnost závěrů
krajského soudu, že daňový subjekt nevyužil právní prostředky, jimiž se mohl domáhat ochrany
a nápravy ve správním řízení. Podle Nejvyššího správního soudu postupem správce daně nebylo
daňovému subjektu znemožněno dosáhnout v daňovém řízení změny výše částky doměřené
na základě daňové kontroly. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku uvedl: „Byla-li daň stanovena
v nesprávné výši, měl stěžovatel možnost využít postupu podle ust. §141 odst. 2 daňového řádu, tedy podat
dodatečné daňové přiznání na daň nižší, než je poslední známá daň. V nalézacím daňovém řízení lze totiž dosud
stanovenou daň měnit jak z důvodů zjištěných daňovým subjektem, tak i správcem daně po celou dobu běhu
prekluzivní lhůty pro stanovení daně (§148 daňového řádu). Právní moc vydaných platebních výměrů, která
mimo jiné umožňuje daňovému subjektu domoci se soudní ochrany, není na překážku doměření daně.
V materiálním slova smyslu jsou práva a povinnosti s konečnou platností určeny až uplynutím prekluzivní lhůty
pro stanovení daně. O výši daně stanovené v doměřovacím řízení vydá správce daně vždy rozhodnutí (dodatečný
platební výměr), proti němuž lze podat odvolání (s výjimkou uvedenou v ust. §144 odst. 4 daňového řádu).
Rozhodnutí o odvolání pak lze napadnout žalobou podle ust. §65 a násl. s. ř. s. Ze shora uvedeného je zřejmé,
že stěžovatel měl ve správním řízení, a eventuelně i v následném soudním přezkumu, k dispozici právní
prostředky, jimiž se mohl domáhat ochrany před tvrzeným nezákonným zásahem.“
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stížní námitkou, že závěry vyslovené Nejvyšším
správním soudem v rozsudku ze dne 25. 9. 2007, čj. 8 Aps 4/2007 - 47, jsou v rozporu se závěry
obsaženými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005,
čj. 2 Afs 144/2004 - 110. Podle stěžovatele spočívá rozpor v tom, že rozsudek osmého
tříčlenného senátu nerespektuje právní názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu,
podle kterého je neudržitelná taková situace, ve které by se mohl daňový subjekt bránit proti
nezákonnému zásahu až v žalobě proti meritornímu rozhodnut. Stěžovatel sice na podporu své
argumentace cituje pasáže z obou rozhodnutí, ale ty vytrhává z kontextu a nezohledňuje smysl
závěrů, které jsou v nich uvedeny. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu se týkalo situace, kdy nezákonný zásah spočíval
v nezákonném zahájení nebo provádění daňové kontroly. Nezákonný zásah tak byl posuzován
s ohledem na skutečnost, že daňová kontrola ještě nebyla ukončena, tudíž nepominul nezákonný
stav. V takových případech proto rozšířený senát Nejvyššího správního soudu shledal
nepřípustným, aby se daňový subjekt mohl bránit až žalobou proti rozhodnutí o daňové
povinnosti, jelikož v takových situacích by nebylo jisté, zda celní úřad vydá takové rozhodnutí,
a zda se tedy námitkou nezákonného postupu vůbec bude zabývat. Naopak v rozsudku
ze dne 25. 9. 2007, čj. 8 Aps 4/2007 - 47, se Nejvyšší správní soud zabýval situací, kdy daňová
kontrola byla ukončena, ať již zákonným nebo nezákonným postupem, a bylo vydáno rozhodnutí
o daňové povinnosti. V takovém případě může daňový subjekt podat odvolání, v němž může
namítat nezákonné ukončení daňové kontroly, se kterým se správní orgán musí v rozhodnutí
o odvolání vypořádat. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku navíc odkázal na závěry
vyslovené rozšířeným senátem právě v usnesení ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs 144/2004 - 110,
a tyto závěry nezpochybnil. Naopak zopakoval, že zahájení a provádění daňové kontroly může
být podle okolností nezákonným zásahem, proti kterému je možno podat žalobu
podle ust. §82 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud se tudíž v rozsudku ze dne 25. 9. 2007,
čj. 8 Aps 4/2007 - 47, neodchýlil od závěrů uvedených v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs 144/2004 - 110, nýbrž řešil odlišnou právní otázku.
Z výše uvedeného je zřejmé, že stížní námitka je nedůvodná a stěžovatelovy odkazy v kasační
stížnosti na rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou nepřiléhavé. Nedošlo proto
ani k porušení stěžovatelem citovaných článků Listiny základních práv a svobod.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a celnímu úřadu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu