ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.183.2015:27
sp. zn. 7 Azs 183/2015 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: V. L.,
zastoupený JUDr. Dagmar Kláskovou, advokátkou se sídlem U Soudu 388, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2015, č. j. 32 Az
36/2014 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Dagmar Kláskové se u r č u je částkou 4.114 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 6. 2015, č. j. 32 Az 36/2014 - 51,
zamítl žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 1. 10. 2014, č. j. OAM-282/ZA-ZA08-LE22-2014, jímž
nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel
v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který jedině ve věcech azylu vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu.
O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v případě, že se kasační stížnost týká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního
soudu nebo jsou v judikatuře řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost může nastat na úrovni krajských
soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost tedy bude přijatelná pro potřebu učinit tzv.
judikaturní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných
případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy
jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Ostatní
pochybení proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti
kasační stížnosti. K tomu srv. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013,
č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, ze 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 37, všechny přístupné
na www.nssoud.cz.
Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Je přitom
v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu, aby uvedl, v čem spatřuje,
v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních
zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by doposud nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak není důvod pro to,
aby bylo nutno učinit judikaturní odklon, a ani že by se krajský soud dopustil zásadního
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. V daném případě
stěžovatel poukazoval na to, že krajský soud se měl zabývat aktuální situací na Ukrajině, kde
probíhá válečný konflikt a že v důsledku neúplného zjištění skutkového stavu došlo
k nesprávnému posouzení právní otázky, zda byly v případě stěžovatele splněny podmínky
pro udělení humanitárního azylu, případně doplňkové ochrany. V této souvislosti Nejvyšší
správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, v němž byl
vysloven závěr, že „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat
dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven
přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné
faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě
on.“ Ani dříve, ani v současné době nelze situaci na Ukrajině klasifikovat jako „totální konflikt“,
neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu
své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Jedná
se o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených
oblastech výrazně kolísá. Rovněž tak nelze odhlédnout od skutečnosti, že místem pobytu
stěžovatele na území Ukrajiny bylo město Stryj ve Lvovské oblasti, která je v západní části země,
a tedy není ozbrojeným konfliktem dotčeno. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje poukaz
stěžovatele na vnitřní nepokoje na východní Ukrajině za přiléhavý, neboť západní část Ukrajiny
nebyla vojenskými událostmi nijak zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde stěžovateli
hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. 14a odst. 1 zákona o azylu. Odhlédnout
nelze ani od možnosti podat opakovanou žádost o udělení azylu. K tomu srov. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 39, nebo
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2012, č. j. 4 Azs 4/2012 – 19, a ze dne
4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 – 65 (všechny dostupné na www.nssoud.cz).
V dané věci je nutno poukázat i na to, že stěžovatel o udělení mezinárodní ochrany
nepožádal bezprostředně po opuštění Ukrajiny. Na území České republiky žije už od roku 2006
a jako důvod opuštění země původu uvedl, že chtěl v České republice najít příbuzné a že zde
dostal pracovní nabídku. Na území České republiky se zdržuje nelegálně od roku 2013 a o udělení
mezinárodní ochrany požádal až dne 25. 6. 2014. Z uvedených skutečností je tak zřejmé,
že o udělení mezinárodní ochrany požádal za situace, kdy v České republice pobývá již delší dobu
nelegálně a hrozí mu tak správní vyhoštění. V jeho jednání tak lze spatřovat jednoznačnou
účelovost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2006, č. j. 3 Azs 5/2006 - 50,
jakož i usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Azs 519/2004 - 83).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy
poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační
stížnost stěžovatele odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka a podle
ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě její odměnu včetně hotových výdajů stát.
Podle ust. §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátce odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu ve věci) ve výši 3.100 Kč
[§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky] a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
citované vyhlášky), celkem tedy 3.400 Kč. Jelikož ustanovená zástupkyně je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, která činí
21% z částky 3.400 Kč, tj. 714 Kč. Celková částka odměny a náhrady hotových výdajů
ustanovené zástupkyně tak činí 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu