ECLI:CZ:NSS:2015:7.AFS.266.2015:39
sp. zn. 7 Afs 266/2015 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: CIDEX
s. r. o., se sídlem Křemencova 178, Praha 1, zastoupena Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem,
se sídlem Hybernská 20, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. 5 Af 16/2011 – 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně CIDEX s. r. o. domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 23. 9. 2015, č. j. 5 Af 16/2011 – 66, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
23. 9. 2015, č. j. 5 Af 16/2011 – 66, zamítl žalobu společnosti CIDEX s. r. o., kterou se domáhala
přezkoumání a zrušení rozhodnutí původně žalovaného Finančního ředitelství v Praze ze dne
28. 1. 2011, č. j. 218/11- 1400-201897, (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Poděbradech (dále také „správce
daně“) ze dne 29. 9. 2010, č. j. 43340/10/055960201200, - výzva k zaplacení daňového
nedoplatku ručitelem podle §57a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb ., o správě daní a poplatků,
ve znění předpisů účinných v rozhodné době, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“),
kterým byla žalobkyně vyzvána k úhradě daňového nedoplatku daňového dlužníka: MTS Group
s.r.o., v konkursu (dále jen „daňový dlužník“), ve výši 150.000 Kč (dále jen „daň“).
Městský soud ve svém rozsudku nejprve podrobně rekapituloval obsah předloženého
správního spisu, především průběh daňového řízení předcházejícího vydání žalobou napadeného
rozhodnutí a zdůraznil pro věc rozhodné skutkové okolnosti. V odůvodnění rozsudku zejména
konstatoval, že na majetek daňového dlužníka byl s účinností ke dni 18. 8. 2010 prohlášen
konkurs. Následně byla žalobkyně rozhodnutím ze dne 29. 9. 2010,
č. j. 43340/10/055960201200, (dále též „výzva“), vyzvána správcem daně k úhradě daňového
nedoplatku daňového dlužníka, jehož byla zákonnou ručitelkou podle §8 odst. 1 písm. a) zákona
č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon
o trojdani“). Žalobkyně se splněním uloženého ručitelského závazku nesouhlasila, a proto jej
napadla nejprve odvoláním a po jeho zamítnutí i správní žalobou u městského soudu.
Vzhledem k tomu, že v mezidobí ode dne vydání výzvy (29. 9. 2010) do rozhodnutí
odvolacího správního orgánu (28. 1. 2011) pozbyl účinnosti zákon o správě daní a poplatků
a naopak nabyl účinnosti zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), zabýval
se městský soud nejprve otázkou použitelnosti daňového řádu na projednávanou věc a tím,
zda daňový řád obsahuje shodné podmínky pro vydání ručitelské výzvy jako zákon o správě daní
a poplatků.
Městský soud dospěl k závěru, že nová právní úprava obsažená v daňovém řádu (§171
odst. 3) oproti ust. §57a odst. 1 záko na o správě daní a poplatků má nově výslovné zmocnění
k vydání ručitelské výzvy bez ohledu na to, zda vůči daňovému dlužníkovi bylo či nebylo
zahájeno insolvenční řízení. Insolvenční řízení proto neznamená překážku pro vydání výzvy
ručiteli [srov. §183 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen „insolvenční
zákon“)]. Z tohoto důvodu městský soud neshledal opodstatněnou ani žalobní námitku, že výzvu
ručiteli nebylo možno ze strany správních orgánů vydat, neboť toto oprávnění nebylo výslovně
zakotveno v zákoně o správě daní a poplatků a správce daně měl vyčkat výsledku insolven čního
řízení.
Městský soud také dovodil, že ocitl-li se daňový dlužník v úpadku, resp. došlo-li
k prohlášení konkursu na majetek daňového dlužníka, je tato skutečnost dostatečným průkazem
toho, že by vymáhání daňového nedoplatku bylo bezvýsledné. S poukazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 22/2010 – 44, pak dospěl k závěru, že podmínky
pro vydání ručitelské výzvy jsou vždy dány tehdy, byl-li na majetek daňového dlužníka prohlášen
konkurs. Za tohoto stavu (prohlášení konkursu) není proto obligatorním předpokladem
pro vydání ručitelské výzvy předchozí výzva adresovaná daňovému dlužníku k úhradě daňového
nedoplatku v náhradní lhůtě. Je tomu tak proto, že tento úkon by byl nadbytečný a trvání na jeho
provedení by bylo přepjatým formalismem. Za popsaného stavu (po prohlášení konkursu) by sice
bylo možno daňovou exekuci nařídit, nešla by však vykonat [§109 odst. 1 písm. c) insolvenčního
zákona].
Městský soud nepřisvědčil názoru žalobkyně, že pokud by správní orgány svou
pohledávku řádně přihlásily a lhůtu k přihlášení této pohledávky nezmeškaly, mohlo by dojít
k postupu dle §140 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. k započtení nyní po žalobkyni vymáhané
pohledávky s přeplatkem na dani u jiného správce. Ze znění tohoto ustanovení insolvenčního
zákona vyplývá, že podmínkou pro započtení je existence vzájemné pohledávky věřitele
a dlužníka. Správce daně byl ale ve vztahu k daňovému dlužníkovi toliko v postavení věřitele,
nikoliv zároveň v postavení dlužníka. Na osobním daňovém účtu daňového dlužníka evidoval
správce daně jen daňový nedoplatek ve výši vymáhané právě po žalobkyni. Nadto §140 odst. 2
a 3 insolvenčního zákona lze užít i s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 7. 2013, č. j. 7 Afs 64/2011 – 55 , jen k započtení soukromoprávních pohledávek (v případě
pohledávky správce daně se o soukromoprávní pohledávku nejedná).
Na místě nebyla ani poukazovaná aplikace §64 odst. 2 zákona o spr ávě daní a poplatků
ve vztahu k přeplatku na dani ( daň z přidané hodnoty) daňového dlužníka evidovaného
u Finančního úřadu v Pardubicích.
Je tomu tak proto, že zvolený postup by bylo možno realizovat jen do prohlášení
konkursu na majetek daňového dlužníka a konání přezkumného jednání, kterým byl den
18. 8. 2010. Jelikož však správce daně požádal o převedení přeplatku evidovaného u Finančního
úřadu v Pardubicích až dne 8. 11. 2010, nebylo již možno tomuto požadavku vyhovět (jednalo
by se o nepřípustné započtení). Stejně tak nebylo možno tomuto požadavku na započtení
dle §64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků vyhovět proto, že pohledávka správce daně
za daňovým dlužníkem ve výši 150.000 Kč nebyla tímto správce m daně přihlášena
do insolvenčního řízení ve smyslu §40a odst. 1 a 4 zákona o správě daní a poplatků. Městský
soud proto přisvědčil žalobkyni v tom, že pokud by správce daně přihlásil svou pohledávku
ve výši 150.000 Kč do insolvenčního řízení, mohl dosáhnout (ovšem nejpozději do přezkoumání
této pohledávky v přezkumném řízení, které se konalo dne 18. 8. 2010) jejího uspokojení mimo
insolvenční řízení užitím daňového přeplatku evidovaného Finančním úřadem v Pardubicích
na úhradu předmětného nedoplatku podle pravidel zakotvených v §64 odst. 4 a §40a zákona
o správě daní a poplatků.
Za situace, kdy §57a citovaného zákona o správě daní a poplatků neukládá povinnost
správci daně přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení, resp. neváže vznik ručitelského
závazku žalobkyně na předchozí obligatorní přihlášení pohledávky správcem daně v insolvenčním
řízení, není takový postup podmínkou předcházející vydání ručitelské výzvy. Naopak v takovém
případě, dojde-li k úhradě pohledávky za daňového dlužníka, může nabyvatel této pohledávky,
jenž uspokojil věřitele s nepřihlášenou pohledávkou, tuto svou pohledávku přihlásit jako
pohledávku podmíněnou. Ze všech uvedených důvodů městský soud shledal podanou žalobu
neopodstatněnou, a proto ji zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, kterou opřela o důvody obsažené v §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka městskému soudu především vytýká, že nesprávně po právní stránce
posoudil otázku pochybení správce daně, který nekonal s péčí řádného hospodáře a svou
pohledávku ve výši 150.000 Kč řádně nepřihlásil v insolvenčním řízení s daňovým dlužníkem
do 18. 8. 2010. Toto pochybení již ze své podstaty nelze odstranit a postup správce daně
a žalovaného v její věci není ničím jiným nežli zhojením předchozího vadného postupu správce
daně. Důsledkem takového jednání je její nepřiměřené daňové zatížení jako ručitelky.
Nelze přece po ní spravedlivě požadovat, aby plnila za daňového dlužníka v situaci,
kdy to byl správce daně, kdo zavinil, že daňový nedoplatek nemohl být vybrán z prostředků
daňového dlužníka evidovaných ke dni vzniku pohledávky správce daně za daňovým dlužníkem
u Finančního úřadu v Pardubicích. Byl to tak správce daně, který svým opomenutím zapříčinil
promeškání zákonných lhůt pro uspokojení svého nároku, čímž ztratil jakoukoliv možnost
vymoci tento nedoplatek na daňovém dlužníku. V její věci byly jednoznačně dány podmínky
pro aplikaci §549 zákona č. 40/1964 Sb., o bčanský zákoník a žalovaný správní orgán a městský
soud v rozporu se zákonem nesprávně posoudily právní otázku předmětného sporu.
Stěžovatelka má posléze za to, že s právní orgány ani městský soud nezohlednily
skutečnost, že po prohlášení konkursu insolvenční správce podal dne 29. 11. 2010 odpůrčí
žalobu, kterou zpochybnil platnost a účinnost převodu nemovitosti z vlastnictví daňového
dlužníka do jejího vlastnictví. Žalovaný tedy rozhodoval dne 28. 1. 2011 za stavu,
kdy na v příslušném listu vlastnictví byla vyznačena poznámka, že věc - převáděná nemovitost je
sepsána do majetkové podstaty daňového dlužníka. Je tak evidentní, že ke dni rozhodování
původního žalovaného Finančního ředitelství v Praze byl veden spor o vlastnictví předmětu daně,
za kterou ručila. Pokud městský soud za této situace nezkoumal, zda bylo vůbec žalobou
napadené rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, či nikoliv, je jeho rozsudek také nezákonný.
Nikterak nerozporuje, že byla až do 13. 10. 2015 evidována v katastru nemovitostí jako vlastník
koupené nemovitosti, nicméně poznámka o zahrnutí do majetkové podstaty daňového dlužníka
zpochybňovala vlastnictví této nemovitosti a tato okolnost proto měla být městským soudem
zohledněna. Nadto z dohody o mimosoudním vyrovnání ze dne 11. 7. 2014 vyplývá, že ztratil a
právo s nemovitostí disponovat a že veškerá právní jednání od uzavření dohody činil výlučně
insolvenční správce daňového dlužníka. Předesílá i obsah poukazované dohody, podle které bude
nemovitost prodána a výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi ní a majetkovou podstatu daňového
dlužníka v poměru 27,5/72,5. Žalovaný správní orgán i městský soud ale měly i tuto okolnost
vzít v potaz, což ovšem neučinily. Městský soud navíc v tomto směru nereagoval ani na totožné
tvrzení předestřené tomuto správnímu soudu při jednání dne 23. 9. 2015. Napadený rozsudek je
proto i dílem nepřezkoumatelný.
Žalované Odvolací finanční ředitelství se plně ztotožňuje s právními závěry městského
soudu. Tento správní soud se při svém rozhodování jednoznačně vyjádřil, proč žalobnímu
návrhu stěžovatelky nemohlo být vyhověno. Vymáhání nedoplatku po daňovém dlužníkovi, resp.
jeho bezvýslednost nebylo třeba více prokazovat, neboť byla dostatečně osvědčena usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2010, kterým byl zjištěn úpadek daňového
dlužníka, když tato společnost byla předlužena. Ve shodě s městským soudem má za to,
že přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení není podmínkou postupu správce daně dle
§57a zákona o správě daní a poplatků , resp. není rozhodné pro vydání výzvy ručiteli. Oba státní
orgány (žalovaný správní orgán i správní soud) byly povinny vycházet ze skutkového stavu věci,
který tu byl ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí. K tomuto okamžiku však byla stále
v příslušném katastru nemovitostí jako vlastník uváděna stěžovatelka. Námitka, že žalovaný
správní orgán a městský soud měly zohlednit postup insolvenčního správce proto není důvodná.
Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3, 4 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační
stížnosti a při tom dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podává nejen z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, ale také pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů (str. 4 odst. 2 kasační stížnosti), když se městský soud dostatečně
nezabýval předestřenou argumentací stěžovatelky a předloženými důkazy. Za tohoto stavu
se proto Nejvyšší správní soud zabýval nejprve vznesenou otázkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku městského soudu.
Jde-li o vytýkanou nepřezkoumatelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], Nejvyšší správní
soud konstatuje, že jde o vlastnost rozhodnutí správního soudu, ke které je povinen přihlížet
z úřední povinnosti. K posouzení této vady řízení musel Nejvyšší správní soud přistoupit
přednostně. Je tomu tak proto, že by bylo přinejmenším předčasné, aby se nejdříve zabýval
právním posouzením věci samé, byl-li by současně napadený rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelný nebo byl-li by založen na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí
o věci samé. Rozhodující správní soud není přitom limitován dispo ziční zásadou (srov. §75
odst. 2 s. ř. s. či §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) .
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
městského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle
ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat především vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I
ÚS 741/06, (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění
rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem
postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kl adeným na obsah
odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má
nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena “. Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dos tupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž konstatoval,
že: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla up latněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššíh o
správního soudu, v němž vyložil, že: „ Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závě ry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“ . Nejvyšší správní soud též
vyslovil v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz,
že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval p opsaný skutkový stav pod
zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkou matelné pro nedostatek důvodů
a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ . Judikatuře Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl
uveřejněn pod č. 689/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je jinak společný
závěr, že „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud n epovažoval za
důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde -li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení
klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby . Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen
pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkr étně její nesprávnost spočívá“. Nejvyšší správní
soud též vyslovil v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, který byl uveřejněn
pod č. 787/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že „opomene-li krajský (městský)
soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho
rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.)“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že má -li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností.
Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen
prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak
o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je správní
soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. §75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na §71 odst. 2 věta třetí
s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze okolnost, že obsah odůvodnění
rozhodnutí správního soudu v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči
tomuto rozhodnutí ze strany účastníků řízení. Pokud by vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo
by nereflektovalo žalobní námitky a zásadní argumentaci, o níž se opírá, mělo by to nutně
za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost. Tak tomu ale v projednávané věci není.
Napadený rozsudek městského soudu je v uvedeném směru a rozsahu plně
přezkoumatelný. Je z něj dostatečně patrné, že správní soud posoudil zákonnost napadeného
rozhodnutí skrze žalobní námitky obsažené v podané žalobě ze dne 3. 3. 2011 a že při svém
rozhodování vyšel ze skutkového stavu zjištěného žalovaným, který zde byl ke dni vydání
žalobou napadeného rozhodnutí původního žalovaného Finančního ředitelství v Praze (tj. ke dni
28. 1. 2011).
Městský soud ve svém rozsudku zcela konkrétně uvedl na str. 5 odst. 4 a na str. 6 odst. 4
a násl., že ve smyslu ust. §75 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl
v době rozhodování správního orgánu. Zřetelně vyslovil, že z tohoto důvodu nemohl zohlednit
skutečnosti dokládané stěžovatelkou až při jednání, neboť šlo o skutečnosti, které nastaly
po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Na uvedeném ničeho nemění ani okolnost,
že insolvenční správce podal dne 29. 11. 2010 odpůrčí žalobu, kterou zpochybnil platnost
a účinnost převodu nemovitosti z vlastnictví daňového dlužníka do vlastnictví stěžovatelky.
Ke dni rozhodování původně žalovaného Finančního ředitelství v Praze byla stěžovatelka stále
vlastníkem zcizené nemovitosti, přestože na příslušném listu vlastnictví byla k tomuto datu
vyznačena poznámka, že věc - převáděná nemovitost je sepsána do majetkové pods taty daňového
dlužníka. Rozhodnou okolností však bylo to, že stěžovatelka byla ke dni (28. 1. 2011) zapsána
v katastru nemovitostí jako vlastník zcizené nemovitosti, u které přímo ze zákona ručila
za úhradu daně z převodu nemovitostí.
Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by napadený rozsudek městského soudu trpěl
stěžovatelkou namítanou nepřezkoumatelností.
Obdobně jako městský soud je i Nejvyšší správní soud při přezkoumávání zákonnosti
soudních rozsudků správních úseků krajských soudů (Městského soudu v Praze), resp. jimi
přezkoumávaných správních rozhodnutí povinen vycházet ze skutkového a právního stavu, který
zde byl v době rozhodování správního orgánu (srov. §120 s. ř. s. ve spojení s §75 odst. 1
a 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tedy není oprávněn při svém rozhodování zohlednit úkony
účastníků řízení a rozhodnutí insolvenčního soudu či jiného správního orgánu (katastrálního
úřadu), ke kterým došlo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, nebo které sice k tomuto
datu již existovaly, ale nebyly provedeny jako důkaz (čl. IV. kasační stížnosti). Naopak není třeba
prokazovat takové skutečnosti, které jsou rozhodujícímu orgánu známé z jeho úřední činnosti,
jako jsou například údaje veřejných rejstříků (údaje uvedené v katastru nemovitostí). Žalovaný
správní orgán, městský soud i Nejvyšší správní soud proto musely vycházet z toho,
že stěžovatelka byla ke dni 28. 1. 2011 vlastníkem zcizené nemovitosti a v důsledku toho i podle
§8 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani ručitelem daně z převodu nemovitostí, jehož poplatníkem
byl daňový dlužník. Na uvedeném ničeho nemění ani stěžovatelkou předestřená odpůrčí žaloba
insolvenčního správce, podaná u insolvenčního soudu dne 29. 11. 2010. Obdobně v této věci
postrádá relevanci i stěžovatelkou poukazovaný judikát Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 A 69/2000 - 65. Je tomu tak proto, že v této věci - do rozhodnutí původně žalovaného
Finančního ředitelství v Praze dne 28. 1. 2011 - byla vlastníkem převáděné nemovitosti stále
stěžovatelka. Pokud pak po tomto datu došlo ke změně vlastnictví převáděné nemovitosti, nic
nebránilo stěžovatelce, či daňovému dlužníku, domáhat se změny výše daňové povinnosti
(ručitelského závazku) prostřednictvím mimořádných opravných prostředků, či jiných dozorčích
prostředků daňového práva.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka vytýká městskému soudu nesprávný
právní názor, pokud dovodil, že nebylo vadou řízení před správními orgány a v rozporu
se zákonem, nepřihlásil-li správce daně svou pohledávku do insolvenčního řízení daňového
dlužníka, a že proto nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání výzvy dle §57a zákona
o správě daní a poplatků, resp. dle §171 odst. 3 daňového řádu.
Podle §57a zákona o správě daní a poplatků je nedoplatek povinen uhradit také ručitel,
pokud mu zákon povinnost ručení ukládá a pokud jej správce daně k úhradě nedoplatku vyzve
a současně stanoví lhůtu k jeho úhradě. Správce daně je oprávněn ručitele vyzvat pouze tehdy,
nebyl-li nedoplatek uhrazen daňovým dlužníkem, ačkoliv byl daňový dlužník o jeho úhradu
bezvýsledně upomenut a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání, pokud není zřejmé,
že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné.
Podle §171 odst. 3 daňového řádu lz e vydat výzvu ručiteli, pokud nebyl nedoplatek
uhrazen daňovým subjektem, ačkoliv byl daňový subjekt o jeho úhradu bezvýsledně upomenut,
a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání na daňovém subjektu, pokud není zřejmé,
že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné; výzvu ručiteli lze vydat rovněž po zahájení
insolvenčního řízení vůči daňovému subjektu.
Podle §264 odst. 1 daňového řádu řízení nebo postupy, které byly zahájeny podle
dosavadních právních předpisů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí a práva
a povinnosti z nich plynoucí se posoudí podle ustanovení tohoto zákona, která upravují řízení
nebo postupy, které jsou jim svou povahou a účelem nejbližší.
Podle §264 odst. 2 věty prvé daňového řádu právní úkony, zejména rozhodnutí vydaná
správcem daně, a jejich účinky ve správě daní, které nastaly do dne nabytí účinnosti tohoto
zákona, zůstávají zachovány; to platí i pro plné moci uplatněné přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona s tím, že jejich účinky se posuzují podle tohoto zákona.
Rozsudek městského soudu není nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení.
Z předestřené dikce zákona o správě daní a poplatků a daňového řádu vyplývá,
že podmínkou pro vydání výzvy správcem daně k úhradě ručitelského závazku stěžovatelky není
ani podle zákona o správě daní a poplatků, ani podle daňového řádu, předchozí postup správního
orgánu (správce daně) podle §173 insolvenčního zákona, tedy přihlášení pohledávky za daňovým
dlužníkem u insolvenčního soudu po zahájení insolvenčního řízení, byl-li zjištěn jeho úpadek,
nebo pokud mu tento úpadek hrozí (§136 téhož zákona). Městský soud proto nepochybil, pokud
nezrušil žalobou napadené rozhodnutí pro stěžovatelkou nedůvodně vytýkanou vadu, spočívající
v nečinnosti správce daně s přihlášením své pohledávky za daňovým dlužníkem, ocitl- li se daňový
dlužník po vzniku daňové povinnosti v insolvenci. Je tomu tak proto, že tuto nečinnost správce
daně nelze považovat ani za vadu řízení před správním orgánem, ani za jinou nezákonnost.
Na uvedeném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že jednání správce daně, který by si
byl vědom úpadku daňového dlužníka a přesto nepřihlásí svou splatnou pohledávku
v insolvenčním řízení nejpozději ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku vydaném podle §136
odst. 2 insolvenčního zákona (např. s vědomím, že tato pohledávka je ze zákona dostatečně
zajištěna ručitelským závazkem nabyvatelem převáděné nemovitosti), by bylo možno po právu
označit za jednání, které neodpovídá péči řádného hospodáře. Jinými slovy vyjádřeno, nedojde-li
ze strany zákonodárce k modifikaci zákonných podmínek ručitelského závazku podle §171
daňového řádu tak, že podmínkou k vydání výzvy ručiteli bude nově i předchozí přihlášení
pohledávky v insolvenčním řízení příslušného daňového dlužníka (mimo toliko dosavadního
prokazatelného zjištění bezvýslednosti vymáhání), nelze k případné nečinnosti správce daně
(popřípadě k pohnutkám, které jej k tomu vedly) ze strany správních soudů nijak přihlížet.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve své kasační stížnosti blíže nerozporovala právní
posouzení naplnění zákonných podmínek pro vydání ručitelské výzvy správcem daně, resp. na ní
navazujícího potvrzujícího rozhodnutí původně žalovaného Finančního ředitelství v Praze,
Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem konstatuje, že u žalobou napadeného
rozhodnutí byly naplněny zákonné podmínky pro jeho vydání.
Stěžovatelka v čl. III. kasační stížnosti namítá, že v její věci byly jednoznačně dány
podmínky pro aplikaci §549 zákona č. 40/1964 Sb., o bčanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „občanský zákoník).
Tato stížnostní námitka není přípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. k asační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49,
dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil, že: „Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby
stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst.
4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové
novoty. K takto uplatněným nový skutečnostem soud při svém rozhodování nepřihlíží“.
Ve světle uvedené zásady proto není přípustná námitka kasační stížnosti o tom, že „byly
jednoznačně splněny podmínky pro uplatnění §549 občanského zákoníku a že v tomto směru
uvedené finanční ředitelství a městský soud nesprávně po právní stránce posoudily předmětný
spor“. Je tomu tak proto, že touto stížnostní námitkou stěžovatelka brojí v projednávané věci
proti zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne
28. 1. 2011, č. j. 218/11-1400-201897, a proti zákonnosti napadeného rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. 5 Af 16/2011 – 66, kterou neuplatnila v žalobním bodě již
v řízení před městským soudem, jehož výše uvedené rozhodnutí má být Nejvyšším správním
soudem přezkoumáno, ač tak učinit zcela jistě mohla.
Stěžovatelka tak svým postupem (neuvedením námitky o nutnosti aplikace §546
občanského zákoníku v žalobě) neumožnila městskému soudu, aby skrze tuto námitku a použité
argumenty posoudil v uvedeném směru zákonnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud se proto z důvodu nepřípustnosti blíže nezabýval uvedenou stížnostní námitkou ani k ní
předestřenou argumentací.
Nad rámec toho, co bylo uvedeno ve věcném obsahu stížnostní námitky (ručitel může
plnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokoje na dlužníkem) je snad
možno říci to, že §546 a násl. občanského zákoníku (smluvní ručitelský závazek) na institut
ručení podle §57a zákona o správě daní a poplatků, resp. §171 daňového řádu (ručení
ze zákona) vůbec nedopadá a nelze jej použít ani podpůrně. Obdobně pak nelze posuzovat
ani otázku subjektivního zavinění správce daně.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost směřující proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. 5 Af 16/2011 – 66, protože není
důvodná (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Úspěšnému žalovanému správnímu orgánu podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační
stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu