ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.289.2015:23
sp. zn. 7 As 289/2015 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Bc. P. M.,
zastoupen Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem Fibichova 218, Mělník,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2015, č. j. 11 Ad
11/2013 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce Bc. P. M. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 10.
2015, č. j. 11 Ad 11/2013 – 25, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 4. 2013,
č. j. KM-50-5/PK-2013, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Ministerstva vnitra, ředitele odboru sociálního zabezpečení, ze dne 8. 1. 2013,
č. j. OSZ-147182/Z-Že-2013. Tímto rozhodnutím byl žalobci od 1. 12. 2012 přiznán výsluhový
příspěvek ve výši 14.069 Kč měsíčně a od 1. 1. 2013 zároveň zvýšen na 14.133 Kč měsíčně.
Správní orgány vycházely z průměrného hrubého služebního příjmu žalobce za předchozí tři
kalendářní roky. Nepřisvědčily námitkám žalobce, že by mělo být vycházeno pouze z příjmu
za kalendářní rok 2011, který měl být vyšší, neboť do něj bylo nutno zahrnout celý doplatek
navýšení základního tarifu o 10 %, který žalobci příslušel zpětně od 1. 8. 2008.
Městský soud dospěl k závěru, že z ust. §114 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o služebním poměru“), vyplývá, že základní tarif je složkou služebního příjmu příslušníka,
která je poskytována měsíčně. Stejně tak, pokud byl žalobci základní tarif zvýšen o 10 %, nelze
dospět k jinému závěru, než že i toto navýšení je poskytováno měsíčně, a jednorázově zpětně
vyplacený doplatek tarifu je nutno rozpočítat na jednotlivé měsíce, ve kterých částka navýšeného
tarifu skutečně náležela k výplatě. Postup žalovaného je v souladu se zákonem o služebním
poměru, neboť tyto doplatky nelze zařadit jako součást služebního příjmu žalobce pouze za rok
2011, jak se domáhal. Smysl a účel právní úpravy v zákoně o daních z příjmů a v zákoně
o služebním poměru je odlišný a každý z těchto předpisů vychází z jiné koncepce. Příjem
a průměrný hrubý služební příjem dle těchto zákonů jsou odlišné pojmy. Z doplatku bylo
pojistné zaplaceno za měsíc srpen 2011, a proto byl doplatek vykázán na evidenčním listu
důchodového pojištění za rok 2011. Městský soud proto neshledal důvod ke zrušení žalobou
napadeného rozhodnutí, a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že byť bylo o výsluhových nárocích rozhodováno v rámci správního
řízení, jde ve své podstatě o nárok na zaplacení složky odměny za vykonanou práci obdobnou
mzdě nebo platu, takže by věc měla být posuzována v kontextu soukromoprávní úpravy a nikoli
striktně a výlučně v rovině práva správního. Omyl či jiná chyba zaměstnavatele na úseku
odměňování nemá být vykládána k tíži zaměstnance. Právní předpis přitom stojí na myšlence
kalkulovat výsluhové nároky ze skutečností pro osobu ve služebním poměru nejpříznivějších.
Rozhodný služební příjem byl tvořen veškerými součástmi, které byly vypláceny v roce 2011,
když tento vyměřovací základ byl nejpříznivější. Do tohoto služebního příjmu se dostaly
i doplatky služebního příjmu, které byly jednorázově přiznány se zpětnou účinností od r. 2008. Je
rozhodná doba, kdy byly tyto příjmy vypláceny, a tedy kdy se reálně jako příjem dostaly do
dispozice stěžovatele a staly se tak součástí jeho služebního příjmu. Je proto nepodstatné, za jaké
období byly tyto doplatky formálně vykázány pro potřeby sociálního pojištění či jiné interní
evidence zaměstnavatele. To, že došlo k chybám v nastavení základních tarifů, nebyla chyba
stěžovatele. Prakticky z hlediska všech podstatných právních předpisů, ať jde o občanský soudní
řád a úpravu exekucí v exekučním řádu, plnění daňových povinností, otázky finančních plnění
ve smyslu občanského zákoníku či starého zákona o rodině, povinnosti vyplývající
z insolvenčního zákona, by byl pro veškeré tyto právní účely rozhodný příjem, který byl fakticky
v daném měsíci či období vyplácen. Jedinou normou, která nasvědčuje závěru městského soudu,
je ust. §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti. I tady jde však o zkreslenou interpretaci. Pojistné bylo odváděno
až v době výplaty a logicky nikoli v době, k jaké se dotčená platba vztahovala. Tyto formální
skutečnosti jsou použitelné toliko pro rovinu sociálního zabezpečení, nicméně z hlediska
předpisů daňových, občanskoprávních a ostatních jsou nepoužitelné. Je proto třeba vycházet
z toho, že příslušná část služebního příjmu byla vyplácena v roce 2011, kdy z ní bylo také pojistné
odvedeno, kdy byl tento příjem zdaněn, kdy z tohoto příjmu mohly být činěny srážky ze mzdy
atd. Tyto nároky byly řešeny v rámci rozpočtu za rok, v němž byly vyplaceny, a nikoli za roky,
kdy ve skutečnosti placeny měly být. Zákon o služebním poměru přitom nestanoví výluky z toho,
že by některá složka služebního příjmu nebyla započitatelná, respektive že by bylo možné
přihlížet jen k těm složkám, na které vznikl nárok v kalkulovaném roce. Srovnatelný předpis,
zákon č. 221/1990 Sb., o vojácích z povolání, v ust. §143 odst. 4 výslovně hovoří o tom,
že se při výpočtu výsluhových náležitostí nepřihlíží k jistým složkám příjmu. Pokud by
zákonodárce měl potřebu některé složky příjmu vylučovat, pak by tak nepochybně učinil jako
v případě zákona o vojácích z povolání. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že považuje napadený rozsudek za správný a navrhl
proto, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžejní otázkou v projednávané věci je to, zda do průměrného hrubého služebního
příjmu stěžovatele za rok 2011 je nutno započítat celou částku doplatku služebního příjmu
za období od srpna 2008 do srpna 2011, který byl jako celek stěžovateli vyplacen dodatečně až
v srpnu 2011. Je tedy nutno posoudit, zda je rozhodné, v jakém období byl doplatek vyplacen
nebo za které období doplatek přísluší.
Podle ust. §158 zákona o služebním poměru základní výměra výsluhového příspěvku činí
za 15 let služby 20 % měsíčního služebního příjmu. Výměra výsluhového příspěvku se zvyšuje
za šestnáctý a každý další ukončený rok služby o 3 % měsíčního služebního příjmu, za dvacátý
první a každý další ukončený rok služby o 2 % měsíčního služebního příjmu a za dvacátý šestý
a každý další ukončený rok služby o 1 % měsíčního služebního příjmu. Výměra výsluhového
příspěvku může činit nejvýše 50 % měsíčního služebního příjmu.
Podle ust. §166 odst. 1 zákona o služebním poměru se za měsíční služební příjem
pro účely stanovení výše výsluhových nároků považuje průměrný hrubý služební příjem
poskytovaný za předchozí kalendářní rok přede dnem skončení služebního poměru příslušníka.
Jestliže služební poměr skončil posledním dnem kalendářního roku, zjišťuje se průměrný hrubý
měsíční služební příjem z tohoto kalendářního roku. Trval-li služební poměr po dobu kratší než 1
rok, zjišťuje se průměrný hrubý měsíční služební příjem z celé doby trvání služebního poměru.
Je-li to pro příslušníka výhodnější, zjišťuje se průměrný hrubý služební příjem za předchozí 3
kalendářní roky.
Správní orgány rozpočítaly doplatek služebního příjmu vyplacený v srpnu 2011
na jednotlivé měsíce, za které příslušel, a dospěly k závěru, že je nutno výsluhový příspěvek
vypočítat z průměrného hrubého služebního příjmu za předchozí tři kalendářní roky, neboť ten
je vyšší než průměrný hrubý služební příjem za předchozí kalendářní rok. Stěžovatel naproti
tomu považuje předmětný doplatek za součást příjmu za rok 2011, který je tudíž vyšší než
průměrný hrubý služební příjem za předchozí tři kalendářní roky. Výsluhový příspěvek by proto
podle něj měl být vypočítán z příjmu za rok 2011.
Nejvyšší správní soud má za to, že již samotný text ust. §166 odst. 1 zákona o služebním
poměru podporuje závěry správních orgánů, že není rozhodné, kdy byl doplatek vyplacen, nýbrž
za jaké období přísluší. Zákon totiž výslovně hovoří tom, že rozhodným je příjem „poskytovaný
za“ určité období (předchozí rok, respektive předchozí tři roky). Již proto nemůže být rozhodné,
jaký příjem byl stěžovateli poskytnut v roce 2011, nýbrž jaký příjem mu byl poskytnut za rok
2011. Doslovné znění zákona jednoznačně činí vazbu mezi službou vykonanou v daném roce
a odměnou za tuto službu. Doplatek za období od srpna 2008 do srpna 2011 byl přitom pouze
z části odměnou za službu vykonanou v roce 2011. Tuto část bylo možné zcela jednoznačně určit
a správní orgány tak také učinily.
Tento výklad je přitom zcela logický, neboť v opačném případě by bylo nutno do příjmu
za rok 2011 nutno započítat příjem vyplacený v lednu 2011 za prosinec 2010 a naopak nebrat
v úvahu příjem za prosinec 2011, neboť ten byl vyplacen v roce 2012. Že je do příjmu za rok
2011 naopak nutno započítat příjem za prosinec 2011 a nikoliv za prosinec 2010 přitom berou
jako zcela samozřejmé nejen správní orgány, ale také stěžovatel.
Je přitom možno poukázat na ještě absurdnější důsledek stěžovatelovy interpretace.
V případě, že by se stěžovatel zpětného doplacení svého zákonného nároku nedomohl již v roce
2011, ale přes veškeré úsilí až dodatečně (například poté, co by se svého nároku domohl
až soudně), měl by být ve světle úvah stěžovatele jeho výsluhový příspěvek vypočítán z nižší
částky, než činil jeho zákonný nárok. Jinými slovy by stát těžil ze svého protiprávního jednání,
konkrétně z toho, že v rozhodné době stěžovateli v rozporu se zákonem vyplácel nižší příjem.
Naproti tomu interpretace použitá správními orgány a městským soudem, ke které se kloní také
Nejvyšší správní soud, zaručuje, že výsluhový příspěvek bude vypočítáván vždy ze zákonného
nároku, neboť dodatečně vyplacený doplatek bude nutno rozpočítat na jednotlivá měsíční
období, za která příslušel. Nejde v žádném případě o situaci, kdy by omyl zaměstnavatele šel k tíži
zaměstnance, jak tvrdí stěžovatel. Pouze nedochází k tomu, že by zaměstnanec z omylu
zaměstnavatele těžil. Zaměstnanec si zachovává svůj zákonný nárok a není uvedenou interpretací
nijak postižen.
Nelze přitom interpretaci právní úpravy ad hoc přizpůsobovat podle toho, který výklad je
v tom kterém konkrétním případě pro (bývalého) příslušníka bezpečnostního sboru příznivější.
Interpretace by měla být jednotná a předvídatelná. Nejvyšší správní soud se proto kloní k závěru,
že §166 odst. 1 zákona o služebním poměru musí být vykládán v souladu s jeho doslovným
zněním tak, že pro určení výše výsluhového příspěvku je rozhodné, jaký příjem byl (bývalému)
příslušníku bezpečnostního sboru poskytnut za rozhodné období, nikoliv jaký příjem mu byl
poskytnut v rozhodném období. Pouze tak lze zaručit rovnost všech (bývalých) příslušníků
bezpečnostních sborů, bez ohledu na to, kdy se domůžou dodatečného doplacení jejich
zákonného nároku.
Nejvyšší správní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že ust. §166 odst. 1 zákona
o služebním poměru nastolenou otázku výslovně upravuje. Není-li v aplikované právní úpravě
žádná mezera, kterou by bylo potřeba vyplnit, není namístě se uchylovat k použití analogie.
K poukazu stěžovatele na odlišnou právní úpravu v jiných právních předpisech, lze proto toliko
konstatovat, že odlišná úprava obdobných právních institutů v různých právních předpisech, není
v právu ničím ojedinělým. Kromě toho nelze zcela souhlasit, že by ve stěžovatelem uváděných
případech šlo o srovnatelné situace.
Předně účel zákona o daních z příjmů, občanského zákoníku, občanského soudního řádu,
exekučního řádu či insolvenčního zákona na straně jedné a zákona o služebním poměru na straně
druhé je zcela odlišný a vychází z jiné koncepce (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 3 As 166/2014 - 28, dostupný na www.nssoud.cz). Kromě toho
tyto právní předpisy ani neobsahují srovnatelný institut jako průměrný hrubý služební příjem.
Stěžovatel pouze v podstatě tvrdí, že pro účely jiných právních institutů je rozhodná vyplacená
částka a nikoliv zákonný nárok. Nutno však podotknout, že se skutečně jedná o zcela odlišné
právní instituty, jejichž podstatou vůbec není výpočet průměrného příjmu. S ohledem na existenci
samostatné právní úpravy výsluhového příspěvku v zákoně o služebním poměru nelze
bez dalšího analogicky dovozovat odlišná pravidla z jiných právních předpisů, které nadto nemají
žádnou vazbu na právní úpravu výsluhového příspěvku.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu