ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.55.2015:29
sp. zn. 7 As 55/2015 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Ing. A. K.,
zastoupen Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem Riegrova 15, Olomouc, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, v
řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
29. 1. 2015, č. j. 58 A 26/2012 – 140,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4.114 Kč
do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Dagmar
Beníkové, advokátky.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný Krajský úřad Olomouckého kraje domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 29. 1. 2015, č. j. 58 A 26/2012 – 140, a věc byla vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zrušil
rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství,
ze dne 8. 2. 2008, č. j. KUOK/12576/2008, (dále též „druhostupňové rozhodnutí“), kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Olomouce, odboru agendy řidičů
a motorových vozidel, ze dne 28. 11. 2007, č. j. SmOl/AŘMV/2/1503/2007/Sla, (dále také
„prvostupňové rozhodnutí“), a současně potvrzeno toto prvostupňové rozhodnutí, jímž byl
žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle ust. §22 odst. 1 písm. f) bod 7 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění účinném v rozhodné době, (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého
se žalobce dopustil tím, že dne 26. 7. 2007 v 11.35 hod. v obci Olomouc na ulici Polská, jako
řidič vozidla Hyundai Accent, RZ X, v rozporu s ust. §17 odst. 5 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o
silničním provozu“), předjížděl vozidlo Iveco, Autoškola Novotný, RZ Y, na přechodu pro
chodce, za což žalobci byla uložena pokuta ve výši 5.500 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců ode dne nabytí právní moci uvedeného
rozhodnutí, a celou věc vrátil žalovanému Krajského úřadu Olomouckého kraje k dalšímu řízení.
Krajský soud, jenž rozhodoval o žalobě Ing. A. K. nyní napadeným rozsudkem již potřetí
v pořadí, byl při svém rozhodování především vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu vysloveným v rozsudku ze dne 22. 3. 2012, č. j. 7 As 10/2012 - 26, kterým byl zrušen
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2011, č. j. 58 Ca 15/2008 - 70, a věc byla
vrácena tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v tomto zrušujícím
rozsudku dílem přisvědčil hodnocení skutkového stavu krajským soudem, podle kterého žalobce
ukončil předjížděcí manévr na přechodu pro chodce. Obdobně Nejvyšší správní soud přisvědčil
krajskému soudu v jím provedeném hodnocení vztahu vodorovného dopravního značení
přechodu pro chodce (V7) a svislého dopravního značení (značkou A11), a z tohoto hodnocení
vyplývajícího závěru o zákazu předjíždět na přechodu pro chodce nebo bezprostředně před ním.
Podle zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu se však krajský soud dostatečně
nezabýval otázkou, jejíhož osvětlení se žalobce svou žalobou domáhal [tedy otázkou stavu
vodorovného dopravního značení (při absenci značení svislého) na ulici Polská v Olomouci, které
by jinak vyžadovalo použití svislé dopravní značky A11, jež tam ale v té době ještě nebyla
umístěna, dále otázkou protichůdnosti či nepřehlednosti vodorovného značení u přechodu pro
chodce v úseku Polská/Domovina, jakož i případnou aplikací ust. §2 odst. 2 zákona o
přestupcích]. Objasnění uvedené otázky bylo důležité zejména v souvislosti s tím, že na
vodorovnou dopravní značku podélná čára přerušovaná jinak umožňující předjíždění
bezprostředně následovala vodorovná značka č. V 7, která zakazovala předjíždění nejen na této
značce, ale i bezprostředně před ní, tj. ve stejných místech, kde to naopak současně povolovalo
přerušované vodorovné značení.
Krajský soud se při jednání dne 29. 1. 2015 zabýval písemným vyjádřením npor. Ing. O.
N. ze dne 10. 8. 2009, tehdejšího vedoucího Dopravního inspektorátu Policie České republiky
Olomouc, ke stavu značení na ulici Polská v Olomouci a její přehlednosti. Současně jej vyslechl i
jako svědka, který při svém výslechu potvrdil informace, jež sdělil ve svém vyjádření z 10. 8.
2009. Svědek sdělil soudu, že v inkriminované době bylo vodorovné značení obou přechodů i
středové přerušované čáry částečně sjeté a tudíž méně viditelné, resp. špatně čitelné. Svědek též
vypověděl, že vzhledem k uvedenému a k tomu, že svislá značka (IP6) nebyla umístěna i před
druhým přechodem, dospěl k závěru, že dopravní situace je v tomto úseku vůči řidičům
nepřehledná. Z titulu své bývalé funkce proto oslovil dopravního inženýra s cílem sjednání
nápravy. K tomu došlo obnovením vodorovného značení cca do 1 roku a usazením svislé
dopravní značky přechod pro chodce.
V kontextu dříve zjištěných okolností a doplnění skutkového stavu věci proto dospěl
krajský soud k závěru, že dopravní značení v době spáchání přestupku žalobcem
na inkriminovaném místě si navzájem odporovalo, resp. bylo protichůdné. Je tomu tak proto,
že v projednávané věci na dvouproudové komunikaci (ulice Polská) na sebe navazovaly dva
přechody pro chodce ve vzdálenosti cca 100 m, které byly vyznačeny částečně sjetou vodorovnou
značnou č. V 7 (přechod pro chodce) a jen prvý z nich (ve směru jízdy žalobce) byl opatřen
i svislou - alespoň informativní značkou IP6. Mezi nimi byla vyznačena, ale rovněž částečně sjetá,
podélná čára přerušovaná (V2), která dovoluje předjíždění. Na tuto podélnou čáru přerušovanou
bezprostředně navazovala jen vodorovná dopravní značka č. V 7 (rovněž částečně sjetá), která
však zakazuje předjíždění nejen na této značce, ale také bezprostředně před ní - tedy i v místech,
kde byla na komunikaci vyznačena podélná čára přerušovaná umožňující předjíždění.
Krajský soud po doplnění skutkového stavu věci proto dovodil, že žalobce svým
jednáním naplnil objektivní stránku přestupku tím, že dokončil předjížděcí manévr na přechodu
pro chodce, ale neshledal, že by naplnil i subjektivní stránku přestupku. Je tomu tak proto,
že byla-li mezi přechody pro chodce v délce cca 100 m vyznačena podélná čára přerušovaná
umožňující předjíždění, nemohl při částečně sjetém vodorovném dopravním značení a při
současném neoznačení druhého přechodu pro chodce svislou dopravní značkou, v dostatečném
předstihu předjímat, že na toto vodorovné značení umožňující předjíždění bude bezprostředně
navazovat přechod pro chodce. Žalobce spoléhaje se na dopravní značení - podélnou čáru
přerušovanou V 2, které měl v zorném úhlu (za nákladním vozidlem), započal předjížděcí manévr
ohledně nákladního vozidla autoškoly, který však s ohledem na částečně sjeté vodorovné
dopravní značení a absenci svislé dopravní značky (č. V 7 či alespoň IP6) dokončil až
na přechodu pro chodce, jehož značení č. V 7 však bezprostředně navazovalo na vodorovné
dopravní značení přerušovanou čárou, umožňující předjíždění (nepředcházela jí plná čára).
Krajský soud proto dospěl k závěru, že u žalobce nebyla naplněna subjektivní stránka přestupku
ani ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu ust. §4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích,
z jehož spáchání byl žalovaným uznán vinným. Zrušil proto žalobou napadené rozhodnutí
žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný Krajský úřad Olomouckého kraje
jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o ust. §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti nejprve předestřel okolnosti projednávané věci,
poukázal ale i na to, že napadený rozsudek krajského soudu je již v pořadí třetím rozsudkem
v projednávané věci.
Krajskému soudu především vytýká, že nedostál své povinnosti zakotvené v ust. §75
odst. 1 s. ř. s., a že měl proto vyjít při přezkoumávání žalobou napadeného správního rozhodnutí
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Žalobce
v rozporu se zákonem nezmínil v průběhu správního řízení žádné výhrady vůči nedostatečnosti
dopravního značení. Správní orgány tak bez dalšího vycházely ze správnosti tohoto značení.
Nesprávnost značení byla vytknuta žalovanému až v podané žalobě, včetně návrhu důkazních
prostředků (výslechu svědka). Správní orgány tak neměly možnost se v řízení o přestupku k této
problematice vyjádřit. Ostatně, případnou protichůdnost vodorovného značení bylo nutno
vykládat ve smyslu technických norem (TP 133) a norma rozlišuje mezi značkou č. V 2a
a značkou č. V 2b, jejichž smysl a užití se liší.
Krajský soud nesprávně vyhodnotil i skutkový stav věci, především však otázku, zda bylo
v místě spáchání přestupku dopravní značení (přechodu pro chodce č. V 7) sjeté, matoucí
a protichůdné s jiným dopravním značením, či zda tento přechod pro chodce postrádal svislou
dopravní značku. Nesprávně proto posoudil i otázku zavinění žalobce za spáchaný přestupek.
Krajský soud zejména přikládal přílišnou váhu výpovědi svědka Ing. N., neboť má za to, že
svědek s žalobcem byli o obsahu výpovědi domluveni. Z výpovědi svědka je totiž zřejmé,
že žalobce byl dopředu informován o obsahu podané výpovědi ze dne 29. 1. 2015, protože ta
se shoduje s obsahem jeho předchozí kasační stížnosti. Žalobce se tedy se svědkem přinejmenším
zná a svědek je proto nevěrohodný. Věrohodnost výpovědi svědka je také zpochybňována tím,
že obsahuje rozpory. Svědek Ing. N. vypověděl, že u přechodu na křižovatce Polská - Domovina
v Olomouci u zmiňovaného přechodu pro chodce nebyla nainstalována a dodnes se tam ani
nenachází svislá dopravní značka. Dodnes se také mezi přechody pro chodce nachází vodorovné
dopravní značení - „Podélná čára přerušovaná č. V 2b“, ačkoliv svědek tvrdí, že zde byla po jeho
intervenci vyznačena podélná čára plná. Svědek rovněž neuvedl, že by dopravní značení v místě a
době spáchání přestupku bylo sjeté pod mez viditelnosti. Jím podané svědectví je tak nejen
nevěrohodné, ale i nepravdivé. Rozsudek krajského soudu je tak třeba zrušit z tohoto důvodu i
pro nesprávná skutková zjištění. Posuzuje-li nyní správní soud po cca 7 letech dopravní značení
v místě spáchání přestupku, jsou jeho závěry spíše spekulací. Chtěl-li proto krajský soud zjistit
relevantní a objektivní stav dopravního značení v místě spáchání přestupku, měl spíše
vyslechnout příslušného dopravního inženýra. Výslech tohoto svědka však nebyl žalovaným
správním orgánem navrhován s ohledem na dobu od spáchání přestupku (7 let) a v důsledku
přesvědčení, že jeho stanovisko nemůže být po předchozích zamítavých rozsudcích zvráceno.
Krajský soud měl proto jasně uvést, z čeho dovozuje závěry o protichůdnosti vodorovného
značení.
Krajský soud se ani neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným ve zrušujícím rozsudku ze dne 22. 3. 2012, č. j. 7 As 10/2012 - 26, který ho zavázal
k tomu, aby posoudil i otázku, zda v dané věci nebylo na místě aplikovat i ust. §2 odst. 2 zákona
o přestupcích. Touto otázkou se však krajský soud nezabýval. Naopak uzavřel, že nebyla
naplněna subjektivní stránka přestupku.
Krajský soud posléze nesprávně po právní stránce posoudil i otázku zavinění žalobce,
dospěl-li k závěru, že u něj absentovalo zavinění i ve formě nevědomé nedbalosti. Opak je však
pravdou. Žalobce si byl vědom vodorovného dopravního značení „Podélné čáry přerušované“,
konkrétně č. V 2b. Tato značka upozorňuje řidiče na místo vyžadující zvýšenou pozornost,
popřípadě na snížení rychlosti (zatáčka, křižovatka) - zde přechod pro chodce. Toto jednoznačné
dopravní značení nebylo žalobcem ani svědkem Ing. N. zpochybněno, včetně jeho možného
„sjetí“. Je tomu tak proto, že zmiňoval možnost předjíždět. Z tohoto důvodu lze proto usuzovat
spíše na vědomou nedbalost. Žalobce byl jako řidič povinen rozpoznat a vyhodnotit okolnosti,
které mohou vytvářet možné nebezpečí v silničním provozu, na kterou byl dopravní značkou č.
V 2b upozorňován. Správnost rozsudku krajského soudu v otázce rozpornosti či protichůdnosti
dopravního značení je vyvrácena i předchozím písemným stanoviskem Policie České republiky
podaným ve smyslu ust. §77 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu.
Žalobce má v písemném vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného správního orgánu
za to, že krajský soud postupoval v souladu s právním názorem předchozího zrušujícího
rozsudku Nejvyššího správního soudu. Napadaný rozsudek krajského soudu není
nepřezkoumatelný ani netrpí jinými vadami. Jde-li o vytýkanou nevěrohodnost a účelovost
výpovědi svědka Ing. N., třeba poukázat na to, že svědek vypovídal po zákonném poučení dle §
126 odst. 1 o. s. ř. a tohoto svědka osobně vůbec nezná. V žádném případě nebyl předem
obeznámen s obsahem výpovědi svědka před soudem. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud
podanou kasační stížnost žalovaného zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3, 4 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je posuzována zákonnost již třetího rozsudku
krajského soudu, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve otázkou přípustnosti kasační stížnosti
ve smyslu ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem;
to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu.
Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky,
jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu.
Judikatura dovodila, že citované ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší
správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný
skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti
za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu
aplikace hmotného práva. I tyto výjimky je nutno vnímat v kontextu citovaného ustanovení, tedy
tak, že námitky opakované kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci již vysloveného právního
názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které v dané věci vyslovil,
anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto, že – zejména pro
vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu – řešena být nemohla.
Pokud by se ovšem mimo tyto výjimky připustil stav, že v opakovaných kasačních stížnostech
účastníci mohou měnit jejich rozsah a důvody mimo rámec předchozího závazného právního
názoru či pokynu, zákaz opakovaného projednání věci Nejvyšším správním soudem by se tím
popřel. Citované ustanovení tedy limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již
dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným. Obdobně je třeba nahlížet
na námitky, které účastník řízení ve své první kasační stížnosti neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl.
(v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS, všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Námitky, které již
byly předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu v řízení o předchozí kasační
stížnosti, a námitky, které nebyly v předchozí kasační stížnosti uplatněny, ačkoliv uplatněny být
mohly, je tedy nutno považovat za nepřípustné (viz například rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 12. 2010, č. j. 2 As 67/2010 - 105, nebo ze dne 6. 8. 2012,
č. j. 2 As 40/2012 - 36, dostupné na www.nssoud.cz).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil svým posledním rozsudkem
ze dne 22. 3. 2012, č. j. 7 As 10/2012 – 26, rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 28. 11. 2011, č. j. 58 Ca 15/2008 – 70, pro zásadní vady řízení a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení, nevyslovil v tomto kasatorním rozsudku závazný právní názor k věci
samé. Z pohledu procesní situace proto nepřichází v úvahu odmítnutí nyní projednávané kasační
stížnosti z důvodu uvedeného v ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., které by znamenalo nepřípustné
odmítnutí věcného přezkumu soudního rozhodnutí z hlediska hmotného práva. Z tohoto
důvodu a důvodů uvedených shora proto Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnost věcně.
I když v projednávané věci stěžovatel výslovně napadá rozsudek krajského soudu pouze
z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je třeba napadený rozsudek posoudit
i z hlediska ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je tomu tak především proto, že přezkoumal-li
by Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelný rozsudek krajského soudu, nutně by zatížil stejnou
nepřezkoumatelností i své rozhodnutí o kasační stížnosti. V projednávané věci ostatně také
stěžovatel vznesl námitku nepřezkoumatelnosti, byť implicitně. Je tomu tak z toho důvodu,
že v kasační stížnosti poukazoval též na to, že pokud dospěl krajský soud k závěru
o protichůdnosti vodorovného značení, měl uvést, proč tak dovozuje, což ale neučinil. Vznesení
námitky nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů stěžovatelem nutno dovozovat
i z vytýkaného nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu krajským
soudem, pokud se posledně uvedený soud nezabýval možnou aplikací ust. §2 odst. 2 zákona
o přestupcích.
Nejvyšší správní soud se proto prvotně zabýval přezkoumatelností rozsudku krajského
soudu. Je tomu tak proto, že by bylo přinejmenším předčasné, aby se kasační soud nejprve
zabýval právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí skutečně
nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při
rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle
ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. Stejně tak tomu bylo
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl
publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, v němž tento
soud vyslovil názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo
případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též
vyslovil v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz,
že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při
naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, dostupném na www.nssoud.cz, pak tento soud
vyslovil právní názor, že: „Nezabýval-li se krajský soud řádně uplatněným žalobním bodem a místo toho
odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které problematiku, na niž žalobní bod
dopadal, vůbec neřešilo, nelze než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]“. V rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, dostupném
na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud judikoval, že: „Rozhodnutí krajského soudu
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle
jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního
rozhodnutí“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval při
posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je pak správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. ust. §75 odst. 2
s. ř. s. v návaznosti na ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Tato zásada
však není použitelná v otázkách, ke kterým je správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti.
Současně z rozsudku musí být patrné, jak se správní soud vypořádal se vznesenými žalobními
body a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací. Ponechat stranou nelze ani okolnost,
že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku
vůči němu ze strany účastníků řízení (obdobně a bez výjimky to platí i pro správní rozhodnutí).
Pokud by soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní
námitky a zásadní argumentaci, o kterou se opírá, pomíjelo by jednotlivá podání žalobce
a námitky v nich uvedené, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
O takový případ v nyní projednávané věci nejde.
Z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že správní soud při svém
rozhodování vyšel z obsahu podané žaloby, resp. v ní obsažených žalobních bodů a důkazních
návrhů. K výslovnému pokynu Nejvyššího správního soudu, který je uveden ve zrušujícím
rozsudku ze dne 22. 3. 2012, č. j. 7 As 10/2012 - 26, krajský soud doplnil skutkový stav věci tak,
aby mohlo být řádně - alespoň před krajským soudem, posouzeno naplnění subjektivní stránky
přestupku, jež byl napadeným rozhodnutím stěžovatele kladen za vinu žalobci. Správní soud
se proto zabýval stavem vodorovného dopravního značení v místě přestupku a jeho možnými
důsledky ve vztahu k zavinění žalobce, jako nezbytného předpokladu rozhodnutí o spáchání
přestupku žalobcem podle ust. §22 odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o přestupcích. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že v nyní napadeném rozsudku krajský soud neponechal stranou své pozornosti
již žádnou ze žalobních námitek, ani k nim se vztahující argumentaci vyplývající z žaloby
či z jiných podání žalobce v řízení před krajským soudem. V dostatečném rozsahu se zabýval
i žalobcem výslovně vytýkanou absencí naplnění subjektivní stránky přestupku.
Z uvedeného rozsudku také vyplývá, z jakého skutkového stavu při svém rozhodování
krajský soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc podstatné skutkové okolnosti a jak je následně
posoudil po právní stránce. Správní soud zjistil, že žalobce dne 26. 7. 2007, jako řidič vozidla
Hyundai Accent, RZ X odbočil z ulice Rooseveltova, přičemž ještě na této ulici před železničním
přejezdem dojel nákladní vozidlo s označením Autoškola. Obě vozidla odbočily do ul. Polská,
kde v 11:35 hodin začal žalobce předjíždět vozidlo autoškoly, přičemž tento manévr prováděl
před přechodem pro chodce a i na tomto přechodu, na křižovatce ulic Polská a Domovina v
Olomouci. Při posuzování této situace proto dospěl správní soud k závěru, že u žalobce byla
naplněna objektivní stránka přestupku, který mu byl stěžovatelem kladen za vinu, neboť porušil
ust. §17 odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu. S ohledem na dosavadní průběh řízení před
krajským soudem i Nejvyšším správním soudem byl mezi účastníky řízení spor o stav dopravního
značení v místě spáchání přestupku, tj. na komunikaci Polská v Olomouci, a o možný vliv tohoto
dopravního značení na naplnění subjektivní stránky přestupku, z jehož spáchání byl žalobce
obviněn a posléze uznán i vinným. Krajský soud, v důsledku absence bližšího dokazování a
posouzení této otázky před správními orgány, proto přistoupil k doplnění dokazování před
soudem, a to stanoviskem svědka npor. Ing. N., bývalého vedoucího Dopravního inspektorátu
Policie České republiky v Olomouci ze dne 10. 8. 2009 a výslechem tohoto svědka (str. 4 čl. 8
rozsudku). Další důkazy k této otázce nebyly žalobcem ani stěžovatelem (tehdejším žalovaným)
navrhovány. Ohledání místa samého nebylo již provedeno, neboť po více než 7 letech od
spáchání sporného přestupku bylo vodorovné značení obměněno. Nelze proto dovozovat, že by
rozhodnutí krajského soudu bylo založeno na nedostatku skutkových zjištění, resp. na vadách
skutkových zjištění, o něž by správní soud opíral své rozhodovací důvody. Krajský soud tak vyšel
při svém rozhodování ze skutkového stavu věci, který byl zjištěn dílem správními orgány a dílem i
krajským soudem (srov. §77 odst. 2 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žalobce započal předjížděcí
manévr na úseku komunikace, kde mu to vodorovné dopravní značení (podélná čára
přerušovaná) dovolovalo, že jej dokončil na přechodu pro chodce nebo bezprostředně před ním,
který je umístěn na hraně křižovatky Polská-Domovina, že vodorovné dopravní značení č. V 7
tohoto přechodu pro chodce bylo sjeté a že nebyl tento přechod pro chodce označen alespoň
svislou dopravní značkou IP6 nebo A11, dospěl krajský soud k závěru, že u žalobce nelze shledat
zavinění u posuzovaného přestupku (není dána subjektivní stránka přestupku). Jinak řečeno,
žalobce, který za popsaného stavu dopravního značení započal předjížděcí manévr nákladního
vozidla autoškoly, nemohl v dostatečném předstihu předjímat, že bezprostředně na podélnou
čáru přerušovanou, umožňující mu předjíždění, bude navazovat sjetá vodorovná dopravní značka
vyznačující přechod pro chodce č. V 7, zvláště když za tohoto stavu vodorovného dopravního
značení nebyl ani opatřen svislým dopravním značením, ač by to bylo přinejmenším velmi
vhodné. Krajský soud proto opodstatněné dospěl k závěru, že u žalobce nebylo dáno zavinění ani
ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu ust. §4 odst. 1 zákona o přestupcích. Tento správním
soudem vyslovený právní názor nelze považovat za nepřezkoumatelný ani za nesprávný.
Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný ani z toho důvodu, že by se krajský
soud při svém rozhodování nezabýval aplikací ust. §2 odst. 2 zákona o přestupcích. Neshledal-li
krajský soud za předestřeného skutkového stavu věci u žalobce zavinění, bylo by přepjatým
formalismem, aby Nejvyšší správní soud trval na posouzení jednání žalobce - spočívající
v dokončení předjížděcího manévru nákladního vozidla autoškoly na přechodu pro chodce nebo
bezprostředně před ním i z pohledu ust. §2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích. Tedy aby vážil
následek sankcionizovaného jednání žalobce možným jednáním jiným. Například
„bezprostředním návratem“ do svého jízdního pruhu ještě před přechodem pro chodce
v okamžiku, kdy zjistil, že vodorovné dopravní značení, které mu umožňovalo předjíždět, bylo
zakončeno přechodem pro chodce (bezprostředně před křižovatkou Polská-Domovina), a nikoliv
např. dopravní značkou č. V 1a (podélná čára souvislá), což by mohlo mít za následek např. kolizi
s předjížděným vozidlem, či s následkem jiným.
Ze všech těchto důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek krajského
soudu není nepřezkoumatelný, ani není založen na jiné vadě řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Neshledal ani to, že by se krajský soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu obsaženým v předchozím zrušujícím rozsudku.
Na vysloveném závěru krajského soudu o nenaplnění subjektivní stránky posuzovaného
přestupku u žalobce nemůže nic změnit ani okolnost, pokud krajský soud výslovně „nedefinoval“
termín „protichůdnosti dopravního značení“ v místě přestupku. Z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu lze však dostatečně určitě dovodit, že ona protichůdnost, lépe
vyjádřeno „nesrovnalost či nevhodnost dopravního značení“, spočívala v tom, že na určitý úsek
komunikace v místě spáchání přestupku – konkrétně část „bezprostředně před přechodem“
pro chodce (i křižovatkou) dopadal jak zákaz předjíždění (č. V 7), tak i možnost předjíždění,
neboť současně byl tento stejný úsek komunikace (bezprostředně před přechodem) opatřen
i vodorovnou dopravní značkou – podélnou čárou přerušovanou, oddělující jízdní pruhy, která
toto předjíždění umožňovala, resp. jej nevylučovala. Je při tom třeba vzít v úvahu, že i pro výklad
významu dopravního značení včetně vodorovného platí pravidlo zakotvené v ust. čl. 2 odst. 3
Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 2 odst. 4 Ústavy. Obě dopravní značení (č. V 2a i
V 2b) umožňovaly žalobci zahájit předjížděcí manévr. Uvedené platí tím spíše, že navazující
vodorovné značení přechodu pro chodce č. V 7 bylo sjeté a že za tohoto stavu dopravního
označení nebyl tento přechod opatřen i svislou dopravní značkou (alespoň č. IP6). Nadto
se přechod nacházel před křižovatkou. Vyslovený právní názor krajského soudu o absenci
zavinění u žalobce tak není nejen nepřezkoumatelný, ale ve světle zjištěného skutkového stavu
věci je i věcně správný.
Přiléhavé není ani až v kasační stížnosti stěžovatelem předestřené tvrzení, že byl žalobce
ve smyslu významu vodorovné dopravní značky č. V 2b upozorňován na „budoucí místo
vyžadující zvýšenou pozornost řidiče“ (zde přechod pro chodce). Správnímu soudu totiž nebylo
jakkoliv doloženo a prokázáno, že by komunikace mezi inkriminovanými přechody pro chodce
na ulici Polská byla opatřena právě vodorovnou dopravní značkou č. V 2b, ani že by v témže
místě (v délce cca 100 m mezi přechody) došlo k navázání tohoto vodorovného dopravního
značení (V 2b) na předchozí značení V 2a, které by dovozované zvýšení pozornosti u žalobce
mohlo skutečně vyvolat a tak případně i založit jeho zavinění. V kontextu uvedeného nelze
pominout, že ve správním spise nebyla založena a obsažena žádná fotodokumentace místa
spáchání přestupku s vyobrazeným dopravním značením. Nadto stěžovatel správnímu soudu sám
předestírá, že by bylo bez významu nynější ohledání místa přestupku, neboť původní dopravní
značení je od doby spáchání přestupku (2007) již přemalováno. Shodné je i sdělení Policie České
republiky, Dopravní inspektorát Olomouc, ze dne 18. 12. 2013 (č. l. 114).
Jinými slovy vyjádřeno, nebylo-li ve správním řízení či v řízení před správním soudem
jednoznačně prokázáno a podloženo důkazy, že na sporném úseku komunikace bylo právě
značení č. V 2b, které na posuzovaném úseku mělo mít podle stěžovatele právě výstražný význam
[např. při přechodu ze značení č. V 2a na č. V 2b (před nepřehledným úsekem komunikace
a v předpokládané délce či před přechodem pro chodce), popřípadě při přechodu ze značení
č. V 2b na č. V 1a, avšak nikoliv v celé délce 100 m mezi přechody pro chodce], nelze nyní bez
dalšího dovozovat, že toto vodorovné dopravní značení bylo jednoznačné (prosté rozporů), které
by zakládalo zavinění žalobce ve vztahu ke spáchání přestupku. Nelze opodstatněně ani
dovozovat, že si žalobce musel být dostatečně vědom toho, že vodorovné dopravní značení
podélnou přerušovanou čárou mělo mít právě výstražný význam nebo že by vylučovalo
předjíždění pomalu jedoucího vozidla – zde nákladního vozidla autoškoly. V této souvislosti
nelze ponechat stranou ani zásadu platnou i pro přestupkové řízení (in dubio pro reo), která
vyjadřuje, že nelze-li odstranit pochybnosti, jež se týkají viny přestupce, je třeba rozhodnout pro
něho příznivěji.
Stěžovatel se mýlí v tom, že krajský soud v rozporu se zákonem nedostál své povinnosti
zakotvené v ust. §75 odst. 1 s. ř. s., když doplnil skutkový stav věci zjištěný správními orgány
po téměř 8 letech od spáchání přestupku žalobcem (tedy, že v rozporu se zákonem nevycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu). Je tomu tak
proto, že krajskému soudu, jako správnímu soudu, náleží ve smyslu zásady plné jurisdikce
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 - 99, který byl
publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1275/2007) oprávnění
doplnit skutkový stav věci, je-li to navrhováno a zjistí-li, že skutkový stav zjištěný správními
orgány je v napadené otázce nedostatečný. Tak tomu bylo právě i v této věci. Skutečnost,
že otázce zavinění žalobce ve vztahu k přestupku nevěnovaly správní orgány obou stupňů
patřičnou pozornost, nelze v žádném případě přičítat a vytýkat žalobci, ani jej v tomto směru
omezovat, co do rozsahu možných žalobních bodů, jimiž napadá zákonnost rozhodnutí
žalovaného. Pokud pak krajský soud doplnil řízení, jak mu ostatně ukládal i předchozí zrušující
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2012, č. j. 7 As 10/2012 - 26, nepostupoval
v rozporu s ust. §75 s. ř. s., jak mylně dovozuje stěžovatel. Je tomu tak i proto, že správním
soudem prováděné dokazování musí vždy směřovat výlučně k osvědčení skutkového stavu, který
tu byl v době rozhodování správního orgánu (ke skutkovým novotám se zásadně nepřihlíží).
Těmto požadavkům krajský soud vyhověl. Nepřípadné je i tvrzení stěžovatele, že neměl možnost
se vyslovit ve správním řízení k otázce zavinění žalobce, resp. okolnostem, z nichž bylo možno
dovozovat zavinění žalobce (mj. i k dopravnímu značení v místě spáchání přestupku). Správní
orgán je podle ust. §50 odst. 3 správního řádu povinen zjistit všechny okolnosti důležité
pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost,
je potom správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící
ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. V tomto smyslu se měl proto
jak stěžovatel, tak i správní orgán prvého stupně dostatečně věnovat i právní otázce zavinění
žalobce a skutkovým okolnostem, od nichž lze zavinění dovozovat nebo vyloučit. Uvedený
důvod kasační stížnosti proto nemůže obstát.
Důvodná není ani stížnostní námitka, že krajský soud nesprávně vyhodnotil skutkový stav
věci v otázce, zda bylo dopravní značení v místě spáchání přestupku sjeté, matoucí a protichůdné,
zejm. pokud vzal za základ svého zjištění výpověď svědka Ing. N., který byl podle stěžovatele
s žalobcem evidentně smluven.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti předesílá, že mu nepřísluší posuzovat domněnky
či spekulace stěžovatele o věrohodnosti výpovědi svědka provedené krajským soudem. Pakliže
měl stěžovatel za to, že se svědek dopustil křivé výpovědi, měl se v tomto směru obrátit
na příslušné orgány. Nejvyšší správní soud nemá důvodu pochybovat o věrohodnosti resp.
pravdivosti podané svědecké výpovědi, resp. jejího hodnocení ze strany krajského soudu. Je tomu
tak proto, že ze strany stěžovatele nebyly ani krajskému soudu, ani nyní Nejvyššímu správnímu
soudu předestřeny a navrženy žádné důkazy, které by vyvracely skutečnosti, jež byly obsahem
výpovědi svědka Ing. N. (o stavu dopravního značení v místě přestupku). Rozdílné závěry nelze
dovodit ani z obsahu předloženého správního spisu a důkazů provedených před správními
orgány. Je pak i logické, že svědek vypovídal tak, jak vypovídal, když obsah jeho svědectví
odpovídal stanovisku svědka ze dne 10. 8. 2009, podaného z titulu funkce tehdejšího vedoucího
dopravního inspektorátu Policie České republiky Olomouc. Naopak, pokud by svědecká
výpověď předchozímu stanovisku neodpovídala, činilo by to svědeckou výpověď nevěrohodnou.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel správnímu soudu nepředložil žádné důkazy, které by obsah
výpovědi svědka zpochybnily, snížily jeho důkazní sílu a věrohodnost, a takové důkazy nejsou ani
obsahem správního spisu, nelze nyní účinně vytýkat krajskému soudu, jenž z této svědecké
výpovědi vyšel. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani nynější tvrzení stěžovatele, že krajský
soud měl v této otázce spíše vyslechnout „příslušného dopravního inženýra“ (bez bližšího
upřesnění), případně, že měl v otázce dopravního značení v místě přestupku vyjít z nedoloženého
písemného stanoviska Policie České republiky podaného ve smyslu ust. §77 odst. 1 písm. c)
zákona o silničním provozu.
Nelze proto za daného skutkového stavu věci ze strany stěžovatele oprávněně dovozovat,
že u žalobce byla naplněna subjektivní stránka přestupku ve formě vědomé nedbalosti, jak nyní
předestírá ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud je naopak v tomto směru ve shodě
s názorem krajského soudu, že žalobce nemohl v dostatečném předstihu předjímat,
že na vodorovné dopravní značení v místě spáchání přestupku, které mu umožňovalo předjíždět,
bude bezprostředně navazovat přechod pro chodce, jehož vodorovné dopravní značení bylo
v inkriminovanou dobu nadto sjeté a tento nebyl ani označen svislou dopravní značkou
např. IP6. Žalobce proto nelze činit odpovědným za zavinění předmětného přestupku, a to ani
ve formě nevědomé nedbalosti podle ust. §4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, jak přiléhavě
dovodil krajský soud.
Opodstatněná není rovněž ani výtka stěžovatele, že se krajský soud ve svém rozsudku
opírá o vodorovné dopravní značení „Podélná čára přerušovaná č. V 2“, které ve skutečnosti
neexistuje, resp. že existuje pouze ve dvou verzích (v podobě V 2a a V 2b). Je tomu tak proto,
že se podélná čára přerušovaná vyskytuje ve skutečnosti ve 3 podobách - č. V 2a, V 2b a V 2c
(dvojitá podélná čára přerušovaná - viz. vyhláška Ministerstva dopravy a spojů z 10. 1. 2001,
č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava
a řízení provozu na pozemních komunikacích). Všem těmto značkám je společné, že oddělují
jízdní pruhy a při dodržení příslušných ustanovení vyplývajících z obecné úpravy provozu
na pozemních komunikacích umožňují předjíždění. Nejvyššímu správnímu soudu, i přes tento
dílčí nedostatek v terminologickém označení podélné čáry přerušované, ale nečiní potíže dovodit,
že použitou zkratkou (V2) měl krajský soud na mysli právě „Podélnou čáru přerušovanou“
(ať již č. V 2a nebo č. V 2b), které se (obě) smí přejíždět.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
Krajského úřadu Olomouckého kraje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 29. 1. 2015, č. j. 58 A 26/2012 – 140, není opodstatněná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1
poslední věta s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu
takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem se opírá o ust. §60
odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce měl úspěch v řízení
o kasační stížnosti, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný (stěžovatel) ve věci
úspěch neměl, a proto je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 4.114 Kč, které mu vznikly v podobě nákladů na zastoupení Mgr. Dagmar Beníkovou,
advokátkou před Nejvyšším správním soudem. Náklady se sestávají z odměny za zastoupení
(1 úkon právní služby - vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného) v celkové výši 3.100 Kč,
spočívající v podání ve věci samé [§1 odst. 1, §7 , §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu], z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za 1 úkon právní služby
(§13 odst. 3 advokátního tarifu), a z k tomu se vztahující 21% daně z přidané hodnoty ve výši
714 Kč, které tak činí celkem částku ve výši 4.114 Kč, jež je splatná k rukám zástupkyně žalobce
Mgr. Dagmar Beníkové, advokátky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu