ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.91.2014:24
sp. zn. 7 As 91/2014 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: I. Č.,
zastoupený Mgr. Janem Špalkem, advokátem se sídlem U Radbuzy 4, Plzeň, proti žalovanému:
Vězeňská služba České republiky, generální ředitelství, se sídlem Soudní č. 1672/1a, Praha
4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. 4. 2014, č. j. 7 Ad 9/2011 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2014, č. j. 7 Ad 9/2011 – 33, zamítl
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Vězeňské služby
České republiky, generálního ředitelství (dále jen „generální ředitelství“) ze dne 15. 3. 2011,
č. j. VS 58/1/2011-50/Všeob/080, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí
ředitele odboru ekonomického ze dne 22. 10. 2010, č. j. VS 22101/1/2010-50/Všeob/743,
jímž mu byl přiznán výsluhový příspěvek ve výši 15.485 Kč měsíčně od 1. 10. 2010.
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že pro posouzení, zda lze dobu trvání základní
vojenské služby posoudit jako dobu služebního poměru příslušníka vězeňské služby, je rozhodné,
má-li tento druh služby povahu služebního poměru podle ust. §224 odst. 2 zákona
č. 361/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Přitom
je třeba vycházet z právní úpravy účinné v době konání základní vojenské služby stěžovatele,
tj. ze zákona č. 92/1949 Sb., branný zákon, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů. V ust. §20 zákona
č. 92/1949 Sb. se vymezuje vojenská služba jako činná služba, která podle odst. 2 zahrnuje
základní službu, náhradní službu, další službu, službu vojáků z povolání, službu vojáků
ve výslužbě, povolaných přechodně k činné službě, vojenská cvičení a mimořádnou službu.
Tato vojenská činná služba je však širším pojmem než služební poměr. Ve služebním poměru
totiž podle ust. §25 tohoto zákona vykonávají vojenskou službu jako své povolání pouze vojáci
z povolání. Do vymezení vojáků z povolání podle ust. §24 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb. však
stěžovatel nenáležel. Z toho je zřejmé, že základní služba nebyla stěžovatelem vykonávána
ve služebním poměru. Výkon základní vojenské služby proto nelze považovat za dobu trvání
služebního poměru ve smyslu ust. §224 odst. 2 zákona o služebním poměru. Městský soud
se proto v plném rozsahu ztotožnil s právním posouzením správních orgánů, přičemž jeho
správnost potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 19. 1. 2011,
č. j. 3 Ads 161/2010 - 73.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které uvedl, že nezákonnost spočívá
v nesprávném posouzení právní otázky započtení základní vojenské služby do služebního
poměru stěžovatele za účelem výpočtu tzv. výsluhy. Podle názoru stěžovatele je rozhodnutí
v jeho věci nezákonné s ohledem na postup generálního ředitelství v jiných podobných
případech, kdy základní vojenská služba byla započtena do doby trvání služebního poměru.
V důsledku právního názoru správních orgánů i městského soudu je jeho postavení v poměru
s ostatními příslušníky vězeňské služby, kterým byla základní služba započtena, nerovné a bylo
tak porušeno jeho právo na rovnocenný přístup při aplikaci práva. Městský soud posoudil věc
nad míru formálně, přičemž se nezabýval vlastním meritem věci. Stěžovatel nastupoval
k vězeňské službě pro výkonu základní vojenské služby. Ta ostatně byla jedním z předpokladů
pro výkon služebního poměru. Navíc stěžovatel nastupoval k vězeňské službě za předpokladu,
že do jeho výkonu bude započtena základní vojenská služba. Správní orgány i městský soud tak
posvětily postup, kdy se podmínky a předpoklady během výkonu služebního poměru podstatným
způsobem změnily právě v důsledku aplikace teze, že vojenská základní služba není služebním
poměrem v pravém slova smyslu. V zákoně o služebním poměru je stanoven princip, že do doby
praxe a do doby rozhodné se započítává základní vojenská služba, vyjma té služby, kterou
citovaný zákon přímo jmenuje a která se týkala politické činnosti během doby bývalého
politického režimu. Stěžovatel tedy vychází z logické argumentace, že pokud nebyl zařazen
v zákonem výslovně vyjmenovaném druhu vojenské služby, pak by se doba jejího trvání měla
započítat do rozhodné doby pro určení výsluhového příspěvku. Pokud by měl zákonodárce vůli
vyřadit z této rozhodné doby veškerou vojenskou činnost, pak by její jednotlivé druhy
nevyjmenovával a vyřadil by ji celou. Stěžovatel rovněž poukázal na legislativní vývoj v dané věci,
kdy dřívější právní úprava služebního poměru (zákon č. 182/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů, který se aplikoval i na Vězeňskou službu
ČR) započítání umožňovala a zákonodárce tedy v nové právní úpravě podmínky pro započtení
zpřesnil, když určité druhy výkonu vojenské služby ze započtení vyňal. V neposlední řadě
stěžovatel poukázal na to, že sama vězeňská služba započítávala v rozhodnutích o ustanovení
do funkce právě dobu základní vojenské služby. Podle stěžovatele základní vojenská služba měla
stejnou povahu jako služba ve vězeňské službě jako ozbrojeném sboru a z tohoto důvodu
by měla být započtena doba jejího výkonu do rozhodné doby v rámci služebního poměru.
Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Klíčovou právní otázkou v dané věci je, zda lze základní vojenskou službu započíst
do doby rozhodné pro výsluhové nároky příslušníka bezpečnostního sboru.
Relevantním ustanovením, které bylo v projednávaném případě aplikováno, je ust. §165
odst. 1 zákona o služebním poměru. Podle citovaného ustanovení dobou rozhodnou
pro výsluhové nároky je doba trvání služebního poměru a doby započtené ke dni účinnosti
tohoto zákona nebo při přijetí do služebního poměru podle ust. §224 citovaného zákona.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení se do doby rozhodné pro výsluhové nároky započtou doby,
po které trval služební poměr podle zvláštních právních předpisů na území České republiky,
včetně doby trvání služebních poměrů na území československého státu do 31. prosince 1992,
do nabytí účinnosti tohoto zákona, s výjimkou doby a) zařazení v neplacené záloze, s výjimkou
zařazení v této záloze z důvodu čerpání mateřské dovolené nebo rodičovské dovolené poskytnuté
příslušníkovi v rozsahu, v němž je příslušnici poskytována mateřská dovolená, a s výjimkou
zvolení do funkce v odborové organizaci, b) neschopnosti ke službě, po kterou nenáleží služební
příjem ve zvláštních případech, nebo nemocenské, a c) zproštění výkonu služby, jestliže
příslušníkovi nebyl doplacen rozdíl, o který byl jeho služební příjem zkrácen, d) výkonu vazby
a trestu odnětí svobody, s výjimkou případů, kdy měl příslušník podle zvláštního právního
předpisu nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo trestu odnětí svobody.
Právní otázkou, která je v dané věci sporná, se již Nejvyšší správní soud podrobně
zabýval v rozsudku ze dne 19. 1. 2011, č. j. 3 Ads 161/2010 - 73, v němž dospěl k závěru,
který byl vyjádřen v právní větě: „Výkon základní vojenské služby nelze považovat za dobu trvání
služebního poměru ve smyslu §224 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů.“ V odůvodnění tohoto rozsudku pak Nejvyšší správní soud uvedl: „Co se týče
charakteru základní vojenské služby, lze vycházet z právní úpravy účinné v době konání základní služby žalobce,
tj. ze zákona č. 92/1949 Sb., branný zákon, a zákona č. 76/1959 Sb. Ustanovení §20 zákona
č. 92/1949 Sb. vymezuje vojenskou činnou službu, která podle odstavce 2 zahrnuje základní službu, náhradní
službu, další službu, službu vojáků z povolání, službu vojáků ve výslužbě, povolaných přechodně k činné službě,
vojenská cvičení a mimořádnou službu. Tato vojenská činná služba je však širším pojmem než samotný služební
poměr. Ve služebním poměru totiž podle §25 vykonávají vojenskou službu jako své povolání pouze vojáci
z povolání. Podle §24 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb. vojáky z povolání jsou praporčíci, důstojníci a generálové,
kteří vykonávají vojenskou službu jako své povolání ve služebním poměru, do něhož byli přijati na vlastní žádost
po vykonání základní (náhradní) služby. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že základní služba nebyla
vykonávána ve služebním poměru. Stejné chápání základní služby obsahuje i současná právní úprava obsažená
v zákoně č. 221/1999 Sb. Ustanovení §3 tohoto zákona jako jednu z podmínek povolání do služebního
poměru uvádí výkon základní nebo náhradní vojenské služby. Výkon základní služby tudíž nelze považovat
za dobu trvání služebního poměru ve smyslu §224 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb.“
Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal důvod, aby se odchýlil od uvedeného
právního názoru a vzhledem k tomu, že rozsudek městského soudu je s ním v souladu, není
nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti.
Z argumentace obsažené v kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nerozlišuje mezi
dobou praxe, do které se doba výkonu vojenské základní služby započítává (§117 odst. 3 zákona
o služebním poměru), a d obou rozhodnou pro výsluhové nároky, do které se doba výkonu
základní vojenské služby naopak nezapočítává, když na podporu správnosti svého právního
názoru uvedl, že mu byla v minulosti v rozhodnutích o ustanovení do funkce započítána doba
výkonu základní vojenské služby.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a generálnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu