ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.170.2015:47
sp. zn. 7 As 170/2015 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobců: a) WPB
Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, se sídlem Kamenná 835/13, Brno - Štýřice,
b) GATEWAY INVESTMENT, INC., se sídlem 1821 Logan Avenue, Cheyenne,
Wyoming 82001, USA, zastoupený Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem Litevská 1174/8,
Praha 10 - Vršovice, c) Management Investment Group Inc., se sídlem 16192 Coastal
Highway, Lewes, Delaware 19958, USA, zastoupený Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem
se sídlem Boleslavská 13, Praha 3, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem
Na Příkopě 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobců b) a c) proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, č. j. 8 Af 19/2015 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, č. j. 8 Af 19/2015 – 38, byla
odmítnuta žaloba žalobců b) a c) (dále jen „stěžovatelé)“), kteří se domáhali zrušení rozhodnutí
Bankovní rady České národní banky (dále jen „ČNB“) ze dne 22. 1. 2015,
č. j. 2015/7901/CNB/110, jímž byl zamítnut rozklad žalobce a) (dále jen „účastník řízení“)
a potvrzeno rozhodnutí České národní banky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
9. 10. 2014, č. j. 2014/46853/CNB/110. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost účastníka
řízení o obnovu řízení, ve kterém mu bylo podle ust. §28 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1995 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech“) odňato
povolení působit jako družstevní záložna a zároveň mu bylo uloženo, aby se počínaje dnem
doručení rozhodnutí zdržel některých povolených činností družstevní záložny.
Městský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti
o obnovu řízení podal žalobu nejen účastník řízení, ale rovněž stěžovatelé. Všichni také podali
žalobu rovněž proti rozhodnutí, jímž bylo účastníku řízení odňato povolení působit jako
družstevní záložna. O této žalobě ve vztahu ke stěžovatelům městský soud rozhodl usnesením
ze dne 5. 8. 2014, č. j. 5 Af 31/2014 - 132, kterým ji odmítl. Toto usnesení potvrdil Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2015, č. j. 2 As 151/2014 - 71, ze kterého vyplývá,
že je nutno rozlišovat mezi vztahem soukromoprávním mezi účastníkem řízení jako právnickou
osobou a jeho členy a vztahem veřejnoprávním mezi ČNB a účastníkem řízení. Odnětím
povolení účastníků řízení působit jako družstevní záložna nebyla dotčena veřejná subjektivní
práva stěžovatelů. Jelikož napadeným rozhodnutím byla zamítnuta žádost účastníka řízení
o obnovu řízení o odnětí tohoto povolení, vyslovený závěr musí nutně platit i v otázce aktivní
žalobní legitimace stěžovatelů v dané věci. Tito ostatně ani v žalobě neuvedli, jaká jejich
subjektivní veřejná práva měla být napadeným rozhodnutím dotčena. Nedostatek aktivní
legitimace je přitom zjevný již z obsahu žaloby.
Proti usnesení městského soudu podali v zákonné lhůtě stěžovatelé kasační stížnost,
ve které uplatňují důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelé dovozují, že byli
správními rozhodnutími omezeni v dispozici s členskými právy, resp. v právu vlastnit majetek
a nakládat s ním, když vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné
jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu (čl. 11 Listiny základních práv a svobod).
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že správním rozhodnutím, jehož obnovy se účastník řízení
neúspěšně domáhal, bylo zasaženo i do jejich veřejných subjektivních práv a jsou tedy aktivně
legitimováni k podání žaloby proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut rozklad účastníka řízení
a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně o zamítnutí žádosti o obnovu řízení.
Z uvedených důvodů navrhli, aby napadené usnesení městského soudu bylo zrušeno a věc
vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Pro případ, že by se Nejvyšší správní soud ztotožnil
s názorem městského soudu, je podle přesvědčení stěžovatelů nezbytné pohlížet na ně jako
na osoby zúčastněné na řízení ve smyslu ust. §34 odst. 1 s. ř. s. Pro tento případ pak požádali,
aby o jejich postavení jako osob zúčastněných ve smyslu citovaného ustanovení bylo rozhodnuto.
ČNB ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na své vyjádření k žalobě, v němž
vyslovila pochybnost o aktivní legitimaci stěžovatelů. Podle zákona o spořitelních a úvěrních
družstvech nejsou stěžovatelé účastníky správního řízení a ani netvrdili, že ve správním řízení
byla porušena jejich práva. ČNB se ztotožnila s argumentací městského soudu, který důvodně
poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu ve vztahu k účastenství v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu členů spořitelních a úvěrních družstev. Z důvodu,
že stěžovatelé nebyli napadeným rozhodnutím bezprostředně dotčeni na svých právech
a povinnostech, nemohou být ani osobami zúčastněnými na řízení ve smyslu ust. §34
odst. 1 s. ř. s. Proto ČNB navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili stěžovatelé v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal pochybení ve smyslu ust. §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
V daném případě bylo rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 4. 4. 2014,
č. J. 2014/3539/570, odňato účastníkovi řízení povolení působit jako družstevní záložna
a zároveň mu bylo uloženo, aby se počínaje dnem doručení tohoto rozhodnutí zdržel některých
povolených činností družstevní záložny. K rozkladu účastníka řízení bylo toto rozhodnutí
potvrzeno rozhodnutím ČNB ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2014/7620/CNB/110. Následně podal
účastník řízení návrh na obnovu tohoto řízení, tomuto návrhu však správní orgán I. stupně
rozhodnutím ze dne 4. 4. 2014, č. j. 2014/3539/570, nevyhověl. O rozkladu podaném proti
tomuto rozhodnutí rozhodla ČNB žalobou napadeným rozhodnutím.
Předmětnou problematikou se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku ze dne
20. 1. 2015, č. j. 2 As 151/2014 - 71, ve kterém řešil otázku aktivní legitimace ve vztahu
k rozhodnutí ze dne 4. 4. 2014, č. j. 2014/3539/570, které bylo potvrzeno rozhodnutím ČNB
ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2014/7620/CNB/110, o odnětí povolení účastníkovi řízení působit jako
družstevní záložna. V citovaném rozsudku posuzoval Nejvyšší správní soud zákonnost usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2014, č. j. 5 Af 31/2014 - 132, kterým byla, stejně jako
v nyní posuzované věci, odmítnuta žaloba stěžovatelů proti rozhodnutí o odnětí povolení působit
jako družstevní záložna.
Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že z jeho konstantní judikatury (např. rozsudky
ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005 - 35, publ. pod č. 905/2006 Sb. NSS, ze dne 22. 2. 2011,
č. j. 2 Afs 4/2011 - 64, publ. pod č. 2260/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 24. 2. 2011,
č. j. 7 As 111/2010 - 163, všechny dostupné na www.nssoud.cz) vyplývá, že pro aktivní legitimaci
k podání žaloby není rozhodující, zda bylo s dotčeným subjektem jednáno jako s účastníkem
správního řízení či nikoli. Podstatné je tvrzení o porušení jeho veřejného subjektivního práva,
tedy že došlo k zásahu do jeho právní sféry. Stěžovatelé však netvrdili, že byli zkrácení na svých
právech ve smyslu ust. §65 s. ř. s. Z kráceným na veřejných subjektivních právech byl pouze
adresát napadeného správního rozhodnutí, kterým byl účastník řízení, a nikoliv stěžovatelé.
Z toho také vychází zákon o spořitelních a úvěrních družstvech, podle něhož je jediným
účastníkem řízení o odnětí povolení pouze dotčená družstevní záložna. Stěžovatelé jako členové
účastníka řízení disponují pouze právy odvozenými z tohoto jejich postavení. Městský soud proto
podle názoru Nejvyššího správního soudu nepochybil, když žalobu podle ust. §46 odst. 1
písm. c) s. ř. s. odmítl.
Tyto závěry vztahující se k žalobě proti rozhodnutí o odnětí povolení působit jako
družstevní záložna lze podle Nejvyššího správního soudu aplikovat i ve vztahu k rozhodnutí,
kterým nebyla povolena obnova takového řízení. Podstata obou řízení je ve vztahu k dotčení práv
stěžovatelů stejná. Jediným účastníkem řízení o odnětí povolení působit jako družstevní záložna
je pouze družstevní záložna. Řízení o odnětí povolení, jakož i následující řízení o obnově tohoto
řízení, by se mohlo přímo dotknout pouze práv družstevní záložny. Ve vztahu k členům
družstevní záložny, tj. vůči stěžovatelům, však dotčení na veřejných subjektivních právech
absentuje. Je nutno rozlišovat mezi vztahem soukromoprávním, tj. vztahem mezi účastníkem
řízení jako právnickou osobou a jeho členy jako subjekty, které jsou v souladu s právními
předpisy a stanovami družstevní záložny oprávněny podílet se na jeho činnosti a vytváření jeho
vůle, a vztahem veřejnoprávním, mezi ČNB jako správním orgánem a účastníkem řízení, v němž
je účastník řízení adresátem správního rozhodnutí. Jen ve vztahu k němu lze dovozovat dotčení
ve smyslu ust. §65 s. ř. s. Zkráceným na veřejných subjektivních právech byl pouze adresát
napadeného správního rozhodnutí, kterým byl účastník řízení, a nikoliv stěžovatelé. K zásahu
do jejich veřejných subjektivních práv napadeným rozhodnutím proto nemohlo dojít. Názor
zastávaný stěžovateli by vedl k neomezenému rozšiřování okruhu dotčených subjektů.
Nedostatek oprávnění stěžovatelů k podání žaloby lze navíc shledat již v absenci žalobního
tvrzení o zásahu do jejich veřejných subjektivních práv, které je podle soudního řádu správního
základním předpokladem procesní aktivní legitimace. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
tedy městský soud nepochybil, pokud se žalobou stěžovatelů věcně nezabýval.
Nejvyšší správní soud se přitom nemohl zabývat otázkou, zda stěžovatelům náleží
postavení osob zúčastněných na řízení v dalším řízení o žalobě účastníka řízení. V dané věci
se Nejvyšší správní soud mohl zabývat pouze zákonností napadeného usnesením o odmítnutí
žaloby stěžovatelů.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a ČNB žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Účastníkem řízení o kasační stížnosti podle ust. §105 s. ř. s. bylo i WPB Capital,
spořitelní družstvo v likvidaci jako účastník řízení. Ve vztahu k němu vycházel Nejvyšší správní
soud z toho, že případný úspěch stěžovatelů v řízení o kasační stížnosti by bylo možno chápat
i jako jeho procesní úspěšnost. Stěžovatelé však nebyli úspěšní, a proto Nejvyšší správní soud
nepřiznal náhradu nákladů řízení ani účastníku řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 2. 2010, č. j. 2 Afs 76/2009 - 81).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. září 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu