ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.76.2015:25
sp. zn. 7 As 76/2015 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobců: a) M. Ri.,
b) M. Ra., oba zastoupeni Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 72/4,
Přerov, proti žalovanému: Krajské ředitelství Policie Olomouckého kraje, se sídlem
tř. Kosmonautů 189/10, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 3. 2015, č. j. 65 A 9/2014 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Pavla Kužílka se u r č u je částkou 6.365 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 3. 2015,
č. j. 65 A 9/2014 - 38, byla odmítnuta žaloba, kterou se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhali
zrušení rozhodnutí – vyrozumění Krajského ředitelství Policie Olomouckého kraje ze dne
14. 4. 2014, č. j. KRPM-48182-4/ČJ-2014-140066, jímž bylo stěžovatelům sděleno, že jejich
podání ze dne 27. 3. 2014 bylo posouzeno jako stížnost na postup příslušníků Policie ČR a věc
byla předložena Policejnímu prezidiu ČR k vyřízení. V odůvodnění usnesení krajský soud
konstatoval, že vyrozumění krajského ředitelství ze dne 14. 4. 2014 je pouze sdělením procesní
povahy, které bylo vydáno v rámci vyřizování stížností stěžovatelů. Obsahem tohoto sdělení bylo
oznámení, že nové podání stěžovatelů bylo připojeno k již probíhajícímu řízení a odesláno
příslušnému orgánu. Nejedná se tedy ani o úkon, jímž by se stížnostní řízení končilo,
např. vyrozumění o způsobu vyřízení stížnosti. Podle krajského soudu se tedy z materiálního
hlediska nejedná o rozhodnutí ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s., neboť tímto sdělením nebyla
založena, změněna, zrušena nebo závazně určena práva a povinnosti stěžovatelů. Krajský soud
proto dospěl k závěru, že žaloba směřuje proti úkonu, který je ze soudního přezkumu vyloučen
podle ust. §68 písm. e) ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnost, ve které
namítali, že pokud podání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, je soud podle ust. §37
odst. 5 s. ř. s. povinen vyzvat navrhovatele k jejich doplnění v přiměřené lhůtě a zároveň ho musí
o možnosti odmítnutí ve výzvě poučit. Podle stěžovatelů krajský soud pochybil, pokud
po ustanovení zástupce bez předchozí výzvy a zejména poučení o možnosti odmítnutí jejich
návrhu, které by bylo zasláno jejich zástupci, jejich žalobu odmítl. Dále stěžovatelé namítali,
že jim bylo upřeno právo na spravedlivé řízení před soudem, jelikož jejich zástupce neměl
možnost se seznámit s obsahem správního spisu. Z uvedených důvodů navrhli, aby Nejvyšší
správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajské ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že se s napadeným usnesením
v plném rozsahu ztotožňuje a navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili stěžovatelé v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal pochybení ve smyslu ust. §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Vzhledem tomu, že stěžovatelé podali kasační stížností proti usnesení krajského soudu,
kterým byla odmítnuta jejich žaloba, přichází v úvahu pouze stížní důvod ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Podřazení stížních důvodů pod konkrétní písmena ust. §103
odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem
(viz např. rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb.
NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud
se proto zabýval otázkou, zda došlo k naplnění stížního důvodu ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.
Podle obsahu správního spisu oznámil dne 16. 11. 2013 stěžovatel a) telefonicky
Krajskému ředitelství Policie ČR, obvodní oddělení Přerov 2, že téhož dne byl na ubytovně
na ulici D. v Přerově fyzicky napaden hlídkou Městské policie Přerov. Následně dne 4. 2. 2014
byl sepsán Krajským ředitelstvím Policie ČR, obvodní oddělení Přerov 2, úřední záznam se
závěrem, že věc bude uložena na oddělení, neboť v daném případě není dostatečně odůvodněn
závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu nebo přestupku. O tomto závěru byl
stěžovatel a) vyrozuměn. Dne 18. 2. 2014 podali stěžovatelé k Obvodnímu oddělení PČR Přerov
2 stížnost na postup a způsob vyřízení dané věci. Stížnost byla řešena Krajským ředitelstvím
Policie ČR, odborem vnitřní kontroly. Tato stížnost byla doplněna podáními doručenými dne 21.
2. 2014 a 28. 2. 2014. Dne 17. 3. 2014 byli stěžovatelé vyrozuměni o vyřízení stížnosti. Dne 25. 3.
2014 podali novou stížnost, která byla obsahově vyhodnocena jako nesouhlas s vyřízením
předchozí stížnosti. Dne 26. 3. 2014 byli stěžovatelé vyrozuměni o postoupení věci Policejnímu
prezidiu Policie ČR. Dalším vyrozuměním Krajského ředitelství Policie Olomouckého kraje ze
dne 14. 4. 2014, č. j. KRPM-48182-4/ČJ-2014-140066, bylo stěžovatelům sděleno, že jejich
podání ze dne 27. 3. 2014 bylo posouzeno jako stížnost na postup příslušníků Policie ČR a věc
byla předložena Policejnímu prezidiu ČR k vyřízení. Proti tomuto vyrozumění podali stěžovatelé
žalobu, kterou krajský soud odmítl napadeným usnesením.
Stěžovatelé v kasační stížnosti vytýkali krajskému soudu porušení ust. §37 odst. 5 s. ř. s.,
tím že je před odmítnutím žaloby nevyzval k odstranění vad podání a nepoučil o možnosti
odmítnutí žaloby, pokud tyto vady nebudou odstraněny. Citované ustanovení sice stanovuje
soudům povinnost vyzvat žalobce k odstranění případných vad podání (žaloby), ale těmito
vadami jsou myšleny pouze nedostatky spočívající v tom, že předmětné podání neobsahuje
všechny zákonem stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelné či neurčité. Nelze z něj však
dovodit povinnost soudu posoudit obsah podané žaloby a žalobce vyzvat např. k doplnění
či změně argumentace nebo ho jinak hmotněprávně poučovat. Soud je povinen podle tohoto
ustanovení postupovat jen tehdy, shledá-li v podání (žalobě) absenci náležitostí stanovených
v ust. §37 s. ř. s. , popř. dalších náležitostí (srv. např. ust. §71 s. ř. s. ). K tmu srv. i judikaturu
Nejvyššího správního soudu, např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004,
č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, publ. pod č. 536/2005 Sb. NSS, a rozsudky ze dne 14. 10. 2003,
č. j. 6 Afs 14/2003 - 51, ze dne 27. 7. 2007, č. j. 5 Afs 120/2006 - 42, ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS). Žaloba podaná stěžovateli však
obsahovala všechny zákonem požadované náležitosti. Neměla tedy žádné vady, na které by bylo
nutno stěžovatele upozornit, a proto krajský soud nepochybil, pokud neaplikoval ust. §37
odst. 5 s. ř. s.
Se stěžovateli nelze souhlasit ani v tom, že jejich zástupce neměl možnost před vydáním
napadeného usnesení doplnit žalobu. Usnesení ze dne 23. 1. 2015, č. j. 65 A 9/2014 - 33, jímž byl
stěžovatelům ustanoven zástupce, bylo zástupci doručeno dne 26. 1. 2015 a ten se dne 18. 2. 2015
dostavil ke krajskému soudu k nahlédnutí do spisu (úřední záznam o nahlížení na čl. 36).
Od tohoto dne do vydání napadeného usnesení (11. 3. 2015) uplynulo více než 40 dnů, během
nichž měl zástupce stěžovatelů dostatek času na setkání se se stěžovateli, seznámení
se s případem a eventuální doplnění podané žaloby. Tuto dobu považuje Nejvyšší správní soud
za dostatečnou. Stěžovatelé neuvedli žádné skutečnosti, které by jejich zástupci v doplnění žaloby
mohly bránit, a ani ze soudního spisu nevyplývá, že by v tomto směru existovala jakákoliv
překážka. Ze žaloby je přitom jednoznačně zřejmé, že směřovala proti vyrozumění krajského
ředitelství ze dne 14. 4. 2014. Je třeba poukázat i na to, že stěžovatelé ani v kasační stížnosti
neuvedli, v jakém směru chtěli žalobu doplnit.
Stěžovatelé dále namítali, že jim ustanovený zástupce neměl možnost se seznámit
s obsahem správního spisu, protože byl připojen k soudnímu spisu vedenému u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 1 As 208/2014. Podle názoru Nejvyššího správního soudu lze
ve výjimečných případech s ohledem na požadavek rychlosti a hospodárnosti řízení akceptovat
rozhodnutí soudu i bez příslušných správních spisů, zejména v případech, kdy je žaloba
odmítnuta, přičemž soud k posouzení naplnění důvodů pro její odmítnutí správní spis
nepotřebuje. Takový postup připouští nejen judikatura (např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 Ans 9/2008 - 265), ale i odborná literatura (např. POTĚŠIL, L.;
ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014. s. 671). V projednávané věci
krajský soud rozhodl o odmítnutí žaloby z důvodu, že stěžovateli napadené vyrozumění
krajského ředitelství ze dne 14. 4. 2014 není rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. Tuto
skutečnost lze přitom posoudit z obsahu tohoto vyrozumění, které stěžovatelé k žalobě
v originálu připojili. Pokud tedy krajský soud rozhodl o odmítnutí žaloby, bez toho, aby měl
k dispozici příslušný správní spis, nejedná se o vadu řízení, pro niž by bylo nutno napadené
usnesení zrušit.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že se krajský soud v napadeném usnesení
nedopustil pochybení, která by byla důvodem pro jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud podle
ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelé úspěch v řízení neměli a krajskému ředitelství žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Stěžovatelům byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát a podle
ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Odměna ustanoveného zástupce stěžovatelů, byla stanovena za 1 úkon ve výši 3.100 Kč podle
ust. §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování advokátních služeb (písemné podání soudu
týkající se věci samé), v souladu s ust. §12 odst. 4 citované vyhlášky snížená o 20 % a násobena
počtem zastupovaných osob, celkem 4960,- Kč a náhrada hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3
citované vyhlášky ve výši 300 Kč. Protože zástupce stěžovatelů je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 1.105,- Kč. Celková výše odměny tedy
činí 6.365 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. června 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu