ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.202.2014:66
sp. zn. 7 As 202/2014 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobců: a) Sdružení
pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov, se sídlem Chotíkov č. 363, b) Děti Země – Klub
za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Plzeňská teplárenská, a. s., se sídlem Doubravecká 2760/1 Plzeň, zastoupená JUDr. Robertem
Vargou, advokátem se sídlem Vlastina 23, Plzeň, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného
a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2014,
č. j. 30 A 76/2012 - 266,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 7. 2014, č. j. 30 A 76/2012 - 266, zrušil
rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 15. 10. 2012, č. j. RR/3178/12, kterým byla
zamítnuta odvolání Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov [dále jen „účastník řízení a)“]
a Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu [dále jen „účastník řízení b)“] a bylo potvrzeno
rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby ze dne 1. 6. 2012,
č. j. OV-Asc/12440/2012, kterým bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby „Závod
na energetické využití odpadů Chotíkov“ (dále jen „ZEVO Chotíkov“). V odůvodnění rozsudku
krajský soud uvedl, že účastník řízení a) v odvolacím řízení namítal podjatost ředitele Krajského
úřadu Plzeňského kraje, vedoucího odboru regionálního rozvoje Krajského úřadu Plzeňského
kraje a právničky tohoto odboru. Tatáž námitka byla zopakována i v žalobě. Krajský soud
v reakci na tuto námitku citoval závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010 – 119, publikované pod č. 2802/2013 Sb.
NSS (dále jen „usnesení rozšířeného senátu“) týkající se problematiky systémové podjatosti.
V dané věci pak shledal, že postup, jakým byla námitka podjatosti řešena, má dva nedostatky.
První nedostatek spočívá v postupu ministerstva pro místní rozvoj (dále jen „ministerstvo“),
které o námitce podjatosti ředitele Krajského úřadu Plzeňského kraje nerozhodlo usnesením,
ale vyřídilo ji pouze neformálním přípisem s tím, že se na něho se ust. §14 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) nevztahuje. S tímto
závěrem vyjádřil krajský soud nesouhlas, neboť pokud ředitel rozhodoval o námitce podjatosti
vedoucího odboru regionálního rozvoje, nelze konstatovat, že se na výkonu pravomoci správního
orgánu bezprostředně nepodílel. Druhý nedostatek krajský soud shledal v posouzení dopadu
Dohody o partnerství a spolupráci na Integrovaném systému nakládání s komunálními odpady
v Plzeňském kraji (dále jen „dohoda o partnerství a spolupráci“). Z této dohody plyne závazek
Plzeňského kraje, že poskytne maximální součinnost směřující k realizaci zařízení na energetické
využití směsných komunálních a podobně vhodných odpadů na území Plzeňského kraje
(tedy ZEVO Chotíkov). Jelikož o odvolání rozhodoval správní orgán Plzeňského kraje,
tj. Krajský úřad Plzeňského kraje [dále jen „stěžovatel a)“], zakládá tento závazek důvod
pochybovat o nepodjatosti příslušných zaměstnanců stěžovatele a). Krajský soud v návaznosti
na úvahy rozšířeného senátu o možných výjimkách ze závěru o systémové podjatosti, dodal,
že ZEVO Chotíkov není běžnou záležitostí, neboť jen málokterý projekt vzbudil v Plzeňském
kraji takovou pozornost z hlediska mediálního zájmu, množství individuálních připomínek, zájmu
ekologických spolků a z hlediska těsného výsledku místního referenda. Krajský soud z těchto
důvodů dospěl k závěru, že stěžovatel a) nemohl rozhodovat o odvolání účastníka řízení a) a b)
pro vyloučení všech jeho úředních osob a požadavek na postup podle ust. §131 odst. 4
správního řádu byl zcela důvodný. Dalšími námitkami se pro nadbytečnost nezabýval.
Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě kasační stížnosti stěžovatel a) a osoba
zúčastněná na řízení [dále jen „stěžovatel b)“].
Stěžovatel a) kasační stížnost opírá o důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
V kasační stížnosti namítal, že krajský soud rozhodoval na základě usnesení rozšířeného senátu,
které však bylo vydáno až poté, co bylo rozhodováno o námitkách podjatosti. Dále uvedl,
že jelikož se účastník řízení a) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o námitkách podjatosti,
neodvolal, nebyl oprávněn námitky vztahující se k podjatosti v žalobě vůbec uvádět. Krajský soud
se měl také zabývat dalšími žalobními námitkami, neboť pokud konstatoval, že v dané věci
existovala poměrně nízká míra podezření z podjatosti zaměstnanců stěžovatele a), mohl učinit
závěr o jejich podjatosti pouze za předpokladu, že by dospěl k závěru, že napadené správní
rozhodnutí bylo v důsledku podjatosti nezákonné. Institut podjatosti totiž není samoúčelný
a není jeho smyslem zrušit rozhodnutí, které bylo vydáno v souladu s právními předpisy,
jen z důvodu podjatosti, aby posléze bylo jinými úředníky vydáno rozhodnutí totožné. Stěžovatel
a) rovněž vyjádřil nesouhlas se závěrem, že ZEVO Chotíkov není běžnou záležitostí z důvodu,
že tato stavba byla předmětem mediálního zájmu, který by v takových případech mohl být
snadno zneužíván. V dané věci není dán skutečný materiální zájem Plzeňského kraje na výsledku
řízení, neboť se tu o právech a povinnostech tohoto kraje nerozhoduje. Stěžovatel a) také
považuje rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný pro nevypořádání se s jeho
argumentací obsaženou v napadeném rozhodnutí a v usneseních o podjatosti, a to ohledně
povahy dohody o partnerství a spolupráci. Podle stěžovatele a) krajský soud v napadeném
rozsudku dospěl k nebezpečnému precedentu zpochybňujícímu současný model veřejné správy,
neboť bez bližšího zkoumání konstatoval, že existence jakékoliv politické dohody uzavřené
v samostatné působnosti územním samosprávným celkem vede automaticky k podjatosti
úředních osoby vykonávajících státní správu v přenesené působnosti. Stěžovatel a) proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel b) kasační stížnost opírá o důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
První stížní námitka se týká závěru krajského soudu vyslovenému ve vztahu k postupu
ministerstva při rozhodování o podjatosti ředitele stěžovatele a). Stěžovatel b) má za to, že přípis
ministerstva po obsahové stránce dostojí požadavkům plynoucím z ust. §14 správního řádu,
přičemž pouhý nedostatek formy nemůže mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci
umístění ZEVO Chotíkov. Vytýká-li rajský soud přípisu ministerstva z věcného hlediska pouze
to, že v něm uvedené závěry byly překonány novější judikaturou Nejvyššího správního soudu,
pak stěžovatel poukázal na to, že ministerstvo v době svého rozhodování ji znát nemohlo. V další
stížní námitce stěžovatel b) brojil proti závěru krajského soudu, že i na ředitele stěžovatele a)
se vztahuje ust. §14 správního řádu, protože bezprostřední podíl ředitele na výkonu pravomoci
správního orgánu dovodil z toho, že ředitel stěžovatele a) rozhodoval o námitce podjatosti
vznesené proti vedoucímu odboru regionálního rozvoje. Hledisky, která plynou z usnesení
rozšířeného senátu, podle kterého svoji roli může hrát i konkrétní institucionální uspořádání
orgánu územního samosprávného celku a jeho velikost, se krajský soud nezabýval, a proto je jeho
rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Stěžovatel b) se rovněž zabýval povahou
dohody o partnerství a spolupráci, které se Plzeňský kraj účastnil jako samosprávná korporace
s tím, že v rámci svých kompetencí a možností poskytne maximální součinnost. Nejednalo
se o první případ, kdy Plzeňský kraj v rámci své zákonem stanovené působnosti
(např. při zpracování plánu odpadového hospodářství a při schvalování územního plánu) této
stavbě vyjádřil přímo či nepřímo podporu. Je proto patrné, že Plzeňský kraj a stěžovatel a) jako
jeho orgán, mají zájem na tom, aby plán odpadového hospodářství na daném území řádně
fungoval. Výkon samostatné působnosti přitom nikdy nemůže zasahovat do výkonu působnosti
přenesené. Z usnesení rozšířeného senátu dále plyne, že za systémové riziko podjatosti nelze
bez dalšího považovat fakt, že rozhodnutí orgánu územně samosprávného celku bude mít
na tento celek dopad. Krajský soud se také nevypořádal s otázkou, že stěžovatel a) nemá
na stěžovateli b) žádný majetkový podíl. Závěr krajského soudu proto stěžovatel b) považuje
za zkratkovitý, pokud nebyl vysvětlen vztah stěžovatele a) k Plzeňskému kraji a jeho vztah
k dohodě o partnerství a spolupráci. V poslední námitce stěžovatel b) brojil proti závěru
krajského soudu, že ZEVO Chotíkov není běžnou záležitostí. Zejména namítal, že závěry o tom,
že na tuto stavbu byla upřena značná mediální pozornost a zájem ekologických spolků a konalo
se v této věci místní referendum, jsou závěry, u kterých není jasné, na základě jakých podkladů
je krajský soud učinil. V této souvislosti nebylo vedeno dokazování, k němuž by se mohl
stěžovatel b) vyjádřit. Totéž platí o závěru, že ZEVO Chotíkov má být jedním z pilířů řešení
odpadové situace v Plzeňském kraji. Stěžovatel b) proto tvrdí, že krajský soud porušil ust. §101
odst. 1, §118 odst. 2, §118a, §120 odst. 1, §122 odst. 1, §123 o. s. ř. a z těchto důvodů navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník řízení a) ve vyjádření uvedl, že rozsudek krajského soudu považuje za věcně
správný. Má za to, že s ohledem na závazek plynoucí pro Plzeňský kraj z dohody o partnerství
a spolupráci nelze dospět k jinému závěru, než jaký učinil krajský soud. Skutečnost, že tento
závazek není kryt smluvní sankcí, přitom nezakládá neplatnost či neexistenci takového závazku.
Závěr, že k vyslovení podjatosti je třeba, aby vydané rozhodnutí bylo nezákonné, je zcela
rozporný s platnou právní úpravou. Účastník řízení a) také vyčerpal všechny možnosti, které měl,
kdy námitku podjatosti všech úředních osob stěžovatele a) vznášel opakovaně. I nadále
poukazuje na vzájemnou nadřízenost a podřízenost úředních osob stěžovatele a), a to rovněž
ve vztahu k hejtmanovi kraje. Krajský soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu, pokud za dané situace pro nadbytečnost neposuzoval ostatní
žalobní námitky. Obava o nebezpečném precedentu je rovněž lichá.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili stěžovatelé v podaných kasačních
stížnostech, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé v kasačních stížnostech namítali nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve tímto stížním důvodem. Bylo by
totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud by napadený rozsudek byl
nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud při posuzování namítané nepřezkoumatelnosti vychází ze své
ustálené judikatury. Například v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, Nejvyšší
správní soud vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný
skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval také
v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
Podle názoru Nejvyššího správního soudu není napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak vyhodnotil
pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné,
z jakých důvodů napadené rozhodnutí zrušil a z jakých důvodů považoval žalobní námitky
za důvodné.
Podle obsahu správního spisu účastník řízení a) v odvolání proti rozhodnutí o umístění
ZEVO Chotíkov vznesl námitku podjatosti stěžovatele a), a to všech úředních osob s tím,
že zejména, nikoliv však výhradně, jde o ředitele stěžovatele a), vedoucího odboru regionálního
rozvoje a právničky tohoto odboru. Jako důvod uvedl, že Plzeňský kraj je na výsledku řízení
bezprostředně zainteresován a také se smluvně dohodou o partnerství a spolupráci zavázal
aktivně činit kroky k výstavbě uvedeného záměru, přičemž tato zainteresovanost se nutně týká
i zaměstnanců stěžovatele a), který je orgánem Plzeňského kraje. V části I. bodu 2 dohody
o partnerství a spolupráci uzavřené dne 6. 4. 2010 mezi Plzeňským krajem, Statutárním městem
Plzeň, Sdružením měst a obcí Plzeňského kraje a stěžovatelem b), všechny smluvní strany
deklarují podporu a společný zájem na vytvoření Integrovaného systému nakládání
s komunálními odpady v Plzeňském kraji, s vybudováním zařízení na energetické využití
směsných komunálních a podobně vhodných odpadů na území Plzeňského kraje, t. č. v katastru
obcí Chotíkov a města Touškov. V této souvislosti se také smluvní strany zavázaly v rámci svých
kompetencí a možností a bez zbytečných odkladů poskytnout maximální součinnost směřující
k realizaci výše uvedeného záměru.
Podstata námitky podjatosti tedy spočívá v podjatosti systémové a nikoli v podjatosti
jednotlivých úředních osob. Otázkou systémové podjatosti se Nejvyšší správní soud zabýval
v usnesení rozšířeného senátu, ve kterém uvedl, že „v případech, kdy rozhoduje úředník územního
samosprávného celku ve věci, která se přímo nebo nepřímo týká tohoto celku, není a priori vyloučen z rozhodování
pro svoji 'systémovou podjatost'“. Zároveň však uvedl, že je u něho dáno „systémové riziko
podjatosti“, kvůli němuž je třeba otázku jeho případné podjatosti „posuzovat se zvýšenou opatrností
oproti věcem, které se zájmů územního samosprávného celku nijak nedotýkají.“ Důvod pochyb
o nepodjatosti takového úředníka je tak dán tehdy, „je-li z povahy věci či jiných okolností patrné
podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být jeho postoj k věci ovlivněn i jinými
než zákonnými hledisky.“ K pochybám o nepodjatosti přitom podle rozšířeného senátu postačí
i „poměrně nízká míra podezření“, neboť „existence 'systémového rizika podjatosti' je sama o sobě
signálem ke zvýšené opatrnosti a 'podezřívavosti' při posuzování důvodů pro vyloučení úřední osoby z úkonů
v řízení.“ Důvody k uvedenému podezření mohou představovat „takové skutečnosti, které naznačují,
že zde existuje někdo, kdo má zájem na určitém výsledku řízení, v němž se má rozhodovat, a přitom má či může
mít schopnost působit na příslušnou úřední osobu prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu k územnímu
samosprávnému celku“.
S ohledem na závěry vyslovené v citovaném usnesení rozšířeného senátu a na nespornou
existenci dohody o partnerství a spolupráci uzavřenou mimo jiné mezi stěžovatelem b)
a Plzeňským krajem, ve které Plzeňský kraj jasně deklaroval svou podporu záměru výstavby
ZEVO Chotíkov, jehož umístění bylo předmětem řízení o umístění stavby, dospěl krajský soud
ke správnému závěru, že úřední osoby stěžovatele a) nelze ve vztahu k tomuto záměru považovat
za nezávislé. V této souvislosti je nutné odmítnout námitky stěžovatelů, že jelikož má uzavřená
dohoda pouze proklamační charakter a neobsahuje sankce plynoucí pro Plzeňský kraj v případě
jejího nedodržení, je ve vztahu k namítané podjatosti nevýznamná. I bez sankce je podpora
záměru zjevná, a musí být tedy posuzována jako relevantní skutečnost. Také je třeba odmítnout
argumentaci, že dohodu uzavřel Plzeňský kraj v samostatné působnosti, což nemůže mít vliv
na rozhodování stěžovatele a) v působnosti přenesené. Nelze totiž pominout, že hejtman kraje
má ve vztahu k úředníkům stěžovatele a) prostřednictvím jeho ředitele značné rozsáhlé
a organizační pravomoci, které mu umožňují mít vliv na profesní život úředních osob, a to včetně
ukončení pracovního poměru či naopak povýšení na vedoucí pozici. Tím se vytváří stav
ekonomické závislosti úředníků stěžovatele a) na hejtmanovi, radě kraje, potažmo zastupitelstvu,
který vytváří prostor pro nežádoucí vlivy na rozhodovací činnost úředních osob.
Podle ust. §59 odst. 1, §61 odst. 2, §69 odst. 1 a 2 zákona č. 129/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o krajích“), je ředitel krajského úřadu zaměstnancem kraje.
Ředitele jmenuje a odvolává hejtman se souhlasem ministra vnitra, stanoví jeho plat podle
zvláštních předpisů a ukládá mu úkoly. Ředitel krajského úřadu je odpovědný za plnění úkolů
svěřených krajskému úřadu v samostatné působnosti i přenesené působnosti hejtmanovi. Ředitel
zajišťuje výkon přenesené, plní úkoly uložené mu zastupitelstvem, radou nebo hejtmanem,
stanoví podle zvláštních právních předpisů platy všem zaměstnancům kraje zařazeným
do krajského úřadu, plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních právních
předpisů vůči zaměstnancům kraje zařazeným do krajského úřadu, vydává organizační a pracovní
řád, spisový řád, skartační řád krajského úřadu. Rada kraje na návrh ředitele jmenuje a odvolává
vedoucí odborů krajského úřadu.
Závěr krajského soudu, že stěžovatel a) nemohl rozhodovat o odvolání účastníka řízení a)
a b) pro vyloučení všech jeho úředních osob a požadavek na postup podle ust. §131 odst. 4
správního řádu, je tudíž správný. Plzeňský kraj, respektive jeho představitelé, vyjádřil smluvně
podporu záměru, o jehož umístění mají rozhodovat úřední osoby, na které tito představitelé
mohou působit prostřednictvím jejich zaměstnaneckého vztahu k územnímu samosprávnému
celku. V této souvislosti se krajský soud poněkud nadbytečně zabýval povahou umísťovaného
záměru z hlediska jeho významu v měřítku Plzeňského kraje, neboť úvahu o výjimce týkající
se běžných a nekontroverzních záměrů učinil rozšířený senát v souvislosti se situací,
kdy rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku bude mít dopad na tento celek a nikoli
v souvislosti se situací, kdy je ze strany územního samosprávného celku určitému závěru
vyjadřována výslovná politická podpora. I přesto je třeba uvést, že krajský soud nepochybil,
pokud uvedenou úvahu o významnosti záměru ZEVO Chotíkov opřel o skutečnosti obecně
známé, ať už celostátně či místně, nebo soudu známé z jeho úřední činnosti, a tedy neprováděl
v tomto směru dokazování.
Ani ostatní námitky nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodné. Výtka krajského
soudu směřující proti postupu ministerstva, které o námitce podjatosti řádným způsobem,
tj. usnesením v souladu s ust. §14 odst. 2 správního řádu, nerozhodlo a nepověřilo
podle ust. §131 odst. 4 správního řádu projednáním a rozhodnutím věci jiný věcně příslušný
správní orgán ve svém obvodu, byla na místě. I kdyby byl neformální přípis ministerstva přes
nedostatek jeho formy považován za rozhodnutí o námitce podjatosti v materiálním smyslu,
nebylo by možné s ohledem na shora uvedené úvahy o systémové podjatosti ztotožnit
se s věcným závěrem ministerstva, že na ředitele krajského úřadu se ust. §14 odst. 1 správního
řádu nevztahuje. Jelikož ministerstvo o námitce podjatosti formálně správně nerozhodlo a ani
účastníka řízení a) nepoučilo o možnosti podat rozklad, nelze také úspěšně namítat, že z důvodu
nevyčerpání řádného opravného prostředku nemohl účastník řízení a) namítat podjatost v žalobě.
Stížní námitka, že krajský soud se měl zabývat dalšími žalobními námitkami, protože
závěr o podjatosti úředních osob mohl učinit pouze za předpokladu, že by dospěl k závěru,
že napadené správní rozhodnutí bylo v důsledku podjatosti nezákonné, není rovněž důvodná.
Smyslem ust. §14 odst. 1 správního řádu je zajistit, aby pravomoc správního orgánu vykonávaly
pouze osoby nestranné, které na věci nemají jiný zájem než ten, aby postupovaly v souladu
se zákonem. Tato právní úprava vychází z toho, že již při vzniku pochybnosti o nepodjatosti
úřední osoby, má být tato osoba z projednávání a rozhodování věci vyloučena. Je tedy třeba mít
za to, že nebezpečí nepřípustného vlivu nežádoucím vztahem k věci je třeba aktivně předcházet.
S ohledem na tuto koncepci není požadavek na věcné projednání ostatních námitek na místě.
Úřední osoby musí v rámci svého zákonného postupu ve věci rozhodnout nejen věcně správně,
ale musí také při projednávání věci postupovat efektivně. Proto nelze souhlasit se tvrzením,
že rozhodnutí, které je ve výsledku věcně správné, vylučuje, že bylo vydáno podjatou osobou.
Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že změna judikatury, k níž došlo v souvislosti
s usnesením rozšířeného senátu, byla provedena zákonem předvídaným způsobem a takto
judikované závěry je třeba aplikovat ve všech řízeních běžících před správními soudy. Konečně
také obavy o nebezpečném precedentu jsou neopodstatněné, neboť stěžovatelé pomíjí, že změna
příslušnosti v důsledku vyloučení všech úředních osob je zákonem předvídaným institutem.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnosti
nejsou nedůvodné, a proto je zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení a dalším účastníkům řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 14. května 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu