ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.163.2015:36
sp. zn. 7 Azs 163/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: A. A. H.,
zastoupen JUDr. Annou Doležalovou, advokátkou se sídlem Veleslavínova 55/12, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015,
č. j. 4 Az 10/2014 - 110,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, č. j. 4 Az 10/2014 - 110,
se z r u š u j e, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce A. A. H. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze e dne
6. 5. 2015, č. j. 4 Az 10/2014 – 110, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 6. 5. 2015, č. j. 4 Az 10/2014 - 110, zamítl žalobu podanou žalobcem proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 27. 3. 2014,
č. j. OAM-54/ZA-ZA14-K03-2013, kterým tomuto žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana
podle ust. §12, ust. §13, ust. §14, ust. §14a a ust. §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a že se zástupkyni žalobce JUDr. Anně Doležalové, advokátce, přiznává odměna
ve výši 10.200 Kč, jež bude uhrazena z účtu Městského soudu v Praze.
Městský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že žalobce ve své první námitce vyslovil
nesouhlas s posouzením obav z pronásledování ze strany hnutí Hizballáh, a s nevyhodnocením
jeho žádosti správním orgánem jako důvodu pro udělení mezinárodní ochrany podle ust. §12
písm. b) zákona o azylu.
Žalobce podle svého tvrzení v průběhu správního řízení neustále namítal, že jako
palestinský uprchlík žijící v Libanonu, byl opakovaně kontaktován a přesvědčován teroristickou
organizací Hizballáh, aby se přidal k tomuto hnutí a sdílel s ním především ideologii boje proti
státu Izrael. Byl také dvakrát zadržen, jednou dokonce na dva týdny a v roce 2001 byl
kontaktován příslušníkem výše uvedeného hnutí s přezdívkou A. T., který po něm chtěl, aby
vstoupil do organizace Hizballáh a účastnil se vojenských cvičení. Když to odmítl, A. T. vystřelil
pro výstrahu do vzduchu, aby ho zastrašil a na to byl odveden do pozemních chodeb, kde byl
mučen.
Správní orgán považoval žalobcovu obavu z pomsty členů hnutí Hizballáh
za nepodloženou a zveličenou. Je tomu tak proto, že historické vztahy mezi příslušníky
sunitského islámu a šíitského hnutí jsou tak dlouhodobě nevraživé, že je vyloučena možnost,
aby příslušník jedné skupiny byl požádán o spolupráci, navíc předpokládající účast na ozbrojeném
boji proti svým původním souvěrcům. Pokud by ale přece jen byla připuštěna možnost,
že se členové hnutí Hizballáh snažili žalobce skutečně přesvědčit, aby se stal jejich členem, nelze
toto jednání považovat za pronásledování, ale za snahu soukromých osob (hnutí) získat dalšího
člena legálními prostředky. Ani míru, opakovanost a způsob přesvědčování, tj. náhodné výzvy
k dostavení, slovní pozvání do sídla hnutí Hizballáh čtyřikrát až šestkrát do dobu více než
jednoho roku, absence násilného jednání vůči žalobci, navíc za vyjadřování jeho souhlasu nelze
ještě hodnotit jako pronásledování. I příručka Ministerstva vnitra Velké Britanie z dubna roku
2002 ostatně uvádí, že se nevyskytly žádné zprávy o tom, že by hnutí Hizballáh někoho
pronásledovalo nebo mu vyhrožovalo z toho důvodu, že veřejně nesouhlasí s postoji tohoto
hnutí. Případný návrat žalobce do Libanonu proto nebude mít ze strany hnutí Hizballáh naprosto
žádné negativní důsledky. Správní orgán také považuje za velmi málo pravděpodobné, že by
členové hnutí Hizballáh násilím rekrutovali lidi, kteří již v minulosti jejich členství odmítli,
a za téměř vyloučené, aby takovým osobám vydávali dokonce zbraně. Z uvedené příručky je také
zřejmé, že palestinským uprchlíkům bylo vždy umožněno cestovat a zdržovat se mimo uprchlický
tábor, čehož Palestinci hojně využívali. Tato situace proto dává i žalobci možnost vyhnout
se případnému zájmu hnutí Hizballáh. Vzhledem k tomu, že žalobce opustil Libanon legálním
způsobem, není ani důvod obávat se zájmu libanonské tajné služby za situace, kdy do této země
proudí desítky tisíc uprchlíků ze Sýrie.
Městský soud dospěl k závěru, že se žalovaný správní orgán důkladně zabýval
žalobcovými tvrzeními.
Tento správní orgán se velmi podrobně zabýval situací v Libanonu, kde žalobce jako
palestinský uprchlík před svým odchodem pobýval, zejména skutečnostmi, které se týkaly hnutí
Hizballáh. Provedl také vyhodnocení žalobcova tvrzení o strachu před tímto hnutím
a opodstatněně dovodil, že jeho strach není důvodný. Byl-li žalobce osloven členy hnutí
Hizballáh během roku čtyřikrát nebo šestkrát, nejedná se ještě o pronásledování. Ostatně sám
žalobce projevoval vůči osobám z hnutí Hizballáh i souhlasné stanovisko, takže nemohlo jít ani
o nátlak. Sám se také zmínil o tom, že jeho pobyt, kdy byl zadržen hnutím Hizballáh na dobu
asi dvou týdnů, byl míněn jen tak pro zábavu. Pokud pak žalobce v doplňku své žaloby
i v předložených informacích z internetových medií z poslední doby dokládal, že hnutí Hizballáh
nabírá nové členy a bojovníky do války proti Islámskému státu i mezi vyznavači jiných
náboženství než islámu, jedná se o současnou situaci, která je dána dalším politickým vývojem
v arabských zemích. Tyto nové skutečnosti však nijak nevykreslují situaci žalobce před odchodem
z Libanonu v roce 2002, kdy s ním bylo jednáno o případném vstupu do hnutí Hizballáh.
Žalobce ve své žalobě vyslovil nesouhlas s posouzením situace palestinských uprchlíků
v Libanonu správním orgánem, kterou považuje za pronásledování ve smyslu ust. §12 písm. b)
zákona o azylu nebo za důvody pro udělení humanitárního azylu podle ust. §14 téhož zákona.
Žalovaný správní orgán ve svém rozhodnutí posoudil nejen situaci žalobce jako
palestinského uprchlíka, ale i situaci palestinských uprchlíků v Libanonu obecně. Situace
palestinských uprchlíků v Libanonu sice není dobrá, ale není ji možno charakterizovat tak,
že uprchlík nemá na nic nárok. Sám žalobce potvrdil, že navštěvoval základní školu, vystudoval
střední školu a pracoval jako pomocný kuchař. V době odchodu žalobce byl Libanon relativně
jednou z nejdemokratičtějších zemí Blízkého východu, kde Palestinci nebyli vystavení politické
perzekuci. Není možno souhlasit ani s tvrzením žalobce o absenci zdravotních a sociálních
služeb. Podle zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA z dubna 2013 se o tyto služby stará
agentura UNRWA, která je oprávněna poskytovat zdravotní, sociální a vzdělávací servis
registrovaným Palestincům. Žalobce sice namítl, že ve své vlasti nemá kam jít, nelze ovšem
pominout to, že je zletilý, právně způsobilý a v České republice také žije samostatně. Navíc má
v Libanonu členy své rodiny a příbuzné, u nichž může vyhledat v případě potřeby pomoc.
Žalobce ve své žalobě poukazoval na zhoršenou situaci uprchlíků v Libanonu,
to i v uprchlických táborech, kam přicházejí i další uprchlíci ze Sýrie, což v ede ke zhoršení
životních podmínek těchto osob.
Žalobce ale podle městského soudu nedoložil v uvedeném směru žádné skutečnosti,
které by bylo možno hodnotit jako důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle ust. §12
písm. b) zákona o azylu. V žádném případě nemůže jít o pronásledování ve smyslu zákona
o azylu, neboť žalobce jako palestinský uprchlík žil v Libanonu, kde mu bylo zajištěno vzdělání
i zaměstnání, a pokud jde o zdravotní a sociální služby, ty byly poskytovány agenturou UNRWA.
Zhoršená situace uprchlíků v Libanonu není důvodem ke zrušení napadeného správního
rozhodnutí. Žalovaný správní orgán posuzoval jednak žalobcovy problémy k roku 2001 a navíc je
zřejmé, že v Libanonu nebyl nikdy pronásledován z azylově relevantních důvodů. Je tomu tak
proto, že zhoršená situace uprchlíků z důvodu jejich zvýšené koncentrace v Libanonu není
azylovým důvodem (zhoršené životní podmínky nebo špatná ekonomická situace obyvatel v zemi
původu nejsou důvodem pro udělení azylu).
Žalovaný správní orgán se také podrobně zabýval otázkou možného udělení
humanitárního azylu žalobci podle ust. §14 zákona o azylu, podle něhož, nebude-li zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního
důvodu. V této souvislosti se zabýval rodinou žalobce a jeho sociální a ekonomickou situací.
Vzhledem k tomu, že žalobce poukázal na své problémy se srdcem, hodnotil i jeho zdravotní
stav. Žalobce však žádnou lékařskou zprávu nedoložil. Skutečnost, že žalobce žije s přítelkyní
v České republice a pomáhá jí s výchovou dítěte, není ovšem důvodem hodným zvláštního
zřetele pro udělení mezinárodní ochrany ve formě humanitárního azylu.
Městský soud musí především konstatovat, že na udělení humanitárního azylu není právní
nárok. Vzhledem k tomu, že žalovaný správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení,
nepochybil, dospěl-li k závěru, že u žalobce není dán důvod k udělení humanitárního azylu.
Žalobcova poslední námitka se vztahovala k posouzení jeho žádosti ve smyslu ust. §14a
zákona o azylu. V této námitce žalobce poukazoval na to, že mu hrozí v případě návratu
do Libanonu skutečné nebezpečí vážné újmy. Je tomu tak proto, že situace v této zemi, kde
dochází k bombovým útokům a hrozí obnovení civilních nepokojů, je nestabilní a napjatá.
Žalovaný správní orgán při posuzování této otázky vycházel ze zpráv Ministerstva
zahraničních věcí USA a Ministerstva vnitra Velké Britanie a dospěl k závěru, že i když podmínky
palestinských uprchlíků nejsou dobré a jsou spojeny s určitým omezením především
v ekonomické oblasti, nelze je v žádném případě považovat za nelidské a ponižující. Naopak,
od odchodu žalobce došlo k několika výrazným zlepšením v postavení Palestinců žijících
v uprchlických táborech. Ani za situace, kdy do Libanonu prchají desetitisíce Syřanů před válkou
v Sýrii, nelze konstatovat, že v Libanonu probíhá ozbrojený konflikt s důsledky uvedenými
v ust. §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
Městský soud je toho názoru, že za situace, když nedošlo ke zhoršení poměrů
v Libanonu, jak uvádí žalobce, ani k civilním nepokojům a přesunu válečného konfliktu
ze sousední Sýrie, neexistují skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení doplňkové ochrany
podle ust. §14 a zákona o azylu.
Žalobce v průběhu soudního řízení také poukazoval na to, že v jeho případě byly státní
orgány Libanonu obeznámeny s tím, že požádal o udělení mezinárodní ochrany v České
republice.
Městský soud má za to, že toto žalobcovo tvrzení není ničím podloženo. Je tomu tak
proto, že zástupce žalovaného správního orgánu poukázal na to, že žalovaný v žádném případě
informace o žadatelích nikomu neposkytuje, a že by žalobci v případě návratu do Libanonu mělo
hrozit nebezpečí ze strany úřadů tohoto státu. Žalobce nebyl v Libanonu nikdy trestné stíhán
a neměl ani žádné potíže se státními orgány. Neměl také žádné aktivity, které by vyvolávaly zájem
libanonských úřadů. Žalobce ostatně opustil Libanon na základě platného pasu. Ani rodina, s níž
je v telefonickém kontaktu, mu nesdělila žádné informace ohledně zatykače na jeho osobu.
Žalobce má sice v Libanonu postavení cizince, kterému však bylo umožněno cestování nejen
v této zemi, ale i v zahraničí.
Městský soud přiznal ustanovené zástupkyni žalobce odměnu za tři úkony právní služby
po 3.100 Kč za jeden, a to za doplnění žaloby a za účast na dvou jednáních. Současně také přiznal
zástupkyni žalobce náhradu hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč za jeden úkon.
Ze všech uvedených důvodů proto městský soud žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, kterou opřel o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona o azylu.
Stěžovatel především namítá, že městský soud v odůvodnění svého rozsudku opakuje
argumentaci žalovaného správního orgánu, aniž by se blíže zabýval obsahem jeho žalobních
výhrad a důkazy, které jím byly v průběhu soudního řízení předloženy.
Ve vztahu k argumentaci o neudělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu správní orgán
především tvrdí, že hnutí Hizballáh nerekrutuje sunity, neboť se jedná o šiítskou organizaci,
a nevraživost mezi oběma směry proto vylučuje, aby příslušník jedné skupiny byl požádán
o spolupráci druhou skupinou, což zároveň vylučuje, aby byl poslán bojovat do Sýrie. Dalším
zásadním argumentem správního orgánu je tvrzení o tom, že hnutí Hizballáh nikoho nerekrutuje
násilím, neboť existují zprávy o tom, že by vláda musela pomáhat běžným občanům před hnutím
Hizballáh.
Stěžovatel tato tvrzení sice vyvrátil předložením relevantních informací ze země původu,
ale městský soud se v uvedeném směru nevypořádal s jeho žalobní argumentací, když pouze
uvedl, že předložené důkazy jen mapují současnou situaci, která je dána politickým vývojem
v dalších zemích. Očekávajíc tento argument správního soudu, předložil jako důkaz článek
z deníku Telegraph, popisující rekrutování nových členů Hizballáhu již v roce 2007,
který potvrzuje, že k přijímání sunitů do této organizace docházelo již v dřívější době. To, zda
se jedná o bojovníky či formální členy hnutí Hizballáh není podstatné. Je tomu tak proto,
že smyslem předložených důkazů bylo prokázat, že hnutí Hizballáh pracuje i s ostatními
náboženskými skupinami, což se podařilo.
Stěžovatel má za to, že se městský soud dopustil i nesprávného posouzení právní otázky
při výkladu pojmu pronásledování ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu.
Je tomu tak proto, že byl organizací Hizballáh obtěžován celý rok, dvakrát byl dokonce
zadržen (jednou přibližně na dva týdny) a v průběhu zadržení byl i mučen. Podle ust. §2 odst. 8
zákona o azylu se za pronásledování považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo
trpěna původci pronásledování. Opakované zadržení organizací, která je vládami USA, Nizozemí,
Francie, Velké Britanie, Kanady a Evropské unie považována za teroristickou organizaci je jistě
opatřením působícím psychický nátlak a tedy i pronásledováním ve shora uvedeném smyslu. Také
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 uvádí ve svém čl. 9
odst. 2, že za pronásledování podle odst. 1 se může mimo jiné považovat užití fyzického nebo
psychického násilí, včetně sexuálního násilí. Nelze se také ztotožnit s argumentací městského
soudu, že vůči organizaci Hizballáh projevoval souhlasné stanovisko a z těchto důvodů proto
nejde ani o nátlak. Souhlasné stanovisko zcela pochopitelně projevil jen ze strachu o svůj život
a právě pod nátlakem ze strany hnutí Hizballáh. Zadržení tímto hnutím na dobu asi dvou týdnů
nebylo míněno zadržení jen tak pro zábavu, jak se snažil argumentovat městský soud. Právě toto
jednání mu působilo vážné trauma. Ostatně, známy jsou právě případy nátlaku této organizace
na osoby, které se snažila rekrutovat (srov. informace Immigration and Refugee Board of Canada
ze dne 20. 10. 2013). Je také nutno polemizovat se soudem zmíněnou možností vnitřního
přesídlení v případě obav z hnutí Hizballáh. Osoby, které se z obav před jednáním organizace
Hizballáh, přestěhují na jiné místo v rámci Libanonu, a jde o cizince, byť registrované uprchlíky,
riskují negativní zájem tajných služeb Libanonu, zadržení či mučení.
Stěžovatel také považuje za zcela nedostatečnou argumentaci městského soudu k situaci
palestinských uprchlíků v Libanonu jako důvodu možného udělení azylu dle ust. §12 písm. b),
humanitárního azylu podle ust. §14 a doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu.
Ačkoliv situaci palestinských uprchlíků věnoval převážnou část své obsáhlé žalobní
argumentace, městský soud ve svém rozsudku pouze zopakoval argumentaci správního orgánu
a zdůraznil, že stěžovatel jako palestinský uprchlík žil od dětství v Libanonu, kde mu bylo
zajištěno vzdělání a zaměstnání, a zdravotní a sociální služby mu byly poskytovány agenturou
UNRWA. Nemá proto v úmyslu vyvracet uvedená tvrzení městského soudu, neboť tak obsáhle
učinil v žalobě, kde citoval informace organizace UNRWA, které jsou zcela v rozporu s tvrzením
správního orgánu i městského soudu (viz strana 4 – 7 žaloby, zpráva deníku Al-Monitor,
Palestinian-Syrian refugees face hardship in Lebanon, o situaci palestinských uprchlíků, ze dne
7. 11. 2014). S těmito důkazy se však městský soud vůbec nevypořádal a není zřejmé ani to,
proč nepovažuje zhoršenou situaci v Libanonu v důsledku masivního přílivu uprchlíků ze Sýrie
za důvod pro zrušení rozhodnutí správního orgánu. Přitom z informací vyplývá, že Ministerstvo
zahraničních věcí doporučuje vyhnout se návštěvám palestinských uprchlických táborů
a upozorňuje na hrozbu teroristických útoků a rizik související zejména s konfliktem v Sýrii.
Proto také považuje za nepřijatelné, aby jej český stát navrátil do palestinského uprchlického
tábora, kam svým vlastním občanům nedoporučuje, byť jen vstoupit.
Stěžovatel nemůže souhlasit ani s tvrzením městského soudu, že není ničím podloženo,
že by v jeho případě byly státní orgány Libanonu obeznámeny s tím, že požádal o udělení
mezinárodní ochrany.
Je tomu tak proto, že Ředitelství služby cizinecké policie v souvislosti s realizací trestu
vyhoštění požádalo zastupitelský úřad Libanonu, aby mu vystavilo cestovní doklady.
Dne 30. 1. 2015 ho navštívili zástupci libanonské ambasády, kteří mu odebrali otisky prstů. Tyto
osoby byly zároveň velmi dobře informovány o důvodech jeho žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. V této souvislosti proto podal dne 10. 4. 2015 k Ministerstvu vnitra žádost o prošetření
věci a téhož dne podal i stížnost proti nesprávnému úřednímu postupu k Ředitelství služby
cizinecké policie. Tato podání zatím zůstala bez odpovědi. Je tedy zřejmé, že s ohledem na obsah
návštěvy zástupců libanonské ambasády byla někým porušena mlčenlivost ve vztahu k ust. §19
odst. 1 věty třetí zákona o azylu. Nejvyšší správní soud však ve svém rozsudku ze dne 28. 8. 2014,
č.j. 3 Azs 75/2014 – 27, zaujal k uvedené otázce zcela jasné stanovisko. Městský soud byl proto
povinen vzít tuto skutečnost v úvahu při svém rozhodování, což ovšem neučinil.
Z výše uvedených důvodů je tak napadený rozsudek městského soudu podle stěžovatele
nezákonný z několika pohledů. Kromě nesprávného posouzení právní otázky a již ze strany
správního orgánu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, nelze toto rozhodnutí
považovat ani za přezkoumatelné proto, že se městský soud vůbec nevypořádal s obsahem
žalobních námitek týkajících se především situace palestinských uprchlíků. Rozsudek městského
soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, odmítl jeho
argumentaci jako nesprávnou, aniž by se jí podrobně zabýval, či uvedl, že je mylná. Stejně tak
se dostatečně nevypořádal s předloženými důkazy u jednání, které byly přeloženy do českého
jazyka. V tomto směru stačí odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu
(č. j. 9 Azs 15/2008 – 108, č. j. 6 Azs 26/2009 – 100 a č. j. 2 Azs 26/2009 – 123), podle níž
správní soud sice není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, ovšem je
vždy povinen odůvodnit, z jakých důvodů navrhované důkazy neprovedl. Opomine-li se správní
soud v odůvodnění svého rozhodnutí k navrženým důkazům vyjádřit, byť by se jednalo
o důkazy, které nemohou zvrátit právní názor správního soudu na věc samu, je takové
rozhodnutí téměř vždy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Ustanovená zástupkyně stěžovatele posléze nemůže souhlasit s napadeným rozsudkem
městského soudu v části týkající se vyčíslení její odměny. Přestože správnímu soudu doložila
vyčíslení nákladů za zastupování v celkové výši 23.800 Kč (vyčíslení ze dne 5. 5. 2015), městský
soud jí přiznal odměnu jen za tři úkony právní služby (doplnění žaloby a dvě účasti při ústním
jednání). Vzhledem k tomu, že jí nebyla přiznána odměna za převzetí zastoupení včetně první
porady s klientem, za písemné podání soudu ve věci (replika k vyjádření žalovaného) a za dvojí
schůzku s klientem ve věznici na jeho přání, při nichž byla probírána příprava na ústní jednání
a konzultace dalšího postupu, byla jako zástupkyně stěžovatele zkrácena na odměně v celkové
výši 13.600 Kč. Městský soud navíc nepřiznání odměny ani neodůvodnil.
Stěžovatel ze shora uvedených důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek městského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované Ministerstvo vnitra v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřelo
opodstatněnost mimořádného opravného prostředku stěžovatele, neboť se domnívá, že jak
rozhodnutí správního orgánu ve věci mezinárodní ochrany ve všech částech výroku, tak
i rozsudek městského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení
mezinárodní ochrany stěžovatele byly obavy z pomsty členů Hizballáh a ze zadržení libanonskou
tajnou službou a špatné životní podmínky Palestinců žijících v Libanonu.
Žalovaný považuje obavy stěžovatele z pomsty členů Hizballáh za nepodložené
a zveličené, a za téměř vyloučené považuje, aby byl stěžovatel jako příslušník sunitského směru
islámu kontaktován a přesvědčován k přidání se ke hnutí Hizballáh, tj. striktně šíitskému hnutí.
I pokud by se členové hnutí Hizballáh snažili stěžovatele přesvědčit, aby se stal jejich členem,
nelze toto jednání považovat za pronásledování (šlo by jen o snahu soukromých osob – hnutí -
získat dalšího člena legálními prostředky). Pronásledování nesvědčí ani míra, opakovanost
a způsob přesvědčování (náhodné výzvy k dostavení se, slovní pozvání do sídla organizace 4 - 6 x
za dobu více jak jednoho roku, to vše za souhlasu stěžovatele, absence násilného jednání vůči
stěžovateli). Totéž vyplývá i z příručky Ministerstva vnitra Velké Británie (nevyskytly se zprávy,
že by hnutí Hizballáh někoho pronásledovalo nebo mu vyhrožovalo z toho důvodu, že ten
nesouhlasí s postoji tohoto hnutí, hnutí Hizballáh nezískává příznivce násilím, nejsou známy
případy, že by musela vláda poskytnout ochranu občanům kvůli tomu, že by se občané obávali
tohoto hnutí). Návrat stěžovatele do Libanonu by pro stěžovatele neměl naprosto žádné
negativní důsledky (stěžovatel se nestal členem organizace Hizballáh ani po ročním
přesvědčování a nebyl tímto hnutím nijak postihován, to samé platí i o jeho příbuzných,
kteří nadále žijí v Libanonu). Ostatně stěžovatel z Libanonu odešel bez jakýchkoliv problémů
a neměl žádné problémy s libanonskými úřady. Byl jen registrovaným palestinským uprchlíkem,
což předpokládá, že byl úřady řádně evidován. Jinak neměl žádné aktivity, které by na jeho osobu
mohly a měly upozornit libanonské bezpečnostní složky.
Jelikož stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany až cca po 9 letech života
na území České republiky, a to v okamžiku, kdy mu bylo vydáno rozhodnutí o nutnosti
vycestovat z České republiky, které v minulosti nerespektoval, svědčí načasované podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany spíše účelové snaze stěžovatele legalizovat si svůj pobyt v České
republice. Ministerstvo vnitra proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
stěžovatele zamítl pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy přijatelná (§104a odst. 1 s. ř. s.). Vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší
správní soud podrobně věnoval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS., kde dospěl k závěru, že o přijatelnou kasační stížnost
se může jednat mimo jiné tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační
stížnosti. O zásadní právní pochybení se přitom v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b)
krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
A tak tomu je i v souzené věci, neboť městský soud v napadeném rozsudku zásadně
pochybil a toto jeho pochybení mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele (§104a s. ř. s.). Konkrétně se jedná o pochybení městského soudu spočívající
především v nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.]. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pojmově vylučuje věcný přezkum takového
rozhodnutí, a proto jen stěží lze uvažovat o jeho přezkumu Nejvyšším správním soudem jako
soudem kasačním (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2008,
č. j. 9 Azs 199/2007 – 38, dostupné na www.nssoud.cz). Ostatně o tom, že nepřezkoumatelnost
je vadou natolik závažnou, svědčí i ust. §109 odst. 4 s. ř. s., které kasačnímu soudu ukládá
povinnost se jí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud proto ve vazbě na výše uvedené shledal kasační stížnost přijatelnou.
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
městského soudu v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek
městského soudu je třeba zrušit, a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se řídí dispoziční zásadou.
Tato zásada je vyjádřena v ust. §106 odst. 1 s. ř. s., které ukládá stěžovateli povinnost označit
rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů (skutkových a právních) toto
rozhodnutí napadá a považuje jeho výroky za nezákonné, a v ust. §109 odst. 3 a 4 věta
před středníkem s. ř. s. (mimo důvody obsaženými ve větě za středníkem), podle něhož je
Nejvyšší správní soud zásadně vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Takto vymezeným
rámcem (rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové a právní důvody jeho nezákonnosti) je
Nejvyšší správní soud vázán, nejde-li o vadu, k níž musí přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst.
4 věta za středníkem s. ř. s.). I při nejmírnějších požadavcích proto musí být z kasační stížnosti
poznatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má být napadené soudní rozhodnutí
přezkoumáno, přičemž Nejvyšší správní soud není povinen, ale ani oprávněn, sám vyhledávat
možné nezákonnosti napadeného rozhodnutí.
Má-li jakékoli rozhodnutí krajského soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba,
aby se ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné a opřené
o dostatek důvodů. V čem lze spatřovat tyto jednotlivé atributy testu přezkoumatelnosti, však
soudní řád správní nestanoví, a proto je třeba vycházet především z toho, co vytvořila dosavadní
judikatura správních soudů.
„Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat
zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by
se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je
v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností
nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS, „lze za nepřezkoumatelné pro
nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci
rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem
spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo
případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“
„Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud,
který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem
konkrétně její nesprávnost spočívá.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS).
V této souvislosti je vhodné rovněž odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu
k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, podle které „z hlediska
stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí
orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí“ (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, publikovaný jako N 17/17 SbNU 121; či nález
téhož soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01, publikovaný jako N 127/23 SbNU 227).
Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že absence řádného odůvodnění v napadeném
rozhodnutí může vést k jeho zrušení Ústavním soudem, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí
nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. například nález Ústavního soudu
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publikovaný jako N 85/8 SbNU 287; či nález téhož
soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35 SbNU 147).
To platí zejména tehdy, když se nedostatky odůvodnění týkají možného porušení základního
práva nebo ústavního principu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35 SbNU 147).
Na druhou stranu povinnost správního soudu řádně odůvodnit rozhodnutí nelze chápat
tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno (srovnej rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, §61; či rozsudek
téhož soudu ve věci Ruiz Torija vs. Španělsko ze dne 9. 12. 1994, §29, oba dostupné
na www.echr.coe.int/echr).
S ohledem na výše předestřenou judikaturu, která se týká nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu pro nesrozumitelnost, je zřejmé, že kasační stížností napadený
rozsudek nesrozumitelností netrpí, neboť lze jednoznačně rozeznat, co je výrok a co odůvodnění,
jak bylo rozhodnuto a o jaké věci, kdo jsou účastníci řízení, kdo byl rozhodnutím zavázán, apod.
Zcela opačná situace je však v případě nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek
důvodů, jak namítá ve své kasační stížnosti stěžovatel, a která se týká neposouzení jeho situace
jako pronásledování ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu nebo důvodů pro to, aby mu byl
udělen humanitární azyl podle ust. §14 téhož zákona.
Městskému soudu je především třeba obecně vytknout, že při svém rozhodování
víceméně jen opakoval argumentaci žalovaného správního orgánu, aniž se blíže zabýval obsahem
žalobních námitek a důkazy, které mu byly v průběhu řízení předloženy. V podstatě obecně
konstatoval, že žalovaný správní orgán hodnotil všechny rozhodné skutečnosti v souladu
s existencí mnoha zpráv, které byly shromážděny, a z tohoto důvodu nemá, co by k těmto
závěrům dodal. Městský soud však konkrétně neuvedl, které vlastní úvahy jej k rozhodnutí vedly,
jaké konkrétní ustanovení aplikoval na danou situaci, jaké výkladové metody použil a k jakému
výsledku v hodnotícím procesu vlastně sám dospěl.
Stěžovatel v průběhu řízení přitom neustále především namítal, že jako palestinský
uprchlík žijící v Libanonu, byl nejprve opakovaně kontaktován a přesvědčován organizací
Hizballáh, aby se přidal k tomuto hnutí a sdílel s ním ideologii boje proti státu Izrael, později by
byl rekrutován touto organizací a vyslán bojovat do Sýrie nebo i zmasakrován.
O tom se snažil přesvědčit městský soud v průběhu řízení svými návrhy na provedení
důkazů přeložených do českého jazyka. Šlo o tyto zdroje: Sunday telegraph z 25. 11. 2007,
v němž jsou popisovány praktiky náboru šíitských vojenských skupin, které nabírají vojáky napříč
náboženskými skupinami včetně sunitů, křesťanú a drúzů tak, aby společně vytvořili opozici
vládě; Rada pro uprchlíky a migraci z 4. 11. 2014, v němž jsou uváděny praktiky spojené
s násilným náborem vojenských rekrutů a zacházení s nimi, které zahrnují mučení v podstatě
pod ochranou libanonských autorit a státu, zacházení s uprchlíky, kteří se snaží teritorium opustit,
kdy za spolupráce s libanonskou tajnou službou jsou tito uprchlíci zajímáni a mučeni a následky
nese rodina (náborové praktiky vojáků pro Hizballáh); All monitor z 7. 11. 2014, který popisuje
těžkou situaci palestinských a syrských uprchlíků v Libanonu a zhoršující se situaci palestinských
uprchlíků nejenom tím, že klesá úroveň podpory z OSN a Organizace pro podporu palestinských
uprchlíků, ale i následkem uprchlické vlny 1.000.000 syrských uprchlíků a Palestinců; Daily star
ze dne 12. 11. 2014, který uvádí praktiky náboru vojáků pod křídly Brigád odporu bojovníků proti
Islámskému státu.
Městský soud se ale ve svém rozsudku s předloženými a při ústním jednání
dne 26. 2. 2015 provedenými důkazy prakticky vůbec nezabýval a poukázal jen na to, že se jedná
o současnou situaci, která je dána dalším politickým vývojem v arabských zemích.
Přitom např. podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2008,
č. j. 9 Azs 15/2008 – 108, dostupného na www.nssoud.cz,
I. Zásahy Ústavního soudu do soudní moci jsou odůvodněny jen tam, kde obecné soudy vykročily z mezí
a zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), čemuž nelze rozuměti jinak, než
že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby především dbal na procesní
čistotu soudního řízení. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto,
případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů)
nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí [§221 odst. 1 písm. c),
§243b odst. 1 a 2 o. s. ř.], ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
čl. 95 odst. 1 Ústavy). Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu, provést všechny důkazy,
které účastník řízení navrhl (§120 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
II. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu
z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním
předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným
důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy,
jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka
odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud
jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům,
které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl,
resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný
soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů,
ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2)
Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že městský soud sice při ústním jednání provedl důkaz
přečtením shora uvedených zpráv, ale v rozporu s citovanou judikaturou nevyložil, z jakých
důvodů je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění ohledně odůvodněného strachu
z pronásledování dle §12 písm. b) zákona o azylu, humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu, případně doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 téhož zákona. Jinak řečeno, městský soud
navrhované důkazy při jednání sice provedl, ale z jeho rozsudku není vůbec patrné, zda a jakým
způsobem je vyhodnotil. Tím ovšem ve smyslu uvedené judikatury zatížil své rozhodnutí nejen
vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupoval
v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny
základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Bez vyhodnocení uvedených důkazů ale nemohl městský soud vyslovit najisto závěr, zda
stěžovatel mohl v Libanonu pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů
uvedených v ust. §12 písm. b) zákona o azylu, nebo zda by mu takové pronásledování hrozilo
až v případě návratu do země jeho původu, resp. zda zde byly zákonné podmínky pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, případně doplňkové ochrany dle §14a odst. 2
téhož zákona. V případě potřeby by bylo vhodné zvolit i jiné prostředky, jak zjistit další
informace potřebné pro rozhodnutí ve věci samé např. prostřednictvím nevládních organizací či
zastupitelského úřadu České republiky v Libanonu.
Městský soud v odůvodnění svého rozsudku přitom vyslovil závěr, že pokud byl
stěžovatel osloven osobami z hnutí Hizballáh během jednoho roku asi čtyřikrát až šestkrát s cílem
přesvědčit ho, aby se stal členem tohoto hnutí s využitím pro priority hnutí ve vztahu ke státu
Izrael, nemusí ještě jít o pronásledování ve smyslu ust. 2 odst. 6 zákona o azylu ve znění účinném
před odchodem stěžovatele z Libanonu v roce 2002.
Z odůvodnění napadeného rozsudku není ale patrné, jak se městský soud vypořádal
s tvrzením stěžovatele u pohovoru dne 4. 7. 2002, že v roce 2001 byl kontaktován členem hnutí
Hizballáh s přezdívkou A. T., kterému se postavil na odpor po výzvě, aby střílel, a nato byl
odveden do podzemí na delší dobu v trvání přibližně dvou týdnů, kde byl i mučen (městský soud
přitom v odůvodnění svého rozsudku nehovoří o důvodech, intenzitě, brutalitě a době mučení
stěžovatele a naopak poukazuje na absenci násilného jednání vůči stěžovateli). Bylo-li by však
pravdivé tvrzení stěžovatele o jeho mučení, byly by tím podstatně oslabeny nejen závěry
správního orgánu ale i městského soudu ohledně zveličování obav z nátlaku členů hnutí
Hizballáh. Je tomu tak proto, že ve vztahu k argumentaci o neudělení azylu podle ust. §12
písm. b) zákona o azylu jsou to správní orgán a městský soud, jež především uzavírají, že hnutí
Hizballáh nerekrutuje sunity, neboť se jedná o šiítskou organizaci, a nevraživost mezi oběma
směry proto vylučuje, aby příslušník jedné skupiny byl požádán o spolupráci druhou skupinou
(což ovšem zároveň vylučuje i to, aby byl stěžovatel poslán bojovat do Sýrie a že hnutí Hizballáh
z uvedeného důvodu nikoho nepronásleduje). Již proto bylo na místě, aby městský soud vyjasnil
nejen výše uvedenou otázku mučení stěžovatele, ale i vypořádal shora uvedené důkazy, které byly
předloženy stěžovatelem v průběhu ústního jednání.
Nelze ale nevidět, že podle rozsudku městského soudu stěžovatel požádal o udělení
mezinárodní ochrany až po devíti letech života na území České republiky, a to v době, kdy mu
bylo vydáno rozhodnutí o nutnosti vycestovat, které v minulosti nerespektoval. Skutečným
důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak mohla být především i snaha
o legalizaci pobytu stěžovatele v České republice.
Dovodil-li městský soud, že to byl sám stěžovatel, který projevoval souhlasné stanovisko
vůči hnutí Hizballáh, Nejvyšší správní soud má ze všech okolností případu za to, že pokud toto
stanovisko stěžovatel skutečně vyslovil, stalo se tak zřejmě ve strachu o svůj život, jak tvrdí
ve svém mimořádném opravném prostředku. Stejně tomu tak mohlo být v souvislosti s údajným
tvrzením stěžovatele o jeho zadržení členy hnutí Hizballáh pouze „pro zábavu“.
Poukazuje-li stěžovatel dle svého tvrzení na správním soudem zmíněnou možnost
vnitřního přesídlení v případě obav z hnutí Hizballáh, při kterém je riskován negativní zájem
tajných služeb, zadržení a mučení, jde o nekonkrétní a spekulativní závěr, který se opírá
o domněnky stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto nemůže na tuto úvahu (při absenci
konkrétní výtky) reagovat jinak než poukazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 1. 2008, č. j. 4 Az 99/2007- 93 a ze dne 27. 10. 2011, č.j. 6 Azs 22/2011 – 108, oba dostupné
na www. nssoud.cz, které se zabývají podmínkami vnitřního přesídlení jako řešení proti
pronásledování.
Třeba ovšem vzít zřetel i na to, že pokud by stěžovatel jinak čelil celé sérii ústrků, které
ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 61,
publikovaného pod č. 1066/2007 Sb. NSS, samy o sobě ještě nedosahovaly dostatečné intenzity
či systematičnosti, aby je bylo možné považovat za psychický nátlak, lze v tomto ohledu citovat
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs 40/2007 - 129 (dostupný
na www.nssoud.cz), podle nějž je pro účely řízení o udělení azylu „v každém takovém případě nutno
pečlivě posuzovat, zda konkrétní formy negativních reakcí žadatelova okolí dosáhly jednotlivě či ve svém souhrnu
(kumulativně) takové intenzity, aby je bylo lze považovat za ‚opatření působící psychický nátlak‘ ve smyslu §2
odst. 6 zákona o azylu“ (pozn. NSS: aktuálně se jedná o ustanovení §2 odst. 8 zákona o azylu).
„Tento postup je zcela v souladu s právem Evropské unie, neboť podle čl. 9 odst. 1 písm. b)
kvalifikační směrnice, je za pronásledování považováno jednání, které je souběhem různých
opatření, včetně porušování lidských práv, které je dostatečně závažné k tomu, aby postihlo
jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a) tohoto ustanovení. Podle písmena a)
je pak za pronásledování považováno jednání, které je svou povahou nebo opakováním
dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv,
od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
nelze odchýlit. Skutečnost, že „koncept pronásledování na kumulativním základě byl již všeobecně
akceptován“ (srov. Molek, P. Právní pojem „pronásledování“ v souvislostech evropského
azylového práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 76 - 77) vyplývá i z bodu 4 Společného
postoje ze dne 4. března 1996 vymezeného Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské
unii o harmonizovaném používání definice pojmu uprchlík ve smyslu článku 1 Ženevské úmluvy
ze dne 28. července 1951 o právním postavení uprchlíků, v němž se Rada Evropské unie vyjádřila
ve smyslu, že „několik druhů pronásledování se může vyskytnout zároveň a kombinace událostí, které, jsou-li
brány zvlášť, nejsou pronásledováním, může podle okolností představovat skutečné pronásledování nebo být
považována za vážný důvod pro obavy z pronásledování.“ Přestože je v tomto směru úprava vtělená
do kvalifikační směrnice aktuálnější, nejsou s ní zde citované závěry ze Společného postoje
nijak v rozporu“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012,
č. j. 6 Azs 4/2012 – 67, dostupný na www.nssoud.cz).
Již uvedené platí obdobně i o námitce stěžovatele, který vytýká městskému soudu
nevypořádání se s důkazy ohledně velmi neutěšené situace palestinských uprchlíků v Libanonu
jako důvodu k možnému udělení azylu podle ust. §12 písm. b), humanitárního azylu podle
ust. §14 a doplňkové ochrany podle ust. §14 a zákona o azylu. Je tomu tak proto, že v žalobě
jsou citovány i informace agentury UNRWA, jež jsou v částečném rozporu s tvrzením správního
orgánu, které městský soud nevyhodnotil v souvislosti s informacemi předcházejícími. Stejně tak
nebyla v uvedené souvislosti vyhodnocena informace o velmi těžké situaci palestinských
uprchlíků, která se ještě zhoršuje, jež vyplývá ze zdroje All Monitor ze dne 7. 11. 2014. Touto
informací byl sice proveden důkaz u ústního jednání dne 26. 2. 2015, z ničeho ale nevyplývá,
že by městský soud tuto námitku vypořádal.
Strohé a kusé konstatování městského soudu, že „se žalovaný správní orgán zabýval
rodinou žalobce a jeho sociální a ekonomickou situací. Vzhledem k tomu, že žalobce poukázal
na své problémy se srdcem, hodnotil i jeho zdravotní stav. Žalobce však žádnou lékařskou zprávu
nedoložil. Skutečnost, že žalobce žije s přítelkyní v České republice a pomáhá jí s výchovou
dítěte, není důvodem hodným zvláštního zřetele pro udělení mezinárodní ochrany ve formě
humanitárního azylu. Městský soud musí především konstatovat, že na udělení humanitárního
azylu není právní nárok. Vzhledem k tomu, že žalovaný správní orgán ani nevybočil z mezí
správního uvážení, nepochybil, dospěl-li k závěru, že u žalobce není dán důvod k udělení
humanitárního azylu“ rovněž nesvědčí o argumentaci, jež je v souladu s formálními požadavky
kladenými na odůvodnění rozsudku.
Nejvyšší správní soud proto musí v této souvislosti poukázat na instruktivní judikaturu
k otázce tzv. humanitárního azylu podle ust. §14 zákona o azylu, z níž vyplývají nejen zákonné
podmínky pro udělení tohoto typu azylu ale implicitně i nutnost toho, že rozhodnutí musí být
přezkoumatelné.
Tak např. v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, dostupném
na www.nssoud.cz, vyslovil Nejvyšší správní soud závěr, že „V otázkách přezkumu správního
rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci
se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní
normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí.
Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly
zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III. ÚS 101/95).
V rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud zaujal právní názor, že „Smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout
i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13
zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může
zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež
předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle,
vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“.
Posléze v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, dostupném
na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „Ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ
zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“
přestavuje správní uvážení“.
Z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu ohledně humanitárního azylu je
tedy nepochybné, že závěry tam uvedené jsou kusé a z hlediska shora uvedené judikatury a výtek
stěžovatele nepřezkoumatelné. I když na udělení humanitárního azylu není nárok, neznamená to,
že odůvodnění závěru o neudělení tohoto typu azylu může být nepřezkoumatelné.
Aplikace institutu doplňkové ochrany se vztahuje k objektivním hrozbám po případném
návratu žadatele do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném
čase než v případě aplikace institutu azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 Azs 11/2009 - 99, dostupný na www.nssoud.cz). Doplňkovou ochranu
lze tedy udělit jen v případě naplnění taxativně vymezených podmínek §14a zákona o azylu.
Např. již uvedený rozsudek ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 Azs 11/2009 - 99, vykládá zkoumané
ustanovení následujícím způsobem: „Institut doplňkové ochrany totiž zakotvuje ve vnitrostátní právní
úpravě zásadu non-refoulement, která zabezpečuje, že uprchlík nebude ani v případě, není-li mu z různých
důvodů udělen azyl, vydán do země, kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen na životě, svobodě
či tělesné integritě. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je tedy poskytnout subsidiární ochranu a možnost
legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl,
ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v §14a zákona o azylu (vycházejících zejména, avšak nikoli
bezvýjimečně, z hledisek humanity založených na objektivních hrozbách) neúnosné, nepřiměřené či jinak nežádoucí
požadovat jejich vycestování.“
Podle taxativního výčtu v ust. §14 a odst. 2 zákona o azylu je možno udělit doplňkovou
ochranu jen ve vymezených případech vážné újmy, za níž se považuje: a) uložení nebo vykonání
trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní
ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Z uvedeného tedy vyplývá, že při aplikaci ust. §14 a zákona o azylu nemá správní orgán
žádnou možnost správní úvahy ve směru rozšiřování důvodů zde vymezených, a že doplňkovou
ochranu lze udělit jen v případě naplnění taxativně vymezených podmínek §14a zákona o azylu
(v tomto případě především z hlediska nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestání).
V této souvislosti je třeba znovu dodat, že stěžovatel již dne 26. 2. 2015 navrhoval
městskému soudu provedení důkazu jednou informací z roku 2007 a řadou informací z roku
2014 již uvedených obsahů (Sunday telegraph z 25. 11. 2007; Rada pro uprchlíky a migraci
z 4. 11. 2014; All monitor z 7. 11. 2014; Daily star ze dne 12. 11. 2014), jimiž chtěl prokázat
situaci v Sýrii a Libanonu, situaci uprchlíků v táborech v Libanonu, existenci náborů bojovníků
v širokém rozsahu a jejich praktiky ze strany hnutí Hizballách, které rekrutuje uprchlíky všech
náboženských skupin (šíity, sunity, křesťany a jiné uprchlíky) s tím, že budou bojovat proti Izraeli
a v Sýrii. Jak již bylo konstatováno, městský soud sice při ústním jednání dne 26. 2. 2015 provedl
důkaz přečtením podstatného obsahu těchto zpráv v českém překladu z angličtiny, ale dále již
není z ničeho patrno, zda a jakým způsobem je vyhodnotil, resp. jak s těmito důkazy naložil.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti proto právem vytýká, že napadený rozsudek městského soudu
je v tomto směru minimálně nepřezkoumatelný; z odůvodnění napadeného výroku rozsudku
městského soudu není ani patrné, jaké skutečnosti vzal správní soud za prokázané, na základě
jakých důkazů (míněno jednotlivých zpráv) dospěl městský soud ke svým závěrům a k jakým
důkazům (zprávám) nepřihlédl). I zde by v případě nutné potřeby bylo patrně vhodné zvolit i jiné
prostředky, jak zjistit další informace potřebné pro rozhodnutí ve věci samé
např. prostřednictvím nevládních organizací či zastupitelského úřadu České republiky
v Libanonu.
Nejvyšší správní soud nemůže ale souhlasit s námitkou stěžovatele, v níž poukazuje na to,
že státní orgány Libanonu jsou obeznámeny s jeho žádostí o udělení mezinárodní ochrany
v České republice a že již z tohoto důvodu je nutno se touto záležitostí se zabývat a vyloučit jeho
ohrožení.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že v rozhodnutí o jeho vzetí do vyhošťovací vazby
konstatuje Okresní soud Brno-venkov (sp. zn. 3 T 18/2013), že Ředitelství služby cizinecké
policie v souvislosti s realizací trestu odnětí svobody požádalo zastupitelský úřad Libanonu
o vystavení cestovních dokladů pro něho jako odsouzeného k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání 6 měsíců a trestu vyhoštění na dobu 2 let. Dne 30. 1. 2015 ho navštívili zástupci
libanonské ambasády, kteří mu odebrali otisky prstů se znalostí důvodů jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany a zároveň se ho dotazovali na spolupráci se státem Izrael. Je tedy zřejmé,
že došlo k porušení mlčenlivosti ve vztahu k ust. §19 odst. 1 věty třetí zákona o azylu.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal žádost o prošetření věci dne 10. 4. 2015
k Ministerstvu vnitra a k Ředitelství služby cizinecké policie a podle obsahu spisu nejsou známy
výsledky prošetření, není jasné, zda jde relevantní stížnosti nebo o spekulace ohledně porušení
zákona o azylu. V každém případě ale správní soud vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.) , tedy dne 27. 3. 2014.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl vzat do vyhošťovací vazby dne 13. 1. 2015 a k jeho návštěvě
ve vazební věznici došlo až dne 30. 1. 2015, nelze vytýkat městskému soudu žádné pochybení (šlo
o skutkový stav, který nastal až po rozhodnutí správního orgánu).
Ustanovená zástupkyně stěžovatele posléze nesouhlasí s napadeným rozsudkem
městského soudu v části týkající se vyčíslení odměny ustanovené zástupkyně. Přestože správnímu
soudu doložila vyčíslení nákladů za zastupování v celkové výši 23.800 Kč (vyčíslení
ze dne 5. 5. 2015), městský soud jí přiznal odměnu jen za tři úkony právní služby (doplnění
žaloby a dvě účasti při ústním jednání). Vzhledem k tomu, že jí nebyla přiznána odměna
za převzetí zastoupení včetně první porady s klientem, za písemné podání soudu ve věci (replika
k vyjádření žalovaného) a za dvojí schůzku s klientem ve věznici na jeho přání, při nichž byla
probírána příprava na ústní jednání a konzultace dalšího postupu, byla zkrácena na odměně
v celkové výši 13.600 Kč. Městský soud navíc nepřiznání odměny v uvedených případech ani
neodůvodnil.
Městský soud odůvodnil své rozhodnutí o odměně soudem ustanovené advokátky
a o náhradě hotových výdajů převážně nepřezkoumatelným způsobem. Vzhledem k tomu,
že ustanovená advokátka vyčíslila svou odměnu a hotové výdaje v částce 23.800 Kč (vyčíslení
ze dne 5. 5. 2015 na č. l. 101 soudního spisu) a městský soud určil na odměně za zastupování
a na náhradě hotových výdajů částku 10.200 Kč, měl nepřiznání odměny za zastupování
a za náhradu hotových výdajů podrobným způsobem odůvodnit a vysvětlit, z jakých důvodů
nedošlo k přiznání uvedené odměny a náhrady hotových výdajů.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, č. j. 4 Az 10/2014 – 110,
je opodstatněná, a proto napadený rozsudek podle ust. §110 odst. 1 věty první
před středníkem s. ř. s. zrušil, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na městském soudu, aby se přezkoumatelným způsobem
(odpovídajícím požadavku řádného a vyčerpávajícího odůvodnění) vypořádal s jednotlivými
žalobními námitkami a s vadami vyplývajícími z pochybení popsaných v tomto rozsudku,
neboť tyto vykazují takovou intenzitu, která by mohla mít vliv na samotné hmotněprávní
postavení účastníků řízení a při svém rozhodování vycházel z obsahu přezkoumávaného
rozsudku. Teprve poté vydá rozhodnutí, které bude nejen přezkoumatelné, ale bude také
odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu (Městského soudu v Praze)
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje kasační soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody
pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu