ECLI:CZ:NSS:2015:7.AFS.79.2015:30
sp. zn. 7 Afs 79/2015 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Z. V., proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2015, č. j. 57 Af
27/2014 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, č. j. 57 Af 27/2014 - 51, zrušil
rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen „stěžovatel“) ze dne 23. 4. 2014,
č. j. 10915/14-5000-14102-707678, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí Finančního úřadu
v Karlových Varech (dále jen „finanční úřad“) ze dne 14. 8. 2012, č. j. 236245/12/128911400747,
jímž byla žalobkyni (dále jen „účastnice řízení“) doměřena daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2010, a ve zbytku bylo rozhodnutí potvrzeno. Krajský soud
v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatel nedostál svým povinnostem vymezeným v ust. §8
odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Základní
podmínkou pro podrobení příjmů dani z příjmů je existence příjmu na straně daňového subjektu.
Není-li příjem přičitatelný daňovému subjektu a ve skutečnosti je příjmem někoho jiného, nelze
mu vyměřit, resp. doměřit daň z příjmů. V dané věci vznikly již na počátku daňového řízení
objektivní pochybnosti, zda příjmy uvedené v daňovém přiznání účastnice řízení jsou skutečně
jejími příjmy. Při zahájení kontroly bylo jménem účastnice řízení sděleno, jak předmětné
obchody probíhaly s tím, že „Peníze chodily na účet Z. V.“. Nebylo však tvrzeno, že by příjmy, které
došly na účet účastnice řízení, byly výsledkem její činnosti. Ve vztahu k předmětu podnikání, tj.
nákup zboží v USA a jeho následný prodej přes internetový portál Aukro.cz, byl relativizující i
věk účastnice řízení (nar. 1939). K realizaci předmětných obchodů totiž byla nezbytná výborná
znalost moderních informačních technologií, jíž obvykle lidé nad 70 let nedisponují. Otázkou
tedy bylo, zda ve skutečnosti nedošlo pouze ke zneužití bankovního účtu účastnice řízení pro
aktivity členů její rodiny. Této skutečnosti si byl stěžovatel vědom, když v listině ze dne 21. 2.
2013 označené jako „Doplnění odvolacího řízení k odvolání daňového subjektu“ tyto pochybnosti popsal
a současně finančnímu úřadu uložil je odstranit. Z doplněného řízení pak rozhodně nevyplývá, že
by tyto pochybnosti byly odstraněny. Naopak se jeví, že bylo prokázáno, že příjmy plynoucí
z předmětných prodejů nebyly výsledkem činnosti účastnice řízení, ale jiných členů rodiny a že
její bankovní účet byl jimi pro jejich aktivity zneužit. Není jediný důkaz, který by svědčil pro
závěr, že předmětné obchody realizovala účastnice řízení a že příjmy došlé na účet vedený na její
jméno byly jejími příjmy. V tomto směru je nepodstatné, že předmětné příjmy byly uvedeny
v daňovém přiznání za rok 2010. V souladu s ust. §8 odst. 1 věta druhá daňového řádu nebyl
stěžovatel oprávněn ignorovat výsledky daňového řízení, ze kterých jednoznačně vyplynulo, že
účastnice řízení neměla s předmětnými obchody nic společného. Stejně tak jako byl zneužit její
bankovní účet, mohlo být daňové přiznání vyplněno a podáno osobou odlišnou od osoby
účastnice řízení. Stěžovatel dále pochybil, když nevyslechl svědkyni Z. K. s odůvodněním, že tato
osoba jako zástupkyně účastnice řízení, se mohla vyjádřit kdykoli v průběhu daňového řízení.
Tento důkaz účastnice řízení navrhla k prokázání jí tvrzených skutečností, které stěžovatel
vyhodnocoval nedůvodně v její neprospěch. Důkaz tak nebyl bez souvislosti s předmětem řízení,
měl potenciálně vypovídací schopnost a nebyl nadbytečný. Odmítnutí jeho provedení proto, že
má být vyslechnuta osoba, která vystupovala v pozici zástupce, vychází z nepochopení odlišného
postavení osoby zástupce a svědka. Zástupce činí úkony jménem zastoupeného, zatímco svědek
pod trestněprávní sankcí musí vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat o tom, co vlastními smysly
vnímal. Vyjádření daňového subjektu je tvrzením, zatímco výpověď svědka důkazem. Skutečnost,
že navržená svědkyně působila současně jako zástupkyně účastnice řízení, nemůže být důvodem
pro odmítnutí provedení tohoto důkazu. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 105/2009 - 92. Stěžovatel pochybil také
při hodnocení předložených stvrzenek od „Becker Surfboards Malibu – Gear For Surf Beach
& Skate“ a vyjádření téhož subjektu ze dne 3. 1. 2012 uvádějící data vystavení stvrzenek, jejich
čísla a částky zaplacené v hotovosti. Předně není zřejmé, z jaké skutečnosti dovodil, že povinnou
náležitostí stvrzenky je „identifikace kupujícího“ a že není možné prodávané zboží na stvrzence
označit souborně, např. jako „10 kartonů zimního oblečení“, „55 kartonů letního oblečení“
nebo „20 kartonů bund“. Byly-li prodávány např. mikiny, bundy, svetry, riflle, kozačky, trička,
plavky, tílka, košile, kraťasy, nelze bez dalšího konstatovat, že tyto položky nejsou součástí
obecných pojmů „zimní a letní oblečení“. Bylo-li potvrzeno, že zboží bylo zaplaceno v hotovosti,
nejedná se „o pouhé tvrzení“, nýbrž o listinný důkaz. Zvláště za situace, kdy ze žádné skutečnosti
nevyplývá, že by prodávané zboží bylo nakoupeno nebo obstaráno jinak či za jinou cenu.
K vyloučení zmíněných důkazů nemohlo dojít ani odkazem na použití dvou různých
přepočítacích kurzů, neboť správní orgány dospěly k částkám 997.606,80 Kč a 1.002.866,17 Kč,
zatímco byly uplatněny výdaje v částce 996.921 Kč. Byly tedy uplatněny výdaje v částce nižší, stále
však velice podobné částkám, ke kterým dospěly správní orgány.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., v níž vyjádřil zásadní nesouhlas se závěry
krajského soudu, jelikož má za to, že pominul základní pravidla zakotvená jak v daňovém řádu,
tak v zákoně č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“),
týkající se důkazního břemene daňového subjektu a jeho přechodu na správce daně. Podle
ust. §92 odst. 3 daňového řádu je to právě daňový subjekt, kdo prokazuje všechny skutečnosti,
které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších
podáních. Správce daně sice dbá podle ust. §92 odst. 2 daňového řádu, aby skutečnosti rozhodné
pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, nicméně tímto ustanovením není
do daňového řádu zakomponována zásada vyhledávací a zásada projednací. Citované ustanovení
sice na jedné straně přikazuje správci daně, aby při zjišťování daňově významných skutečností
postupoval co nejdůsledněji, ale na straně druhé limitem pro toto pravidlo je důkazní povinnost
daňového subjektu spočívající v povinnosti prokázat všechny skutečnosti, k jejichž tvrzení
je povinen. Neznamená to tedy, že správce daně má povinnost zjistit skutečný skutkový stav,
ale měl by vyvinout maximální úsilí, aby se tomuto stavu přiblížil. Účastnice řízení podala daňové
přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010, ve kterém uvedla příjmy
podle ust. §10 zákona o daních z příjmů ve výši 1.120.136 Kč. Správnost deklarované výše
příjmů byla ověřena u poskytovatele platebních služeb, u něhož byly vedeny bankovní účty
využívané pro platby za prodeje zboží. Z poskytnutých výpisů z bankovních účtů bylo zjištěno,
že výše přijatých finančních částek odpovídá výši příjmů vykázaných v daňovém přiznání.
Následně bylo doplněno dokazování v odvolacím řízení, protože stěžovateli vznikly jisté
pochybnosti o tom, zda účastnice řízení skutečně realizovala příjmy uvedené v jejím daňovém
přiznání. Finančním úřadem bylo doplněno dokazování, nicméně z tohoto nebylo možné dospět
k závěru, že se nejednalo o příjmy realizované účastnicí řízení. S ohledem na podané daňové
přiznání a zjištění, že platby za předmětné obchody byly zasílány na bankovní účty účastnice
řízení, přičemž nebylo nijak prokázáno, kdo následně s těmito příjmy nakládal, nebylo možné
učinit závěr, že se nejednalo o příjmy účastnice řízení. Za relevantní není možné považovat
domněnku vyslovenou krajským soudem, že s ohledem na věk účastnice řízení a na její vyjádření
ze dne 11. 4. 2013 není možné mít za to, že by byla schopna předmětné obchody realizovat.
Jedná se totiž pouze o domněnku, která není dostatečně podložena. Navíc je nutné také připustit,
že s realizací předmětných prodejů mohli účastnici řízení pomáhat ostatní členové rodiny,
a pravděpodobně také pomáhali, jak vyplynulo z některých dílčích zjištění, přičemž příjmy
z těchto prodejů náležely skutečně účastnici řízení. Tuto možnost však krajský soud vůbec nevzal
v potaz a zcela v rozporu s daňovým řádem hlavní důkazní břemeno přiřknul správci daně
a pominul důkazní břemeno účastnice řízení. Dále stěžovatel zdůraznil, že krajský soud
nezohlednil důkazy, které svědčí o správnosti závěru správce daně. Zejména vůbec nezohlednil
tvrzení zástupkyně účastnice řízení Z. K. v průběhu daňové kontroly, která u ústního jednání dne
19. 12. 2011 potvrdila, že příjmy z prodeje, které plynuly na bankovní účty, patřily účastnici řízení.
Dále předložila podklady, které by účastnice řízení, pokud by předmětné příjmy nerealizovala,
nemohla mít k dispozici (soupis vrácených plateb klientům). S těmito skutečnostmi se krajský
soud nijak nevypořádal. Místo toho jen konstatoval, na základě svých, mnohdy dostatečně
nepodložených domněnek, že v daném případě nebyl jediný důkaz, který by svědčil pro závěr o
tom, že předmětné příjmy došlé na dotčené bankovní účty, byly příjmy účastnice řízení. Současně
není možné za dostatečné považovat ani to, jak se krajský soud vypořádal s důkazy, které
stěžovatel považoval za zásadní, tj. skutečnost, že příjmy končily na účtech účastnice řízení, a
rovněž to, že bylo podáno daňové přiznání, ve kterém byly předmětné příjmy uvedeny ve správné
výši. Obzvláště je třeba nesouhlasit s názorem krajského soudu, že účty účastnice řízení byly
zneužity jejími rodinnými příslušníky. K takovému závěru nebyl krajský soud vůbec oprávněn a
současně pro opodstatněnost takto závažného závěru nejsou ani dostatečné podklady. Navíc je
nutné trvat na tom, že účastnice řízení sama nese zodpovědnost za to, komu umožní nakládání se
svým bankovním účtem. Krajský soud tedy zejména nesprávně posoudil právní otázku spočívající
v tom, zda předmětné příjmy byly realizovány účastnicí řízení, a to z důvodu nesprávné aplikace
pravidel upravených daňovým řádem o důkazním břemeni daňového subjektu a správce daně.
Současně má stěžovatel za to, že napadený rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný,
přičemž jeho nepřezkoumatelnost spočívá v nedostatku důvodů rozhodnutí, když se krajský soud
nijak nevypořádal, popř. vypořádal se nedostatečně, s důkazy, na základě kterých dospěl
stěžovatel, resp. finanční úřad, k závěru, že předmětné příjmy byly realizovány účastnicí řízení.
Stejně tak krajský soud nijak neodůvodnil, proč některé důkazy, které stěžovatel neosvědčil,
považuje za prokazující závěr, že předmětné příjmy nebyly realizovány účastnicí řízení. Podle
stěžovatele je nutné odmítnout také závěr krajského soudu, že stěžovatel nedostál svým
povinnostem vymezeným v ust. §8 odst. 1 daňového řádu. K neprovedení navrhované svědecké
výpovědi stěžovatel uvedl, že krajský soud se dopustil jistého zkreslení důvodu, pro který
stěžovatel neprovedl výslech Z. K. a současně se dopustil i nesprávné aplikace rozsudku
Nejvyššího správního soudu, na který v dané souvislosti odkazoval. Zdůvodnění neprovedení
navrhovaného výslechu svědka je podrobně rozvedeno na str. 8 napadeného rozhodnutí. Výslech
uvedené svědkyně považoval stěžovatel za nadbytečný, protože pokud Z. K. mohla něco
podstatného k daňové věci účastnice řízení uvést či sdělit okolnosti důležité pro daňové řízení,
měla dostatečný prostor po dobu daňového řízení a i v průběhu odvolacího řízení. Současně
stěžovatel v rozhodnutí o odvolání uvedl, že při posuzování, zda provede výslech navržené
svědkyně, bral v potaz především skutečnost, zda označená osoba může o dané věci něco
podstatného vědět, co může sdělit. Až po uvážení všech těchto skutečností dospěl stěžovatel k
závěru, že provedenými důkazy byl dostatečně zjištěn stav věci, a proto nebylo třeba provádět
další dokazování. Stěžovatel setrval na správnosti svého závěru, že výslech svědkyně Z. K. by byl
nadbytečný. Stěžovatel rozporoval také způsob, jakým krajský soud na daný případ aplikoval
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 105/2009 - 92. Krajský soud
při jeho aplikaci zcela ignoroval, že výčet důvodů v něm uvedených, pro které je možné
neakceptovat návrh na provedení důkazů, je pouze demonstrativní. Nicméně i přes výslovnou
textaci předmětného rozsudku z něj vyvodil, že neakceptování návrhu na provedení důkazů je
možné pouze ze dvou zde výslovně uvedených důvodů. Takový výklad citovaného rozsudku je
však nesprávný a stěžovatel považuje odůvodnění krajského soudu v rozsahu týkajícím se
neprovedení navrhované svědecké výpovědi za nedostatečné, nezákonné a nepřezkoumatelné.
K závěru krajského soudu, že stěžovatel pochybil i co se týče hodnocení předložených stvrzenek
a potvrzení ze dne 3. 1. 2012, vyhotovených na žádost účastnice řízení, stěžovatel uvedl,
že krajský soud překročil zákonná pravidla nastavená v ust. §10 odst. 4 zákona o daních z příjmů.
Aby se mohlo v případě výdajů uplatněných účastnicí řízení jednat o daňově uznatelné výdaje,
musely by být splněny dvě základní podmínky. Za prvé se musí jednat o výdaje vynaložené
na dosažení zdanitelných příjmů a za druhé musí být výše výdajů poplatníkem, tj. účastnicí řízení,
prokázána. Vzhledem k tomu, že na předložených stvrzenkách nebyl identifikován kupující,
ačkoliv se jednalo o stvrzenky na poměrně vysoké částky, a nebylo na nich konkretizováno
prodávané zboží, nebylo možné tyto stvrzenky přijmout jako jednoznačný důkaz o tom,
že se jedná o zboží, které bylo předmětem prodeje na portálu Aukro.cz, tj. důkaz, že předmětné
výdaje byly vynaloženy na dosažení zdanitelných příjmů účastnice řízení. Tuto skutečnost
nemohlo zvrátit ani potvrzení od „Becker Surfboards Malibu – Gear For Surf Beach & Skate“,
neboť se jedná o ničím nepodložené prohlášení, které bylo vydáno po 1,5 až 2 letech od vydání
jednotlivých stvrzenek. Potvrzení vydala manažerka obchodu J. P. a z podpisu na tomto
potvrzení a z podpisů na jednotlivých stvrzenkách je evidentní, že J. P. nepodepisovala
předložené stvrzenky. Navíc na potvrzení je uvedeno, že je vydáno na základě žádosti Z. V. Není
tak zcela jasné, zda v předmětném potvrzení jsou uvedeny pravdivé skutečnosti, které by
vyplývaly z jakkoliv prokázaného obchodního vztahu mezi účastnicí řízení a „Becker Surfboards
Malibu – Gear For Surf Beach & Skate“. Z uvedených důvodů proto nebylo možné konstatovat
naplnění podmínek podle ust. §10 odst. 4 zákona o daních z příjmů. Dále stěžovatel odmítl
tvrzení krajského soudu, že by měl za to, že povinnou náležitosti stvrzenky je identifikace
kupujícího. Toto stěžovatel nedovozoval, což také jednoznačně plyne z napadeného rozhodnutí.
Na základě uvedené skutečnosti však stěžovateli vznikly pochybnosti, zda zboží uvedené
na stvrzenkách zakoupila a zaplatila účastnice řízení. Z důvodu absence tohoto podstatného údaje
na stvrzenkách tak bylo nutné trvat na tom, aby účastnice řízení jiným způsobem prokázala,
že na nich jsou uvedeny její daňově uznatelné výdaje. To však účastnice řízení nedokázala
relevantně prokázat. Stejně tak se krajský soud dopustil pochybení při posouzení možnosti uvést
na stvrzenkách zboží pouze souborně. Stěžovatel netvrdil, že by takovým způsobem nebylo
možné zboží na stvrzence uvést. Pokud je ale zboží uvedeno tímto způsobem, jsou potom
kladeny zvýšené nároky na účastnici řízení, co se týče prokazování, že se jedná o daňově
uznatelné výdaje ve smyslu ust. §10 odst. 4 zákona o daních z příjmů. Při vystavení stvrzenky
tímto způsobem totiž není možně jednoznačně určit počet nakoupeného zboží, o jaké zboží
se jednalo. Není tak možné určit, zda se jednalo o totožné zboží, které bylo následně předmětem
prodeje na portále Aukro.cz a zda tedy předmětné výdaje byly vynaloženy na dosažení
zdanitelných příjmů účastnice řízení. Pokud by mělo být postupováno způsobem naznačeným
krajským soudem, potom by mohlo docházet ke značným daňovým únikům. Z těchto důvodů
stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku přesto, že byla formulována pouze obecně. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního
soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj
být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval
při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení
za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou
(viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž
je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci
v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžejní stížní námitkou, v níž stěžovatel vytýkal
krajskému soudu nesprávné právní posouzení otázky, zda příjmy uvedené v daňovém přiznání
účastnice řízení za zdaňovací období roku 2010 ve výši 1.120.136 Kč jsou skutečně jejími příjmy.
Podle ust. §92 odst. 2 daňového řádu správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné
pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy
daňových subjektů.
V daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2010 podaném jménem účastnice řízení
její zástupkyní Eliškou Vránovou (vnučka účastnice řízení) byly uvedeny příjmy podle ust. §10
zákona o daních z příjmů ve výši 1.120.136,- Kč. Následně však průběhu daňového řízení bylo
tvrzeno, že účastnice řízení je pouze příjemcem dávek starobního důchodu a jiné příjmy nemá.
Tento rozpor, který má zásadní vliv na správné zjištění a stanovení daně, však nebyl v daňovém
řízení odstraněn. Nesporné je pouze to, že platby za zboží prodávané přes portál Aukro.cz byly
kupujícími zasílány na bankovní účet, který byl veden na jméno účastnice řízení. Skutečnost,
že na její účet byly poukazovány finanční prostředky, však ještě automaticky neznamená, že byla
jejich skutečným příjemcem. Z dokazování provedeného finančními orgány není zřejmé,
kdo skutečně předmětné zboží přes portál Aukro.cz prodával a kdo měl z jeho prodeje fakticky
příjem. V této souvislosti lze poukázat i na to, že v průběhu daňového řízení se účastnice řízení
vyjadřovala vždy pouze prostřednictvím zástupců a nebyla k věci vůbec vyslechnuta. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu k tomu, aby bylo možno učinit jednoznačný závěr, že platby
za prodávané zboží jsou příjmem účastnice řízení, je třeba prokázat, že o jejich existenci věděla
a že s nimi mohla i disponovat. Je tak potřeba zejména zjistit, kdo uvedený účet založil, komu
byly zasílány dokumenty spojené s vedením účtu (smlouva, PIN kód, platební karta, výpisy z účtu
apod.), kdo měl k němu dispoziční oprávnění, kdo z něj vybíral finanční prostředky a kdo zadával
platební příkazy. Poté, co bude dokazování uvedeným způsobem doplněno, bude třeba
provedené důkazy znovu posoudit v souladu s ust. §8 odst. 1 daňového řádu. S ohledem
na nedostatečně zjištěný skutkový stav ve správním řízení je pak závěr krajského soudu,
že účastnice řízení neměla s předmětnými obchody nic společného a že došlo ke zneužití jejího
účtu rodinnými příslušníky, předčasný a nemá oporu v provedeném dokazování a je pouhou
spekulací.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, která se týkala neprovedení navrženého
důkazu – výslechu svědkyně Z. K.
Jak vyplývá z podání zástupce účastnice řízení, které bylo stěžovateli doručeno dne
10. 3. 2014, tento důkaz byl navržen k prokázání jejího tvrzení, že vzhledem ke svému věku
nebyla schopna realizovat obchody v takovém rozsahu, že o žádném podnikání ani nevěděla
a že s bankovním účtem nedisponovala s tím, že Z. K. je její dcerou, která se o ni stará a má tak
povědomí o jejích schopnostech a způsobilosti.
Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel pochybil, když neprovedl výslech navržené
svědkyně Z. K., neboť tento důkaz měl souvislost s předmětem řízení, měl potenciálně
vypovídací schopnost, a nebyl proto nadbytečný. Tento závěr je podle Nejvyššího správního
soudu správný, a to zejména s ohledem na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Rovněž
skutečnost, že Z. K. vystupovala v daňovém řízení jako zástupkyně účastnice řízení, není bez
dalšího důvodem pro to, aby nemohla být vyslechnuta jako svědkyně. Proto nelze akceptovat
postup stěžovatele, který odmítl provést uvedený důkaz s odůvodněním, že Z. K. vystupovala
jako zástupkyně účastnice řízení a mohla se tak v průběhu daňového řízení kdykoliv vyjádřit a že
provedenými důkazy byl dostatečně zjištěn stav věci.
Pokud jde o hodnocení předložených stvrzenek od „Becker Surfboards Malibu – Gear
For Surf Beach & Skate“ a vyjádření téhož subjektu ze dne 3. 1. 2012, Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s názorem stěžovatele. Jak vyplývá z napadeného správního rozhodnutí, stěžovatel
netvrdil, že povinnou náležitostí stvrzenky je uvedení identifikace kupujícího a že není možné
prodávané zboží označit souborně. Uvedenými listinami v této podobě však není možno
prokázat ani to, že zboží zakoupila účastnice řízení, ani že se jedná o totožné zboží co do počtu
a druhu, které bylo následně prodáváno prostřednictvím portálu Aukro.cz v České republice.
Vzhledem k tomu, že účastnice řízení jiné důkazy k prokázání daňově uznatelných výdajů
nepředložila a ani nenavrhla, je závěr stěžovatele, že pouze těmito listinami nelze osvědčit výdaje
prokazatelně vynaložené daňovým subjektem na dosažení příjmů ve smyslu ust. §10 odst. 4
zákona o daních z příjmů, v souladu se zákonem.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a účastnici řízení žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu