ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.106.2015:67
sp. zn. 7 As 106/2015 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: M. Z.,
zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125,
Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočka Pardubice, ze dne 8. 4. 2015, č. j. 52 A 57/2014 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce M. Z.domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka
Pardubice, ze dne 8. 4. 2015, č. j. 52 A 57/2014 – 57, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice (dále také „krajský soud“)
napadeným rozsudkem zamítl žalobu Michala Zálešáka, kterou se domáhal přezkoumání
a zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje (dále též „žalovaný“) ze dne
15. 5. 2014, č. j. KrÚ 32305/2014/ODSH/4, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a současně
potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 28. 1. 2014, č. j. OSA/P-1348/13-D/36,
kterým byl žalobce uznán vinným z porušení ust. §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“) a z naplnění skutkové
podstaty přestupku v provozu na pozemních komunikacích podle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod
4 téhož zákona. Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 22. 8. 2013, okolo
9.34 hod v obci Pardubice, na pozemní komunikaci Sukova třída (směr nám. Republiky) řídil
nedovolenou rychlostí vozidlo tovární značky Maserati, RZ X, neboť mu byla strážníkem
Městské policie Pardubice naměřena, při zvážení možné odchylky v měření, rychlost 67 km/hod.
[překročil dovolenou rychlost v obci (50 km/ hod) o 17 km/hod.], za což mu byla ve správním
řízení uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000
Kč.
Krajský soud se při svém rozhodování zabýval především otázkou viny žalobce. Dospěl
při tom k závěru, že vina žalobce spočívající v překročení povolené rychlosti byla ve správním
řízení dostatečně objasněna a prokázána. Shromážděné podklady - oznámení Policie České
republiky, platné doklady o proškolení policistů a o kalibraci měřícího zařízení, záznam průběhu
měření včetně fotodokumentace jednoznačně nasvědčují tomu, že vozidlo řídil žalobce a že toto
vozidlo v měřeném úseku překročilo nejvyšší povolenou rychlost v obci (50 km v hodině)
o 17 km/hod. Správní soud zdůraznil, že soudní ochrana ve správním soudnictví je originálním
způsobem ochrany práv a právem chráněných zájmů žalobce. Není však pokračováním
správního řízení. Důkazní aktivita před soudem je proto vždy jen akcesorická a je přípustná
pouze tam, kde stav věci vyžaduje zásadní doplnění. O tento případ ale v projednávané věci
nešlo. Je pak otázkou taktiky správního a popřípadě soudního řízení, kdy žalobce počne
navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení. Zde žalobce (resp. jeho zástupce) byl v řízení
před správním orgánem nečinný a k důkazním návrhům přistoupil až v řízení před soudem.
Musel si však být dobře vědom toho, že správní soud není povinen přistoupit k doplnění
dokazování, zvláště tam, kde skutkový stav věci byl dostatečně objasněn. Tak tomu bylo i v této
věci.
Krajský soud neshledal, že by řízení před správními orgány bylo stiženo vytýkanými
vadami. Zejména není opodstatněná námitka žalobce o neprovedení dokazování před správním
orgánem spočívající v tom, že správní orgán pouze „četl“ důkazy. Podle správního řádu totiž
platí, že správní orgán provádí důkaz přečtením listiny nebo sdělením jejího obsahu. Ve spise
má oporu i závěr, že v místě měření v době přestupku byla povolena nejvyšší rychlost
50 km/hod. Uvádí-li proto žalobce až nyní, že tomu tak nebylo a nedokládá to žádnými důkazy,
které měl ostatně předložit již ve správním řízení, lze tuto námitku považovat za účelově
tvrzenou vadu řízení. Ze strany žalobce nelze ani úspěšně žalovanému vytýkat, že měl prokázat
opak, tj. že na daném úseku komunikace nebyla povolená maximální rychlost 70 km v hodině.
Nutno proto poznamenat, že i v tomto případě si měl být žalobce vědom toho, že žalovaný není
povinen vyvracet a prokazovat negativní skutečnosti. Nebylo v tomto směru ani třeba dále
vyslýchat zasahující městské policisty.
Krajský soud nepřisvědčil ani výtce žalobce o nedodržení návodu v obsluze v souvislosti
s tvrzením, že sloup v zorném poli radaru bránil v řádném měření rychlosti vozidla žalobce,
či že došlo k „odrazu laserového paprsku“. Pokud by totiž místní podmínky bránily ve „výhledu“
radaru a nebylo by proto zde v důsledku sloupu v dílčím zorném poli možno změřit rychlost
sledovaného vozidla, radar by rychlost vozidla žalobce automaticky nezaznamenal
a nevyhodnotil. Tak tomu ale není (srov. i rozsudky Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 3 As 82/2012 a sp. zn. 2 As 83/2013). Ani v tomto směru proto nebylo třeba provádět
jakékoliv další dokazování.
Nedůvodná je i námitka žalobce o vadném doručování rozhodných písemností (včetně
prvostupňového rozhodnutí) zástupkyni žalobce ve správním řízení. Je tomu tak proto,
že v současné době již žádný právní předpis nestanoví povinnost správnímu orgánu zaslat
emailové zprávy zmocněncům přes podatelnu tohoto orgánu. Postačí tedy, jak tomu bylo i v této
věci, byla-li doručovaná písemnost zaslána zmocněnkyni žalobce z úřední adresy úřední osoby
(zde od R. T. na e-mailovou adresu zmocněnce – M. V. /X /). Žalobce zřejmě přehlédl změnu
v zákoně - v ust. §11 odst. 3 o elektronickém podpisu, ke které došlo zákonem č. 440/2004 Sb,
neboť povinnost zasílat zprávy výhradně přes elektronickou podatelnu již zanikla. Pokud tedy
příjemce této emailové zprávy nepotvrdil její přijetí, postupoval správní orgán v souladu s ust. §
19 odst. 8 správního řádu, doručoval-li následně písemnosti žalobci prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As
218/2014, které je dostupné na www.nssoud.cz). Úřední osoba R. T. byla tedy oprávněna zasílat
písemnosti zmocněnkyni ze své emailové adresy (pracovní), a pokud tato nepotvrdila jejich
přijetí, byla oprávněna zaslat tyto písemnosti zástupkyni žalobce poštou (včetně prvostupňového
rozhodnutí).
Žalobce se rovněž mýlí v tom, dovozuje-li, že správní orgán byl povinen vyzvat žalobce
k doplnění svého banketního odvolání, které jinak splňovalo náležitosti odvolání a bylo podáno
osobou, která běžně a opakovaně zastupuje jako obecná zmocněnkyně klienty nynějšího zástupce
žalobce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta. Je tomu tak proto, že ust. §37 odst. 3 správního řádu
dopadá na případy, kde si účastník není vědom toho, že by jeho podání mělo vady a nebylo
způsobilé k projednání (nikoliv však na případy, je-li vědomě odvolání podáno bez bližšího
odůvodnění). Smyslem tohoto ustanovení zákona je poučit odvolatele o jeho právech,
tj. jak má být oprava provedena a odvolání doplněno. V této věci je evidentní, že zmocněnkyně
žalobce M. V. nezastupovala přestupce na úseku dopravy poprvé, ale činila tak opakovaně i u
jiných subjektů, kde také postupovala podle stejného scénáře. Podala emailem blanketní odvolání,
jiný zmocněnec nahlížel do správního spisu bez dalšího a po rozhodnutí následovala žaloba
zástupce (Mgr. Jaroslava Topola) s rozsáhlou argumentací, návrhy důkazů a vytýkanými vadami
řízení. I z relevantní judikatury je přitom zřejmé, že nezákonnost v takovém postupu správního
orgánu (pokud by nevyzval k doplnění odvolání) lze shledat jen tehdy, pokud by žalobce požádal
o lhůtu k doplnění a správní orgán by rozhodl před jejím uplynutím. Tak tomu ale v této věci
nebylo. Naopak zmocněnkyně žalobce byla řádně vyzvána k doplnění odvolání, a to jak emailem,
jehož doručení do své emailové schránky nepotvrdila, tak i následně poštou (10. 3. 2014).
Žalobce proto nemohl označit rozhodnutí ani jako překvapivé.
Lichá je i námitka žalobce, že správními orgány nebyla dostatečně zkoumána a objasněna
(rozvedena v rozhodnutí) materiální stránka přestupku, který je přičítán žalobci. I kdyby tomu
tak ale ve skutečnosti nebylo, nešlo by o zásadní vadu řízení před správními orgány. Judikatura
totiž rozlišuje zkoumání materiální stránky ve dvojím rozsahu. Jednak zvýšené zkoumání
(objasnění) u hraničních případů a jednak běžně zkoumání, vyskytující se v ostatních případech.
Přitom zvýšenou pozornost je třeba věnovat těm případům, kde jde o překročení hranice zákona
o marginální hodnoty. Například u překročení rychlosti o 2 km/hod. (viz. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ve věci sp. zn. 5 As 104/2008). Není ji ale třeba zvláště zkoumat tam, kde není
překročení zákona zcela marginální (např. v případě překročení povolené rychlosti
o 17 km/hod.).
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce M. Z. jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ust. §103 odst. 1 písm. a), b), c) a
d) s. ř. s.
Stěžovatel především namítá zmatečnost řízení před krajským soudem (§103 odst. 1
písm. c) s. ř. s.). Je tomu tak proto, že na straně žalovaného vystupovaly (podávaly vyjádření)
neoprávněné osoby. Správně měl před soudem jednat výlučně ředitel krajského úřadu, popřípadě
jeho zástupce, popřípadě jiná osoba oprávněná na základě vnitřních předpisů. Touto osobou však
není Mgr. A. K., vedoucí oddělení dopravy Krajského úřadu Pardubického kraje. Má proto za to,
že v projednávané věci nebyly splněny podmínky řízení ve smyslu ust. §103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“).
Rozsudek krajského soudu je také nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
i pro nesrozumitelnost. Pro nedostatek důvodů je tomu tak proto, že krajský soud dostatečně
nevypořádal žalobní námitky napadající nesprávnost měření rychlosti, a to v souvislosti
s namítanou překážkou v záběru radaru a odklonu laserového paprsku. Rozsudek krajského
soudu je ale nepřezkoumatelný i pro nesrozumitelnost, a to v souvislosti s vypořádanou námitkou
údajného neporušení pravidel pro doručování a v souvislosti s absencí výzvy pro stěžovatele
k doplnění odvolání. Stěžovateli, resp. jeho zástupci, ve skutečnosti žádné emaily, o nichž hovoří
krajský soud, nebyly doručeny. Nebyly mu doručovány z adresy elektronické podatelny správního
orgánu prvého stupně, ale z emailu, kde byl uveden toliko „R. T.“, který obsahoval i přiloženou
přílohu. Vzhledem k tomu, že mu účinně mohla být správním orgánem doručována emailová
zpráva toliko z jeho elektronické podatelny, nemohly mít jiné úkony pracovníka správního
orgánu soudem zamýšlené důsledky.
Krajský soud i vadně posoudil po právní stránce vytýkanou vadu řízení, pokud dospěl
k závěru, že nebylo povinností správního orgánu zasílat emailové zprávy zástupkyni stěžovatele
z elektronické podatelny tohoto orgánu. Je totiž povinností správního orgánu vybavit úřad
zařízením pro odesílání zpráv z elektronických adres skrze elektronickou výpravnu (podatelnu).
Zmocněnkyni stěžovatele však žádná taková emailová zpráva nebyla doručena. Má tudíž za to,
že doručování písemností správním orgánem bylo nezákonné a krajský soud tuto vadu v řízení
před správním orgánem nesprávně právně posoudil.
Stěžovatel v předestřené souvislosti nově namítá jako vadu řízení, že správní orgán
pochybil i v tom (poté, co mu nebylo zmocněnkyní stěžovatele potvrzeno převzetí doručované
písemnosti zprávou podepsanou jejím uznávaným elektronickým podpisem), že jí měl vyrozumět
o neakceptaci požadovaného doručování na její emailovou adresu a že jí proto bude doručovat
své písemnosti v listinné podobě. Současně tato vada řízení před správními orgány naplňuje
i porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V důsledku uvedeného pochybení
tak došlo ze strany správního orgánu prokazatelně i k nesprávnému úřednímu postupu,
když napadené rozhodnutí bylo opatřeno doložkou právní moci, ačkoliv prvostupňové
rozhodnutí nebylo stěžovateli vůbec řádně doručeno.
Krajský soud též nepřezkoumatelně ale i nesprávně po právní stránce posoudil správním
orgánům vytýkanou vadu v řízení, spočívající v nesprávném procesním postupu, kdy stěžovatel
nebyl vyzván k doplnění odvolání. Namísto toho správní orgán rovnou vydal žalobou napadené
rozhodnutí o odvolání, které zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Soud tak zaujal
nesprávný právní názor na to, že stěžovatel nemusel být poučen o tom, jak má své podání
ve smyslu správního řádu doplnit.
Nad rámec uvedeného namítá stěžovatel i nesrozumitelnost napadeného rozsudku
pro jeho značný rozsah, když obsahuje řadu informací, které s projednávanou věcí nesouvisí
a zatěžují jak stěžovatele, žalovaného a konec konců i Nejvyšší správní soud. Ze všech uvedených
důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil, věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný Krajský úřad Pardubického kraje považuje kasační stížnost za nedůvodnou
a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. Jde-li o námitku, že v řízení před krajským
soudem žalovaného zastupovaly neoprávněné osoby, tak tato námitka je zcela irelevantní.
Odkazuje při tom na obsah soudního spisu a na dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 - 56, v němž se touto otázkou kasační soud podrobně
zabýval. Jde-li o zbývající námitky, zcela se shoduje s právními závěry a hodnotícími soudy
krajského soudu obsaženými v napadeném rozsudku. Pro úplnost poukazuje i na své vyjádření
k žalobě stěžovatele a na obsah svého rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel podává svůj mimořádný opravný prostředek explicitně nejen z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., ale také z důvodu obsaženého v ust. §103
odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s., tedy pro zmatečnost řízení a nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, případně pro jinou vadu řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Vytýkaná zmatečnost řízení před krajským soudem a nepřezkoumatelnost rozhodnutí
krajského soudu, resp. jiná vada řízení před tímto soudem, jsou vlastnostmi rozhodnutí správního
soudu, k nimž je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. K posouzení
otázky zmatečnosti řízení a přezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu proto Nejvyšší správní
soud přistoupil přednostně před právním posouzením věci samé. Je tomu tak proto, že by bylo
přinejmenším předčasné, aby se Nejvyšší správní soud nejdříve zabýval právním posouzením věci
samé, bylo-li by současně řízení před krajským soudem zmatečné nebo by byl napadený rozsudek
krajského soudu skutečně nepřezkoumatelný, či založený na jiné vadě řízení s vlivem
na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel v kasační stížnosti dovozuje zmatečnost řízení od skutečnosti, že v řízení před
krajským soudem nevystupovala (nepodávala vyjádření) na žalované straně oprávněná osoba,
tj. ředitel krajského úřadu, popřípadě jeho zástupce nebo jiná osoba oprávněná na základě
vnitřních předpisů, ale Mgr. A. K., vedoucí oddělení dopravy, Krajského úřadu Pardubického
kraje. Dovozuje proto, že nebyly dány podmínky ve smyslu ust. §103 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“).
Rozsudek krajského soudu není zmatečný.
Otázkou zmatečnosti rozhodnutí správního soudu (krajského soudu) se Nejvyšší správní
soud zabýval již dříve, jak na to přiléhavě poukazuje žalovaný ve svém vyjádření. Bylo tomu
tak v rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 - 56, který je dostupný na www.nssoud.cz.
Zde 7. senát Nejvyššího správního soudu, složený z týchž soudců jako v této věci judikoval,
že „žalobcem tvrzené pochybení - podání vyjádření k žalobě neoprávněnou osobou - nepředstavuje nedostatek
podmínek řízení před krajským soudem“.
Nejvyšší správní soud rozhodující v této věci neshledal jakéhokoliv důvodu,
aby se od tohoto svého dřívějšího názoru jakkoliv odchýlil. V projednávané věci nebylo
žalovanému upřeno právo vyjádřit se k žalobě, a tento jej i podal. V žádném případě tedy nelze
souhlasit s tvrzením, že by žalovanému bylo upřeno právo vyjádřit se k podané žalobě stěžovatele
a ani s tím, že by tvrzené pochybení mělo představovat nedostatek podmínky řízení před
krajským soudem. Krajský soud jednal se žalovaným, jenž měl na základě ust. §69 s. ř. s.
způsobilost vystupovat v řízení jako žalovaný správní orgán, který rozhodl v posledním stupni.
Požadavek stěžovatele nelze řadit mezi podmínky řízení. Žalovaný v řízení nemusí aktivně
vystupovat vůbec a jeho vyjádření či účast při jednání proto nemohou být v žádném případě
považovány za podmínky řízení. I kdyby tedy bylo vystupování (písemné či ústní) neoprávněné
osoby jménem žalovaného v řízení před krajským soudem považováno za procesní vadu,
nejednalo by se o nedostatek podmínky řízení. Jinak by měl žalovaný k dispozici snadný nástroj,
jak zabránit přezkumu zákonnosti svého rozhodnutí – k soudnímu jednání by jednoduše vyslal
osobu bez řádného oprávnění k zastupování a tento nedostatek by jednoduše neodstranil.
Stěžovatelem poukazovaný důvod zmatečnosti napadeného rozsudku je tak lichý.
Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
ani pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů,
které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit,
jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho vě c byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž konstatoval,
že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud
tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č.j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní
soud právní názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem,
anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též
judikoval v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz,
že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za opodstatněnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím podaného odůvodnění lze dovodit,
z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Ponechat stranou nelze
ani okolnost, že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah
opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení (kasační stížnosti). Pokud by soudní
rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní námitky
a na zásadní argumentaci, o kterou se opírají, pomíjelo by jednotlivá podání žalobce a námitky
v nich uvedené, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost. Mělo-li
by pak být rozhodnutí správního soudu zrušeno pro jinou vadu řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., muselo by se jednat o takovou vadu v řízení před soudem, která by mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé; vada řízení bez vlivu na zákonnost soudního
rozhodnutí o věci samé ještě není důvodem pro jeho zrušení.
Těmto požadavkům rozsudek krajského soudu vyhovuje.
Krajský soud při svém rozhodování velmi podrobně zkoumal, zda obstojí závěr
žalovaného správního orgánu o vině stěžovatele za spáchání přestupku, jehož se měl dopustit
(tedy o překročení nejvyšší přípustné rychlosti o 17 km/hod.). Tento správní soud při své
přezkumné činnosti dovodil, že spisový materiál obsahuje dostatek důkazů, které postačují
k závěru správního orgánu o vině stěžovatele již uvedeným přestupkem. Je tomu tak proto,
že to byl stěžovatel, kdo dne 22. 8. 2013, okolo 9.34 hod v obci Pardubice, na pozemní
komunikaci ul. Sukova třída (směr nám. Republiky) řídil vozidlo tovární značky Maserati, RZ X, a
že při tom překročil maximální dovolenou rychlost v obci o 17 km/hod., čímž se dopustil
přestupku, který mu byl kladen za vinu. Krajský soud neshledal, že by bylo třeba skutkový stav
věci dále doplňovat, neboť s ohledem na dosavadní zjištění správního orgánu, neměl o
skutkovém stavu věci nejmenší pochybnosti. Z napadeného rozsudku je také zřejmé, z jakých
důvodů má správní soud vznesené žalobní body za liché, mylné nebo vyvrácené. Krajský soud se
i dostatečně a s přihlédnutím k ustálené judikatuře vypořádal s námitkou stěžovatele
zpochybňující správnost měření rychlosti příslušníky městské policie. Výslovně na straně 12
v odst. 2 a násl. odmítl spekulaci stěžovatele, že měřící zařízení nebylo umístěno v souladu
s návodem k obsluze (překážka, dovozovaný „odklon laserových paprsků“), z čehož stěžovatel
mylně dovozoval „zkreslení provedeného měření a zaznamenání vyšší než skutečné rychlosti“
vozidla stěžovatele. Z podaného odůvodnění napadeného rozsudku je také zřejmé, že krajský
soud tyto své závěry dostatečně podepřel i dřívějšími judikaturními závěry správních soudů,
včetně Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 - 27, který je dostupný na www.nssoud.cz). Vyslovený názor
krajského soudu, že provedené měření bylo v souladu s návodem a že nebylo zatíženo
skutečnostmi, které by zabránily nebo zkreslily provedené měření, resp., jež by měly za následek
vadnost měření, je nejen přezkoumatelný, ale také věcně správný.
Z napadeného rozsudku je i zřejmé, že se krajský soud vypořádal se všemi stěžovatelem
vznesenými žalobními body a k nim se vztahující zásadní argumentací. Správní soud rozvedl své
úvahy dokonce i nad míru obvyklou v odůvodněních v jiných srovnatelných věcech. Takový
postup, byť není zcela běžný, však v žádném případě nemá za následek nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost a ani jinak nezasahuje do práv stěžovatele,
jak se stěžovatel mylně domnívá. V projednávané věci je tomu právě naopak. A to jak
ve výslovně vytýkané otázce vypořádání žalobní námitky o porušení pravidel při doručování
písemností stěžovateli, či v souvislosti s absencí výzvy stěžovatele k doplnění odvolání,
tak i pro značný rozsah podaného odůvodnění rozsudku. Na uvedeném závěru ničeho nemění
ani krajským soudem dovozované a detailně popsané „praktiky zástupců stěžovatele“,
které mu jsou známy z jeho úřední činnosti a které není třeba ze strany soudu prokazovat.
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by byl rozsudek krajského soudu zatížen jinou
vadou řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je tomu tak proto, že stěžovatel
správnímu soudu žádnou jinou vadu řízení nepředestřel a ani Nejvyšší správní soud sám
nedovodil, že by rozhodování krajského soudu bylo založeno na jiné vadě řízení. Tím spíše
neshledal, že by mělo jít o kvalifikovanou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel také namítá, že krajský soud v rozporu se zákonem posoudil otázku
doručování písemností zástupkyni stěžovatele M. V.
Krajský soud ve svém rozsudku dovodil, že správní orgány nepochybily při doručování,
když stěžovateli, resp. jeho tehdejší zástupkyni M. V. nezasílaly, resp. nevypravovaly emailové
zprávy výlučně z „elektronické podatelny správního orgánu“. Předestřel k tomu i obsáhlou
argumentaci opřenou jak o příslušná ust. §19 správního řádu a ust. §11 zákona č. 227/2000 Sb.,
o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů, jenž byl změněn zákonem č.
440/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně
některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu). Krajský soud předestřel ke svému
názoru i relevantní judikaturu. Jde o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2014, č.
j. 6 As 218/2014 - 33, dostupný na www.nssoud.cz, v němž tento soud judikoval, že: „Z §18
vyhlášky č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, opírajícího se o zmocňovací ustanovení §70
odst. 1 písm. i) zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, nelze dovodit povinnost správního
orgánu odesílat písemnosti pouze z elektronické adresy podatelny správního orgánu; s odesláním písemnosti z
elektronické adresy zaměstnance výpravny správního orgánu zákon nespojuje důsledek v podobě neúčinnosti
odeslání, resp. doručení zprávy na elektronickou doručovací adresu (e-mail) účastníka. Nepotvrdí-li adresát
převzetí takto odeslané písemnosti nejpozději následující pracovní den po jejím odeslání, postupuje se podle §19
odst. 8 správního řádu z roku 2004“.
Tomuto závěru krajského soudu nelze ničeho vytknout. Ostatně ani sám stěžovatel nebyl
sto Nejvyššímu správnímu soudu předestřít důvody a argumenty, z nichž by bylo možno
dovozovat, že je vyslovený konkrétní právní názor krajského soudu lichý, mylný a vyvrácený
či že je v rozporu se zákonem (předmětem kasačního řízení jsou právní názory krajského soudu
a nikoliv žalovaného, či správního orgánu prvého stupně). Nejvyšší správní soud opakovaně
konstatuje, že správní soudnictví je založeno na striktní dispoziční zásadě. To znamená, že soudu
(zde Nejvyššímu správnímu soudu) nepřísluší - ve prospěch toho kterého účastníka řízení -
vyhledávat důvody a argumenty, které by mu svědčily. Je tak výlučně na účastníku řízení, aby sám
označil právní názor krajského soudu, s nímž nesouhlasí a aby uvedl skutkové a právní výhrady,
proč má za to, že tento právní názor krajského soudu nemůže obstát, resp. proč má za to,
že je v rozporu s dikcí zákona, eventuelně s právním názorem Nejvyššího správního soudu
či Ústavního soudu. Takto stěžovatel ale nepostupoval a argumentaci proti závěrům krajského
soudu Nejvyššímu správnímu soudu nepředložil. Nejvyššímu správnímu soudu, vázanému
dispoziční zásadou, proto nezbylo než tuto námitku považovat za nedůvodnou.
Jak správně uvedl již krajský soud, je ve spise založena listina - tisková podoba
odeslaného emailu, jehož odesílatelem byl „R. T.“, pracovník správního orgánu prvého stupně,
který vedl u tohoto orgánu přestupkové řízení stěžovatele. Z obsahu správního spisu orgánu
prvého stupně vyplývá (srov. např. č. l. 28, 42), že ze strany správního orgánu prvého stupně byly
zástupkyni stěžovatele, dle jejího požadavku ze dne 11. 12. 2013, řádně odesílány písemnosti
prostřednictvím emailové zprávy, včetně rozhodnutí o přestupku stěžovatele ze dne 28. 1. 2014.
Z těchto listin vyplývá, že jejich adresát (zmocněnkyně) správnímu orgánu doručení těchto
emailových zpráv včetně jejich příloh v dané lhůtě nepotvrdila, ačkoliv o doručování touto
formou sama žádala (viz protokol ze dne 11. 12. 2013). Správní orgán proto zcela oprávněně
přistoupil po nepotvrzení doručení písemností emailem, k zasílání doručovaných písemností
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Takto bylo stěžovateli účinně doručeno
i poukazované prvostupňové rozhodnutí, a to dne 13. 2. 2014.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá i to, že krajský soud nesprávně posoudil vadu
řízení před správními orgány, pokud žalovaný po podání blanketního odvolání stěžovatelem
tohoto řádně nevyzval k doplnění odvolání a namísto toho vydal rozhodnutí o odvolání.
Stěžovatel byl ale řádně vyzván k odstranění vad svého podání - banketního odvolání
ze dne 31. 1. 2014 proti rozhodnutí o přestupku č. j. OSA/P-1348/13-D/36. Nejprve tomu tak
bylo prostřednictvím emailové zprávy ze dne 20. 2. 2014. Jelikož však zástupkyně stěžovatele
opět správnímu orgánu nepotvrdila přijetí této zprávy, přistoupil správní orgán zcela správně
k doručení výzvy k odstranění vad podání (odvolání) prostřednictvím provozovatele poštovních
služeb. Jím pak byla tato výzva stěžovateli účinně doručena zástupkyni stěžovatele dne
10. 3. 2014 po uplynutí úložní 10-ti denní lhůty a byla jí vhozena do poštovní schránky. Je tak
zcela lichá námitka stěžovatele, že doručování úředních písemností ze strany správního orgánu
bylo vadné a v rozporu s ust. §19 odst. 3 správního řádu, a že je z tohoto důvodu rozhodnutí
žalovaného nezákonné.
Pokud tedy krajský soud dospěl k závěru, že vytýkaný způsob doručování listin správním
orgánem stěžovateli nebyl vadný, zcela oprávněně tyto žalobní výtky posoudil jako nedůvodné.
Krajský soud v této souvislosti zcela přiléhavě pojmenoval praktiky zástupkyně
stěžovatele jako obstrukční, pokud tato nejprve sama vyžaduje doručování úředních listin
(v zájmu urychlení řízení) prostřednictvím e-mailové komunikace, ale následně doručení takových
listin na svou emailovou adresu odesílateli nepotvrdí a prodlouží tak proces doručování v řádu
několika dnů. Zcela bez významu je pak tvrzení stěžovatele, že k potvrzení doručovaných zpráv
nedošlo kvůli tomu, že e-mailový klient zástupkyně stěžovatele, či antivirový program považoval
doručované zprávy za spam, či že došlo ke smazání těchto zpráv (nedoručení) z jiného IT
důvodu. Je totiž věcí stěžovatele (jeho zástupkyně), požaduje-li doručování touto formou,
aby k takové činnosti správnímu orgánu poskytl potřebnou součinnost.
Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by krajský soud nesprávně posoudil
stěžovatelem uplatněnou námitku o vadách řízení před správním orgánem v souvislosti s tím,
jakým způsobem byly doručovány úřední písemnosti, včetně rozhodnutí o přestupku.
V kasační stížnosti stěžovatel dále namítá, že bylo vadou řízení před správními orgány,
pokud správní orgán po té, co zástupkyně stěžovatele nepotvrdila doručení zasílaných písemností
a před tím než jí byly příslušné písemnosti zaslány poštou, žádným, natož zákonným způsobem
neoznámil, že neakceptuje jí žádané doručování na její emailovou adresu, a že jí bude doručovat
své písemnosti v listinné formě. Takovýto vadný postup při doručování je v rozporu i s čl. 6
odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (str. 9 odst. 2
a násl. kasační stížnosti) a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl shora, je správní soudnictví, včetně řízení před
Nejvyšším správním soudem, založeno na dispoziční zásadě. Ust. §104 odst. 4 s. ř. s. zakotvuje
zásadu, podle níž kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou
uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že jsou ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustné námitky stěžovatele obsažené v kasační stížnosti, v nichž stěžovatel vytýká krajskému
soudu, že je jeho rozsudek nezákonný a v rozporu s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (str. 9 odst. 2 a násl. kasační stížnosti) a čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod proto, že stěžovateli nebyl řádně oznámen úmysl správního orgánu
neakceptovat doručování na e-mailovou adresu zástupkyně stěžovatele a že bude přistoupeno
k zasílání doručovaných písemností poštou. Je tomu tak proto, že stěžovatel tuto námitku
nevznesl již v řízení před krajským soudem, ačkoliv tak učinit mohl.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost směřující proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice, ze dne 8. 4. 2015,
č. j. 52 A 57/2014 – 57, protože není důvodná (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu