ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.257.2014:24
sp. zn. 7 As 257/2014 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: PROAGRO
Nymburk a. s., se sídlem Poděbradská 2026, Nymburk, zastoupený Mgr. Ondřejem Tejnorou,
advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5, proti žalovanému: Zeměměřický
a katastrální inspektorát v Praze, se sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014,
č. j. 46 A 19/2012 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze
domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, č. j. 46 A 19/2012 – 22, a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 1. 2012, č. j. ZKI-O-147/1523/2011 Nov. (o zamítnutí odvolání žalobce
a potvrzení prvostupňového rozhodnutí), a jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk, ze dne 12. 9. 2011,
sp. zn. OR 66/2007-208, kterým bylo vyhověno nesouhlasu M. F. s neprovedením opravy
chybného údaje v katastru nemovitostí a tato oprava byla podle ust. §8 odst. 1 písm. a) zákona č.
344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění účinném ke
dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (dále jen „katastrální zákon“) provedena. Oprava
chyby byla provedena tak, že v katastru nemovitostí v souboru popisných informací zůstane
parcela č. 831/2 v katastrálním území Městec Králové evidována ve výlučném vlastnictví M. F.
Správní orgány dospěly k závěru, že katastrální úřad, respektive jeho pracovník zřejmým omylem
v řízení pod sp. zn. Z-5429/2004-208 zapsal záznamem k téže parcele duplicitní zápis vlastnictví
ve prospěch žalobce, neboť kupní smlouva ze dne 11. 4. 1972 nebyla způsobilá k zápisu do
katastru nemovitostí. Nezpůsobilost spatřoval katastrální úřad ve skutečnosti, že prodávající F. Z.
byl v době uzavření smlouvy podílovým spoluvlastníkem pouze 1 parcely a že podpisy na
smlouvě nebyly úředně ověřeny. Žalovaný pak ve svém rozhodnutí k těmto důvodům přidal
skutečnost, že smlouva nebyla registrována státním notářstvím a že prodávající nebyl ve smlouvě
dostatečně identifikován.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že řízením o opravě chyby nelze
zásadně řešit spory o existenci a obsah vlastnického práva či jiného věcného práva k nemovitosti.
Katastrální úřad i žalovaný si osobují právo rozhodovat o vlastnictví k nemovitosti. Tato
pravomoc však katastrálním úřadům nepřísluší. O tom, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti
smí rozhodnout pouze soud na základě žaloby určovací. Opravu chyby lze provést pouze u chyby
vzniklé zřejmým omylem, nelze ji provést v záležitosti nejasné či sporné. Smlouvy o převodu
majetku do socialistického vlastnictví byly platné i bez registrace a k jejich účinnosti nebylo třeba
žádných dalších náležitostí. Žalovaný takový omyl, který by vedl k opravě chyby při vedení
katastrálního operátu, nezjistil, a tudíž nebyl důvod opravit jako chybu zápis duplicitního
vlastnictví žalobce. Žalovaný se nijak neposunul v argumentaci a odůvodnění toho,
co ho k postupu podle ust. §8 katastrálního zákona vedlo, jak mu to bylo uloženo rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010, č. j. 9 Ca 208/2008-47, ač snesl řadu poznatků
o právních a majetkových vztazích účastníků smlouvy, které mu ale přezkoumávat nepřísluší.
Takové přezkoumání by musel učinit pouze příslušný soud, jehož pravomocné rozhodnutí by pak
žalovaného zavazovalo. Soud proto shledal žalobu důvodnou.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný jako stěžovatel
(dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že se nezabýval primárně kupní smlouvou, její platností, ale pouze
dovodil, že na základě ní neměl být zápis proveden. Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem, nedostatku důvodů rozhodnutí,
zejména s ohledem na skutečnost, že z podkladů byly vyvozeny nesprávné a neodpovídající
závěry. Krajský soud se nezabýval skutečnostmi uvedenými v napadeném rozhodnutí,
a to zejména, že zakoupený majetek na základě smlouvy trhové z roku 1936 nesplňoval
náležitosti, aby byl zařazen do bezpodílového spoluvlastnictví dle ust. §856 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Teprve evidenčním zápisem na podkladě usnesení o dědictví
z roku 1978 mohl celým pozemkem disponovat F. Z. Z usnesení dědického soudu také vyplývá,
že F. Z. měl potomka. Smlouva byla předložena k záznamovému řízení až v roce 2004 a měla být
posuzována dle zákona platného v době podání. I rozsudek Městského soudu v Praze mimo jiné
uvádí, že katastr listiny přezkoumává podle ust. §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném ke dni vydání žalobou
napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o zápisech“). Katastrální úřad měl ověřit, zda je právní
úkon učiněn v předepsané formě a zda jsou účastníci řízení oprávněni nakládat s předmětem
právního úkonu. Při prověření těchto skutečností musel dojít k závěru, že F. Z. nemohl nakládat
s nemovitostí. Listinu musel katastrální úřad zkoumat dle zákonů platných v době jejího
předložení. Pokud katastrální úřad dospěje k závěru, že záznam byl proveden vadně, nic mu
nebrání v tom, aby takový záznam opravil podle ust. §8 katastrálního zákona. Rozhodnutí podle
tohoto ustanovení nemá hmotněprávní, ale pouze evidenční účinky. Stěžovatel proto navrhl, aby
Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Z části tato námitka ve skutečnosti proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
vůbec nemíří. Nesprávné posouzení právní otázky soudem totiž nemůže založit
nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. O nesprávném posouzení lze hovořit až v situaci,
kdy je rozsudek v příslušné části způsobilý přezkumu, tj. přezkoumatelný. Skutečnou námitkou
nepřezkoumatelnosti je tedy pouze námitka, že krajský soud nezohlednil důvody, které správní
orgány ve svých rozhodnutích uvedly. Tato námitka ovšem není důvodná, neboť krajský soud
se důvody vydání správních rozhodnutí na straně 10 svého rozsudku zabýval a shledal
je nedostačujícími pro provedení opravy podle ust. §8 katastrálního zákona. Nejvyšší správní
soud proto nevidí žádnou překážku pro věcný přezkum správnosti těchto závěrů krajského
soudu.
Stěžovatel dále brojí proti dílčímu tvrzení krajského soudu, že se v novém rozhodnutí
neposunul v argumentaci a odůvodnění toho, co ho k postupu podle ust. §8 katastrálního zákona
vedlo. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že toto obecné tvrzení není zcela odpovídající. Stěžovatel
a správní orgán prvého stupně svou argumentaci v nových rozhodnutích ale obohatili. Nicméně
uvedené konstatování krajského soudu nebylo samo o sobě důvodem pro zrušení žalobou
napadeného rozhodnutí. Důvodem byla primárně skutečnost, že správními orgány uváděná
pochybení pracovníka katastrálního úřadu nejsou zřejmým omylem ve smyslu ust. §8 odst. 1
písm. a) katastrálního zákona. Stěžejní je tak posouzení, zda je tento závěr krajského soudu
správný.
V projednávané věci správní orgány provedly opravu chyby v katastrálním operátu
na základě ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Podle tohoto ustanovení na písemný
návrh vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje
katastru, které vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově katastru.
Zřejmý omyl při vedení katastru shledaly správní orgány postupně ve čtyřech
skutečnostech, které podle nich zakládaly nezpůsobilost kupní smlouvy ze dne 11. 4. 1972
pro provedení zápisu do katastru nemovitostí: 1) prodávající F. Z. byl v době uzavření smlouvy
podílovým spoluvlastníkem pouze 1 parcely, 2) podpisy na smlouv ě nebyly úředně ověřeny, 3)
smlouva nebyla registrována státním notářstvím a 4) prodávající nebyl ve smlouvě dostatečně
identifikován. Stěžejní je tak posouzení, zda případná existence některé z těchto skutečností by
mohla znamenat, že zápis do katastru nemovitostí na základě této listiny musel být proveden
zřejmým omylem ve smyslu ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.
Při interpretaci pojmu „zřejmý omyl“ je nutno brát v úvahu účel a smysl institutu opravy
chyb v katastrálním operátu. Jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 8. 2006, č. j. 2 As 58/2005 - 125 (č. 986/2006 Sb. NSS), tento institut „slouží k uvedení
údajů v katastru do souladu s listinami založenými ve sbírce listin. Mění se jím evidované údaje, aniž by se tak
mohlo založit či pozbýt vlastnické či jiné právo k nemovitosti - to plyne i z ust. §5 odst. 7 katastrálního zákona.
Opravou má být pouze dosaženo souladu mezi evidovanými a skutečnými údaji, a to bez ohledu na to,
zda původní zápis byl podložen rozhodnutím o vkladu, či se jednalo o záznam údajů o právních vztazích
plynoucích z rozhodnutí jiných orgánů nebo z listin právní vztahy osvědčujících.“ V rozsudku
ze dne 25. 2. 2011, č. j. 5 As 88/2009 - 75, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud
doplnil, že „[o]pravou chyby dochází pouze k dodatečnému nahrazení údaje chybně evidovaného v katastrálním
operátu údajem z hlediska právní úpravy katastru nemovitostí správným, tedy takovým údajem, který je v souladu
s listinami založeným ve sbírce listin. To ještě nevylučuje, že skutečným vlastníkem dané nemovitosti či nositelem
jiného zapisovaného práva k nemovitosti je někdo jiný, než komu zápis v katastru svědčí, pouze se presumuje,
že zápis v katastru odpovídá skutečnosti (viz §11 a §16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). Pokud se stěžovatelka skutečně domnívá, že je vlastníkem
zmiňovaného pozemku parc. č. 111/20, je na ní, aby se domáhala ochrany příslušnou žalobou v občanském
soudním řízení. Pokud by pak soud v občanském soudním řízení rozhodl v její prospěch, bylo by takové
pravomocné soudní rozhodnutí dostatečným podkladem i pro změnu údajů v katastru nemovitostí.“
Výše popsaný charakter institutu opravy chyby v katastrálním operátu se logicky odráží
také v interpretaci pojmu „zřejmý omyl“ ve smyslu ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.
V rozsudku ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 - 103 (č. 2098/2010 Sb.NSS), například
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tento pojem je potřeba „vykládat vždy v souvislosti
s konkrétním případem. Obecně sem lze zařadit jak omyl týkající se skutkových okolností (error facti - zejména
případy chyb v psaní a počítání, jako zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové listině
či např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený) tak omyl právní (error iuris - např. zápis
právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis skutečnosti na základě listiny, která nesplňuje požadavky
stanovené katastrálním zákonem). Tento omyl bude přitom pravidelně způsoben činností pracovníka katastru.
Omyl je totiž charakteristický vždy tím, že je v něm obsažen lidský činitel. Jako omyl proto nelze posuzovat
objektivní skutečnosti způsobující nesoulad katastru se skutečným stavem (např. změnu právní úpravy zápisů
do katastru, či zničení katastrálního operátu v důsledku požáru či povodně: zde nelze rozpor se skutečným stavem
napravit opravou zřejmého omylu, nýbrž cestou revize či obnovy katastrálního operátu).“ V rozsudku ze dne
5. 6. 2008, č. j. 1 As 46/2008 - 134, dostupném na www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud
zdůraznil, že „oprava chyby v katastru nemovitostí nemůže zakládat, měnit či rušit vlastnická a jiná věcná
práva k nemovitostem. […] Provedením opravy zápisu se tedy skutečný právní vztah k nemovitosti nemění; ten
lze změnit jen na základě příslušné listiny. Dále je nutné vzít v potaz, že omyl musí být podle §8 odst. 1
písm. a) katastrálního zákona zřejmý - katastrální úřad tedy nemůže přistoupit k opravě chyby, která je nejasná
nebo sporná.“ V rozsudku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 187/2012 - 31, dostupném
na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „omyl ve smyslu ust. §8 odst. 1 písm. a)
katastrálního zákona musí být zřejmý, tj. jednoznačně seznatelný. Postupem podle ust. §8 odst. 1 písm. a)
katastrálního zákona nelze napravit jakýkoliv nesoulad mezi evidovanými údaji a skutečností. Pokud subjekt
namítá existenci chyby, která je nejasná nebo sporná, může se ochrany svých práv domoci především u civilních
soudů, například cestou žaloby na určení existence jím tvrzeného práva (§80 písm. c) o. s. ř.).“ Jak bylo
následně shrnuto například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014,
č. j. 7 As 123/2013 – 28, dostupném na www.nssoud.cz, „při procesu opravy chyby v katastrálním
operátu se tedy zkoumá pouze to, zda se pracovník katastrálního úřadu při provádění zápisu do katastru
nemovitostí dopustil zřejmého omylu. Není rozhodné, zda zápis v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti.“
Nejen z posledně citovaného rozsudku přitom plyne, že o zřejmý omyl by se mohlo jednat tehdy,
pokud by bylo vyloučeno, že postup pracovníka katastrálního úřadu byl výsledkem jeho volní
(nikoliv zcela zjevně nesmyslné) úvahy. Pouhý omyl při vedení katastru nemovitostí není
postačující pro provedení opravy chyby dle ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Musí
se jednat o omyl zřejmý, tj. jednoznačně seznatelný. S tímto plně koresponduje také odborná
literatura, která zdůrazňuje, že opravu chyby nelze provést v záležitosti nejasné či sporné.
Za zřejmý omyl proto považuje pouze takovou chybu, která je jasná každému odborníkovi
na danou oblast (viz např. Barešová, E.; Baudyš, P. Zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem. 4. vydání, Praha : C.H.Beck, 2007, s. 272).
Je tak nutno předně odmítnout právní názor stěžovatele, že chybně provedený záznam
může katastrální úřad kdykoliv napravit postupem podle ust. §8 katastrálního zákona. Takový
závěr (byť by mohl mít částečně oporu v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 10 Ca 253/99) je zjevně v rozporu s citovanou judikaturou. Oprava
chyby podle ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona není univerzálním revizním
prostředkem pro nápravu jakýchkoliv nesprávností, k nimž došlo při provádění záznamu. Jedná
se o prostředek nápravy toliko zřejmých omylů. Jiná pochybení musí být napravena jiným
způsobem – lze se například domáhat ochrany určovací žalobou podle ust. §80 o. s. ř.,
nebo žalobou na ochranu před nezákonným zásahem dle ust. §82 a násl s. ř. s. (k tomu
srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, č. 2206/2011 Sb.NSS).
Nejvyšší správní soud má za to, že žádná z výše uvedených čtyř skutečností, které správní
orgány uvedly, nejsou dokladem toho, že duplicitní záznam vlastnického práva žalobce
k předmětné nemovitosti byl proveden zřejmým omylem ve smyslu ust. §8 odst. 1 písm. a)
katastrálního zákona.
Správní orgány podrobně rozvedly, proč mají za to, že F. Z. nebyl v době uzavření
smlouvy oprávněn nakládat celou nemovitostí (byl pouze podílovým spoluvlastníkem) a nebyl
oprávněn jednat jménem své manželky. I kdyby však jejich argumentace byla zcela správná,
nemohlo by to vést k závěru, že duplicitní zápis vlastnictví žalobce byl proto proveden zřejmým
omylem. Tyto důvody jsou ryzím případem spornosti vlastnictví žalobce, které ovšem nelze řešit
cestou opravy chyby v katastru nemovitostí. Jakkoliv se správní orgány snaží své závěry
konstruovat jako nezpůsobilost listiny k provedení zápisu, je zcela zjevné, že jde primárně o
posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 11. 4. 1972. Navíc je nutno zopakovat, že důvodem
pro provedení opravy chyby v katastru nemovitostí není pouze nezpůsobilost listiny k provedení
zápisu, nýbrž také skutečnost, že tato nezpůsobilost je zcela zřejmá. V tomto případě o zřejmosti
rozhodně nelze hovořit.
Ani absenci úředního ověření podpisů na kupní smlouvě ze dne 11. 4. 1972 by nebylo
možné považovat za zcela zřejmou nezpůsobilost listiny pro provedení zápisu; tedy takovou
nezpůsobilost, která by byla na první pohled evidentní. Již otázku, zda mají být úředně ověřené
podpisy vyžadovány, je nutno pokládat za otázku spornou, kterou nelze řešit cestou opravy chyby
v katastru nemovitostí. Je totiž myslitelné a rozhodně nikoliv zcela scestné, že pracovník
katastrálního úřadu byl veden opačnou úvahou, než nyní správní orgány. Názor, že úřední
ověření podpisů není nutné, neboť tento požadavek právní úprava v době uzavření smlouvy
nestanovila, je zcela legitimní. Otázku, zda je tento názor správný, není na místě řešit cestou
aplikace ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. I kdyby totiž správný nebyl, a pracovník
katastrálního úřadu se tudíž dopustil pochybení, toto pochybení by nemohlo být považováno
za zřejmý omyl.
Stejně tak je spornou otázkou to, zda kupní smlouva ze dne 11. 4. 1972 vyžadovala ke své
účinnosti registraci státním notářstvím. Správní orgány opět podrobněji argumentují, proč mělo
k registraci dojít. Nicméně pokud byl pracovník katastrálního úřadu při zápisu duplicitního
vlastnictví veden názorem opačným, rozhodně nelze vyslovit závěr, že by jednal ve zřejmém
omylu.
A nakonec ani v případě tvrzené nedostatečné identifikace prodávajícího v kupní smlouvě
ze dne 11. 4. 1972 nelze hovořit o evidentně nezpůsobilém podkladu pro zápis do katastru
nemovitostí. Případná nedostatečná identifikace účastníků smlouvy může mít bezpochyby vliv
na její platnost. Otázkou platnosti smlouvy se však správní orgány v řízení podle ust. §8 odst. 1
písm. a) katastrálního zákona nemohou zabývat. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 29. 4. 2008, č. j. 5 As 46/2006 - 171, dostupném na www.nssoud.cz, „v tomto typu řízení
katastrálnímu úřadu nepřísluší posuzovat jiné vady podkladových listin, než ty, které by vylučovaly převedení
v nich uvedených údajů do veřejného registru.“ Pro účely převedení údajů z kupní smlouvy ze dne
11. 4. 1972 do katastru nemovitostí má Nejvyšší správní soud za to, že tato kupní smlouva
dostatečně určitá byla. Smlouva obsahovala jednoznačnou identifikaci převáděných nemovitostí,
prodávající se v ní prohlašují za vlastníky a jsou označeni jménem, příjmením, bydlištěm
a zaměstnáním. I za pomocí znalosti údajů již obsažených v katastru nemovitostí
(a předcházejících evidencích) tak pracovník katastrálního úřadu nemohl mít problém
identifikovat účastníky smlouvy a převést údaje v ní obsažené do katastru nemovitostí. Pokud
tak učinil, nejednal ve zřejmém omylu, a to i kdyby snad jednal v rozporu se zákonem. Je nutno
zopakovat, že samotná nezákonnost při zápisu údajů do katastru nemovitostí ještě neznamená,
že k tomuto zápisu došlo zřejmým omylem.
Lze shrnout, že žádná ze skutečností uváděných správními orgány nedokládá,
že by se pracovník katastrálního úřadu při zápisu duplicitního vlastnictví žalobce dopustil
zřejmého omylu. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že některé důvody uvedly správní orgány
až v pozdějších fázích správního řízení. Zjevně se tedy ani z jejich pohledu nejednalo
o skutečnosti na první pohled svědčící o zřejmém omylu při vedení katastru nemovitostí.
Jelikož tvrzená pochybení vůbec nemohla vést k provedení opravy dle ust. §8 odst. 1
písm. a) katastrálního zákona, bylo by zcela nadbytečné posuzovat, zda se pracovník katastrálního
úřadu těchto pochybení skutečně dopustil. I kdyby tomu tak totiž bylo, nemohlo by to nic změnit
na výsledku tohoto soudního řízení. Nejvyšší správní soud se proto nezabýval podrobnější
argumentací stěžovatele ve prospěch závěru, že předmětný duplicitní zápis vlastnického práva
žalobce skutečně neměl být proveden.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalobci pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu