ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.173.2014:28
sp. zn. 7 As 173/2014 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Aero – taxi
OKR, a. s., se sídlem Tanvaldská 345, Liberec – Vratislavice nad Nisou, zastoupený JUDr. Janou
Vyšanskou, Ph.D., advokátkou se sídlem Korunní 810, Praha 10, proti žalovanému:
Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2014,
č. j. 6 A 14/2014 – 39,
takto:
I. Kasační stížnosti se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2014, č. j. 6 A 14/2014 – 39, bylo
ve výroku I. rozhodnuto o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva dopravy
(dále jen „stěžovatel“) ze dne 20. 11. 2013, č. j. 20/2012-910-LET/11, kterým bylo jako
nepřípustné zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví ze dne
28. 6. 2013, č. j. 3665-13-701 o vydání stavebního povolení na stavbu „Provozní hala GADBY I,
letiště Hoškovice“. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve výroku II. tak, že stěžovateli byla
uložena povinnost zaplatit žalobci (dále jen „účastník řízení“) náklady řízení podle ust. §60
odst. 3 s. ř. s. O vrácení soudního poplatku stěžovateli rozhodl městský soud ve výroku III.
V odůvodnění usnesení městský soud uvedl, že účastník řízení vzal žalobu zpět s odůvodněním,
že předmětné stavební povolení, proti němuž podal odvolání, které bylo zamítnuto jako
nepřípustné, stěžovatel v přezkumném řízení zrušil. Výrok o nákladech řízení pak městský soud
odůvodnil s odkazem na ust. §60 odst. 3 s. ř. s. tak, že skutečnost, že stavební povolení bylo
po podání žaloby zrušeno v přezkumném řízení posoudil z procesního hlediska tak, že stěžovatel
zavinil zastavení řízení. Výrok o vrácení soudního poplatku odůvodnil městský soud s odkazem
na ust. §10 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podle
ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V úvodu kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že pro snadnější
orientaci Nejvyššího správního soudu v předložené spisové dokumentaci uvádí podstatné
skutečnosti. Přezkumné řízení bylo zahájeno v důsledku nepřípustného odvolání účastníka řízení
proti vydanému stavebnímu povolení. O této skutečnosti byl účastník řízení dvakrát stěžovatelem
informován, a i přesto podal žaloby. Následně stěžovatel obdržel k vyjádření žaloby podané proti
jeho rozhodnutím projednávané městským soudem pod sp. zn. 11 A 9/2014, 6 A 14/2014
a 9 A 10/2014. Poté zaslal stěžovatel městskému soudu žádost o spojení těchto tří řízení
ke společnému projednání, a to vzhledem k tomu, že oba žalobci jednají ve shodě. Později zaslal
městskému soudu vyjádření, ve kterém shrnul dosavadní průběh řízení a žádal opětovně
o spojení předmětných řízení. V neposlední řadě byl městský soud informován, že se vede řízení
o vydání dodatečného stavebního povolení, kdy se oba žalobci domáhají přiznání postavení
účastníka stavebního řízení, přičemž stěžovatel dosud pravomocně nerozhodl. Proto stěžovatel
navrhl, aby společné řízení o podaných žalobách bylo přerušeno do doby nabytí právní moci
stěžovatelova rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení. Vzhledem k dalšímu procesnímu
vývoji správního řízení pak navrhl v řízení o společném projednání všech tří žalob pokračovat.
V souvislosti s uvedenými procesními návrhy stěžovatel obdržel přípis městského soudu, v němž
mu bylo mimo jiné sděleno, že o návrhu na spojení řízení vedených pod sp. zn. 6 A 14/2014
a 9 A 10/2014, že žaloby napadly různým senátům a za toho stavu nelze věci spojit, neboť by tím
došlo k porušení zásady zákonného soudce.
Nezákonnost napadeného usnesení spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení zásadní
procesní otázky městským soudem, a to jak postupovat v řízení při souběžném podání žaloby
ve věci zrušení rozhodnutí o stavebním povolení a využití mimořádných opravných prostředků
správním orgánem, konkrétně zahájení přezkumného řízení meritorního rozhodnutí v daném
řízení, které navíc bylo zahájeno bezmála měsíc před podáním žaloby. O zahájení přezkumného
řízení byl účastník řízení řádně vyrozuměn. Rozhodnutím vydaným v přezkumném řízení bylo
zrušeno stavební povolení vydané pro předmětnou stavbu z důvodu nesprávného procesního
postupu a z důvodu nově vedeného řízení o dodatečném stavebním povolení, nikoliv proto,
žeúčastníku řízení mělo být přiznáno účastenství ve správním řízení o vydání stavebního
povolení.
V souladu s ust. §60 odst. 3 s. ř. s. lze přiznat náklady žalobci v případě, že byl návrh vzat
zpět z důvodu pozdějšího chování odpůrce nebo že bylo řízení zastaveno z důvodu uspokojení
navrhovatele. V odůvodnění napadeného usnesení je podle ust. §60 odst. 3 s. ř. s. výslovně
uvedeno, že řízení o žalobě bylo zastaveno v souladu s ust. §47 písm. a) s. ř. s. Avšak na str. 2
napadeného usnesení je zcela nelogicky uvedeno, že stěžovatel zavinil zastavení řízení,
neboť účastník řízení musel, vzhledem ke zrušení napadeného stavebního povolení, vzít žalobu
zpět. Městský soud se vůbec nezabýval stěžejními skutečnostmi obsaženými ve spise, který byl
navíc poskytnut prvnímu senátu Nejvyššího správního soudu, takže lze stěží dovodit, na základě
jakých skutečností městský soud rozhodoval. Účastník řízení dopisem ze dne 30. 1. 2014
stěžovatele informoval, že je nucen vzhledem ke dvouměsíční prekluzivní lhůtě podat žaloby
ve věci účastenství, z čehož bez dalšího vyplývá, že podání žaloby proti rozhodnutí o stavebním
povolení byl pouze procesní krok navíc. Nelze tedy přisvědčit názoru městského soudu, že toto
lze kvalifikovat jako pozdější chování odpůrce nebo dokonce, že stěžovatel zavinil zastavení
řízení. Oproti tomu městský soud vůbec nereagoval na stěžovatelovu žádost o přerušení řízení,
ani na žádost o spojení řízení. Pokud by se totiž stěžovatel ztotožnil s právním názorem účastníka
řízení, musel by postupovat v souladu s ust. §92 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a konstatovat, že odvolání je přípustné, že meritorní rozhodnutí nebylo
doručeno všem účastníkům řízení a věc vrátit prvostupňovému orgánu k novému projednání
a rozhodnutí. Stěžovatel nic takového neučinil. Setrval na svém právním názoru, odvolání jako
nepřípustné zamítl a vzhledem k zásadním procesním vadám řízení, které byly naprosto zjevné
z předloženého spisu, zahájil přezkumné řízení. Stavební povolení tak bylo zrušeno z úplně jiných
důvodů, než pro nepřiznání účastenství účastníku řízení. V případě, že by s účastníkem řízení
mělo být jednáno jako s účastníkem stavebního řízení, napadené rozhodnutí by nenabylo právní
moci a přezkumné řízení by nemohlo být vůbec zahájeno. Vzhledem k této skutečnosti
je vyloučeno, aby zahájením přezkumného řízení a zrušením meritorního rozhodnutí ve věci
stěžovatel zavinil zastavení řízení a zároveň došlo k uspokojení účastníka řízení. Přezkumné řízení
bylo zahájeno před podáním žaloby, účastník řízení o tom byl řádně informován, dokonce
požádal před podáním žaloby o sdělení výsledku přezkumného řízení. Je proto v rozporu
s principy dobré správy, když správní orgán udělal z úřední činnosti vše, co mohl a měl,
bezprecedentně konstatovat, že stěžovatel zavinil zastavení řízení, a musí za to být potrestán,
i když účastník řízení se o to nijak nepřičinil a vydané rozhodnutí významným způsobem zasáhlo
do práv třetích osob, které neměly s podáním žaloby nic společného.
Stěžovatel tedy shrnul, že podaná žaloba nesystematicky směřovala proti rozhodnutí,
které bylo předmětem přezkumného řízení, a městský soud se tímto faktem věcně vůbec
nezabýval. Je zcela nepochybné, že z procesního hlediska měl městský soud přijmout návrh
na přerušení řízení a poté žalobu odmítnout, a ne řízení zastavit pro pozdější chování odpůrce.
Jeho postup je zcela protiústavní a zakládající nebezpečný precedent, neboť soud musí žalobu
zkoumat i z hlediska přípustnosti, což se v tomto případě nestalo. Vzhledem k výše uvedenému
je aplikace ust. §47 s. ř. s. a z ní vyplývající konsekvence vyloučena, čímž došlo k nesprávnému
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, což stěžovatel považuje za jeden
ze stěžejních důvodů tvrzené nezákonnosti napadeného usnesení. Odůvodnění napadeného
usnesení je samo o sobě nepřesvědčivé a vnitřně rozporné a náklady řízení byly účastníku řízení
přiznány neoprávněně v rozporu s platnou právní úpravou. Stěžovatel městskému soudu
opakovaně navrhoval spojení všech tří řízení ke společnému projednání, což se vzhledem
ke skutkovým okolnostem projednávaného případu bez dalšího nabízelo. Všechny žaloby směřují
proti rozhodnutím, která spolu skutkově úzce souvisejí. Dvě podané žaloby směřují proti
účastenství ve stavebním řízení a navíc se jedná o dvě právnické osoby v postavení ovládané
a ovládající osoby, které jednají ve shodě. Třetí žaloba směřuje proti meritornímu rozhodnutí
ve věci, tj. stavebnímu povolení. Náklady řízení tak byly neoprávněně přiznány 3x (to zatím
stěžovatel předjímá, protože do vypršení lhůty k podání kasační stížnosti obdržel usnesení
o zastavení řízení pouze ve dvou věcech), místo toho, aby byly eventuálně přiznány oprávněně
maximálně 1x v případě, že účastník řízení by měl ve věci plný úspěch nebo by byl návrh vzat
zpět z důvodu pozdějšího chování stěžovatele. Navíc přiznat 3x částku za zpětvzetí návrhu,
což je právní úkon, který může v případě zrušení stavebního povolení v přezkumném řízení
učinit za advokátní kancelář nekvalifikovaná administrativní síla, je v příkrém rozporu s dobrými
mravy, jelikož přezkumné řízení bylo zahájeno ještě před podáním žaloby a účastník řízení byl
na tuto skutečnost upozorněn. Stěžovatel disponuje pouze jedním originálem spisu a je stěží
představitelné, jak tři senáty věcně rozhodují, když spis byl poskytnut pouze jednomu. Městský
soud zcela pominul procesní práva stěžovatele, jakož i svoje procesní povinnosti, když se vůbec
nezabýval otázkou přerušení řízení a spojení řízení. Dále věcně příslušný senát nesprávně
posoudil skutkový stav, který spočívá ve vadném hodnocení důkazů, které jsou obsaženy ve spisu
a na jejichž základě by bylo spojení předmětných žalob ke společnému projednání více
než vhodné. Městský soud se řádně nevypořádal s návrhem na spojení všech tří řízení
ke společnému projednání, což lze považovat za vadu řízení, která mohla mít, a ve svém důsledku
měla, vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé v rámci neoprávněného přiznání náhrady
nákladů řízení. Odůvodnění napadeného usnesení je jako takové vnitřně rozporné, což stěžovatel
považuje za důvody nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení. Na základě uvedených stížních
důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Účastník ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že stěžovatel v argumentačně
poněkud nepřehledné kasační stížnosti v zásadě uvádí, že a) městský soud nesprávně posoudil
zásadní procesní otázky, jak postupovat při „souběžném“ podání žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu a využití mimořádných opravných prostředků správní orgánem; b) uvedené
nesprávné posouzení právní otázky „v konečném důsledku znamená nepřezkoumatelnost
z důvodu nesrozumitelnosti vlastního odůvodnění a taktéž z toho důvodu, že v řízení
před soudem došlo k zásadním vadám, které mají za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé“; c) nebyly splněny podmínky ust. §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s., přičemž meritorní
rozhodnutí bylo zrušeno z „úplně jiných procesních důvodů, než je nepřiznání účastenství
v dotčeném řízení žalobci“; d) byly splněny předpoklady pro spojení řízení o podaných žalobách;
e) přiznání nákladů řízení účastníku řízení, resp. „advokátní kanceláři“, je nemravné obohacení
účastníka řízení, resp. jeho právního zástupce. K prvnímu argumentu účastník řízení uvedl,
že vzhledem k tomu, že stěžovatel své rozhodnutí v přezkumném řízení bez vážného důvodu
odložil až na konec dubna 2014, byl účastník řízení z důvodu opatrnosti a běhu prekluzivních
lhůt pro podání žaloby nucen žalobu podat a dále byl v řízení povinen podle jednotlivých výzev
městského soudu jednat. Náklady spojené s dotčenými úkony, které se stěžovatel zdráhá uhradit,
účastníku řízení jednoznačně vznikly. Rozhodnutí městského soudu v tomto ohledu pokládá
účastník řízení za správné a spravedlivé. Stěžovatel by měl akceptovat, že prostý fakt,
že ve vztahu k dotčenému rozhodnutí zahájil přezkumné řízení, nijak neovlivňuje běh
prekluzivních lhůt pro jeho napadení žalobou podle s. ř. s. Pokud by účastník řízení žaloby
nepodal a přezkumné řízení by po několika měsících skončilo konstatováním, že ve stavebním
řízení a rozhodnutí se sice vyskytly vady, ale nikoli v intenzitě, která by měla za následek zrušení
stavebního povolení, neměl by účastník řízení prostředky účinné obrany a musel by se s legalizací
černé stavby smířit. Přes veškerou snahu pokládá účastník řízení za nesrozumitelnou paradoxně
právě argumentaci k bodu ad b). Dále se neztotožnil ani s tvrzením, že o uspokojení účastníka
řízení nelze v daném případě hovořit, protože ke zrušení stavebního povolení došlo z úplně
jiných procesních důvodů než je nepřiznání účastenství účastníku řízení. Uvedené tvrzení svědčí
o účelovém formálním přístupu k otázce uspokojení účastníka řízení pozdějším chováním
stěžovatele ve smyslu ust. §60 odst. 3 s. ř. s., jakož i o manipulativním přístupu k argumentaci
účastníka řízení v podaném odvolání. Snahou účastníka řízení, a jeho jedinou motivací,
od počátku bylo docílit zrušení stavebního povolení z důvodu jeho nezákonnosti a nezákonnosti
řízení předcházející jeho vydání, a to podáním odvolání jako opomenutý účastník řízení. Účelová
restriktivní konstrukce stěžovatele, podle které by bylo možné pokládat účastníka řízení
za uspokojeného pouze v úzce vymezeném případě, když by bylo stavební povolení zrušeno
právě z důvodu nezákonně opomenutého účastníka, neodpovídá smyslu a dikci ust. §60
odst. 3 s. ř. s. Účastník řízení poukázal na to, že v žalobě navrhl pouze spojení obou jím
podaných žalob, a to s ohledem na vzájemnou vazbu obou napadených správních rozhodnutí.
Pro spojení řízení o žalobách podaných žalobcem s řízením o žalobě podané společností
AIRPORT PROPERTY INVESTMENT, s. r. o. nebyl žádný racionální důvod, a to bez ohledu
na shodnost stavebního řízení a vazbu mezi oběma žalobci. Ani stěžovatel o obou odvoláních
účastníka řízení, natož o odvolání společnosti AIRPORT PROPERTY INVESTMENT, s. r. o.,
nevedl společné řízení. Podle účastníka řízení nemohlo mít nespojení všech tří dotčených řízení
ve svém důsledku jakýkoli vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé a ani na zásadně nižší
rozsah náhrady nákladů přiznaných stěžovateli, jakož i jakýkoli jiný vliv na zákonnost
napadeného usnesení. Ze všech uvedených důvodů účastník řízení navrhl, aby kasační stížnost
byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je svou povahou mimořádným
opravným prostředkem proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů. Jako taková
umožňuje, aby v řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posuzoval jen nejzávažnější
případy nezákonností v oblasti správního soudnictví. Mezi takové případy, kdy je kasační stížnost
připuštěna, však nepatří případy taxativně uvedené v ust. §104 odst. 2 s. ř. s., které lze pro jejich
povahu považovat za bagatelní. Proto se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval přípustností
podané kasační stížnosti.
Podle ust. §104 odst. 2 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti
výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu.
Otázkou přípustnosti kasační stížnosti ve smyslu citovaného ustanovení se již Nejvyšší
správní soud ve své judikatuře zabýval.
Bylo tomu tak především v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, (publ. ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 2116/2010 a dostupné na www.nssoud.cz), ve kterém rozšířený senát formuloval právní
větu: „Ustanovení §104 odst. 2 soudního řádu správního, se vztahuje pouze na kasační stížnost podanou
výlučně proti výroku o nákladech řízení“. V odůvodnění citovaného usnesení pak uvedl, že „Podle
ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. není přípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech
řízení. Jinými slovy, zákon nepřipouští kasační stížnost, je-li jejím jediným důvodem napadení výroku o nákladech
řízení. Pokud by kasační stížnost byla podána v takto jednoznačné (čisté) podobě, musela by být pro nepřípustnost
odmítnuta, byť by Nejvyšší správní soud seznal, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení není správné.
(…) [P]okud je kasační stížností napaden též jiný výrok, je kasační stížnost zásadně přípustná. Právě situace,
kdy kasační stížnost směřuje jak do výroku o věci samé, tak do výroku o nákladech řízení, působí výkladové
problémy. Ty jsou způsobeny především zjištěním, že účastníci, kteří v rozhodnutí krajského soudu nejsou
spokojeni pouze s výrokem o nákladech řízení, se možnosti dosáhnout kasační stížností na tento výrok, domáhají
podáním kasační stížnosti směřující též do výroku o věci samé. (…) Podle názoru rozšířeného senátu zákonodárce
nemínil absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale naopak umožnit jej tam,
kdy Nejvyšší správní soud věcně přezkoumává výrok o věci samé. Ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je tudíž
aplikovatelné pouze na kasační stížnosti podané výlučně proti výroku o nákladech řízení. Logicky vzato, bude-li
nepřípustná kasační stížnost do výroku o věci samé z některého z důvodů zde uvedených, pak osud této kasační
stížnosti směřující proti výroku ve věci samé bude následován i tou její částí, kterou bude napaden výrok
o nákladech řízení. (…) Rozšířený senát je rovněž jako senát sedmý toho názoru, že tomuto závěru svědčí
i jazykový výklad ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. Citované ustanovení přezkum výroku o nákladech řízení totiž
nevylučuje absolutně, ale pouze v případě, že kasační stížnost směřuje jen proti tomuto výroku.“
Podle obsahu kasační stížnosti ji stěžovatel podává proti usnesení městského soudu
v celém rozsahu (jak je v ní výslovně tučně uvedeno na str. 4), tj. jak proti výroku I. o zastavení
řízení, které je důsledkem procesního úkonu účastníka řízení (zpětvzetí žaloby ze dne 3. 7. 2014),
tak proti výroku II. o nákladech řízení a proti výroku III. o vrácení soudního poplatku účastníku
řízení (byť v tomto směru stěžovatel vůbec nic neuvedl). Stěžovatel městskému soudu obsáhle
vytýká jednak procesní pochybení v průběhu řízení o žalobě, a jednak nesprávnou aplikaci
ust. §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s . Ve vztahu k výroku I. o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí
žaloby, však žádné, byť i i relevantní argumenty, kterými by jakkoliv zpochybňoval zákonnost
tohoto výroku, neuvedl. Stěžovatel nezpochybnil doručení zpětvzetí žaloby městskému soudu
ani procesní postup městského soudu, který následoval po tomto úkonu. Stejně tak nezpochybnil
splnění zákonných předpokladů pro zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby, např. zda lze
účinky tohoto úkonu přičítat účastníku řízení apod. Městský soud vzhledem k jednoznačnému
projevu vůle účastníka řízení, že bere žalobu zpět, neměl jinou možnost než v řízení postupovat
podle ust. §47 písm. a) s. ř. s. a řízení zastavit. Stěžovatel podanou kasační stížností
ve skutečnosti ani nechce dosáhnout, aby krajský soud v řízení pokračoval a žalobu meritorně
projednal, protože si je zřejmě vědom toho, že s ohledem na kogentnost citovaného ustanovení
takový postup není možný. Z argumentace obsažené v kasační stížnosti je mimo jakoukoliv
pochybnost zřejmé, že dotčen na svých právech se cítí stěžovatel výrokem II. napadeného
usnesení o nákladech řízení a že jejím smyslem je ve skutečnosti pouze dosáhnout zrušení výroku,
kterým mu byla uložena povinnost zaplatit účastníku řízení náklady řízení ve výši 13.342 Kč.
S ohledem na nepřípustnost kasační stížnosti jen proti výroku o nákladech řízení (§104
odst. 2 s. ř. s.), je proto kasační stížnost koncipována tak, že směřuje proti napadenému usnesení
v celém rozsahu. Její část formálně brojící proti výroku I., a ještě formálněji proti výroku III.,
napadeného usnesení proto působí dojmem nutného přívažku, o který stěžovateli ve skutečnosti
vůbec nejde, neboť jediným účelem podané kasační stížnosti je dosáhnout její přípustnosti proti
výroku II. o náhradě nákladů řízení. Tvrzená újma, která spočívá v zásahu do stěžovatelovy
majetkové sféry výrokem II. napadeného usnesení o náhradě nákladů řízení, však nemá
při posuzování přípustnosti kasační stížnosti žádnou relevanci. Nepřípustnost kasační stížnosti
proti výroku o nákladech řízení nelze obejít tím, že stěžovatel v ní formálně brojí také proti
výroku o věci samé.
Protože kasační stížnost fakticky nesměřuje proti výroku I. a III. napadeného usnesení,
ale výlučně jen proti výroku II. napadeného usnesení o nákladech řízení, lze ve vztahu k ní podle
názoru Nejvyššího správního soudu aplikovat ust. §104 odst. 2 s. ř. s. o nepřípustnosti. Proto
se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat stěžovatelem uplatněnými stížními námitkami týkajícími
se postupu městského soudu před vydáním napadeného usnesení, ani zákonností výroku
o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů odmítl kasační stížnost stěžovatele jako
nepřípustnou podle ust. §46 odst. 1 písm. d) za použití §120 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věty prvé za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu