ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.178.2015:24
sp. zn. 7 As 178/2015 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: A. B.,
zastoupena JUDr. Stanislavou Bradovou, advokátkou se sídlem Kratochvílova 43, Přerov, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 11 A
188/2014 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně – advokátce JUDr. Stanislavě Bradové –
se u r č u je na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka
3.400 Kč, která jí bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně A. B., občanka Slovenské republiky, domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 11 A 188/2014 – 57, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu A.
B., kterou se domáhala ochrany před dovozovaným nezákonným zásahem žalovaného
Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“), jako orgánu odpovědného za činnost cizinecké policie,
jež měl spočívat v neoprávněném zadržování občanského průkazu žalobkyně tímto orgánem a
v nevrácení tohoto občanského průkazu žalobkyni.
Městský soud nejprve předestřel skutkové okolnosti projednávané věci a poté přistoupil
k posouzení základní otázky, zda jednání, ve kterém žalobkyně shledává nezákonný zásah -
tj. skutečnost, že žalovaný, resp. jeho odbor cizinecké policie k její žádosti této nevydal občanský
průkaz, který měla zapomenout na pracovišti žalovaného - je nezákonným zásahem, či nikoliv.
Městský soud dospěl k závěru, že jednání žalovaného, který nalezený občanský průkaz
žalobkyně předal Policii České republiky, není nezákonným zásahem ve smyslu jeho definice
obsažené v ust. §82 s. ř. s.
Naopak postup žalovaného byl jednáním, které bylo v souladu se zákonem. Nelze
dovozovat, že by nevydání občanského průkazu žalobkyni bylo „nečinností žalovaného“, či jinou
nezákonnou činností. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že se žalovaný odevzdáním občanského
průkazu žalobkyně orgánu Policie České republiky (Obvodnímu oddělení Policie České republiky
v Přerově) „zbavil“ zákonným způsobem dispozice s nalezeným občanským průkazem
žalobkyně. Nelze proto jakkoliv dovozovat, že by následné „nevydání průkazu“ bylo nezákonné,
když mu předcházel zákonný postup.
Městský soud proto dovodil, že v projednávané věci není naplněna zákonná podmínka
nezákonného zásahu podle ust. §82 s. ř. s., a to právě „nezákonnost zásahu“.
Pokud se žalobkyně domáhala toho, aby správní soud uložil žalovanému zákaz
pokračovat v nezákonném zásahu a současně mu přikázal i obnovení stavu před zásahem (tedy,
aby soud uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni občanský průkaz), je nevydání
občanského průkazu nepochybně úkonem, který trvá a trvají i jeho důsledky. Městský soud však
ani v tomto případě nemohl deklarovat nezákonnost tohoto postupu žalovaného. Je tomu tak
proto, že by to mohl učinit jenom tehdy, byl-li by takový zásah (jednání spočívající v nevydání
průkazu) skutečně nezákonný a byl-li by již ukončen. Tyto zákonné podmínky však splněny
nebyly. I z tohoto důvodu proto městský soud neshledal žalobu důvodnou.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně A. B. jako stěžovatelka (dále
jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ust. §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka především namítá, že městský soud vadně po právní stránce posoudil
nedostatek pasivní legitimace žalovaného. Má totiž za to, že do působnosti žalovaného
Ministerstva vnitra spadá činnost jak odboru azylové a migrační politiky, tak i činnost Policie
České republiky, směřující k zajišťování veřejného pořádku.
Správnímu orgánu naopak vytýká vady v řízení při zjišťování skutkové podstaty
nezákonného zásahu. Je tomu tak proto, že správní orgán neaplikoval důsledně správní řád, když
opomenul v řízení uplatnit ust. §5 správního řádu a nevyvinul ani minimální snahu o smírné
vyřešení sporu.
Městský soud pochybil ale i tím, že ji jako účastníka řízení dostatečně nepoučil podle
příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Šlo zejména o otázku náhledu soudu
na právní hodnocení provedených důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění, která
nekorespondují s jejím právním názorem. Správní soud měl tedy předestřít účastníkům řízení
možné závěry soudu před svým rozhodnutím a vyzvat je k doplnění skutkových tvrzení
a důkazních návrhů, a poučit je i o riziku možného nepříznivého rozhodnutí ve věci
při neunesení důkazního břemene.
Ostatně kasační stížností napadený rozsudek městského soudu je též nepřezkoumatelný,
přičemž tato vada řízení má původ v nepřiměřených průtazích v řízení a v délce soudního sporu.
Její věc měl správně projednávat Krajský soud v Ostravě a nikoliv městský soud. Je tomu tak
proto, že u prvně jmenovaného soudu podala svou žalobu, tento také zahájil v její věci řízení
a ustanovil ji i zástupce z řad advokátů. Za tohoto stavu proto nebylo na místě zkoumat místní
příslušnost jako podmínku řízení a ani postoupení věci k rozhodnutí městskému soudu, což bylo
další příčinou průtahů v řízení.
Žalované Ministerstvo vnitra považuje kasační stížnost a v ní uvedené důvody
za neopodstatněné a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou. Má za to, že správní orgán v této věci postupoval zcela v souladu se zákonem. Plně
se ztotožňuje i s právním názorem městského soudu, který se podrobně zabýval všemi žalobními
námitkami stěžovatelky, a vyslovil, že se správní orgán žádného nezákonného zásahu nedopustil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka podává ve skutečnosti svůj mimořádný opravný prostředek nejen z důvodu
uvedených v ust. §1 03 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., ale také z důvodu obsaženého v ust. §103
odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s., tedy pro zmatečnost řízení a nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, případně pro jinou vadu řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Vytýkaná zmatečnost řízení před městským soudem a nepřezkoumatelnost rozhodnutí
městského soudu, resp. jiná vada řízení před tímto soudem, jsou vlastnostmi rozhodnutí
správního soudu, k nimž je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti.
K posouzení otázky zmatečnosti řízení a přezkoumatelnosti rozsudku městského soudu proto
Nejvyšší správní soud přistoupil přednostně před právním posouzením věci samé. Je tomu tak
proto, že by bylo přinejmenším předčasné, aby se Nejvyšší správní soud nejdříve zabýval právním
posouzením věci samé, bylo-li by současně řízení před městským soudem zmatečné nebo by byl
napadený rozsudek městského soudu skutečně nepřezkoumatelný, či založený na jiné vadě řízení
s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Vytýkanou zmatečnost řízení před městským soudem lze dovozovat z námitky
stěžovatelky, kterou se tato účastnice řízení ohrazuje vůči tomu, že v její věci rozhodoval městský
soud, ačkoliv podle jejího názoru měl správně rozhodovat Krajský soud v Ostravě, u kterého
podala svou žalobu a který jí ustanovil zástupcem JUDr. Stanislavu Bradovou, advokátku; což
následně vedlo i k průtahům v řízení, jež trvalo neúměrně dlouho.
Řízení předcházející vyhlášení napadeného rozsudku není zmatečné.
Soudní řád správní v ust. §103 odst. 1 písm. c) výslovně neuvádí, že pod námitku
zmatečnosti řízení lze zahrnout i případy, kdy o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") rozhodoval nepříslušný soud (zde dle stěžovatelky
místně nepříslušný soud). Že pod zmatečné rozhodnutí je třeba zahrnout i případy, kdy o věci
rozhodoval nepříslušný soud (např. místně nepříslušný) lze dovodit z dikce tohoto ustanovení
za použití jazykového a logického výkladu (důkaz od menšího k většímu). Pokud totiž pod důvod
zmatečnosti, resp. pod jednu ze skutkových podstat zmatečnosti řízení - z titulu nesprávně
obsazeného soudu - zákon i judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 5/2003 - 32, dostupný na www.nssoud.cz) zahrnuje případy, kdy
o věci rozhodoval jiný samosoudce nebo senát, než který k tomu byl povolán platným rozvrhem
práce soudu, tím spíše tento kvalifikovaný důvod zmatečnosti řízení bude zahrnovat případy,
kdy o věci bude rozhodovat samosoudce nebo senát jiného soudu než toho, který je k tomu
ze zákona příslušný (srov. §7 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda o žalobě stěžovatelky
správně rozhodoval místně příslušný soud, resp. zda místně příslušným soudem ve věci
žalobního návrhu stěžovatelky byl Městský soud v Praze nebo Krajský soud v Ostravě, a zda
na tuto místní příslušnost soudu mohla mít vliv okolnost, že Krajský soud v Ostravě
před postoupením věci městskému soudu rozhodl o ustanovení zástupce stěžovatelce, či nikoliv.
Podle ust. §7 odst. 1 s. ř. s. platí, že nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je
k řízení věcně příslušný krajský soud (Městský soud v Praze).
Podle ust. §7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně
příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento
správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti.
Podle ust. §7 odst. 4 s. ř. s. byl -li návrh ve věci správního soudnictví podán u soudu,
který není věcně příslušný k jeho vyřízení, postoupí jej tento soud k vyřízení soudu věcně
a místně příslušnému. Byla-li věc nesprávně postoupena Nejvyššímu správnímu soudu, vrátí ji
Nejvyšší správní soud krajskému soudu, který ji postoupil, nebo ji postoupí krajskému soudu
věcně a místně příslušnému.
Podle ust. §7 odst. 5 s. ř. s. není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně
příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému. Nesouhlasí-li tento soud s postoupením
věci, předloží spisy k rozhodnutí o příslušnosti Nejvyššímu správnímu soudu. Rozhodnutím
Nejvyššího správního soudu o této otázce jsou soudy vázány.
K výzvě Krajského soudu v Ostravě stěžovatelka prostřednictvím ustanovené zástupkyně
JUDr. Stanislavy Bradové tomuto soudu dne 4. 11. 2014 upřesnila účastníky řízení a žalovanou
stranu konkretizovala jako: Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 6
(správně 936/3), Praha.
Podle ust. §83 s. ř. s. (v řízení na ochranu před nezákonným zásahem) je žalovaným
správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah; jde-li o zásah ozbrojených sil,
veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného
sboru, který není správním orgánem, anebo příslušníka takového sboru, je žalovaným správní
orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen, a u obecní policie obec.
Krajský soud v Ostravě, po upřesnění osoby žalovaného stěžovatelkou (jako Ministerstva
vnitra) rozhodl za použití ust. §7 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s ust. §83 s. ř. s., tak, že věc postoupil
místně příslušnému Městskému soudu v Praze. Tento postup zcela odpovídá soudnímu řádu
správnímu, čehož si musela být vědoma i sama stěžovatelka, neboť toto usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2014 nenapadla kasační stížností. O místní příslušnosti městského
soudu tak bylo ke dni 11. 11. 2014 rozhodnuto nejen pravomocně, ale i v souladu se zákonem.
Na uvedené nemělo žádný vliv ani předchozí procesní rozhodnutí krajského soudu o ustanovení
zástupce stěžovatelce - JUDr. Stanislavy Bradové, advokátky (srov. §105 OSŘ ve spojení
s §64 s. ř. s.).
Jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelky (ve věci samé)
rozhodoval věcně i místně příslušný krajský soud (Městský soud v Praze), nebylo třeba,
aby se dále zabýval otázkou, zda rozhodnutí o věci samé ze strany místně nepříslušného soudu
naplňuje definici zmatečnosti řízení, či nikoliv.
Rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ani
pro nesrozumitelnost a není též založený na jiné vadě řízení.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů,
které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž konstatoval, že:
„Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní soud
právní názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též judikoval v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za opodstatněnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím podaného odůvodnění lze dovodit,
z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Ponechat stranou nelze ani
okolnost, že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného
prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení (kasační stížnosti). Pokud by soudní rozhodnutí
vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní námitky a na zásadní
argumentaci, o kterou se opírají, pomíjelo by jednotlivá podání žalobce a námitky v nich uvedené,
mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost. Mělo-li by pak být
rozhodnutí správního soudu zrušeno pro jinou vadu řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., muselo by se jednat o takovou vadu v řízení před soudem, která by mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé; vada řízení bez vlivu na zákonnost soudního rozhodnutí
o věci samé ještě není důvodem pro jeho zrušení.
Těmto požadavkům rozsudek městského soudu vyhovuje.
Městský soud se při svém rozhodování velmi podrobně zabýval skutkovými okolnostmi
projednávané věci a zkoumal, zda se skutečně jednalo o nezákonný zásah správního orgánu či
nikoliv, jakož i otázkou, zda stěžovatelkou dovozovaný zásah byl ukončen, netrvá či popřípadě
netrvají ani jeho důsledky. V návaznosti na to podrobně v odůvodnění svého rozsudku také
vyložil, z jakých důvodů má za to, že se v projednávané věci vůbec nejednalo o nezákonný zásah,
ale naopak o postup v souladu se zákonem. Z napadeného rozsudku je i zřejmé, že se městský
soud vypořádal se všemi stěžovatelkou vznesenými žalobními body a k nim se vztahující zásadní
argumentací. Správní soud rozvedl své úvahy i nad míru obvyklou v odůvodněních v jiných
srovnatelných věcech. Rozsudek městského soudu proto tedy není nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů ani pro zmatečnost.
Namítá-li stěžovatelka, že soudní řízení správní v její věci trvalo neúměrně dlouho
v důsledku nepřiměřených průtahů, nutno konstatovat, že stěžovatelka mohla namítat průtahy
v řízení přímo před městským soudem. Zvláště pokud výslovně trvala na nařízení jednání v její
věci. Z obsahu předloženého soudního spisu je však patrné, že tak neučinila. Nejvyššímu
správnímu soudu v řízení o kasační stížnosti nepřísluší hloubkově prověřovat, zda ze strany
městského soudu došlo k zaviněným průtahům v řízení, či nikoliv. Stěžovatelce nic nebránilo,
aby si v průběhu soudního řízení svůj občanský průkaz sama vyzvedla na velvyslanectví
Slovenské republiky v Praze, jejíž je státní příslušnicí a kam byl její občanský průkaz také zaslán
obvodním oddělením Policie České republiky v Přerově.
Lichá je i námitka stěžovatelky, že ji městský soud před svým rozhodnutím nepoučil
a neobeznámil s tím, jak hodlá rozhodnout, aby tak měla další možnost doplnit svá skutková
tvrzení, a navrhnout důkazy pro potřeby unesení důkazního břemene. Je tomu tak proto,
že soudní řád správní oproti občanskému soudnímu řádu (srov. např. §119a odst. 1 OSŘ)
nezakotvuje zvláštní poučovací povinnost soudu. Správní soud je tak povinen ve smyslu ust. §64
s. ř. s. použít jen přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu ve správním
soudnictví. To je ale charakteristické striktní dispoziční zásadou a zásadou koncentrace řízení. Je
tak nutno odmítnout stěžovatelkou výslovně dovozovanou a natolik rozsáhlou poučovací
povinnost (ozřejmit účastníkům řízení náhled soudu na věc a právní hodnocení důkazů soudem
před vynesením rozsudku, zvláště pokud by se rozcházely s právním názorem stěžovatelky), jako
neopodstatněnou. Ze záznamu jednání městského soudu ze dne 4. 6. 2015 (č. l. 53) je ale zřejmé,
že se ze strany městského soudu v průběhu jednání i před rozhodnutím ve věci samé účastníkům
řízení dostalo dostatečného poučení, které odpovídá zákonu. Nejvyšší správní soud tedy
neshledal, že by byl rozsudek městského soudu zatížen jinou vadou řízení ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je tomu tak i proto, že stěžovatelka správnímu soudu, kromě výše
uvedeného, žádnou jinou vadu řízení nepředestřela a ani Nejvyšší správní soud sám nedovodil,
že by rozhodování městského soudu bylo založeno na jiné vadě řízení. Tím spíše neshledal, že by
mělo jít o kvalifikovanou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci
samé.
Stěžovatelka dále namítala, že městský soud vadně po právní stránce posoudil nedostatek
pasivní legitimace na straně žalovaného, když do jeho působnosti spadá i činnost Policie České
republiky.
Rozsudek městského soudu není v uvedeném směru nezákonný.
Podle ust. §83 s. ř. s. žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl
zásah; jde-li o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního
sboru nebo jiného obdobného sboru, který není správním orgánem, anebo příslušníka takového
sboru, je žalovaným správní orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen,
a u obecní policie obec.
Tomuto ustanovení je tak vlastní, že žalovaným (nositelem pasivní legitimace) je v řízení
ten, koho za žalovaného označí svým tvrzením žalobce, resp. osoba, která se vůči žalobci měla
dopustit nezákonného zásahu. Tím se definice žalovaného odlišuje od žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu, kde – ať už žalobce označí v žalobě kohokoli – je žalovaným vždy správní
orgán, který rozhodl v posledním stupni nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla
(srov. §69 s. ř. s.) a je pak povinností soudu právě s takovým orgánem jako se žalovaným jednat.
V projednávané věci a z obsahu soudního spisu, zejména z výzvy soudu na č. l. 28, ze dne
15. 10. 2014 a na ni navazujícího přípisu zástupkyně stěžovatelky JUDr. Stanislavy Bradové
ze dne 31. 10. 2014 (založeno na č. l. 29), bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že stěžovatelka
označila jako žalovaného Českou republiku - Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem v Praze,
Nad Štolou 3. Od tohoto okamžiku pak soud jednoznačně a správně považoval za pasivně
legitimovaného žalovaného výlučně Ministerstvo vnitra. Je tomu tak proto, že projev stěžovatelky
obsažený v jejím přípisu ze dne 31. 10. 2014 je prostý jakýchkoliv pochybností o žalovaném. Dále
pak také proto, že podle skutkových tvrzení stěžovatelky se měl nezákonného zásahu dopustit
právě odbor cizinecké policie Ministerstva vnitra. Stěžovatelka se proto mýlí, pokud dovozuje,
že krajský soud nesprávně po právní stránce uvážil otázku pasivní legitimace žalovaného v její
věci. Městský soud proto taktéž nepochybil, jednal-li na straně žalované výhradně
s Ministerstvem vnitra.
Soud ve správním soudnictví je vázán dispoziční zásadou. To znamená, že není oprávněn
vyhledávat ve prospěch kteréhokoliv účastníka řízení důvody a argumenty svědčící jeho tvrzení,
ale také jej neopravňuje k tomu považovat za pasivně legitimovanou osobu (žalovaného) jinou
osobu, nežli tu, která byla určena v žalobním návrhu či jinak posléze žalobkyní blíže
identifikována. Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by městský soud nesprávně posoudil
otázku pasivní legitimace žalovaného.
V kasační stížnosti stěžovatelka dále namítá vady v řízení před správními orgány
při zjišťování skutkové podstaty věci. Ty pak měly spočívat v nedůsledné aplikaci správního řádu.
Správní orgán měl podle názoru stěžovatelky opomenout uplatnit ust. §5 správního řádu,
když nevyvinul žádnou, ani minimální snahu o smírné vyřešení sporu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustná námitka stěžovatelky obsažená v kasační stížnosti, v níž vytýká správnímu orgánu
(tedy nikoliv správnímu soudu), že v její věci došlo k vadám řízení při zjišťování skutkové
podstaty, pokud správní orgán neaplikoval §5 správního řádu.
Je tomu tak proto, že stěžovatelka tuto námitku nevznesla již v řízení před městským
soudem, ačkoliv tak učinit mohla. Neučinila tak ani v podané žalobě ze dne 27. 3. 2013, ani
v jejím doplnění ze dne 23. 4. 2013, či ze dne 31. 10. 2014, ani při samotném jednání soudu dne
4. 6. 2015. Zde naopak zástupkyně stěžovatelky výslovně setrvala na doposud uplatněných
žalobních bodech. Kasační stížnost je navíc mimořádný opravný prostředek, kterým se stěžovatel
domáhá přezkoumání zákonnosti pravomocného rozhodnutí krajského soudu (zde městského
soudu). To znamená, že kasační výhrady musí výlučně směřovat na vrub městského soudu. Tak
tomu ale v případě tohoto stížnostního důvodu není. Ponechat stranou nelze ani okolnost,
že v této věci nebylo meritem posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného, jako výsledku
zjišťovaného skutkového stavu věci, nýbrž posouzení faktického jednání žalovaného z pohledu,
zda naplňuje definiční znaky nezákonného zásahu, pokynu nebo donucení (jednání) podle
ust. §82 s. ř. s., či nikoliv. Meritem v projednávané věci tak vůbec nebylo posuzování zákonnosti
správním orgánem zjišťovaného skutkového stavu věci. Uvedená stížnostní námitka
nadto postrádá jakoukoliv relevanci.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost směřující proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 11 A 188/2014 – 57, protože není
důvodná (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena soudem ustanovenou zástupkyní
advokátkou JUDr. Stanislavou Bradovou, která podle obsahu spisu dne 9. 7. 2015 vypracovala
a podala v zastoupení žalobkyně kasační stížnost. Za tohoto stavu činí odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů částku 3.400 Kč [jeden úkon právní služby á 3.100 Kč dle ust. §7
bod 5 a ust. §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
s přihlédnutím k ust. §11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky, kterým je podání ve věci samé a jeden
režijní paušál á 300 Kč za jeden úkon právní služby dle ust. §13 odst. 3 téže vyhlášky]. Celková
částka 3.400 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku, protože v tomto případě u ustanoveného advokáta odměnu za zastupování
a hotové výdaje platí stát (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu