ECLI:CZ:NSS:2015:7.AFS.28.2015:69
sp. zn. 7 Afs 28/2015 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava
Hubáčka a soudkyň Mgr. Jitky Zavřelové a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci žalobkyně:
YXELL s. r. o., se sídlem Spojovací 30E, Strančice, zastoupena JUDr. Michalem Steinerem,
advokátem se sídlem Platnéřská 88/9, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2014, č. j. 10 Af 4/2014 - 177,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2014, č. j. 10 Af 4/2014 - 177, zamítl
žalobu společnosti YXELL, s. r. o. (dále jen „stěžovatelka“), kterou se domáhala přezkoumání
a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále též „finanční ředitelství“),
ze dne 5. 8. 2009, č. j. 3603/09/1500-204769, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky
proti rozhodnutí Finančního úřadu v Říčanech (dále jen „správce daně“) ze dne 1. 4. 2009,
č. j. 45359/09/059940205374, o zastavení řízení ve věci námitky stěžovatelky proti exekučnímu
příkazu ze dne 15. 9. 2008, č. j. 101426/08/059940/5374 (dále jen „exekuční příkaz“),
na přikázání pohledávky z účtu stěžovatelky na úhradu nedoplatku na daňové nedoplatky ve výši
1.060.633 Kč.
Tento rozsudek městský soud vydal poté, co jeho původní rozsudek ze dne 3. 7. 2013,
č. j. 7 Ca 287/2013 – 45, byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2013,
č. j. 7 Afs 83/2009 – 45, (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné
na www. nssoud.cz), zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku se městský soud podrobně zabýval otázkou,
zda se stěžovatelce podařilo prokázat, že správci daně doručila plnou moc ze dne 5. 9. 2005
pro L. P. či plnou moc ze dne 24. 9. 2007 pro K. I. B. Dospěl k tomu, že nikoli, přičemž tento
svůj závěr podrobně v rozsudku zdůvodnil. Ve svých úvahách vycházel z provedeného
dokazování (zejména z důkazu provedeného spisem městského soudu sp. zn 11 Af 71/2011 a
spisem Nejvyššího správního soudu sp zn. 2 Afs 42/2013, z výslechu svědkyně K. I. B.). Zabýval
se též podrobně relevancí předložené vidimované plné moci ze dne 5. 9. 2005 pro L. P. Naopak
zamítl provést důkaz protokolem z blíže neurčeného jednání jednatele stěžovatelky u správce
daně dne 5. 9. 2006, a to pro jeho nadbytečnost a zjevnou účelovost.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou
opřela o důvody obsažené v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka se s městským soudem ztotožňuje v tom, že ve věci je podstatné, zda byla
správci daně z její strany doručena plná moc pro zastupování pro třetí osobu či nikoli. Z tohoto
důvodu stěžovatelka prokazovala, že dne 24. 9. 2007 zaslala správci daně plnou moc pro K. I. B.
z téhož dne, což bylo možné pouze zvážením zásilky o odpovídajícím obsahu. Výslechem K. I. B.
přitom bylo prokázáno, že na uvedené plné moci je její podpis. S ohledem na časový odstup je
pak nepodstatné, že si tato nebyla vědoma její existence. Dále stěžovatelka prokazovala, že dne 5.
9. 2005 byla správci daně doručena plná moc pro L. P., a to předložením úředně ověřené kopie
s vidimačními doložkami ze dne 31. 3. 2009, 14. 4. 2009 a 3. 11. 2014, která obsahovala razítko
správce daně. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 9. 2012, č. j. 2 Afs 42/2012 – 30, ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval
obdobnou věcí, přičemž uzavřel, že předložení plné moci pro L. P. bylo prokázáno. Uvedené věci
se liší pouze tím, že v nyní souzené věci byla finančním ředitelstvím vznesena námitka
zpochybňující pravost razítka správce daně obsaženého na plné moci. S touto námitkou se
přitom městský soud ztotožnil, aniž by toto tvrzení finanční ředitelství jakkoli prokázalo. Městský
soud proto tento svůj závěr učinil bez patřičných důkazů.
Stěžovatelka dále zpochybňuje závěry městského soud týkající se způsobu protokolace
předložení plné moci. Má za to, že je-li předložena „kopie plné moci“, nelze význam této
formulace vykládat pouze v neprospěch stěžovatelky. Stěžovatelka v této souvislosti vyslovuje
pochybnost o tom, že by soudy v dané situaci (při předložení listiny prokazující její založení
do spisu) protokolovaly způsobem, že se provádí „důkaz kopií podání s originálem razítka“,
„důkaz originálu kopie podání s kopií razítka“ či „kopií originálu s originálním razítkem“. Pokud
tedy městský soud vyloučil předložení listiny s originálním razítkem pouze na základě
protokolace, je jeho závěr, že nemohla být předložena listina s originálním otiskem razítka,
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že městskému soudu přeložila plnou moc pro L. P.
ve vidimované podobě, přičemž úředně ověřená kopie má platnost originálu. Městský soud však
nesprávně uzavřel, že ověření listiny neprokazuje, že byl při ověření předložen otisk originálního
razítka. Takový závěr je však v rozporu se zákonem 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo
kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ověřování“). Podle ust. §7 odst. 2 zákona o
ověřování se při provedení vidimace vidimovaná listina označí tak, aby text na ní nemohl být po
provedené vidimaci doplňován. Pokud se na vidimované listině nachází razítko, nacházelo se
proto i na listině v originále. V opačném případě by nebylo možné vidimaci provést. Navíc
důkazní břemeno k tvrzení, že jde o falzum razítka, nese ta strana, která s takovým tvrzením
přišla, tedy finanční ředitelství.
Dalším pochybením městského soudu bylo zamítnutí návrhu na provedení důkazu
protokolem o jednání, které měl v rozhodnou dobu (dne 5. 9. 2005) jednatel stěžovatelky
se správcem daně a při kterém došlo k předání plné moci. Městský soud totiž stěžovatelku
nevyzval, aby navrhovaný důkaz blíže specifikovala. Označení důkazu také nelze vůbec
považovat za zneužití práva ve smyslu ust. 6 o. s. ř., kterým může být pouze výklad a používání
ustanovení občanského soudního řádu a nikoli plnění povinností účastníků řízení. Takový názor
městského soudu navíc svědčí pochybnostem o nepodjatosti soudců. Hospodárnost a rychlost
řízení pak nelze postavit nad zásadu spravedlivé ochrany práv účastníků řízení. Tvrzení
městského soudu o tom, že by v daném protokolu uvedená plná moc nebyla zmíněna, považuje
stěžovatelka za spekulace.
Stěžovatelka proto trvá na tom, že své tvrzení o doručení plné moci prokázala
dostačujícím způsobem, a to minimálně doložením její úředně ověřené kopie obsahující úředně
ověřenou kopii podacího razítka. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti ohledně tvrzení stěžovatelky
o přeložení plné moci pro K. I. B. odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 2 Afs 42/2012 – 30, ze kterých plyne, že stěžovatelka toto své
tvrzení neprokázala. K tvrzení stěžovatelky o předložení plné moci pro L. P. finanční ředitelství
zdůrazňuje, že správce daně tuto plnou moc neeviduje, a to ani ve fyzické podobě, kdy není
součástí daňových spisů stěžovatelky a ani dalších, se stěžovatelkou přes shodného jednatele
spojených, daňových subjektů (společnosti CRYTEX, s. r. o. a RNDr. Ing. Petera Kozmy, DrSc.)
a nefiguruje ani v seznamu písemností došlých správci daně dne 5. 9. 2005. Dále uvádí, že
v daňovém řízení stěžovatelka existenci této plné moci výslovně nenamítala (stejně jako existenci
plné moci pro K. I. B.). V řízení před soudem pak stěžovatelka předložila pouze fotokopii
předmětné plné moci, na níž je obsažena fotokopie otisku razítka správce daně. Tato listina však
není způsobilá prokázat tvrzení stěžovatelky o předložení (doručení) předmětné plné moci
správci daně. Prokazuje toliko existenci této plné moci. Tato listina navíc obsahovala kopii
razítka, které bylo používáno velmi omezeně, toliko v exponovaném období podávání daňových
přiznání k daním z příjmu pracovníky vyměřovacího oddělení. Lze tudíž vyloučit, že by tato plné
moc mohla být dne 5. 9. 2005 opatřena tímto typem razítka. Proto finanční ředitelství trvalo na
předložení plné moci opatřené originálním otiskem razítka správce daně či na jiném věrohodném
důkazu. Takový však stěžovatelka nenavrhla ani nepředložila. Její tvrzení o tom, že originál plné
moci byl předložen ve věci městského soudu sp. zn. 11 Af 71/2011 (potažmo sp. zn. 11 Af
393/2009) se po provedení důkazu tímto spisem neprokázalo. Nevěrohodnost tvrzení
stěžovatelky pak dokresluje i skutečnost, že druhý údajný zástupce (K. I. B.) při výslechu
provedeném městským soudem dne 12. 11. 2014 v zásadě vyloučil, že by měla stěžovatele,
resp. i jakýkoliv jiný daňový subjekt, před správcem daně zastupovat a stěžovatelka jí nadto
nebyla ani nijak známá či povědomá. K závěrům uvedeným ve vztahu k předložení plné moci
pro L. P.v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 2 Afs 42/2012 – 30,
finanční ředitelství uvádí, že tento rozsudek byl vynesen za jiné skutkové situace, což potvrzují i
rozhodnutí vydaná v souvisejících věcech, a to rozsudek městského soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j.
8 Af 12/2010-87, vydaný v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4.
2014, č. j. 8 Afs 45/2013 – 31.
K námitce o neprokázání svého tvrzení o falzifikátu razítka, finanční ředitelství uvedlo,
že důkazní břemeno stran prokázání předložení plné moci správci daně leží jednoznačně
na daňovém subjektu. Pokud stěžovatelka předložila toliko fotokopii plné moci, na níž
je umístěna fotokopie razítka správce daně, přičemž správce daně takto předkládanou plnou moc
neeviduje a rovněž i další okolnosti případu (viz shora) předložení takové plné moci správci daně
zpochybňují, je více než evidentní, že předložení fotokopie plné moci opatřené pouhou fotokopií
razítka správce daně je naprosto nedostatečným důkazem o jejím předložení správci daně.
K úvahám o způsobu protokolace finanční ředitelství uvedlo, že pokud by stěžovatelka v řízení
vedeném pod sp. zn. 11 Af 71/2011 (resp. sp. zn. 11 Ca 393/2009) předložila soudu listinu
opatřenou originálním otiskem razítka správce daně, když i v tomto řízení bylo sporným
předložení předmětné plné moci správci daně, nepochybně by se tato skutečnost odrazila
ve výroku a odůvodnění rozsudku, tj. žaloba by městským soudem nebyla zamítnuta. Finanční
ředitelství se ztotožnilo i s důvody zamítnutí návrhu na provedení dokazování, kdy je zcela
zjevné, že až po pěti letech stěžovatelka označila jako důkaz nijak nespecifikovaný protokol
z jednání u správce daně dne 5. 9. 2005, ač jí v tom dříve nic nebránilo a s názorem městského
soudu byla seznámena nejpozději od 3. 7. 2013, kdy byl vyhlášen rozsudek ve věci vedené pod
sp. zn. 7 Ca 287/2009. Nepřípadné je též tvrzení o možné podjatosti soudců, neboť stěžovateli
byl vždy dán dostatečný prostor k uplatňování jeho práv. Tvrzení stěžovatelky o okolnostech
údajného předání plné moci správci daně dne 5. 9. 2005 zpochybňuje i typ použitého razítka.
Finanční ředitelství proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství
v Praze ze dne 5. 8. 2009, č. j. 3603/09/1500-204769, kterým bylo zamítnuto její odvolání
proti rozhodnutí správce daně o zastavení odvolacího řízení pro zmeškání lhůty k podání námitek
proti exekučnímu příkazu [§27 odst. 1 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“)]. Stěžovatelka namítala,
že jí rozhodnutí, proti kterému podala námitky (exekuční příkaz), nebylo doručeno v souladu
se zákonem (§17 odst. 2, 5 a 7 zákona o správě daní a poplatků), a to jak přímo jí, tak i jejímu
zástupci. Tímto zmocněným zástupcem měl být jednak L. P. na základě plné moci ze dne 5. 9.
2005 a jednak K. I. B. na základě plné moci ze dne 24. 9. 2007. Stěžovatelka proto tvrdila, že
vůbec nemohly být naplněny zákonné podmínky k zastavení řízení z důvodu zmeškání zákonné
lhůty (pokud stěžovatelce nebyl exekuční příkaz řádně doručen, nemohla ani zmeškat lhůtu k
podání námitek proti němu).
Tuto žalobu městský soud zamítl rozsudkem ze dne 12. 12. 2014, č. j. 10 Af 4/2014 - 177,
který však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2013, č. j. 7 Afs 83/2013 – 45, zrušil
a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Městskému soudu vytkl nedostatky v dokazování,
a to nevypořádání se s návrhy stěžovatelky na provádění dokazování (zejména s návrhem
na výslech jednatele stěžovatelky), nepovedení důkazu spisem městského soudu
sp. zn. 11 Af 71/2011 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 42/2012 a formální
neukončení dokazování. Nejvyšší správní soud městskému soudu tedy uložil, aby řádně doplnil
a objasnil skutkový stav.
Nejvyšší správní soud v návaznosti na svůj předchozí rozsudek konstatuje, že městský
soud postupoval podle závazného právního názoru a dokazování doplnil požadovaým způsobem.
Provedl důkaz výslechem K. I. B. (v době výslechu již K.) a spisy městského soudu sp. zn. 11 Af
71/2011 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 42/2012. Důkaz výslechem jednatele
stěžovatelky neprovedl, neboť na jeho provedení stěžovatelka již netrvala. Další návrhy na
dokazování (zejména důkaz blíže nespecifikovaným protokolem o jednání jednatele stěžovatelky
se správcem daně dne 5. 9. 2005) poté městský soud zamítl.
Za této siuace mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k hodnocení jednotlivých námitek
stěžovatelky. Nejprve se zabýval závěry, které městský soud učinil ve vztahu k předložení plné
moci udělené L. P. ze dne 5. 9. 2005, neboť tato skutečnost předchází tvrzenému předložení plné
moci pro K. I. B. ze dne 24. 9. 2007.
Při posuzování této otázky předně není možné převzít závěry vyslovené Nejvyšším
správním soudem v rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č. j. 2 Afs 42/2012 – 30, který se týkal
zastoupení (na základě stejné plné moci) společnosti CRYTEX, s. r. o., mající téhož jednatele
jako stěžovatelka. V nyní posuzované věci je totiž skutkový stav jiný. Finanční ředitelství
přeložilo důkaz v podobě sestavy písemností doručených správci daně dne 5. 9. 2005,
podle něhož tohoto dne správci daně od stěžovatelky žádná pošta doručena nebyla. Druhým
důvodem je pak námitka finančního ředitelství zpochybňující pravost razítka, kterým byla
opatřena kopie plné moci, kterou stěžovatelka v řízení před městským soudem opakovaně
předkládala.
Je třeba předně uvést, že stěžovatelka nemá pravdu v tom, že finanční ředitelství
nepodložilo žádným důkazem své zpochybnění pravosti razítka, kterým byla opatřena sporná
plná moc ze dne 5. 9. 2005 pro L. P. Finanční ředitelství tak sice neučinilo přímými důkazy (to by
ostatně za situace, kdy není k dispozici originál listiny, možné ani nebylo), nicméně předložilo
dostačující důkazy nepřímé, a to sestavu písemností doručených správci daně dne 5. 9. 2005,
podle níž tohoto dne správci daně od stěžovatelky (a ani od s ní spojených daňových subjektů)
žádná pošta doručena nebyla.
Stěžovatelka byla tudíž městským soudem vyzvána, aby předložila originál plné moci
ze dne 5. 9. 2005, neboť pouze jejím znaleckým zkoumáním by bylo možné pravost razítka ověřit
a prokázat stěžovatelčino tvrzení o předložení této plné moci správci daně. Této výzvě však
stěžovatelka nedostála a opakovaně předkládala pouze úředně ověřenou kopii této listiny
a tvrdila, že její originál byl předložen městskému soudu ve věci sp. zn. 11 Af 71/2011.
Podle obsahu tohoto soudního spisu, kterým městský soud v nyní projednávané věci provedl
důkaz a který si vyžádal i Nejvyšší správní soud, konkrétně podle protokolu z jednání konaného
dne 16. 12. 2010, však stěžovatelka předložila pouze kopii plné moci. Tomu odpovídá i obsah
přílohové obálky tohoto spisu vztahující se k předmětnému jednání, ve které je založena kopie
této plné moci obsahující ověřovací doložku s datem provedení vidimace dne 31. 3. 2009. Za této
situace považuje Nejvyšší správní soud za vyloučené (stejně jako městský soud), že byl soudu
předložen originál plné moci obsahující originální razítko správce daně. Tomu závěru odpovídá
obsah spisu ve věci sp. zn. 11 Af 71/2011 i z pohledu tzv. „porozsudkové“ agendy,
kdy v případě, že v průběhu soudního řízení byly ze strany účastníků řízení soudu předloženy
jakékoli originály listin, jsou tyto listiny po skončení věci účastníkům vráceny (§173 instrukce
Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní
a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy). Záznamy a především doručenky
potvrzující takový postup soudu však součástí uvedeného spisu městského soudu nejsou. Tímto
argumentem lze přitom spolehlivě vyvrátit námitky stěžovatelky zpochybňující přesnost
protokolace městského soudu. Pro úplnost nutno dodat, že při tomto jednání byla stěžovatelka
zastoupena advokátem JUDr. Filipem Princem, tedy osobou obeznámenou s pravidly
protokolace, tj. i s možností vznášet námitky proti protokolaci a dožadovat se opravy
nebo doplnění protokolu o jednání soudu.
Lze tedy učinit závěr, že originál plné moci ze dne 5. 9. 2005 pro L. P., nebyl městskému
soudu ve věci sp. zn. 11 Af 71/2011 předložen. Pro tento případ se stěžovatelka brání
argumentací, že předmětnou plnou moc předložila ve vidimované podobě, která má platnost
originálu.
Podle ust. §6 odst. 1 zákona o ověřování se vidimací ověřuje, že vidimovaná listina
se doslova shoduje s předloženou listinou. Podle ust. §6 odst. 2 zákona o ověřování se vidimací
nepotvrzuje správnost ani pravdivost údajů na vidimované listině.
Aniž by bylo zpochybňováno uvedené ust. §6 odst. 1 zákona o ověřování, je třeba
vycházet z toho, že jestliže je jinými důkazy (byť nepřímými) relevantně zpochybněna pravost
originálu, přenáší se tato pochybnost na vidimovanou listinu. Zatímco však předložením originálu
by mohla být tato pochybnost odstraněna, vidimovaná listina již tuto schopnost nemá,
neboť neobsahuje originální prvek, jehož pravost by mohla být podrobena například znaleckému
zkoumání. Argumentace ust. §7 odst. 2 zákona o ověřování, podle něhož se vidimovaná listina
po provedení vidimace označí tak, aby text na ní nemohl být po provedené vidimaci doplňován,
je tudíž nepřípadná, neboť není vyslovována pochybnost o tom, že vidimovaná listina v době
vidimace neobsahovala razítko správce daně, ale že toto razítko nebylo pravé. Jestliže si tedy
stěžovatelka neuchovala plnou moc opatřenou originálním razítkem správce daně,
nebo ji městskému soudu nepředložila, nelze než uzavřít, že neunesla důkazní břemeno stran
doručení plné moci ze dne 5. 9. 2005 pro L. P. správci daně. O tom, že toto důkazní břemeno leží
na stěžovatelce, nemůže být sporu. Je vždy věcí daňového subjektu, jaká opatření učiní, aby mohl
kdykoli v budoucnu prokázat doručení určité zásilky správci daně.
Pokud jde o plnou moc ze dne 24. 9. 2007 pro K. I. B., je třeba konstatovat, že ani její
doručení správci daně se stěžovatelce nepodařilo prokázat. V prvé řadě je třeba odkázat na závěry
učiněné městským soudem ve věci sp. zn. 11 Af 71/2011, potažmo Nejvyšším správním soudem
ve věci sp. zn. 2 Afs 24/2012, týkající se důkazu provedeného vážením zásilky, které nebylo sto
potvrdit ani vyvrátit tvrzení stěžovatelky, že součástí zásilky zaslané správci daně dne 24. 9. 2001
byla i předmětná plná moc. Naopak existenci tohoto zastoupení vylučuje výslech K. I. B.
provedený městským soudem, při kterém tato svědkyně vyloučila, že by kdy měla stěžovatelku
zastupovat.
Ani další námitku brojící proti zamítnutí návrhu stěžovatelky na provedení důkazu
protokolem z jednání u správce daně dne 5. 9. 2005 a proti důvodům tohoto rozhodnutí,
Nejvyšší správní soud neshledává důvodnou. Je třeba sice stěžovatelce přisvědčit v tom, že bylo
na místě, aby ji městský soud vyzval ke konkretizaci tohoto důkazu, neboť stěžovatelka
nespecifikovala, o jaké jednání se mělo jednat (tj. v jaké věci a za jaký daňový subjekt). Tato dílčí
vada řízení však nemohla mít vliv na zákonnost kasační stížností napadeného rozsudku. Nejvyšší
správní soud má totiž za to, že tento důkazní návrh již byl účelový. Ztotožňuje se tedy s úvahami
městského soudu o zneužití práva, neboť stěžovatelce skutečně nic nebránilo v tom, aby tento
důkazní návrh učinila daleko dříve. Ostatně ani příběh, se kterým stěžovatelka tento důkazní
návrh spojila, tedy že v odpoledních hodinách byla přivolána pracovnice podatelny, která měla
plnou moc převzít a její převzetí potvrdit razítkem na kopii této plné moci, není věrohodný.
Nekoresponduje totiž s tím, jakým razítkem jsou opatřeny kopie, které stěžovatelka předkládala
v průběhu soudního řízení. Tyto kopie totiž nejsou opatřeny razítkem podatelny, ale razítkem
sporadicky používaným pracovníky vyměřovacího oddělení. Pochybnost pak logicky vyvolává
i skutečnost, že takto konkrétně stěžovatelka neargumentovala v průběhu daňového řízení,
ale s jednotlivými argumenty přichází až postupně v soudním řízení. Ostatně ani sama žaloba
není v tomto směru příliš konkrétní.
Namítala-li stěžovatelka v souvislosti s úvahami městského soudu o zneužití práva
podjatost rozhodujících soudců, nemohl těmto výtkám Nejvyšší správní soud přisvědčit.
Podle ust. §8 odst. 1 s. ř. s. totiž důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají
v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Právní
názor soudce tudíž nemůže být důvodem k jeho vyloučení z rozhodování věci.
S ohledem na výše uvedené dospěl tedy Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve věci
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Finančnímu ředitelství pak podle obsahu spisu
žádné náklady řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 4. června 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu