ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.133.2015:33
sp. zn. 7 Azs 133/2015 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: O. V.,
zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. 4. 2015, č. j. 10 A 13/2015 – 34,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015, č. j. 10 A 13/2015 – 34,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 10 A 13/2015 – 34, zamítl
žalobu, jíž se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení rozhodnutí Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „policie“), ze dne 8. 1. 2015,
č. j. CPR-20995-2/ČJ-2014-930310-V243, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno
usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru
cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 11. 11. 2014,
č. j. KRPA-101657-103/ČJ-2012-000022, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti stěžovatelky
o stanovení nové lhůty k vycestování. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že se zaměřil
na přezkoumání toho, zda nastaly v projednávaném případě vážné důvody pro vydání nového
rozhodnutí ve smyslu dodatečného stanovení nebo změny lhůty pro splnění povinnosti podle
ust. 101 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti
konstatoval, že rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci dne 12. 5. 2014 se lhůtou
ke splnění 30 dnů. Dne 22. 5. 2014 byla podána žaloba, a jelikož po dobu řízení před správním
soudem lhůty neběží, z lhůty k vycestování uplynulo 10 dnů. Řízení před správními soudy bylo
pravomocně ukončeno dne 10. 10. 2014, a proto k tomuto dni zbývalo ze lhůty 20 dnů.
Výjezdním příkazem vydaným dne 3. 11. 2014, jímž bylo stěžovatelce uloženo opustit území
do dne 8. 11. 2014, byla tedy i lhůta pro vycestování stanovená rozhodnutím o správním
vyhoštění fakticky prodloužena o dalších 8 dnů nad původních 30 dnů. Městský soud proto
neshledal závažný důvod, proč by měla být lhůta k vycestování novým rozhodnutím
prodlužována nebo stanovena znovu. Stejně tak ani další stěžovatelkou uváděné důvody
neshledal vážnými. Skutečnost, že soudní řízení nemusí být úspěšné, byla stěžovatelce známá,
a nešlo o nijak překvapivou situaci, se kterou by nemohla počítat nebo se na ni připravit.
Od doby právní moci (10. 10. 2014) rozhodnutí Nejvyššího správního soudu do 8. 11. 2014 měla
stěžovatelka 28 dnů, což považoval městský soud za dostatečnou dobu pro zajištění dopravy
na Ukrajinu a vyřízení záležitostí spojených s odjezdem. Vzhledem k uvedenému se městský soud
neztotožnil s námitkami uplatněnými v žalobě a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo
vydáno v souladu se zákonem.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které namítala, že městský soud nesprávně
vyložil podmínky pro vydání nového rozhodnutí. Podle městského soudu lhůta ke splnění
povinnosti neuplynula, protože v průběhu soudního řízení lhůty neběží. Tudíž ze lhůty uplynulo
pouze 10 dnů a po skončení řízení o žalobě zbývalo stěžovatelce 20 dnů. Pokud jí tedy byl
dne 3. 11. 2014 udělen výjezdní příkaz, byla lhůta k opuštění území ještě prodloužena. S těmito
závěry městského soudu nelze podle stěžovatelky v žádném případě souhlasit, a to zejména
s ohledem na nesprávný výklad právních předpisů. Klíčovou otázkou je, jaké lhůty v průběhu
soudního řízení neběží. Je zcela evidentní, že ust. §41 s. ř. s. se na běh lhůty ke splnění
povinnosti k opuštění území nevztahuje. Právní názor městského soudu je tedy založen na zcela
nesprávném výkladu právního předpisu. Městský soud tedy pochybil, pokud jde o vymezení běhu
lhůty ke splnění povinnosti, a v důsledku toho dospěl k nesprávnému závěru o nutnosti stanovit
nově lhůtu k opuštění území. Tato skutečnost přitom byla zcela klíčová, kdy právě uplynutí lhůty
v průběhu řízení o přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění bylo důvodem stěžovatelčiny
žádosti o stanovení nové lhůty k vycestování. Poukázal-li městský soud rovněž na přiznání
odkladného účinku jak žalobě, tak kasační stížnosti, nerespektuje tak skutečnost, že lhůta
ke splnění povinnosti plyne již od právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění a s ohledem na
fakt, že se tato lhůta nestaví, nemá na její běh odkladný účinek žádný význam. Navíc městský
soud v napadeném rozsudku konstatoval, že po skončení řízení před správními soudy zbývalo
ze lhůty ke splnění povinnosti ještě 20 dnů, což by i při přijetí jeho argumentace, kterou považuje
stěžovatelka za zcela nesprávnou, byl nesprávný výpočet, neboť vůbec nezohledňuje prodlevu
mezi doručením rozsudku městského soudu a podáním kasační stížnosti. Pokud se týká důvodů
pro stanovení nové lhůty k vycestování, odkázala stěžovatelka na svou argumentaci obsaženou
v žalobě, která nebyla s ohledem na výše uvedené městským soudem řádně vypořádána, zejména
pokud jde o nedostatečnou přezkumnou činnost správních orgánů a důvody, které jí bránily
ve vycestování. Zásadní pochybení ve věci tak stěžovatelka spatřuje v tom, že městský soud
porušil své přezkumné povinnosti, když zcela nedostatečně zdůvodnil napadený rozsudek, jelikož
vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností, nedostatečně vypořádal námitky uplatněné
v žalobě a nezabýval se náležitě ani skutečným stavem věci, pročež tento postup jednoznačně
mohl mít a měl vliv na zákonnost rozhodnutí soudu ve věci. Z uvedených důvodů stěžovatelka
navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Závěr městského soudu o nedůvodnosti žaloby vychází z názoru, že v průběhu soudního
řízení lhůta pro vycestování z území České republiky stanovená rozhodnutím o správním
vyhoštění ze dne 26. 11. 2013, č. j. KRPA-101657-90/ČJ-2012-000022, podle s. ř. s. neběžela
a že tedy v okamžiku, kdy bylo řízení před správními soudy pravomocně ukončeno
(10. 10. 2014), zbývalo z této lhůty ještě 20 dnů.
Podle ust. §41 s. ř. s. stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo
disciplinárních nebo jiných správních deliktů (dále jen "správní delikt") lhůty pro zánik
odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle
tohoto zákona neběží. To platí obdobně o lhůtách pro zánik práva ve věcech daní, cel, poplatků,
odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně, které jsou příjmem
státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo rezervních fondů organizačních složek státu,
rozpočtů územních samosprávných celků, nebo státních fondů nebo Národního fondu,
a o promlčecích dobách ve věci náhrady škody nebo nemajetkové újmy způsobené při výkonu
veřejné moci podle zvláštního zákona.
Citované ustanovení obsahuje taxativní výčet lhůt, na které se vztahuje, přičemž lhůta
pro vycestování z území podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mezi nimi
uvedena není. Proto nelze citované ustanovení v případě stěžovatelky aplikovat. Lhůta 30 dnů
pro vycestování z území začala běžet okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o správním
vyhoštění, tj. dne 12. 5. 2014 a marně uplynula dne 11. 6. 2014. Městský soud tedy pochybil,
pokud běh lhůty k vycestování z území posuzoval podle ust. §41 s. ř. s. a jeho závěr,
že po pravomocném skončení řízení před správními soudy z ní zbývalo ještě 20 dnů, je proto
nesprávný. Skutečnost, že je jedná o jediný důvod, pro který městský soud žalobu zamítl jako
nedůvodnou, má za následek nezákonnost napadeného rozsudku.
Stěžovatelka v této souvislosti namítala i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku,
kterou spatřovala v jeho velmi strohém a nepřesvědčivém odůvodnění, když městský soud
nedostatečně vypořádal námitky uplatněné v žalobě a nezabýval se náležitě ani skutečným stavem
věci. Podle názoru Nejvyššího správního soudu jde o námitky, které jsou v daném případě pouze
podpůrnou argumentací ke stěžejní stížní námitce nesprávného posouzení právní otázky
městským soudem, kterou vyhodnotil jako důvodnou.
Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
podle ust. §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl
v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu