ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.116.2015:26
sp. zn. 7 Azs 116/2015 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: K. R.,
zastoupeného Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2,
proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha
3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4.
2015, č. j. 1 A 20/2015 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 1 A 20/2015 – 27,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Policie ČR,
Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „Policie ČR“) ze dne 20. 2. 2015,
č. j. CPR-4075-2/ČJ-2013-930310-V234, kterým bylo jako opožděné zamítnuto jeho odvolání
proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 24. 1. 2015, č. j. KRPA-29108-17/ČJ-2015-000022,
jímž bylo stěžovateli podle ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a doba,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území, byla stanovena na jeden rok.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelovo odvolání bylo
doručeno správnímu orgánu I. stupně dne 5. 2. 2015, tedy po uplynutí zákonné lhůty. Policie ČR
proto nepochybila, když podle ust. §92 odst. l zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), odvolání zamítla jako opožděné, aniž se zabývala meritem věci.
K námitce poukazující na zmatečnost a nejasnost poučení o místu pro podání odvolání
v rozhodnutí správního orgánu I. stupně městský soud uvedl, že text poučení je sice formulován
poněkud krkolomně, avšak komplikovanost poučení sama o sobě nezpůsobuje některou z vad
předvídanou v ust. §83 odst. 2 správního řádu, kterého se stěžovatel dovolává. Klíčové podle
názoru městského soudu je, že z poučení lze spolehlivě vyvodit, kde a v jaké lhůtě musí být
odvolání podáno a také kdo o něm bude rozhodovat. Poučení správního orgánu I. stupně nelze
vykládat ani tak, že by měl stěžovatel možnost volby, ke kterému správnímu orgánu odvolání
podá, neboť v poučení není spojka „nebo“ případně „či“, které typicky vyjadřují v českém jazyce
volbu mezi dvěma eventualitami. Podle městského soudu pečlivým přečtením poučení
při zachování dostatečné míry soustředění a pozornosti nelze učinit o dané skutečnosti mylný
závěr.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Podle stěžovatele poučení
obsažené v rozhodnutí správního orgánu I. stupně není pouze formulováno krkolomně, jak tvrdí
městský soud, ale je formulováno zavádějícím a matoucím způsobem. Stěžovatel v této
souvislosti poukázal na nesprávnou předložku v poučení a neoddělení částí poučení samostatným
odstavcem. Z poučení vyplývá, že stěžovatel mohl odvolání podat jak u správního orgánu I.
stupně, tak i u orgánu odvolacího, tedy Policie ČR. Stěžovatel poukázal dále na ust. §83 odst. 2
správního řádu, podle něhož lze v případě chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení
podat odvolání do 90 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Jelikož stěžovatelovo odvolání bylo
správnímu orgánu I. stupně doručeno před uplynutím lhůty 90 dnů, která stěžovateli svědčila
z titulu nesprávného poučení o opravném prostředku, posoudila Policie ČR odvolání jako
opožděné nesprávně a ve věci měla rozhodnout meritorně. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a odst. 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti,
přičemž neshledal vady uvedené v odst. 4 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Předně je třeba uvést, že stěžovatel podává kasační stížnost jak z důvodu podle ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tak z důvodu podle písm. e) citovaného ustanovení. Druhý stížní důvod
lze však uplatnit pouze za situace, kdy je kasační stížnost podána proti usnesení o odmítnutí
žaloby nebo zastavení řízení. Nejvyšší správní soud se tak mohl zabývat pouze stížním důvodem
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle obsahu správního spisu bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně o správním
vyhoštění stěžovateli doručeno dne 24. 1. 2015, kdy si jej osobně převzal, což stvrdil svým
podpisem. Rozhodnutí obsahovalo poučení o opravném prostředku tohoto znění: „Proti tomuto
rozhodnutí lze podle §81 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., podat u Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy,
Odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Křižíkova 12, Praha 8, odvolání k Policii
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie a to podle ustanovení §169 odst. 5 zákona
č. 326/1999 Sb., ve lhůtě 5 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Odvolání proti rozhodnutí o správním
vyhoštění má vždy odkladný účinek.“ Odvolání podané proti tomuto rozhodnutí stěžovatel doručil
dne 29. 1. 2015 Policii ČR, tj. odvolacímu orgánu a nikoliv správnímu orgánu I. stupně. Policie
ČR následující den v souladu s ust. §12 správního řádu ve spojení s ust. §86 odst. 1 správního
řádu postoupila odvolání věcně a místně příslušnému správnímu orgánu I. stupně.
Uvedené skutečnosti stěžovatel nezpochybňuje a poukazuje pouze na nesrozumitelnost
poučení o možnosti podat odvolání obsažené v rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Podle ust. §68 odst. 5 správního řádu se v poučení uvede, zda je možné proti rozhodnutí
podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá,
který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává.
Podle ust. §83 odst. 2 správního řádu v případě chybějícího, neúplného nebo
nesprávného poučení podle §68 odst. 5 lze odvolání podat do 15 dnů ode dne oznámení
opravného usnesení podle §70 věty první, bylo-li vydáno, nejpozději však do 90 dnů ode dne
oznámení rozhodnutí.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu předmětné poučení obsahuje všechny zákonné
náležitosti ve smyslu ust. §68 odst. 5 správního řádu, tj. včetně údajů o správním orgánu,
u kterého se odvolání podává, přičemž k jeho identifikaci postačilo pečlivé přečtení poučení
při zachování základní míry pozornosti. Pokud takovou pozornost stěžovatel čtení poučení
nevěnoval, následky toho musí přičíst sám sobě. Z poučení je jednoznačně zřejmé,
u kterého správního orgánu mělo být odvolání podáno. Z hlediska zákonných náležitostí tedy
nelze poučení nic vytknout. Lze si samozřejmě představit stylisticky vhodnější větnou skladbu
poučení o možnosti podat odvolání, ale v daném případě formulace odvolání nemohla
způsobit nezákonnost rozhodnutí o odvolání. Namítal-li stěžovatel, že mu formulace poučení
ponechala možnost volby, zda podá odvolání u správního orgánu I. stupně nebo u Policie ČR,
Nejvyšší správní soud odkazuje na argumentaci městského soudu, který správně poukázal na to,
že poučení neobsahuje spojku vyjadřující volbu mezi dvěma eventualitami, a proto stěžovatel
neměl ke své úvaze prostor. Ke stěžovatelovu tvrzení nesprávného použití předložky „u“ místo
„k“ je nutno poukázat na to, že správní řád ukládá správnímu orgánu v poučení uvést „u kterého
správního orgánu“ se má odvolání podat. I výhradu týkající se závěrečné části poučení počínaje
slovy „a to podle ustanovení…“, která podle stěžovatele měla být formulována jako další věta a jako
taková oddělena odstavcem, považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodnou. Zákon neukládá
správnímu orgánu, aby tuto větu oddělil, resp. vložil do samostatného odstavce. Ani závěrečná
část poučení přitom na jeho srozumitelnosti nic nemění. Poukazoval-li stěžovatel na to,
že je cizinec, je třeba uvést, že v průběhu správního řízení nepožadoval tlumočníka do českého
jazyka, protože jak sdělil správnímu orgánu, česky rozumí slovem i písmem (viz protokol ze dne
22. 1. 2015). V českém jazyce ostatně činil všechna podání.
S ohledem na výše uvedené nelze akceptovat stěžovatelovo tvrzení, že poučení
o možnosti podat odvolání bylo neúplné, chybějící nebo nesprávné ve smyslu ust. §83 odst. 2
správního řádu, a že by tedy stěžovatel mohl podat odvolání ve lhůtě 90 dnů ode dne oznámení
rozhodnutí. Poučení splňovalo všechny zákonné náležitosti, a proto nebylo možno aplikovat
prodlouženou odvolací lhůtu ve smyslu ust. §83 odst. 2 správního řádu. V této souvislosti lze
poukázat i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 20. 12. 2012,
č. j. 3 As 85/2012 - 18, ve kterém bylo k obdobné stížní námitce poukazující na vadnost
obdobného poučení o opravném prostředku uvedeno, že „[p]oučení o možnosti podat odvolání bylo
součástí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně doručeného stěžovateli, obsahovalo všechny náležitosti podle
§68 odst. 5 správního řádu a nebylo ani v ničem nesprávné. Důvodem k prodloužení odvolací lhůty podle §83
odst. 2 správního řádu přitom mohou být jen objektivní vady podaného poučení, nikoliv skutečnost, že si stěžovatel
jeden z bodů poučení o své újmě chybně vyložil a subjektivně ho považuje za zavádějící.“
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání
v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Policii ČR žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu