ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.199.2014:72
sp. zn. 7 As 199/2014 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: P. H.,
zastoupený Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, Brno, proti
žalované: Generální inspekce bezpečnostních sborů, se sídlem Skokanská 2311/3, Praha 6,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014,
č. j. 11 A 183/2013 – 42,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, č. j. 11 A 183/2013 – 42,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2014, č. j. 11 A 183/2013 – 42, zamítl
žalobu, kterou žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Generální inspekce
bezpečnostních sborů (dále jen „generální inspekce“) ze dne 26. 9. 2013, č. j. GI-IF-27-9/2013,
jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí 1. oddělení generální inspekce
(dále jen „povinný subjekt“) ze dne 20. 8. 2013, č. j. GI-IF-27-6/2013, kterým bylo rozhodnuto
o žádosti stěžovatele o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Tímto rozhodnutím byla
v bodě I. žádost o poskytnutí seznamu všech pracovníků a funkcionářů generální inspekce
s uvedením jména, příjmení, titulu, funkčního zařazení a pracoviště působení včetně těch, kteří
z generální inspekce odešli zčásti odmítnuta podle ust. §15 odst. 1 a §8a ve spojení s §11 odst. 1
písm. a) a §11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím; v bodě II. byla žádost
o sdělení platu a odměn všech pracovníků a funkcionářů generální inspekce kromě řadových
pracovníků za rok 2012 zčásti odmítnuta podle ust. §15 odst. 1 ve spojení s §8a citovaného
zákona a v bodě V. byla žádost o poskytnutí anonymizovaných výstupů generální inspekce, které
se vztahují k jednání příslušníků Policie České republiky, které mělo způsobit následky na životě
či zdraví osoby nebo mělo neoprávněně zasáhnout od osobní svobody osob odmítnuta podle
ust. §14 odst. 5 písm. b) citovaného zákona. Informace související s bodem III. a bodem IV.
žádosti byly stěžovateli poskytnuty v plném rozsahu.
Městský soud v odůvodnění rozsudku s odkazem na závěry vyplývající z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, čj. 5 As 57/2010 - 79, dospěl k závěru,
že v případech, kdy je požadovanou informací údaj o výši poskytnuté odměny či prostředku
z veřejného rozpočtu, je třeba přistoupit k testu proporcionality a posoudit, zda se poskytnutí
základních osobních údajů vymezených v ust. §8b odst. 3 zákona o svobodném přístupu
k informacím nedostane do kolize s právem na ochranu osobních údajů. Městský soud v této
souvislosti uvedl, že ust. §8b zákona o svobodném přístupu k informacím nelze bez dalšího
považovat za speciální ustanovení, které vylučuje aplikaci ust. §8a citovaného zákona. V tomto
ohledu odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013,
čj. 8 As 55/2012 - 23, a dospěl k závěru, že stěžovatel požadoval informace o platových
poměrech úředníků, kteří nejsou veřejně známými osobami, a proto povinný subjekt správně
a důvodně provedl test proporcionality a požadované údaje neposkytl. Povinný subjekt tak
nepochybil, pokud stěžovatelovu žádost v bodě II. zčásti odmítl právě s ohledem
na ust. §8a zákona o svobodném přístupu k informacím. Městský soud se dále ztotožnil
se závěrem povinného subjektu, který zcela odmítl žádost stěžovatele v bodě V. s tím,
že po povinném subjektu nebylo možno spravedlivě požadovat, aby poskytl takto vymezený
okruh informací. Ve zbytku městský soud poukázal na to, že žalobní námitky jsou shodné jako
odvolací námitky a uvedl k tomu, že ačkoliv není úkolem soudu v odůvodnění rozsudku převzít
obsah odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, v dané věci se generální inspekce velice
podrobně vypořádala s odvolacími námitkami, a městský soud proto k argumentaci generální
inspekce neshledává důvod cokoli dodávat.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle stěžovatele je napadený
rozsudek nepřezkoumatelný, jelikož městský soud bez dalšího v odůvodnění konstatoval,
že generální inspekce se velice podrobně vypořádala s odvolacími námitkami, a neshledal proto
důvod k argumentaci generální inspekce cokoliv dodat. Podle stěžovatele se městský soud tímto
postupem např. nevypořádal s jeho námitkou týkající se neposkytnutí informací ohledně
personálního složení povinného subjektu (bod I. žádosti stěžovatele o poskytnutí informací),
jakož i s dalšími námitkami. Napadený rozsudek obsahuje řadu citací ustanovení právních
předpisů a judikatury, ze kterých však městský soud nevyvozuje logické závěry. Stěžovatel také
odmítl argument generální inspekce, že s ohledem na povahu povinného orgánu (orgán činný
v trestním řízení) není možné požadované informace poskytovat. Jiné subjekty, které vystupují
také jako orgány činné v trestním řízení, se zveřejnění těchto informací nebrání (např. Policie
České republiky). Dále stěžovatel namítal, že požadavek poskytnutí základních informací
o personálním složení povinného subjektu a platu nebo odměně jeho pracovníků je legitimní,
neboť veřejný zájem v takovém případě převládá nad ochranou osobních údajů a soukromí
dotčených osob. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011,
čj. 5 As 57/2010 - 79, a konstatoval, že je povinností orgánu veřejné moci, včetně generální
inspekce, umožnit přístup k informacím o jakýchkoli poskytnutých veřejných prostředcích, tedy
i o platech a odměnách poskytnutých v souvislosti s výkonem pracovní činnosti jejích příslušníků
a zaměstnanců. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Generální inspekce ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovila souhlas se závěry městského
soudu. Poukázala i na aktuální rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 10. 2014, čj. 8 As 55/2012 - 62, ke kterému uvedla, že závěry v něm uvedené není
možné plně aplikovat na pracovníky bezpečnostních sborů a zpravodajských služeb, jelikož
prostřednictvím dotazu podle ust. §8b zákona o svobodném přístupu k informacím by byly
sdělovány osobní údaje příslušníků generální inspekce, kteří vykonávají operativně pátrací činnost
neformálním a často skrytým způsobem. Tento typ informace může mít charakter utajované
informace podle zákona č. 412/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Taková informace
by se s ohledem na ust. §7 a §12 zákona o svobodném přístupu k informacím neměla
poskytovat, čemuž brání právě závěry vyplývající z citovaného rozsudku rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu, které generální inspekce považuje za rozporuplné. Dále generální
inspekce uvedla, že rozsah poskytovaných informací podle zákona o svobodném přístupu
k informacím se bude lišit v závislosti na postavení povinných subjektů v systému státních orgánů
a vymezení plnění úkolů svěřených jim zvláštními zákony. Podle generální inspekce mají všichni
její příslušníci (tj. 240 příslušníků) postavení policejního orgánu [§12 odst. 2 písm. b) trestního
řádu], přičemž část z nich má postavení pověřeného policejního orgánu [§12 odst. 2 písm. i)
trestního řádu]. Generální inspekce je s ohledem na ust. §42 zákona č. 341/2011 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o generální inspekci“), oprávněna využívat operativně
podpůrné prostředky. Kromě toho má generální inspekce 48 řádových zaměstnanců, kteří
v důsledku úzké provázanosti na příslušníky v přímém výkonu disponují velmi citlivými
informacemi o chodu generální inspekce. Rozhodnutí generální inspekce neposkytovat personální
informace o svých zaměstnancích (jmenný seznam) je tedy podloženo racionálními důvody.
Možnost kontroly generální inspekce je upravena v ust. §57 zákona o generální inspekci, přičemž
veřejnost je informována také prostřednictvím výročních zpráv. Informace o personálním složení
považuje generální inspekce za informace nejen osobního charakteru, ale zároveň za informace
o činnosti orgánu činného v trestním řízení (§11 odst. 4 zákona o svobodném přístupu
k informacím). Povinný subjekt proto oprávněně sdělil pouze personální informace o těch
pracovnících, kteří skutečně tuto instituci veřejně prezentují. Žádost stěžovatele byla v bodu V.
formulována příliš obecně, čímž nesplnila požadavek dostatečné konkrétnosti poptávané
informace, a tudíž předpoklad pro její jednoznačnou dohledatelnost. Podle generální inspekce
není rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby byla
kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili v kasační
stížnosti, přičemž neshledal vady uvedené v odst. 4 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu podal dne 31. 7. 2013 stěžovatel u povinného subjektu
žádost o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím. V žádosti
v bodě I. požadoval seznam všech pracovníků a funkcionářů generální inspekce s uvedením
jména, příjmení, titulu, funkčního zařazení a pracoviště působení včetně těch, kteří z generální
inspekce odešli. V bodě II. požadoval poskytnutí informací týkajících se výše dosavadního platu
a odměn za rok 2012 – celkově a zvlášť měsíčně – u všech pracovníků a funkcionářů generální
inspekce, kromě řadových pracovníků, tedy u těch, kdo mají řídící a rozhodovací pravomoci
(vedení generální inspekce, vedoucí pracovníci jednotlivých poboček, vedoucí pracovníci
jednotlivých sekcí/úseků/odborů/oddělení na centrále generální inspekce) včetně těch, kteří
z generální inspekce odešli. V bodě V. žádosti požadoval všechny dosavadní výstupy generální
inspekce v anonymizované podobě k podáním, trestním oznámením a stížnostem, které byly
generální inspekci doručeny, nebo výstupy šetření z její vlastní iniciativy nebo na základě jiných
skutečností, které se vztahují k jednání příslušníků Policie České republiky, které mělo způsobit
následky na životě či zdraví osoby nebo mělo neoprávněně zasáhnout od osobní svobody osob,
konkrétně a) usnesení o odložení věci, b) odevzdání věci jinému orgánu k projednání, c) usnesení
o zahájení trestního stíhání, d) záznam o sdělení podezření, e) vyrozumění o tom, že podání
oznamovatele bylo vyhodnoceno jako stížnost a předáno k šetření vnitřnímu orgánu Policie
České republiky nebo že v podání nebylo shledáno žádné protiprávní jednání. Protože bod V.
žádosti povinný subjekt vyhodnotil jako příliš obecný ve smyslu ust. §14 odst. 5 písm. b) zákona
o svobodném přístupu k informacím, byl stěžovatel vyzván k upřesnění žádosti. Na výzvu
povinného subjektu stěžovatel reagoval
takto:„Žádám výstupy generální inspekce, které se vztahují
k jednání příslušníků Policie České republiky, které mělo způsobit následky na životě či zdraví osoby nebo mělo
neoprávněně zasáhnout do osobní svobody osob, a to s výjimkou těch, jejichž poskytování je limitováno zákonem,
zejména §8a, §11 odst. 4 písm. a) a §11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím.“
Rozhodnutím povinného subjektu ze dne 20. 8. 2013, č. j. GI-IF-27-6/2013, bylo o žádosti
stěžovatele rozhodnuto. Povinný subjekt vyhověl zčásti stěžovateli v bodě I. jeho žádosti, když
zveřejnil údaje o devíti pracovnících (ředitel generální inspekce, náměstek ředitele, vedoucí
1. oddělení – bezpečnostní ředitel, hlavní ekonom, právník generální inspekce, tisková mluvčí,
personalista, mzdová účetní a referent oddělení správy majetku – veřejné zakázky). Informace
o ostatních pracovnících neposkytl s odkazem na ust. §8a, §11 odst. 1 písm. a) a §11 odst. 6
zákona o svobodném přístupu k informacím. Povinný subjekt dále zčásti vyhověl stěžovatelově
žádosti v bodě II. a sdělil plat a odměny ředitele generální inspekce. Ohledně dalších pracovníků
žádost odmítl s odkazem na ust. §8a zákona o svobodném přístupu k informacím. V bodě V.
byla žádost stěžovatele zcela odmítnuta podle ust. §14 odst. 5 písm. b) citovaného zákona. Proti
rozhodnutí povinného subjektu podal stěžovatel odvolání, které generální inspekce zamítla
žalobou napadeným rozhodnutím.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval i na nepřezkoumatelnost
rozsudku městského soudu, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto stížním důvodem.
Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud by napadený rozsudek
byl nepřezkoumatelný.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je rozsudek nepřezkoumatelný,
není-li z jeho odůvodnění „vůbec zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu soud nepřistoupil, resp. nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatele obsaženou v žalobě, a proč soud subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy“ (viz rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52).
Nepřezkoumatelnost je také dána, „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“ (viz rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73) a rovněž tehdy, „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené […]. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací,
ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá “
(viz rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). Má-li být soudní rozhodnutí
přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal soud za prokázaný a jak posoudil
skutečnosti mající pro věc zásadní význam. Pokud soud v odůvodnění rozhodnutí nereflektuje
na námitky a zásadní argumentaci, o kterou se žaloba opírá, má to za následek jeho
nepřezkoumatelnost. K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75,
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75 (všechny
dostupné na www.nssoud.cz). Obdobně i Ústavní soud zdůraznil, že požadavek kvalitního
a vyčerpávajícího odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním z principů představujících
neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování
(nálezy ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, a ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01, oba
dostupné na http://nalus.usoud.cz). Povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit
rozhodnutí soudu „nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno. Na druhou
stranu, jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud
vypořádal “ (nález ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08).
Podle stěžovatele spočívá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom,
že se městský soud nevypořádal s uplatněnými žalobními námitkami a bez řádného odůvodnění
odkázal stěžovatele na odůvodnění napadeného správního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se již v rozsudku ze dne 9. 9. 2010, čj. 1 Afs 69/2010 - 127, zabýval
situací, kdy krajský soud k rozsáhlé žalobní námitce v odůvodnění rozsudku uvedl,
že se ztotožňuje s argumentací žalovaného správního orgánu a odkázal na napadené rozhodnutí
a vyjádření žalovaného k žalobě. Nejvyšší správní soud k takovému postupu krajského soudu
uvedl, že „[t]akový přístup krajského soudu nelze akceptovat. Jakkoliv se soud může ztotožňovat se závěry
žalovaného správního orgánu, musí jeho rozsudek obsahovat odpovědi na veškeré námitky uplatněné v žalobě.
Odůvodnění:
krajského soudu však postrádá jakékoliv skutkové a právní úvahy soudu, které jej vedly k závěru
o zákonnosti rozhodnutí žalovaného. Krajský soud tedy nijak nerozvedl, proč argumentaci žalobkyně nepovažuje
za důvodnou a proč považuje její námitky za liché, mylné nebo vyvrácené. Pouhý odkaz na napadené rozhodnutí
je zcela nepřípadný, neboť soud posuzuje celý případ z jiné pozice než žalovaný správní orgán – tj. primárně
na základě žalobních bodů, které musí vyčerpávajícím způsobem vypořádat. Rozhodnutí krajského soudu je proto
v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.“
Závěry vyslovené v citovaném rozsudku lze aplikovat i v dané věci. Stěžovatel v žalobě
nově oproti odvolání vyjádřil nesouhlas s argumentem generální inspekce, podle kterého jsou
informace požadované v bodě I. žádosti nejen informacemi personálního charakteru, ale rovněž
informacemi o činnosti orgánu činného v trestním řízení, tj. podle §11 odst. 6 zákona
o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel na str. 5 žaloby také nově např. uvedl,
že smyslem citovaného ustanovení není omezit poskytování informací o osobách podílejících
se na trestním řízení, nýbrž o jednotlivých činnostech, které se odehrávají v rámci trestního řízení.
Stěžovatel v žalobě odmítl argumentaci generální inspekce, která sice zohlednila závěry uvedené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2009, čj. 1 As 98/2008 - 148,
publ. pod č. 1944/2009 Sb. NSS, na který stěžovatel poukázal v odvolání, ale dospěla k závěru,
že informace personální charakteru jsou s ohledem na ust. §4 zákona č. 361/2003 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), součástí její vnitřní systematizace,
a jedná se tudíž o ryze vnitřní záležitost. Stěžovatel na str. 6 žaloby nově namítal,
že ust. §4 zákona o služebním poměru pouze určuje postup, jakým způsobem se stanovují počty
služebních míst a objem finančních prostředků, se kterými má daný úřad hospodařit. Toto
ustanovení není proto podle stěžovatele pro danou věc relevantní a argumentace generální
inspekce je chybná. Podle Nejvyššího správního soudu z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel
v žalobě uváděl nové námitky týkající se bodu I. jeho žádosti, které neuvedl v odvolání,
a se kterými se tudíž odvolací orgán nemohl vypořádat. Bylo proto na městském soudu,
aby se s novými námitkami obsaženými v žalobě vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Ten však
uvedeným způsobem nepostupoval, s námitkami stěžovatele, které byly poprvé formulovány
až v žalobě, se nevypořádal, a zatížil proto napadený rozsudek nepřezkoumatelností.
Úkolem městského soudu bylo přezkoumatelným způsobem vypořádat i další žalobní
námitky. Např. žalobní námitky na str. 3 a 8 žaloby poukazující na to, že Policie ČR zveřejňuje
informace o vedoucích jednotlivých odborů či útvarů vyšetřování a stejný přístup by měl platit
i pro generální inspekci. Stěžovatel uváděl, že mu byly poskytnuty informace pouze o devíti
pracovnících, přičemž u generální inspekce pracuje téměř 300 pracovníků. Stěžovatel přitom
uváděl, že si je vědom toho, že někteří pracovníci mohou pracovat v utajení a není možné o nich
poskytovat informace, nevidí však žádný zákonný důvod pro to, aby mu nemohly být poskytnuty
informace např. o vedoucích jednotlivých regionálních pracovišť, jejichž jména lze získat jiným
způsobem, např. z dokumentů podepisovaných jimi jako vedoucími atp. Krajský soud však tyto
námitky rovněž nevypořádal a obecně odkázal na závěry vyslovené generální inspekcí
v napadeném rozhodnutí. S takovým postupem však nelze souhlasit (viz. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, čj. 3 As 4/2007 - 58, ze dne 18. 10. 2005,
čj. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 8. 4. 2004,
čj. 4 Azs 27/2004 - 74, či ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb.
NSS). To platí tím spíše, když některé závěry generální inspekce nelze považovat za podrobně
vypořádané, zejména ty ve vztahu k bodu I. žádosti. Generální inspekce v napadeném rozhodnutí
uvedla úzký okruh osob, o nichž mohou být informace požadované v bodě I. žádosti zveřejněny
s tím, že všichni zbylí příslušníci, zaměstnanci, včetně vedoucích a náměstků, jsou často osobně
angažováni v konkrétních případech, přičemž existuje užší provázanost a spolupráce příslušníků
se zaměstnanci, a proto je nezbytné poskytování těchto informací omezit. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že výjimky z poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu
k informacím musí být vykládány restriktivně. Okruh osob, o nichž nebude možné sdělit
informace požadované v bodu I. žádosti (jméno, příjmení, titul, funkční zařazení a pracoviště),
je nutno precizně vymezit právě s ohledem na výjimky stanovené v zákoně o svobodném
přístupu k informacím. Tímto není zpochybněno, že v generální inspekci mohou pracovat osoby,
které spadají pod výjimky stanovené zákonem. Ostatně na to poukazoval v žalobě i stěžovatel,
když uváděl, že si je vědom toho, že některé osoby mohou pracovat v utajení a není možné
o nich poskytovat informace, nevidí však žádný zákonný důvod pro to, aby mu nemohly být
poskytnuty informace o jiných pracovnících, např. vedoucích jednotlivých regionálních
pracovišť, o kterých lze požadované údaje zjistit i jinak. S jeho tvrzeními se však městský soud
řádně nevypořádal, když pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí generální inspekce. Je tedy
na městském soudu, aby vypořádal námitky vztahující se k bodu I. žádosti. Zaměří se přitom
i na to, zda povinný subjekt, a následně generální inspekce, postupovaly správně, pokud
z celkového počtu téměř 300 pracovníků sdělily informace pouze o devíti z nich. Od vypořádání
námitek vztahujících se k bodu I. žádosti se odvíjí i důvodnost námitek, které se vztahují k bohu
II. žádosti, tj. ke zveřejnění platů a odměn pracovníků generální inspekce. Městský soud však
postupoval přesně opačně. Nejprve řešil otázku platů a odměn pracovníků a teprve poté otázku
poskytování informací o jednotlivých pracovnících generální inspekce. Ani v jednom případě
se přitom nevypořádal s námitkami explicitně a přezkoumatelným způsobem.
To platí i pro další žalobní námitky. Argumentace městského soudu je povrchní a nejde
do podstaty věci. Městský soud shrnul právní úpravu a judikaturu a následně lapidárně vypořádal
žalobní námitky s tím, že jsou shodné s námitkami uvedenými v odvolání, což není pravdou,
a dodal, že generální inspekce se velice podrobně vypořádala s odvolacími námitkami, a městský
soud proto k její argumentaci neshledává důvod cokoli dodávat. Takové odůvodnění nelze
považovat za dostačující.
Výše uvedené platí i pro vypořádání žalobních námitek týkajících se anonymizovaných
výstupů generální inspekce, které se vztahují k jednání příslušníků Policie České republiky, jež
mělo způsobit následky na životě či zdraví osoby nebo mělo neoprávněně zasáhnout do osobní
svobody osob. I zde se městský soud zcela ztotožnil se závěry generální inspekce a dodal,
že po povinném subjektu nebylo možno spravedlivě požadovat, aby poskytl takto rozsáhle
vymezený okruh informací. Městský soud se však např. řádně nevypořádal s žalobní námitkou,
že tvrzení generální inspekce o objemnosti a nemožnosti poskytnutí požadovaných informací
z důvodu nutnosti mechanického vyhledávání, shromažďování a dalšího zpracovávání těchto
informací nelze podřadit pod zákonné důvody, na základě kterých lze poskytnutí informací
odmítnout, resp. s námitkou, že postupy generální inspekce při vyhledávání a shromažďování
požadovaných informací nemohou být kladeny k tíži stěžovatele. Požadoval-li stěžovatel
v žádosti i výstupy generální inspekce týkající se jednání příslušníků Policie České republiky, které
mělo způsobit následky na životě či zdraví osob nebo mělo neoprávněně zasáhnout do osobní
svobody osob, lze jen stěží hovořit o příliš obecné formulaci žádosti. Ze žádosti jednoznačně
vyplývá, jaké informace stěžovatel požadoval. Městský soud pak závěry generální inspekce
převzal a stručně doplnil, že „nelze spravedlivě požadovat “ poskytnutí požadovaných informací.
Ani tento svůj závěr však nijak neodůvodnil. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že zákon
o svobodném přístupu k informacím obsahuje instrumenty, jak postupovat v případě, kdy
by vyhledání informací bylo příliš nákladné nebo náročné (§14 odst. 7 a §17 citovaného zákona).
Podle názoru Nejvyššího správního soudu si navíc některé části rozsudku městského
soudu odporují, resp. jsou nelogické. Jak na to správně poukázal stěžovatel, napadený rozsudek
obsahuje řadu citací ustanovení právních předpisů a judikatury, ze kterých však městský soud
nevyvozuje logické závěry. Městský soud např. na str. 6 a 7 odůvodnění rozsudku odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, čj. 5 As 57/2010 - 79, ze kterého
vyplývá, že v případě žádosti o informace podle ust. §8b zákona o svobodném přístupu
k informacím, není nutné provádět test proporcionality. V následujícím odstavci však vyslovil
závěr, že v případech, „kdy je požadovanou informací údaj o výši poskytnuté odměny či prostředku z veřejného
rozpočtu, je třeba přistoupit k testu proporcionality a posoudit, zda se poskytnutí základních osobních údajů
vymezených údajů v §8b odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím nedostane do kolize s právem
na ochranu osobních údajů dotčeného subjektu.“ Svůj závěr o nutnosti provedení testu proporcionality
městský soud navíc odůvodnil odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 55/2012 - 23, kterým byla rozšířenému senátu Nejvyššího správního
soudu předložena otázka, zda v případě žádosti podle ust. §8b zákona o svobodném přístupu
k informacím je nutno provádět test proporcionality, či nikoliv. Tato otázka byla předložena
rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu právě z toho důvodu, že se osmý senát
neztotožnil se závěry uvedenými v rozsudku ze dne 27. 5. 2011, čj. 5 As 57/2010 - 79. Podle
Nejvyššího správního soudu je tedy zjevné, že závěry vyplývající z tohoto rozsudku, na který
městský soud odkázal, jsou v rozporu s jeho následujícím závěrem, že v daném případě měl být
proveden test proporcionality.
V této souvislosti Nevyšší správní soud konstatuje, že problematika poskytování
informací podle ust. §8b zákona o svobodném přístupu k informacím byla v době rozhodování
městského soudu předmětem řízení před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu,
přičemž městský soud nevyčkal rozhodnutí rozšířeného senátu a bez dalšího rozhodl. Přitom
si byl městský soud vědom toho, že ve věci bude rozhodovat rozšířený senát, neboť na str. 8
napadeného rozsudku odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013,
čj. 8 As 55/2012 - 23, kterým byla otázka, zda v případě podání žádosti o informace
podle ust. §8b zákona o svobodném přístupu k informacím je nutné aplikovat test
proporcionality, předložena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Bylo by tedy jak
v souladu se zásadou procesní ekonomie, tak se zásadou jednotného rozhodování správních
soudů, pokud by vyčkal rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. I v tomto
ohledu tedy městský soud pochybil.
S ohledem na výše uvedené vady Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Městský soud je v dalším řízení vázán výše vyslovenými právními názory (§110 odst. 3
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 5. února 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu