ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.21.2015:69
sp. zn. 7 As 21/2015 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: J. Z.,
zastoupený JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti žalovanému:
Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, se sídlem Lidická 124/11, České Budějovice, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12.
2014, č. j. 10 A 105/2014 – 36,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2014,
č. j. 10 A 105/2014 – 36, se zrušuje .
II. Žaloba se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 2.000 Kč, který bude
vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího
Černého, advokáta se sídlem Vysoká 92, Rakovník, do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 12. 2014,
č. j. 10 A 105/2014 – 36, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“). Krajský soud
v odůvodnění rozsudku uvedl, že posuzoval, zda postup Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj
(dále jen „katastrální úřad“) spočívající v opakovaném odmítnutí žádosti stěžovatele o výmaz
zástavního práva na LV č. 131 k pozemku p. č. 46/1, jehož součástí je budova čp. 37, v k. ú.
Horní Vltavice (dále jen „zástavní právo“) z katastru nemovitostí podle ust. §7 zákona
č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zápisech do katastru“),
představoval nezákonný zásah ve smyslu ust. §82 s. ř. s. Krajský soud se zabýval naplněním
podmínek nezákonného zásahu tak, jak je ve svém rozsudku ze dne 17. 3. 2005,
č. j. 2 Aps 1/2005 - 69, vymezil Nejvyšší správní soud, a dospěl k závěru, že se nejednalo
o nezákonný zásah. Listiny předložené stěžovatelem totiž neosvědčily, že vůči němu zanikla
pohledávka, na základě které bylo zástavní právo zapsáno do katastru nemovitostí, a proto nebyly
způsobilé k provedení záznamu o zániku zástavního práva podle ust. §7 zákona o zápisech
do katastru. Postup katastrálního úřadu byl tedy v souladu se zákonem.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podle
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., v níž uvedl, že se u katastrálního úřadu domáhal od roku
2009 opakovaně výmazu zástavního práva, pokaždé však bezúspěšně. Vyjádřil nesouhlas
se závěrem krajského soudu, že katastrální úřad postupoval v souladu se zákonem, pokud
s ohledem na ust. §7 zákona o zápisech do katastru dospěl k závěru, že zánik zástavního práva
nelze s ohledem na předložené listiny do katastru nemovitostí zaznamenat. Pokud obecné soudy
dospěly k závěru, že pohledávka, na základě které bylo zřízeno zástavní právo, byla neplatná, pak
listiny předložené katastrálnímu úřadu osvědčovaly, že pohledávka zanikla i vůči stěžovateli,
a katastrální úřad byl povinen zástavní právo vymazat. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Katastrální úřad se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu.
Stěžovatel opakovaně od roku 2009 požadoval výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí
v důsledku zániku pohledávky podle ust. §7 zákona o zápisech do katastru. Jako listinu
osvědčující zánik pohledávky, a tudíž dokládající zánik zástavního práva ze zákona, opakovaně
předkládal rozhodnutí soudů týkající se zamítnutí žaloby na nařízení výkonu rozhodnutí
prodejem předmětné zástavy a zastavení exekuce proti stěžovateli. Žádná z těchto listin však
nebyla listinou uvedenou v ust. §39 odst. 3 a §40 odst. 2 vyhlášky č. 26/2007 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a tudíž neosvědčovala, že předmětná pohledávka zanikla. Katastrální úřad
tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovatelem požadovaný výmaz zástavního práva
neprovedl. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom shledal vady uvedené v odst. 4, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu uzavřel stěžovatel dne 20. 9. 1993 se společností OLFIN,
spol. s r.o. smlouvu o zřízení zástavního práva k pozemku p. č. st. 46/1 v k. ú. Horní Vltavice. O
vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí rozhodl Katastrální úřad v Prachaticích
rozhodnutím ze dne 20. 9. 1993, sp. zn. V2-1500/93 s právními účinky vkladu ke dni 22. 9. 1993.
Stěžovatel podáním ze dne 26. 5. 2009 požádal katastrální úřad o výmaz zástavního práva
z důvodu neexistence pohledávky ze zástavní smlouvy, ke které připojil rozsudek Okresního
soudu v Rakovníku ze dne 26. 3. 2004, č. j. 5 C 247/95-383, a rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 16. 7. 2008, č. j. 5 C 247/95-478. Katastrální úřad žádosti stěžovatele nevyhověl, vrátil
mu předložené listiny a sdělil mu přípisem ze dne 9. 6. 2009, č. j. Z-5301/2009-306, že
předložené rozsudky neobsahují výroky o zrušení zástavního práva, a tudíž jsou pro zápis do
katastru nemovitostí bezpředmětné. Dne 22. 3. 2010 požádal stěžovatel katastrální úřad znovu o
výmaz zástavního práva a k žádosti připojil usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. 1.
2009, č. j. 7 Nc 2658/2005-140. Na toto podání reagoval katastrální úřad přípisem ze dne 27. 5.
2010, č. j. PD-831/2010-306, a č. j. PD-1508/2010-306, v nichž stěžovateli sdělil, že usnesení
Okresního soudu v Rakovníku je podkladem pro výmaz nařízené exekuce, ale nikoliv pro výmaz
zástavního práva. Podáním ze dne 4. 6. 2010 požádal stěžovatel katastrální úřad znovu o výmaz
zástavního práva. K žádosti přiložil usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 9. 2001,
č. j. 5 C 247/95-152, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 3. 2004,
č. j. 5 C 247/95-383. Katastrální úřad ani tentokrát výmaz neprovedl a předložené listiny vrátil
stěžovateli spolu s přípisem ze dne 29. 7. 2010, č. j. PD-1739/2010-306. V uvedeném přípisu
znovu uvedl, že předložená rozhodnutí soudu nejsou podkladem pro výmaz zástavního práva
z katastru nemovitostí. S tímto postupem vyjádřil stěžovatel nesouhlas ve svém podání ze dne
10. 8. 2010. Na toto podání reagoval katastrální úřad sdělením, že zápis do katastru záznamem lze
provést na základě ohlášení doloženého potvrzení o zániku práva zapsaného dosud v katastru
vydaným osobou, v jejíž prospěch je zaniklé právo dosud v katastru zapsáno, přičemž stěžovatel
doposud takové listiny nepředložil. Podáním ze dne 7. 3. 2012 stěžovatel opět požádal katastrální
úřad o výmaz zástavního práva a o sdělení, jak má ve věci požadovaného výmazu zástavního
práva postupovat. K žádosti připojil usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. 1. 2009,
č. j. 7 Nc 2658/2005-140. Na tuto žádost reagoval katastrální úřad přípisem ze dne 29. 3. 2012,
č. j. PD-1406/2012-306, ve kterém ho odkázal na stanovisko Českého úřadu zeměměřického
a katastrálního týkající se obdobné věci. Podáním ze dne 20. 5. 2013 stěžovatel znovu požádal
katastrální úřad o výmaz zástavního práva. K žádosti přiložil usnesení Okresního soudu
v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2013, č. j. 34 C 376/2012-92. Katastrální úřad zaslal
stěžovateli sdělení ze dne 10. 6. 2013, č. j. Z-2890/2013-306, ve kterém uvedl důvody,
pro které nebylo možné provést záznam v katastru, a doporučil mu, aby v situaci, kdy zástavní
věřitel již neexistuje (byl vymazán z obchodního rejstříku), ale byl zjištěn jeho dosud neznámý
majetek, podal návrh na zrušení výmazu a obnovení likvidace společnosti, čímž bude možno
zajistit potvrzení zástavního věřitele o zániku práva, které je nutno k požadovanému výmazu
předložit. Poté stěžovatel požádal katastrální úřad, aby ve věci vydal řádné rozhodnutí.
Na to katastrální úřad sdělil stěžovateli, že s ohledem na ust. §7 zákona o zápisech do katastru
takto postupovat nemůže, neboť na rozdíl od vkladu práv do katastru katastrální úřad o vniku
či zániku takového práva nerozhoduje ve správním řízení, a proto nelze v předmětné věci vydat
žádné rozhodnutí. Pokud stěžovatel shledává postup katastrálního úřadu nesprávným, je možné
proti tomuto postupu podat žalobu a odkázal na ust. §4 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Následně stěžovatel podal žalobu, kterou předal k poštovní přepravě dne 10. 9. 2013.
V žalobě uvedl, že řízení je realizováno podle části páté o. s. ř., zejména podle ust. §244 o. s. ř.
a násl. Žaloba byla přidělena příslušnému senátu krajského soudu, který projednává a rozhoduje
věci správního soudnictví, s ohledem na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 21. 5. 2008,
č. j. Konf 34/2007 - 15.
Přesto, že stěžovatel v žalobě uvedl, že řízení o žalobě je realizováno podle části páté
o. s. ř., a nepřesně žalobu doplnil tak, že zásah katastrálního úřadu spočívá v zápisu zástavního
práva, ze všech jeho podání adresovaných katastrálnímu úřadu podle Nejvyššího správního soudu
vyplývá, že požadoval výmaz zástavního práva z důvodu zániku pohledávky, tj. výmaz zástavního
práva záznamem podle ust. §7 zákona o zápisech do katastru. Ostatně i katastrální úřad v přípise
ze dne 27. 6. 2013 poučil stěžovatele, že se proti jeho postupu může bránit podáním žaloby
s odkazem na ust. §4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů, v usnesení ze dne 15. 1. 2014,
č. j. Konf 26/2013 - 27, uvedl, že „pokud byly splněny podmínky k provedení záznamu do katastru
nemovitostí a žalovaný (tj. katastrální úřad) jej neprovedl, došlo k zásahu do veřejných subjektivních práv
žalobců na to, aby jejich soukromá práva vztahující se k nemovitostem byla předepsaným způsobem za splnění
předepsaných podmínek zaznamenána ve veřejnoprávní evidenci. (…). Nad rámec lze uvést, že (…) se lze soudní
ochrany proti provedení či neprovedení záznamu do katastru nemovitostí domáhat v řízení o ochraně
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle §82 a násl. s. ř. s.“ Krajský
soud proto postupoval v souladu se zákonem, pokud o žalobě rozhodoval senát krajského soudu,
který projednává věci správního soudnictví. Nejvyšší správní soud tak s ohledem na výše uvedené
přezkoumával, zda krajský soud v řízení o stěžovatelově žalobě podle ust. §84 odst. 1 s. ř. s.
postupoval v souladu se zákonem.
Podle §109 odst. 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné.
Jak vyplývá z citovaného ustanovení, není v řízení o kasační stížnosti vázanost Nejvyššího
správního soudu důvody, jež byly v kasační stížnosti uplatněny, bezvýjimečná. V daném případě
Nejvyšší správní soud zkoumal dodržení základních procesních pravidel při vydání napadeného
rozsudku. Povahu vady, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, má pochybení
krajského soudu, který žalobu projednal věcně za situace, aniž by se zabýval otázkou, zda byla
podána v zákonné lhůtě. Pokud Nejvyšší správní soud zjistí vadu, která mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozsudku, je povinen rozsudek správního soudu zrušit a žalobu
odmítnout podle ust. §110 odst. 1 věta prvá, část za středníkem s. ř. s. (srv. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 3. 2007, č. j. 3 As 35/2006 - 87, a ze dne 20. 12. 2006,
č. j. 6 As 46/2005 - 87).
Podle ust. §82 s. ř. s. k aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím,
a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může
se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.
Podle ust. §84 odst. 1 a odst. 2 žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne,
kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let
od okamžiku, kdy k němu došlo. Zmeškání lhůty nelze prominout.
Otázkou běhu lhůt podle ust. §84 odst. 1 s. ř. s. v případech týkajících se zásahů
spočívajících v neprovedení zápisu údajů o právních vztazích a jiných údajů do katastru
nemovitosti záznamem podle ust. §7 zákona o zápisech do katastru se zabýval rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 13. 10. 2015, č. j. 7 As 107/2014 - 53, v němž
uvedl, že „[z]ásahem je tak faktický úkon: buď pozitivní, tj. provedení záznamu, a to i pro případ jeho
provedení v rozporu s obsahem předložených listin, nebo negativní (neprovedení záznamu a vrácení listin
s případným sdělením důvodů) anebo absolutní nečinnost katastrálního úřadu (nekonání vůbec). (…) Zásah
spočívající v provedení nebo neprovedení konkrétního zápisu záznamem do katastru, či v absolutní nečinnosti
katastrálního úřadu, je faktickým úkonem obsahově jedinečným. Listina (rozhodnutí, oznámení apod.)
předložená katastrálnímu úřadu k provedení záznamu (případně i jako příloha návrhu oprávněného na jeho
provedení) svým obsahem určuje, které údaje o právních vztazích či jiné údaje k evidovaným nemovitostem,
popř. poznámky mají být do katastru záznamem zapsány. (…) Neprovedení záznamu do katastru na základě
předložených listin a jejich vrácení zhotoviteli (navrhovateli záznamu), popř. dalším oprávněným osobám,
je po marném uplynutí lhůty k provedení faktického úkonu zásahem. Je tak najisto postaven okamžik, od nějž
se odvíjí počátek běhu objektivní lhůty k podání žaloby. Pro běh subjektivní lhůty je podstatné doručení sdělení
katastrálního úřadu, že záznam nebyl proveden a vrácení listin (popř. sdělení i důvodů, z jakých se tak stalo,
nyní již povinného, §21 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb.). Neprovedením záznamu nemohou být dotčeny jiné
osoby než zhotovitel, či osoby, jimž svědčí listina či rozhodnutí, neboť zápis údajů v katastru zůstává
neprovedením záznamu nezměněn. (…) Lze důvodně předpokládat, že se oprávněný nebude „opakovaně“
domáhat téhož u katastrálního úřadu. Nebude-li provedený zápis odstraněn, nebo naopak, bude-li mu zápis
záznamem jednou odepřen a sděleny mu důvody a nebude-li s nimi souhlasit, obrátí se na soud zásahovou žalobou.
Podá-li návrh na provedení záznamu znovu, např. po odstranění vad listin, původně vrácených, je další
neprovedení jedinečným negativním úkonem, samostatným zásahem. Zde totiž nejde o obsahově shodný návrh. Jen
v tomto smyslu by bylo lze (ve smyslu rozsudku NSS ze dne 5. 9. 2007, č. j. 3 Aps 7/2006 - 103) chápat
zásahy jako opakující se. Neopakuje se totiž (obsahově) tentýž zásah, předmětem případného soudního sporu
nejsou tytéž sporné skutečnosti, resp. důvody odepření zápisu záznamem. Rovněž provedení nebo neprovedení
záznamu nemůže znamenat (z časového hlediska) různou intenzitu zásahu, dle níž by dotčená osoba měla mít
na výběr, kdy se zásahovou žalobou na soud obrátí. Takový výklad by nutně vedl k porušení principu dobré víry
v zápis údajů v katastru.“ S ohledem na výše uvedené závěry dospěl rozšířený senát v citovaném
usnesení k závěru, že subjektivní lhůta k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením podle ust. §84 odst. 1 s. ř. s. běží ode dne, kdy se žalobce dozvěděl
o provedení záznamu nebo naopak o jeho neprovedení.
Stěžovatel opakovaně žádal katastrální úřad o provedení záznamu ve smyslu ust. §7
odst. 1 zákona o zápisech do katastru za účelem výmazu zástavního práva v důsledku zániku
pohledávky. Stěžovatelovy žádosti ze dne 26. 5. 2009, 22. 3. 2010, 4. 6. 2010, 7. 3. 2012
a 20. 5. 2013 nelze považovat s ohledem na citované usnesení, za identické, protože stěžovatel
vždy předkládal jiné listiny. Nejednalo se tedy o obsahově shodné návrhy. Proto každé
nevyhovění stěžovatelově žádosti katastrálním úřadem představovalo jednorázový zásah
spočívající v neprovedené konkrétního záznamu do katastru nemovitostí. Katastrální úřad
reagoval na žádosti stěžovatele sděleními ze dne 9. 6. 2009, č. j. Z-5301/2009-306, ze dne
27. 5. 2010, č. j. PD-831/2010-306 a č. j. PD-1508/2010-306, ze dne 29. 7. 2010,
č. j. PD-1739/2010-306, ze dne 29. 3. 2012, č. j. PD-1406/2012-306, a ze dne 10. 6. 2013,
č. j. Z-2890/2013-306 a ve všech stěžovateli sdělil, proč nemůže jeho žádosti vyhovět. Také
stěžovateli sdělil, jak by měl za účelem výmazu zástavního práva postupovat. Subjektivní lhůta
k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v neprovedení záznamu
podle ust. §7 odst. 1 zákona o zápisech do katastru tedy začala stěžovateli běžet vždy ode dne,
kdy se dozvěděl o neprovedení záznamu, tj. ode dne, kdy mu bylo doručeno sdělení katastrálního
úřadu. Poslední negativní sdělení katastrálního úřadu ze dne 10. 6. 2013 bylo stěžovateli doručeno
dne 14. 6. 2013 a stěžovatel podal žalobu k poštovní přepravě až dne 10. 9. 2013, tedy
po uplynutí lhůty dvou měsíců podle ust. §84 odst. 1 s. ř. s. V žalobě ani v kasační stížnosti
přitom netvrdil, že by podal další žádost, resp. že by na ni katastrální úřad reagoval. Podání
stěžovatele ze dne 11. 6. 2013, na které reagoval katastrální úřad přípisem ze dne 27. 6. 2013,
za takovou žádost považovat nelze, jelikož se jednalo pouze o výzvu, aby katastrální úřad vydal
ve věci rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud
pochybil, pokud žalobu věcně projednal za situace, kdy byla podána opožděně. Nejvyšší správní
soud proto rozsudek krajského soudu podle ust. §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil za použití
ust. §109 odst. 4 s. ř. s . Vzhledem k tomu, že již v řízení před krajským soudem byly důvody
pro odmítnutí žaloby podle ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., Nejvyšší správní soud současně
podle ust. §110 odst. 1 věta první část za středníkem s. ř. s. žalobu odmítl, neboť byla podána
opožděně.
Nejvyšší správní soud si je vědom celkové délky řízení před správními orgány i soudy,
nicméně je vázán usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2015,
č. j. 7 As 107/2014 - 53. S ohledem na všechny okolnosti případu však považuje za nezbytné
uvést, že pokud stěžovatel předloží katastrálnímu úřadu listinu, která bude ve smyslu ust. §7
zákona o zápisu do katastru ve spojení s §39 a §40 vyhlášky č. 26/2007 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, způsobilá osvědčit zánik zástavního práva, a katastrální úřad mu přesto nevyhoví, bude
takové neprovedení záznamu novým zásahem, proti kterému se stěžovatel může bránit podáním
žaloby podle ust. §82 a násl. s. ř. s. Pro podání takové žaloby začne běžet nová lhůta ode dne,
kdy mu bude katastrálním úřadem sděleno, že jeho žádosti nelze vyhovět, resp. ode dne,
kdy uplyne lhůta, v níž by byl povinen katastrální úřad konat. Jak by měl v předmětné věci
stěžovatel postupovat a jakou listinu by měl předložit, mu katastrální úřad sdělil např. v přípisu
ze dne 10. 6. 2013, č. j. Z-2890/2013-306.
O kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl i o odmítnutí žaloby, rozhodl podle
ust. §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. vedle nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení,
které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu. O náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti a o žalobě stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
žaloba odmítnuta.
Výrok o vrácení soudního poplatku za žalobu se opírá o ust. §10 odst. 3 in fine zákona
č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož soud vrátí z účtu soudu zaplacený
soudní poplatek, byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut. Krajský soud
i Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci bez jednání, proto bylo rozhodnuto o vrácení
zaplaceného soudního poplatku (srv. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013,
č. j. 7 Ans 2/2013 - 24, a ze dne 21. 2. 2013, č. j. 6 Ads 164/2012 - 31).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu