ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.87.2015:29
sp. zn. 7 As 87/2015 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: M. H.,
zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem ul. 28. října 117, Ostrava
- Moravská Ostrava a Přívoz, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 23. 2. 2015, č. j. 18 A 18/2014 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2015, č. j. 18 A 18/2014 - 23, byla
zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Krajského
úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 4. 3. 2014,
č. j. MSK 18827/2014, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí
Magistrátu města Ostravy (dále jen „správní orgán I. stupně) ze dne 20. 11. 2013,
č. j. SMO/416882/13/DSČ/Sad, ve věci přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. k) zákona
č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého
se dopustil tím, že dne 1. 7. 2013 v 11:50 hod. v Ostravě na ulici Na Beranovci jako řidič
motorového vozidla značky Citroën nerespektoval svislou dopravní značku B1 – zákaz vjezdu
všech motorových vozidel v obou směrech, jakož i tím, že za jízdy nebyl připoután
bezpečnostním pásem. Za uvedené jednání byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 2.000 Kč.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že správní orgány si opatřily
dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí, řádně se vypořádaly s důvody, které vedly
k rozhodnutí o uznání viny stěžovatele a jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná a zákonná. Také
správně provedly právní kvalifikaci věci, řádně odůvodnily naplnění skutkové podstaty a výši
stanovené sankce. Pokud stěžovatel poukazoval na nevěrohodnost výpovědí svědků (zasahujících
strážníků městské policie), tito podle krajského soudu neměli na věci a jejím výsledku jakýkoli
zájem. Vykonávali jen svoji služební povinnost, při níž byli vázáni tím, aby případný zásah
do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jejich činností mohla vzniknout újma, nepřekročil
míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem a nebyl zjištěn
žádný důvod, pro který by strážníci uvedené zásady překročili. Krajský soud neshledal
ve výpovědích strážníků ani rozpory, pro které by z nich nebylo možno vycházet. Dále neshledal
důvod, aby byl jako svědek vyslechnut spolujezdec stěžovatele J. B. Krajský soud poukázal
zejména na procesní strategii obrany stěžovatele, který se odmítl vyjádřit na místě
samém, oznámení o přestupku odmítl také podepsat, a návrh na výslech svědka uvedl
až v žalobě, ačkoli mohl uvedená tvrzení namítat a označený důkaz navrhovat již v tomto
oznámení o přestupku, což by byla naprosto přirozená reakce člověka, který bezpečně ví,
že se přestupku nedopustil. Krajský soud poukázal také na to, že skutkový stav byl správními
orgány zjištěn dostatečně, výpovědi strážníků byly bez rozporů jak každá zvlášť,
tak při vzájemném porovnání, a s nimi korespondovaly listinné důkazy v podobě oznámení
přestupku a plánku, který vyznačoval místo a způsob spáchání dopravního přestupku.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V prvním stížním bodě stěžovatel brojil
proti závěrům krajského soudu ve vztahu k výpovědím svědků. V dalším stížním bodě brojil
zjištěnému skutkovému stavu věci. Skutkový průběh tak, jak je popsán strážníky, postrádá
elementární motivaci stěžovatele k takovému jednání, a navíc je nelogický a nepravděpodobný.
Stěžovatel poukázal na rozpory ve svědeckých výpovědích zasahujících strážníků. Krajský soud
však tyto rozpory neshledal pro věc podstatnými. Podle stěžovatele však měl zrušit rozhodnutí
krajského úřadu pro vady řízení. V dalším stížním bodě stěžovatel dovozoval
nepřezkoumatelnost z toho, že v žalobě navrhl, aby byl vyslechnut jako svědek spolujezdec
stěžovatele J. B., který by mohl změnit pohled na dosud zjištěný skutkový stav. Krajský soud
tento důkaz neprovedl, aniž by to zdůvodnil. Stěžovatel také vyjádřil nesouhlas s hodnocením
krajského soudu, který označil návrh za nevěrohodný z důvodu jeho uplatnění až v žalobě. Je sice
pravdou, že obecně jsou věrohodnější tvrzení uplatněná v dřívější fázi řízení, avšak je nutné
reflektovat, že správní orgány jsou povinny objasnit skutkový stav také bez aktivní obhajoby
obviněného. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v ust. §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu sepsal strážník Městské policie Ostrava J. K. dne 1. 7. 2013
oznámení o přestupku, ze kterého vyplývá, že stěžovatel uvedeného dne v 11:50 hod. řídil na ulici
Na Baranovci vozidlo značky Citroën, aniž by byl za jízdy připoután bezpečnostním pásem a
zároveň nerespektoval dopravní značku B1 – zákaz vjezdu motorových vozidel. Stěžovatel se
odmítl k věci vyjádřit a odmítl podepsat oznámení o přestupku. Jako svědek je na oznámení
uveden strážník R. N. K oznámení je připojen situační plánek, který vyznačuje místo a způsob
spáchání dopravního přestupku. Součástí správního spisu je úřední záznam strážníka J. K.,
v němž se uvádí, že dne 1. 7. 2013 v 11:50 hod. při provádění dohledu se strážníkem R. N. na
bezpečnost silničního provozu na ulici Na Baranovci spatřili vozidlo zn. Citroën, jehož řidič
nerespektoval přechodné dopravní značení B1 zákaz vjezdu s dodatkovou tabulkou mimo
vozidel stavby a zároveň porušil povinnost být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním
pásem. Vozidlo zastavilo a řidič přistoupil k hlídce. Jelikož vzniklo podezření ze spáchání
přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. k) silničního zákona, byl stěžovatel vyzván k prokázání
totožnosti, k předložení dokladů a k podání vysvětlení. Stěžovatel s přestupkem nesouhlasil a
nechtěl přestupek řešit na místě. Na otázku, kam potřebuje s vozidlem jet, odpověděl „po tom
Vám nic není“. Proto strážník J. K. vypsal oznámení o přestupku, ke kterému se stěžovatel
odmítl vyjádřit a podepsat ho. Proto bylo stěžovateli sděleno, že záležitost bude oznámena
příslušnému správnímu orgánu. V podstatě shodný obsah má také úřední záznam sepsaný
strážníkem R. N. Dne 3. 9. 2013 vydal správní orgán I. stupně příkaz, jímž uznal stěžovatele
vinným ze spáchání přestupku. Proti příkazu podal stěžovatel v zákonné lhůtě odpor. Správní
orgán I. stupně nařídil ústní jednání na den 8. 11. 2013, k němuž byl předvolán stěžovatel, jeho
zmocněnec a zasahující strážníci. Stěžovatel se k ústnímu jednání nedostavil. Správní orgán I.
stupně vyslechl předvolané svědky za přítomnosti stěžovatelova zmocněnce. Strážník J. K.
vypověděl, že uvedeného dne kontrolovali dopravní značení, které bylo viditelné a správně
umístěné. Skutečnost, že řidič nebyl připoután bezpečnostním pásem, strážník viděl asi od 25 m
do okamžiku, kdy přijel ke strážníkům na vzdálenost asi 10 m. Svědek R. N. vypověděl, že
dopravní značení bylo viditelné, na červenobílém sloupku. Vozidlo řízené stěžovatelem projelo
působností dopravní značky B1, přičemž stěžovatel nebyl připoután bezpečnostním pásem. Jeho
vozidlo zastavilo na vzdálenost 5 až 10 m od strážníků. Řidič vystoupil z vozidla a přistoupil
ke strážníkům. Strážník J. K. poté řidiči oznámil, že je podezřelý z přestupku, protože projel
zákazem vjezdu a nebyl připoután bezpečnostním pásem.
Dne 20. 11. 2013 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, jímž byl stěžovatel uznán
vinným tím, že dne 1. 7. 2013 v Ostravě na ulici Na Beranovci jako řidič motorového vozidla
značky Citroën nerespektoval svislou dopravní značku B1 – zákaz vjezdu všech motorových
vozidel v obou směrech, přičemž za jízdy nebyl ani připoután. Tímto jednáním porušil ust. §4
písm. c) a §6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, a naplnil tak skutkovou podstatu
přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. k) citovaného zákona. Proti tomuto rozhodnutí podal
stěžovatel blanketní odvolání, které ani na výzvu správního orgánu I. stupně (usnesení ze dne
13. 1. 2014), nedoplnil. O odvolání rozhodl krajský úřad napadeným rozhodnutím. Krajský úřad
vyšel ze skutkových zjištění správního orgánu I. stupně. Podle jeho názoru oba strážníci stáli
dostatečně blízko na to, aby dokázali rozpoznat, zda stěžovatel byl připoután bezpečnostním
pásem. Ve vztahu k nerespektování dopravní značky B1 (zákaz vjezdu všech vozidel) krajský úřad
uvedl, že oznámení sepsané na místě je doplněno situačním nákresem místa spáchání přestupku
a umístění dopravních značek B1. Při ústním jednání oba strážníci shodně uvedli, že v době
spáchání přestupku bylo dopravní značení dobře viditelné. Podle krajského úřadu strážníci neměli
na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonávali jen svoji služební povinnost. Strážníci
vypovídali ve vzájemné shodně a rovněž shodně s úředními záznamy založenými ve spise.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval na nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto stížním důvodem.
Bylo by totiž předčasné zabývat se dalšími námitkami, bylo-li by napadené rozhodnutí krajského
soudu skutečně nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které představují součást práva
na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky
řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující
judikatura, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný
na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího
a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné
skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové
rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě
posouzena“. Nejvyšší správní soud také judikoval v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku
městského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů
či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele
v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se pak Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok
je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
Napadený rozsudek krajského soudu podle názoru Nejvyššího správního soudu není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj
rovněž patrné, z jakých důvodů má právní závěry vyslovené správním orgánem za správné
a naopak, z jakých důvodů jsou žalobní námitky nedůvodné. Odůvodnění závěrů krajského
soudu splňuje požadavky kladené na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí. V dané věci
stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost rozsudku v tom, že se krajský soud nezabýval návrhem
na provedení svědecké výpovědi. Jak vyplývá z napadeného rozsudku, krajský soud se tímto
návrhem zabýval a zdůvodnil, proč nepovažuje výslech svědka za nutný. Jednak poukázal na to,
že stěžovatel návrh na další dokazování uvedl až v žalobě, přičemž jej mohl již v písemném
vyjádření k přestupku, což by byla přirozená reakce člověka, který bezpečně ví, že se přestupku
nedopustil. Navíc se odmítl vyjádřit na místě samém v oznámení o přestupku, které také odmítl
také podepsat. Návrh, aby byl vyslechnut svědek, stěžovatel neuvedl ani v průběhu správního
řízení. Výpovědi zasahujících strážníků přitom byly bez rozporů jak každá zvlášť,
tak při vzájemném porovnání, jsou v souladu s listinnými důkazy (oznámení přestupku a plánek
místa a způsobu spáchání přestupku), i úředními záznamy obou strážníků. S tímto hodnocením
provedeným krajským soudem se plně ztotožňuje i Nejvyšší správní soud, který takové závěry
považuje za plně přezkoumatelné a srozumitelné.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami, ve kterých stěžovatel brojil proti
zjištěnému skutkovému stavu věci.
Předně je třeba uvést, že dokazování ve správním řízení je upraveno v zákoně
č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podle ust. §3 správního
řádu má správní orgán má postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými
v ust. §2 správního řádu, tedy s požadavky na zákonnost jeho postupu. Ust. §50 odst. 3
správního řádu správnímu orgánu ukládá povinnost i bez návrhu zjišťovat všechny rozhodné
okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu v řízení z moci úřední správní orgán
ukládá nějakou povinnost. Správní orgán podklady pro rozhodnutí, zejména důkazy, hodnotí
podle své úvahy, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci (§50 odst. 4 správního řádu). Procesní postup správního orgánu při dokazování
je upraven v ust. §51 a násl. správního řádu. Podle názoru zdejšího soudu správní orgány
postupovaly v souladu s citovanými ustanoveními. Dále je třeba uvést, že účastník řízení by své
námitky proti přestupkovému rozhodnutí měl uplatnit již v řízení před správním orgánem
I. stupně a nikoliv až v řízení o žalobě. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek
v obou instancích správního řízení. Jiný postup totiž může hodnocen jako účelový (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, či rozsudek ze dne
23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43).
V daném případě se jedná o přestupek podle ust. §125c odst. 1 písm. k) zákona
o silničním provozu, kterého se dopustí řidič tehdy, nerespektuje-li zákaz vjezdu motorových
vozidel a není za jízdy připoután bezpečnostním pásem (§4 písm. c) a §6 odst. 1 písm. a) zákona
o silničním provozu). Podle názoru Nejvyššího správního soudu obsah správního spisu poskytuje
dostatečný podklad pro závěr, že se stěžovatel dopustil předmětného jednání. Správní orgány
vycházely z oznámení o přestupku, ve kterém je podrobně popsáno jednání stěžovatele, z plánku
s vyznačením místa a způsobu spáchání přestupku, z úředních záznamů obou strážníků
a z výpovědí strážníků u ústního jednání. Všechny tyto důkazy jsou vnitřně souladné
a konzistentní. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že správní orgány řádně zjistily
skutkový stav tak, aby mohl být stěžovatel bez důvodných pochybností uznán vinným
ze spáchání předmětného přestupku. Za této situace je polemika stěžovatele s dílčími tvrzeními
obou strážníků irelevantní. Pro věc není podstatné, kde stěžovatel vozidlo zastavil, zda ho zastavil
dobrovolně nebo na příkaz strážníků, resp. jak se choval po spáchání předmětného přestupku,
jaká další vozidla strážníci zastavovali ap. Podle Nejvyššího správního soudu není skutkový
průběh tak, jak je popsán strážníky, nelogický nebo dokonce fantaskní. Pokud byl stěžovatel
přesvědčen o tom, že jeho chování bylo odlišné, než jak jej popisují strážníci, není zřejmé,
z jakého důvodu taková tvrzení neuvedl na místě samém, např. do oznámení o přestupku,
popř. ve vyjádření k němu, nebo v odvolacím řízení. Z obsahu správního spisu přitom nevyplývá,
že by strážníci měli na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, resp. že by na ní byli jakkoliv
zainteresováni a jejich závěry by nebylo možno použít (srov. rozsudek Nejvyššího právního
soudu ze dne 24. 6. 2014, č. j. 10 As 108/2014 - 25). V obecné rovině lze souhlasit s tím,
že obrazový záznam o jednání stěžovatele by podepřel tvrzení strážníků, ale podle konstantní
judikatury patří přestupek nepřipoutání se bezpečnostním pásem nepochybně mezi přestupky
pozorovatelné pouhým okem. Totéž platí i pro porušení zákazu vjezdu. Není běžné ani obvyklé,
že by byl tento přestupek nějak dokumentován, např. pořízením fotografií nebo videozáznamu,
proto věrohodné svědectví policistů zpravidla představuje dostatečný důkaz o jeho spáchání
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 – 27,
a ze dne 2. 5. 2012, čj. 8 As 100/2011-70). Porušení právních předpisů stěžovatelem je prokázáno
dvěma svědeckými výpověďmi strážníků, kteří byli vyslechnuti v rámci správního řízení, jakož
i listinnými důkazy, přičemž stěžovatel ve správním řízení nepředložil žádný relevantní důkaz,
který by spáchání přestupku relevantně zpochybnil.
S ohledem na výše uvedené byl podle Nejvyššího správního soudu skutkový stav zjištěn
dostatečně, aby mohl být učiněn závěr, že stěžovatel porušil citovaná ustanovení právních
předpisů. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje i s právními závěry krajského soudu. Správní
orgány i krajský soud postupovaly zcela v souladu s právní úpravou. Jednání stěžovatele podřadily
pod relevantní skutkovou podstatu přestupku, přičemž se nedopustily ani jiných porušení zákona.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel vytýkal krajskému soudu, že označil některá žalobní
tvrzení za nevěrohodná z důvodu jejich uplatnění až v žalobě. K této stížní námitce považuje
Nejvyšší správní soud na nezbytné poukázat na to, že stěžovatel podal proti prvostupňovému
rozhodnutí pouze blanketní odvolání, které ani přes výzvu správního orgánu nedoplnil. Přitom
odvolání jako řádný opravný prostředek je plně v dispozici odvolatele, který má vymezit, s jakým
okruhem otázek se má odvolací orgán vypořádat. Pokud jde o rozsah přezkumu, platí
pro odvolání v přestupkovém řízení tzv. omezený revizní princip. Při uplatnění tohoto principu
přezkoumává odvolací správní orgán ve smyslu ust. §89 správního řádu soulad napadeného
rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy v plném rozsahu, zatímco
správnost rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání a jinak
jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Je-li podáno pouze blanketní odvolání, bez uplatnění
jakýchkoli právních nebo skutkových námitek, je povinností správního orgánu přezkoumat
soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 As 56/2007 - 71, publ. pod č. 1580/2008 Sb. NSS,
a ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43). Krajský úřad i přes to, že stěžovatel nereagoval
na výzvu správního orgánu k doplnění odvolání, přezkoumal napadené prvostupňové rozhodnutí
v souladu s ust. §89 odst. 2 věta prvá správního řádu a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí bylo
vydáno v souladu s právními předpisy. Domníval-li se stěžovatel, že správní orgán I. stupně
pochybil, nic mu nebránilo v tom, aby skutková zjištění v odvolacím řízení rozporoval. Jakkoliv
pro řízení ve správním soudnictví platí principu plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat
nebo doplňovat správní řízení, protože soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako
odvolací řízení v plné apelaci. V takovém případě by byla totiž popřena koncepce správního
soudnictví založená na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí.
Základním smyslem a účelem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví
je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny,
se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily. Ke shodným
závěrům dospívá i konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky
ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, či ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43).
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez jednání
postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému úřadu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu