ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.263.2014:35
sp. zn. 7 As 263/2014 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Bc. E. D.,
zastoupen JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem Šafaříková 666, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ředitel Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, se sídlem
Ulrichovo náměstí 810, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2014 č. j. 31 Ad 42/2013 – 38,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2014,
č. j. 31 Ad 42/2013 - 38, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce - Bc. E. D. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 16. 10. 2014, č. j. 31 Ad 42/2013 – 38, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále též „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
16. 10. 2014, č. j. 31 Ad 42/2013 – 38, zamítl jako nedůvodnou žalobu, kterou se žalobce
Bc. E. D. domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ředitele Krajského ředitelství policie
Královéhradeckého kraje (dále také „žalovaný“) ze dne 10. 9. 2013, č. ŘŘ-456/2013, kterým bylo
změněno rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje pro
vnější službu ze dne 11. 10. 2011, č. VS -900/2011, jímž nebylo vyhověno žádosti žalobce o
přepočet a doplacení služebního příjmu za 257,5 hod. odpracovaných nad rámec služby v letech
2008 a 2010, a to tak, že žalobci byl 1) přiznán služební příjem za službu přesčas za r ok 2008 ve
výši 29.736 Kč a doplatek za dovolenou za rok 2008 ve výši 26 Kč a 2) nebyl přiznán služební
příjem za službu přesčas v letech 2008 - 2010 ve výši 24.854 Kč a doplatek za dovolenou za
uvedené období ve výši 2.441,5 Kč.
Krajský soud nejprve poukázal na to, že o věci rozhoduje již podruhé, když předchozí
rozhodnutí žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil
při tom závazný právní názor, podle něhož se žalobce domáhal oprávněně vyplacení náhrady
za vykonané služby přesčas v roce 2008, v délce trvání 209 hod. V nyní projednávané věci pak již
mezi účastníky řízení zůstala spornou toliko otázka oprávněnosti žalobcem požadované výplaty
(proplacení) služebního příjmu za služby přesčas v měsících září, říjen a prosinec 2010, kterou
mu však žalovaný odmítl proplatit. Tento svůj postup odůvodnil především výjimečností daného
období, změnou systemizace a snižováním počtu policistů s nemožností zajistit náhradu z jiného
útvaru. Služební úkoly však musely být řádně plněny až do konce roku 2010 s tím, že je dále
převzaly nástupnické útvary. V důsledku toho policisté plnili služební úkoly v oslabeném počtu
a přijetí nových pracovníků nebylo umožněno.
Krajský soud proto vyšel z toho, že od srpna roku 2010 vyvstala potřeba transformace
cizinecké policie a převodu její agendy pod Ministerstvo vnitra, přičemž přesný okamžik tohoto
převodu byl odvislý od přijetí nové právní úpravy. Tato se stala platnou dne 30. 12. 2010 a nabyla
účinnosti dne 1. 1. 2011. Na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že uváděné hodiny
přesčas, jež jsou předmětem sporu - za období měsíců září, říjen a prosinec roku 2010 nemohly
nahrazovat a ani nenahrazovaly dlouhodobý a trvalý nedostatek osob. Byly totiž vynuceným
výsledkem momentální nastalé situace, jež nebylo možno předvídat při rozvržení doby služby
na jednotlivé směny. Situaci nadto znásobil i neočekávaný odchod jednoho příslušníka na základě
výpovědi. Danou situaci proto nelze přirovnávat k dlouhodobému a trvalému nedostatku
příslušníků policie. Je tomu tak proto, že výpověď jednoho příslušníka navodila nutnost zajistit
řádný chod pracoviště na omezenou dobu 3 měsíců. Nejednalo se tedy o stav dlouhodobého
nedostatečného personálního obsazení, který znaky důležitého zájmu nesplňuje. Krajský soud
se proto přiklonil k názoru žalovaného, že v nastalé situaci bylo třeba přistoupit k nařizování
služby přesčas z důvodu důležitého zájmu služby a to především z důvodu odchodu jednoho
příslušníka v době, kdy bylo již zřejmé, že dané pracoviště bude zrušeno. Na druhou stranu
je však nutno podotknout, že dovolená policistů a studijní volno nejsou důvodem
pro neproplácení hodin, které žalobce sloužil mimo zákonnou dobu. Krajský soud proto uzavřel,
že žalovaný postupoval zákonně, když žalobci neuznal proplacení služebního příjmu za služby
přesčas v měsících září, říjen a prosinec roku 2010, neboť služba přesčas byla v tomto období
vyvolána nutností zajistit řádný chod pracoviště na omezenou dobu.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou výslovně opřel o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel především krajskému soudu vytýká, že vzal nepřípadně za svá skutková tvrzení
žalovaného. Krajským soudem uváděná „nemožnost zajistit kvalifikovanou náhradu z jiného útvaru“
(str. 7 rozsudku) nebyla před soudem ani tvrzena ani prokázána. Poprvé byla žalovaným zmíněna
až v závěrečném návrhu. Z tohoto důvodu proto neměl žádnou možnost na tuto výhradu
adekvátně reagovat a případně ji vyvrátit. Činí tak proto až nyní, když uvádí, že na uvolněné
místo pracovníka operačního střediska ObŘ SCPP nebyly kladeny žádné zvláštní kvalifikační
nároky. Postačovalo středoškolské vzdělání, které musí mít každý policista a zácvik v délce trvání
1 měsíce na pracovišti. Odmítá proto, že by zde skutečně byla dána „nemožnost zajistit
kvalifikovanou náhradu“ jak bez dalšího převzal krajský soud z vyjádření žalovaného.
Krajský soud se rovněž mýlí, pokud na str. 7 svého rozsudku uvedl, že datum zrušení
Služby cizinecké policie záviselo na nové zákonné úpravě. Je tomu tak proto, že Služba cizinecké
policie nebyla od 1. 1. 2011 zrušena, ale došlo pouze k převodu některých kompetencí
na Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky . Služba cizinecké policie nadále existuje
a její ředitelství je útvar s celorepublikovou působností. Bylo tedy jen na vedení policie, jakou
formu reorganizace zvolí. Jelikož k reorganizaci došlo až od 1. 1. 2010, mohly být kroky učiněné
v roce 2010 považovány pouze za „přípravu“ reorganizace.
Stěžovatel zásadně nesouhlasí se skutkovým závěrem krajského soudu, že sporným
obdobím je období září až prosinec roku 2010. Ze spisu jasně vyplývá, že výkon služby, který byl
označen později (tedy v jiném období než byl vykonán) jako přesčas do limitu 150 hod.,
je ve skutečnosti za období měsíců srpen až listopad. Již v srpnu 2010 ale odpracoval 13,5 hod.
výkonu služby navíc. V měsíci prosinci došlo pouze k redukci výkonu jeho služby do limitu -
tj. ve výši -13,5 hod. Nadto krajský soud uvádí i období září, říjen a prosinec 2010.
Krajský soud ale nesprávně vyhodnotil i další rozhodnou skutečnost, a to „neočekávaný
odchod“ jednoho ze sloužících policistů. V tomto případě se též nejednalo o žádný „neočekávaný
odchod“. U Policie České republiky je běžné, že příslušníci policie nad 50 let a s výkonem
nad 25 let služby běžně odházejí ze služebního poměru. Navíc u policisty V. došlo k odchodu po
dvouměsíční výpovědi. To znamená, že služební orgán měl již od června 2010 k dispozici
výpověď tohoto příslušníka policie. V měsíci červnu se však o žádné reorganizaci Služby
cizinecké policie neuvažovalo. K tomu došlo až v říjnu téhož roku. Služební funkcionář měl tedy
dostatek času - i při měsíční zaškolovací době - zajistit za odcházejícího policistu náhradu.
V rozsudku sám krajský soud konstatuje, že se o vnitřní transformaci Služby cizinecké policie
začalo jednat až v srpnu 2010. Nikterak však nereflektoval na nečinnost služebního orgánu, který
věděl již před srpnem 2010, že bude na služebně policie podstav.
Krajský soud také nesprávně posoudil otázku, že reorganizace činnosti jednotlivých
složek či útvarů Policie České republiky je důležitým zájmem služby. Má naopak za to, že jde
o otázku ryze personální a organizační. Je tomu tak proto, že bylo pouze vnitřní záležitostí
policie, jakým způsobem a kdy reorganizaci provede. V projednávané věci ani nehrozil žádný
vznik škody, ohrožení života, zdraví, majetku či veřejného pořádku, které by si jinak vyžádaly
vyššího nasazení policistů. Bylo tedy povinností policie reorga nizaci připravit tak,
aby se co nejvíce šetřila práva a oprávněné zájmy jejich příslušníků a bylo jim zaručeno rovné
postavení a zacházení. Nelze proto, jak to učinil žalovaný a převzal i krajský soud, přijmout zá věr,
že v případě nedostatku policistů slouží ostatní nad rámec stanovené doby bez nároku
na služební příjem.
Stěžovatel rovněž namítá, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný. Na str. 7
tohoto rozsudku se uvádí, že dovolená a studijní volno nejsou důvodem pro neproplácení hodin,
které žalobce sloužil mimo zákonnou dobu. Nikterak se však tento rozsudek nevypořádal
s otázkou, které hodiny jako policista odpracoval za dovolené jiných policistů či za jejich služební
volno. Nadto krajský soud jen konstatoval, že žalovaný potupoval zákonně, pokud mu neuznal
proplacení služebního příjmu za služby přesčas v měsících září, říjen a prosinec roku 2010,
v nichž služba přesčas byla vyvolána nutností zajistit řádný chod p racoviště na omezenou dobu.
Žádným způsobem pak nebyla v projednávané věci prokázána nemožnost zajistit řádný
výkon služby na pracovišti jiným způsobem, nežli prácí přesčas zbylých příslušníků policie. Tato
informace byla toliko uvedena při jednání před krajským soudem, a to bez jakéhokoliv po dložení
důkazy. Pravý opak je však pravdou. Policie České republiky umožnila některým příslušníkům
ObŘ SCPP Hradec Králové přechod k jiným útvarům policie bez dalšího omezení. Musela
si však být vědoma nedostatku policistů na pracovišti. Na pracoviště, kde plnil své služební
povinnosti, přitom mohli být nadřízenými např. vysláni jiní policisté k dočasnému plnění úkolů.
Zcela jiný postup byl ale zvolen v jeho případě, když mu byla „nabídnuta možnost“ přechodu
na jiný útvar policie za podmínky výkonu služby na původním pracovišti až do 31. 12. 2010.
Kromě toho, že tento postup neprokazuje „nemožnost zajistit řádný výkon služby na pracovišti“,
svědčí o vytvoření nerovného postavení mezi jednotlivými policisty. Jedni (včetně něho) museli
konat službu bez nároku na služební příjem (do limitu 150 hodin/rok) a druzí, kterým bylo
umožněno odejít bez dalšího, službu do limitu 150 hodin zdarma vykonávat nemuseli. Vyslovený
názor o nemožnosti zajistit řádný výkon služby na pracovišti jinak tak nemá žádnou skutkovou
oporu. Akceptací názoru žalovaného krajským soudem bylo navíc zasaženo i do práva na rovné
postavení jednotlivých policistů.
Žalovaný Ředitel Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje se k podané
kasační stížnosti nevyjádřil, ač s ní byl řádně obeznámen.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je třeba zrušit, a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel podává předmětný mimořádný opravný
prostředek nejen z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ale také z důvodu
obsaženého v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, případně pro jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Jde - li o stěžovatelem vytýkanou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jde o vlastnost, ke které je povinen přihlížet z úřední
povinnosti. K posouzení této námitky musel Nejvyšší správní soud přistoupit přednostně před
právním posouzením věci samé. Je tomu tak proto, že by bylo přinejmenším předčasné,
aby se nejdříve zabýval právním posouzením věci samé, byl- li by současně napadený rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelný, či založený na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost
rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů,
které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem p rávního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena “. Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž konstatoval, že:
„Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit , proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny “.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „ Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve s myslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vů bec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní
soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též judikoval v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jaké ho důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ .
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že má -li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění tohoto rozhodnutí lze
dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu
přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak
(srov. ust. §75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční
zásadou. Z rozsudku musí být též patrné, jak se správní soud vypořádal se vznesenými žalobními
body a k nim se vztahující žalobní argumentací.
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že pokud krajský soud rozhoduje o věci
podruhé (rozhodnutí žalovaného správního orgánu druhého stupně bylo již dříve jedenkrát
zrušeno krajským soudem), nezbavuje tato okolnost správní soud povinnosti, aby své rozhodnutí
znovu řádně odůvodnil. To znamená, že je třeba v rozsudku uvést nejen předchozí průběh
správního a soudního řízení, obsah podané žaloby, stanoviska žalovaného k žalobě, popřípadě
odkaz na relevantní judikaturu, ale především i skutkový stav věci. V rozsudku je třeba znovu
uvést, k jakému skutkovému závěru správní soud dospěl (jak hodnotil důkazy) a jak tento
skutkový stav vyhodnotil po právní stránce. Řádné odůvodnění soudního rozsudku nemůže
obsahovat jen formulaci prostých závěrů soudu, či dokonce toliko závěry bez dalšího převzaté
od jednoho z účastníků řízení, nýbrž musí osvětlovat účastníkům řízení, z jakých skutkových
a právních důvodů (pohnutek, úvah, myšlenek) soud dovodil právě zde formulované závěry. Tato
okolnost slouží nejen k tomu, aby soud učinil své závěry srozumitelnými a řádně umožnil
účastníkům řízení podrobit je možné revizi ( např. v kasačním řízení), ale také k přesvědčivosti
soudního rozhodování. Není-li soudní rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněno, nezakládá
ani důvěru v soudní rozhodování. V neposlední řadě musí být z rozsudku správního soudu
i zřejmé, jak se tento soud vypořádal se všemi vznesenými (a přípustnými) žalobními body.
Těmto požadavkům posuzovaný rozsudek krajského soudu nevyhovuje.
Krajský soud se v napadeném rozsudku obsáhle věnuje rekapitulaci předchozích řízení,
prezentovaným závěrům účastníků řízení a citaci judikatury, včetně jejich právních vět (str. 1 až 7
rozsudku). V odst. 2 na str. 7 rozsudku rekapituluje důvody, pro které žalovaný neuznal
stěžovateli proplacení služebního příjmu za služby přesčas (za měsíce září, říjen a prosinec roku
2010) a uvedl důvody, které jej k tomu vedly (důvodem byla výjimečnost daného období, změna
v systemizaci, snížení počtu policistů s nemožností zajistit kvalifikovanou náhradu z jiného
útvaru, tedy, že policisté plnili úkoly v oslabeném počtu a přijetí nových policistů nebylo možné).
V následujícím (jediném) odstavci rozsudku posléze krajský soud konstatoval, že „od srpna 2010
vyvstala potřeba transformace cizinecké policie a převodu této agendy k jinému odboru
Ministerstva vnitra, poté vyslovil některé své závěry, jako např. že „uváděné hodiny služby přesčas,
jež jsou předmětem sporu mezi účastníky řízení, za období září až prosinec 2010 (ačkoliv doposud hovořil
o září, říjnu a prosinci roku 2010) nemohly nahrazovat a ani nenahrazovaly dlouh odobý a trvalý nedostatek
osob“, že „přesčasové hodiny byly vynuceným výsledkem momentální nastalé situace, jež nebylo možno předvídat
při rozvržení doby služby na jednotlivé směny“, a že „situaci navíc znásobil i neočekávaný odchod jednoho
příslušníka na základě podané výpovědi“ a v závěru tohoto odstavce uzavřel, že se v případě
nařízených přesčasů stěžovateli nejednalo o stav dlouhodobého nedostatečného personálního
obsazení, který znaky důležitého zájmu nesplňuje. Jinak řečeno, krajský soud se přiklonil k názoru
žalovaného, že v nastalé situaci bylo nutno přistoupit k nařizování služby přesčas z důvodu
důležitého zájmu služby, a to především z důvodu odchodu jednoho příslušníka policie v době,
kdy bylo zřejmé, že dané pracoviště bude zrušeno.
Z takto podaného rozsudku krajského soudu ale není zřejmé, z jakého skutkového stavu
věci krajský soud vyšel a jaké skutečnosti vzal za prokázané. Nebylo na jisto postaveno
ani množství přesčasových hodin (stěžovatelem uváděno 107,5 hodin), ani v jakém období tyto
měly být stěžovatelem bez náhrady odslouženy (měly vzniknout). Tedy zda tomu bylo skutečně
v období září až prosinec 2010 či v září, říjnu a prosinci 2010, jak převzal bez dalšího krajský
soud od žalovaného, nebo v období jiném - jak uváděl stěžovatel ve své žalobě a kasační stížnosti
(srpen až listopad 2010); tudíž i v období, kdy personální stav na pracovišti stěžovatele byl zcela
naplněn (6 příslušníků). Z podané žaloby je přitom zřejmé, že stěžovatel dovozuje např. již
v měsíci srpnu 2010 odpracovaný přesčas v rozsahu 31,5 hod (viz tabulka předposlední sloupec)
a žalovaný naopak ve svém rozhodnutí dovozuje u stěžovatele za tento měsíc 0 přesčasových
hodin (str. 6 odst. 1 napadeného rozhodnutí). K těmto zásadním skutkovým rozporům mezi
účastníky řízení se však krajský soud nijak nevyjádřil a bez dalšího toliko implicitně převzal
skutkové závěry žalovaného.
Z napadeného rozsudku není rovněž patrné, jak krajský soud právně vyhodnotil absenci
jiných příslušníků policie (z důvodu dovolené či studijního volna) na pracovišti stěžovatele a vliv
této absence (v jednotlivých obdobích roku 2010) na právní posouzení nařízení služby přesčas
stěžovateli v tom kterém období roku 2010 (srpen až prosinec roku 2010). Důležitý zájem služby
je přitom dán jen ve výjimečných případech, které nebylo možné předvídat při rozvržení doby
služby na jednotlivé směny (krajský soud v tomto směru správně poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013 – 41, dostupný
na www.nssoud.cz). Stěžovatel proto oprávněně namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu, neboť z něj není patrné, které hodiny stěžovatel odpracoval za dovolené policistů,
či za jejich služební (studijní) volno, resp. krajský soud se ani k této otázce nijak nevyjádřil. Tyto
pro věc podstatné skutkové okolnosti přitom mohou mít zcela zásadní dopad do právního
posouzení oprávněnosti podané žaloby jako celku.
V neposlední řadě není z napadeného rozsudku ani zřejmé, jak posoudil krajský soud
jednotlivé žalobní body a k nim se vtahující argumentaci stěžovatele jako žalobce, resp. z jakých
skutkových a právních důvodů má jednotlivé žalobní body za liché, mylné či vyvrácené. Na tom
nic nemění ani okolnost, že tyto body nebyly zcela pregnantně a jednoznačně formulovány. I tak
je však z podané žaloby zřejmé, že stěžovatel v ní namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí
pro nesprávné vymezení období, kdy vykonával službu přesčas (srpen až listopad 2010) - čl. II.
odst. 4 žaloby. Podle žaloby správní orgán též vadně posoudil po právní stránce jako důležitý
zájem služby i všechny důvody, pro které mu měla být nařízena služba přesčas (čl. II. odst. 1 - 6
žaloby). Dle názoru stěžovatele měl tedy žalovaný dospět k nesprávnému závěru, že „studium
jednoho z policistů“ s dostatečným vzděláním bylo důležitým zájmem služby. Ke stejnému
vadnému závěru však měl žalovaný dojít i tehdy, když dovodil, že „změna systemizace
a snižování počtu policistů“ (od října resp. září 2010) byla důležitým zájmem služby
(zejm. co do služeb přesčas stanovených stěžovateli v měsíci srpnu a září 2010), ačkoliv služební
orgán o odchodu jednoho z policistů věděl již v měsíci červnu 2010. I když ani v tomto směru
nebylo podání stěžovatele jako žalobce náležitým způsobem formulováno, bylo na krajském
soudu, aby sám – skrze tyto žalobní body, resp. po jejich upřesnění - posoudil, zda žalobou
napadené rozhodnutí - trpí vytýkanými nezákonnostmi, či nikoliv. Tomuto požadavku však
rozsudek krajského soudu také nedostál.
Rozsudek krajského soudu je ale nepřezkoumatelný i pro nesrozumitelnost.
Z odůvodnění uvedeného rozsudku na jedné straně vyplývá, že se krajský soud přiklonil
na stranu žalovaného - tj. že práce přesčas byla stěžovateli nařizována „především“ z důvodu
důležitého zájmu služby. Na druhé straně však zaujal i opačné stanovisko, že dovolená policistů
a studijní volno nejsou důvodem pro neproplácení hodin, které stěžovatel sloužil mimo
zákonnou dobu (jinými slovy vyjádřeno, krajský soud přisvědčil názoru stěžovatele, že v těchto
případech mu měly být odsloužené služební hodiny proplaceny). Na to krajský soud opět
ale konstatuje, že žalovaný postupoval zákonně, když stěžovateli neuznal proplacení služebního
příjmu za služby přesčas v měsících září, říjen a prosinec roku 2010, neboť služba přesčas byla
vyvolána nutností zajistit řádný chod pracoviště na omezenou dobu.
Krajský soud tak vnitřně rozporným odůvodněním napadeného rozsudku založil
v některých směrech nesoulad mezi výrokem rozhodnutí a odůvodněním tohoto rozhodnutí.
Jeho rozsudek je proto dílem nepřezkoumatelný i pro nesrozumitelnost z důvodu vnitřní
rozpornosti.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů zrušil kasační stížností napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2014, č. j. 31 Ad 42/2013 – 38, a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby řádně a v mezích žalobního návrhu (všech
žalobních bodů a argumentů k nim se vztahujícím) a vysloveného názoru Nejvyššího správního
soudu opětovně posoudil důvodnost podané žaloby, a teprve po té vydal rozhodnutí, které bude
odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloven ým Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti ro zsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Jaroslavem Hubáčkem v právní
věci žalobce: Bc. E. D., zastoupen JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem
Šafaříková 666, Hradec Králové, proti žalovanému: Ředitel Krajského ředitelství policie
Královéhradeckého kraje, se sídlem Ulrichovo náměstí 810, Hradec Králové, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2014, č. j. 31
Ad 42/2013 - 38,
takto:
V písemném vyhotovení odstavce 13 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 As 263/2014 - 35,
se o p r a v u j e
věta ve znění: „Žalovaný Ředitel Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje se k podané
kasační stížnosti nevyjádřil, ač s ní byl řádně obeznámen.“ tak, že zní:
„Žalovaný Ředitel Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje považuje kasační stížnost
žalobce za nedůvodnou. Především je nepravdivé a službu znevažující tvrzení stěžovatele, že nemožnost zajistit
kvalifikovanou náhradu nebyla při soudním jednání tvrzena ani prokázána, a že byla žalovaným namítnuta
až při závěrečném návrhu. Je tomu tak proto, že žalovaný již v napadeném rozhodnutí (str. 6 odst. 6 věta druhá)
uvedl, že činnost policistů operačního střediska je specifická a vyžaduje kvalifikaci a zkušenost. Je třeba nadto
zdůraznit, že personální situace u Policie ČR v roce 2010 v podstatě znemožňovala „záskok“ policistů z jiných
složek. Stěžovatel dále záměrně zamlčuje okolnost, že v roce 2010 se kromě reorganizace cizinecké policie
uvažovalo také o snížení počtu policistů a také o snižování služebního příjmu. To pak část policistů řešila
žádostmi o ukončení služebního poměru a část (včetně stěžovatele) uplatněním u jiných útvarů policie .
Stěžovatelova tabulka pak jen dokazuje, že po odchodu jednoho policisty (B. V.) již nebylo možné bez nařízení
služby přesčas zajistit chod pracoviště, a to z důvodu objektivně vzniklé personální nedostatečnosti útvaru. Je pak
jen spekulací, či domněnkou stěžovatelova úvaha, že je obvyklý odchod policistů ve věku nad 50 let a 25 let
služby. Statisticky je odchod příslušníků policie z této kategorie srovnatelný s jinými kategoriemi. Je však třeba
přisvědčit stěžovateli, že odcházející policista si podal žád ost v červnu 2010. Za popsané situace nebylo
pro žalovaného reálné zajistit za odcházejícího policistu náhradu (nikdo neměl zájem o službu na pracovišti,
které se zruší bez náhrady). Žalovaný tak neměl ani jinou možnost, než nařídit službu přesčas dle §54 odst. 1
zákona č. 361/2003 Sb. K tomu, že se krajský soud nevypořádal s otázkou, které odsloužené hodiny stěžovatel
odpracoval za dovolené a studijní volno jiných policistů, a že služební funkcionář nebyl oprávněn tyto odpracované
hodiny označit jako důležitý zájem služby, uvádí, že rozvržení doby služby bylo nerovnoměrné. Způsob plánování
služeb odpovídal §53 odst. 3 písm. b) zákona o služebním poměru. Údaje, jimiž stěžovatel argumentuje, jsou
irelevantní. Jde-li pak o poukazované služební volno jiného p olicisty, tak údaje jsou nepřesné. Toto volno činilo 7
a nikoliv 9 dnů. Dotčený policista si služební volno vybíral i v roce 2009 (tedy v roce, kdy služba přesčas
nařizována nebyla) a v celém průběhu roku 2010. Žalovaný neeviduje u stěžovatele žádné neproplacené hodiny
služby přesčas a není pravdou, že by mu nebyl proplacen služební příjem. Nařizování služby přesčas od měsíce
září do prosince 2010 se týkalo všech policistů na operační skupině. Stěžovatel proto nebyl nijak znevýhodněn
oproti ostatním policistům [L. vykazuje 74,5h; K. 86,5h; Kv. 46h a C. 86h služby přesčas]. Žalovaný proto
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl “.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 As 263/2014 – 35, rozhodl Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti žalobce tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
16. 10. 2014 č. j. 31 Ad 42/2013 - 38, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 23. 2. 2015 upozornil žalovaný Nejvyšší správn í soud na zjevnou chybu
v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku. Konkrétně na to, že v odůvodnění shora
uvedeného rozsudku (konstatační části) není obsaženo vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti,
resp. je zde mylně uvedeno, že se k této stížnosti žalovaný nevyjádřil, ačkoliv tomu tak
ve skutečnosti není (své vyjádření ke kasační stížnosti postoupil žalovaný Nejvyššímu správnímu
soudu spolu se správním spisem dne 29. 12. 2014).
Podle ust. §54 odst. 4 s. ř. s. předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby
v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné
usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude
právní moci.
V této věci bylo v odstavci 13 odůvodnění (konstatační části) konečného písemného
vyhotovení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nesprávně uvedeno
v důsledku „chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti“, že se „žalovaný Ředitel
Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje k podané kasační stížnosti nevyjádřil,
ač s ní byl řádně obeznámen“.
Nyní jde o posouzení právní otázky, zda pod pojem „chyby v psaní a počtech, jakož i jiné
zjevné nesprávnosti“ lze podřadit výše uvedený případ, kdy Nejvyšší správní soud v odůvodnění
svého rozsudku konstatoval v odstavci 13 větu shora uvedenou, ačkoliv tomu tak nebylo, a zda
lze toto chybné konstatování v odůvodnění tohoto rozsudku napravit opravným usnesením.
Pro výklad pojmu „chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti“ obsaženého
v ust. §54 odst. 4 s. ř. s. se lze podle Nejvyššího správního soudu obrátit k judikatuře Nejvyššího
soudu vztahující se k ust. §164 o. s. ř., podle kterého předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv
i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti.
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo uveřejněno pod R 37/1969, je možné
opravit rozsudek podle §164 o. s. ř. jen v případech, že jde o chyby v psaní a počtech a dále
o takové chyby, které jsou jako zřejmé nesprávnosti podobného původu jako chyby v psaní
a počtech, tj. k nimž došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti
osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé;
zřejmost takové nesprávnosti vyplývá zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho
odůvodněním, případně i z jiných souvislostí.
Nejvyšší správní soud, resp. předseda senátu tohoto soudu má za to, že ve světle judikátu
R 37/1969, který je použitelný i v soudním řízení správním, je možno provést uvedenou opravu
odůvodnění (konstatační části) odstavce 13 konečného písemného vyhotovení již citovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu.
V tomto případě došlo ke zřejmé nesprávnosti v odůvodnění konečného písemného
vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu tím, že do odstavce 13 tohoto rozsudku bylo
nedopatřením „přetaženo“ z pracovní verze konstatační části rozsudku, která předcházela
vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti ze dne 29. 12. 2014, že se „žalovaný Ředitel Krajského
ředitelství policie Královéhradeckého kraje k podané kasační stížnosti nevyjádřil, ač s ní byl řádně
obeznámen“. Tak tomu ale ve skutečnosti nebylo, neboť žalovaný skutečně doručil Nejvyššímu
správnímu soudu dne 29. 12. 2014 (tedy před vyhlášením rozsudku ze dne 15. 1. 2015) vyjádření
ke kasační stížnosti. Toto vyjádření také Nejvyšší správní soud bral v potaz při svém
rozhodování. Uvedeným pochybením však nebylo vyjádření žalovaného jen zakomponováno
v konečném písemném vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Jinak řečeno, při tvorbě konečného písemného vyhotovení rozsudku Nejvyššího
správního soudu došlo v odstavci 13 jeho odůvodnění (v konstatační části) k selhání
v mechanické činnosti tvůrce tohoto rozsudku v důsledku jiné zjevné nesprávnosti (přetažení
již uvedené věty z pracovní verze rozsudku do konečného vyhotovení rozsudku). Zřejmost
takové nesprávnosti vyplývá z již uvedených souvislostí, protože žalovaný skutečně doručil
Nejvyššímu správnímu soudu dne 29. 12. 2014 (tedy před vyhlášením rozsudku ze dne
15. 1. 2015) vyjádření ke kasační stížnosti.
Nad rámec shora uvedeného je třeba ovšem dodat, že uvedené administrativní pochybení
bylo pro samotné rozhodování Nejvyššího správního soudu bez významu. Je tomu tak proto,
že rozsudek krajského soudu byl zrušen pro jeho nepřezkoumatelnost a nikoliv pro nesprávné
právní posouzení věci, k čemuž inklinovalo podané vyjádření. Nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu je vlastnost rozsudku, kterou nemohlo vyjádření žalovaného ke kasační stíž nosti
jakkoliv ovlivnit. Vyjádření žalovaného (ať již jde o vyjádření k žalobě nebo i kasační stížnosti)
není z povahy věci způsobilé nahradit odůvodnění žalobou napadeného správního rozhodnutí.
Nedostatky správního rozhodnutí proto nelze zhojit ani ve vyjádření k žalobě, ani ve vyjádření
ke kasační stížnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008,
č. j. 8 Afs 66/2008 - 71, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, obě rozhodnutí dostupné na www.nssoud.cz). Je tomu tak
proto, že zákonnost rozhodnutí správního orgánu lze poměřovat toliko přes jeho odůvodnění
a nikoliv přes vyjádření k žalobě či ke kasační stížnosti.
V souladu s citovaným ust. §54 odst. 4 věty první s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s.
předseda senátu opravil zřejmou nesprávnost v chybném znění odstavce 13 odůvodnění
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 As 263/2014 - 35.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu