ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.251.2015:66
sp. zn. 7 Azs 251/2015 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: S. S., zastoupený
Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, č. j. 44 A 62/2015 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Barboře Barcalové, advokátce, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 14.327,61 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 44 A 62/2015 - 23, zamítl žalobu,
kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen
„ministerstvo“) ze dne 31. 7. 2015, č. j. OAM-121/LE-BE02-BE02-PS-2015, kterým bylo
rozhodnuto o jeho povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování,
maximálně však do 17. 11. 2015 podle ust. §46a odst. 1 písm. c) a §46a odst. 2 zákona č.
325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud v odůvodnění rozsudku poukázal na závěry, k nimž dospěl v jiném řízení
o žalobě stěžovatele časově bezprostředně předcházející nynější žalobě,
které jsou obsaženy v rozsudku krajského soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 44 A 26/2015 - 25, jímž
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí ministerstva ze dne 27. 3. 2015,
č. j. OAM-54/LE-BEO2-BE02-PS-2015, kterým byla stěžovateli uložena povinnost setrvat
v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, maximálně však do 24. 7. 2015. Se závěry
tohoto předchozího rozsudku se krajský soud v dané věci plně ztotožnil, jelikož rozhodnutí
ministerstva v předchozí věci vycházelo ze stejného skutkového základu. Podle krajského soudu
jsou závěry ministerstva, pro které stěžovateli uložilo povinnost setrvat v zařízení pro zajištění
cizinců správné a skutkově podložené a také řádně odůvodněné. Ministerstvo vydáním
rozhodnutí neporušilo právní předpisy České republiky ani mezinárodní smlouvy a posuzovalo
a hodnotilo jednání stěžovatele komplexně od roku 2005, kdy vstoupil na území České republiky.
Přihlédlo k tomu, že stěžovatel nevlastní platný cestovní doklad, pobývá na území České
republiky neoprávněně, maří výkon uložených správních vyhoštění, nelegálně cestoval
po schengenském prostoru (Belgické království, Velká Británie a Polsko), je veden v evidenci
nežádoucích osob, nemá dostatek finančních prostředků na pobyt v České republice ani
na vycestování a nemá ani kontaktní adresu pobytu. Tyto okolnosti odůvodňují závěr
ministerstva o nutnosti vést řízení o opakované žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany na základě žádosti ze dne 27. 7. 2015 při současném omezení jeho osobní svobody.
Krajský soud posoudil jako nedůvodnou žalobní námitku týkající se nedostatečného zohlednění
neúspěšného pokusu stěžovatele o vydání nového cestovního dokladu na zastupitelském úřadě
domovského státu, jelikož i tuto okolnost vzalo ministerstvo při svém rozhodování v úvahu.
S ohledem na celkové chování stěžovatele ji však neshledalo právně významnou,
neboť na podporu svého tvrzení stěžovatel nenavrhl žádné relevantní důkazy. V této souvislosti
poukázal krajský soud na obsah správního spisu, z něhož vyplývá, že poté, co byl stěžovatel
vrácen z důvodu nelegálního pobytu z Velké Británie do České republiky, území České republiky
opět nelegálně opustil ve snaze opatřit si v Polsku falešné doklady, jimiž se později chtěl
prokazovat. Nedůvodnou shledal také námitku nezákonnosti výroku rozhodnutí ministerstva
s poukazem na předchozí ustálenou rozhodovací praxi krajského soudu, že slovní spojení až do
vycestování je zákonným pojmem, jenž se vztahuje na případy dobrovolného vycestování cizince
dříve, než ztratí postavení žadatele o azyl. Krajský soud neshledal ani důvodnou námitku
vztahující se ke stanovené době zajištění. Opět poukázal na svoji dosavadní judikaturu
a na principy řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany a zejména lhůty, v nichž je o žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jak ve správním, tak případně v navazujícím soudním řízení,
rozhodováno. Proto dovodil, že je přípustné, aby ministerstvo při úvaze o stanovení délky
zajištění vycházelo ze standardní délky azylového řízení, i když má (předběžně) za to, že podaná
žádost je zjevně nedůvodná. Krajský soud zdůraznil, že z rozhodnutí ministerstva je zřejmé, jaké
důvody jej vedly ke stanovení doby, po kterou je stěžovatel povinen setrvat v zařízení
pro zajištění cizinců a tyto důvody jsou dostačující pro závěr, že ministerstvo se ani v tomto bodě
nedopustilo žádného pochybení.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř . s. Nezákonnost rozsudku krajského soudu podle
jeho názoru spočívá v nesprávném posouzení, zda ve smyslu ust. §46a odst. 1 zákona o azylu
může být v rozhodnutí ministerstva uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až
do vycestování. Podle stěžovatele platí, že poté, co se cizinec stane žadatelem o azyl ve smyslu
zákona o azylu, resp. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví
normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (přepracované znění), [dále jen „přijímací
směrnice“], nelze vůči němu uplatňovat zajištění za účelem vyhoštění podle zákona
č. 326/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), resp. podle
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále
jen „návratová směrnice“). Tento princip je však třeba uplatnit i v opačné situaci, kdy cizinec
zajištěný podle zákona o azylu status žadatele o mezinárodní ochranu ztratí. V takovém případě
by měly být nově ověřeny podmínky pro zajištění cizince v zařízení pro zajištění cizinců, jelikož ty
jsou podle ust. §46a zákona o azylu a za účelem správního vyhoštění podle ust. §124 zákona
o pobytu cizinců odlišné. Stěžovatel tedy má za to, že i v takovém „opačném“ případě by mělo
být vydáno nové rozhodnutí o povinnosti cizince strpět zajištění v zařízení pro zajištění cizinců.
Příslušným orgánem k vydání takového rozhodnutí však již nebude ministerstvo. Proto stěžovatel
považuje výrok rozhodnutí ministerstva ve slovech „až do vycestování“ za nezákonný a nesouhlasí
s výkladem podaným k této otázce krajským soudem, že tato slova je třeba vykládat tak,
že se vztahují pouze k ukončení omezení osobní svobody cizince v případech, kdy dojde
k vycestování před tím, než pozbude status žadatele o azyl. Takový případ nastat nemůže,
neboť v kontextu zákona o azylu není žadatel o udělení mezinárodní ochrany oprávněn po dobu
řízení o udělení mezinárodní ochrany opustit území státu a musí také odevzdat cestovní doklad
a i tzv. dobrovolné návraty jsou realizovány až poté, co cizinec sám řízení o udělení mezinárodní
ochrany ukončí zpětvzetím žádosti. Proto lze zajištění realizovat pouze do doby, po kterou lze
na stěžovatele nahlížet jako na žadatele o mezinárodní ochranu ve smyslu přijímací směrnice
a zákona o azylu. Je-li tedy v rozhodnutí ministerstva uvedena podmínka zajištění
„až do vycestování“, nejedná se o reálnou podmínku. Nezákonnost rozsudku krajského soudu
shledává stěžovatel i v nesprávném posouzení určení a odůvodnění délky zajištění, která byla
v jeho případě omezena do 17. 11. 2015. Maximální možná délka zajištění je podle ust. §46a
odst. 1 zákona o azylu 120 dnů. S poukazem na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu
stěžovatel namítal, že rozhodnutí o délce uložené povinnosti (zajištění) musí být řádně
a dostatečně odůvodněno, zejména pokud správní orgán rozhodl o uložení zajištění po zákonnou
maximální dobu. Proto odůvodnění doby zajištění ministerstvem, které aproboval krajský soud,
nelze akceptovat. Účelem stanovení doby zajištění je, aby byla stanovena přiměřeně délce
nezbytné pro dosažení sledovaného cíle, kterým je nikoliv provést řízení o mezinárodní ochraně,
ale zabránit stěžovateli ohrožovat veřejný pořádek. Má-li být doba zjištění přiměřená tomu cíli, je
třeba ji stanovit v rozsahu, v němž hrozí, že stěžovatel bude veřejný pořádek ohrožovat.
Stěžovatel zdůraznil, že v jeho případě dochází k zajištění podruhé. Proto má za to, že je -li
ze stejného důvodu zajištěn i nyní, neplní toto opatření svůj účel, když v jeho situaci v mezidobí
nedošlo k žádné změně, jak dovodil i krajský soud. Stěžovatel označil výpočet doby zajištění
za zmatečný, jelikož odporuje úvahám ministerstva v jiných částech jeho rozhodnutí. Na jedné
straně totiž předběžně posoudilo poslední žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
za účelovou s cílem oddálit vyhoštění, a v takovém případě by měla být tato žádost zamítnuta
podle ust. §16 odst. 3 zákona o azylu do 30 dnů od zahájení řízení, na druhé straně při stanovení
doby zajištění počítá s běžnou délkou řízení o udělení mezinárodní ochrany v trvání 90 dnů.
Závěry krajského soudu v této otázce tedy nejsou správné a stanovení doby zajištění stěžovatele
je nepřiměřené. Navíc ze správního spisu nevyplývá, že by stěžovatel představoval faktické
ohrožení veřejného pořádku České republiky a takovou hrozbou nemůže být pouhý nelegální
pobyt na jejím územní. Je třeba přihlédnout k individuálním okolnostem daného případu
i celkové životní situaci cizince. To však ani krajský soud, ani ministerstvo nezohlednily.
Nepřezkoumatelnost rozsudku podle stěžovatele způsobuje skutečnost, že krajský soud
při posouzení věci nezkoumal zákonnost a správnost odůvodnění rozhodnutí ministerstva
o rozsahu a délce zajištění a toto nedostatečně odůvodněné, tedy nepřezkoumatelné, rozhodnutí
ministerstva nezrušil, ale naopak se k jeho závěrům přiklonil. Proto i rozsudek krajského soudu
trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Současně stěžovatel vyjádřil i stanovisko
k nepřijatelnosti kasační stížnosti podle ust. §104a odst. 1 s. ř. s. s tím, že má za to, že kasační
stížnost je přijatelná proto, že přesahuje jeho vlastní zájmy, protože se nejedná o ojedinělý případ,
v němž je žádána mezinárodní ochrana z důvodu dlouhodobého a intenzivního vztahu k České
republice a pro obavu z pronásledování kvůli dlouhodobému pobytu mimo zemi původu.
V neposlední řadě stěžovatel vytýkal ministerstvu, že dostatečně neprokázalo, že povaha
a intenzita jeho chování představuje závažné a aktuální ohrožení zájmu společnosti na dodržování
právního řádu České republiky. Naopak stěžovatel prokázal, že má sociální vazbu na Českou
republiku, má zde možnost zaměstnání a pouze v České republice má přátele, známé a další
sociální vazby. Neochota vycestovat z území České republiky je odůvodněna jeho osobními
poměry. Proto navrhl zrušení rozsudku krajského soudu i ministerstva a vrácení věci ministerstvu
k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřilo nesouhlas se stížními námitkami
a shodně jako ve svém rozhodnutí rekapitulovalo pobytový a azylový příběh stěžovatele
se zdůrazněním, že od doby jeho prvního vstupu na území České republiky v roce 2005
nerespektoval dvě rozhodnutí o správním vyhoštění, byl zařazen do evidence nežádoucích osob
s platností od 11. 1. 2015 do 11. 12. 2020 a nebyl úspěšný s první žádostí o udělení mezinárodní
ochrany a další dvě řízení o opakovaných žádostech byla zastavena pro nepřípustnost. Také jeho
poslední čtvrtá žádost je podle ministerstva podána pouze za účelem oddálení správního
vyhoštění z České republiky. Ministerstvo se ztotožnilo se závěry krajského soudu ve výkladu
slovního spojení „až do vycestování“ použitého v rozhodnutí o zajištění, které bylo předmětem
přezkumu v řízení před krajským soudem. Také odůvodnění doby trvání zajištění v rozsahu 109
dní považuje ministerstvo za dostatečné, neporušuje princip proporcionality, ani rovnosti
a nevykazuje znaky libovůle, diskriminace a neodporuje lidské důstojnosti. Pokud stěžovatel
argumentoval ve prospěch přijatelnosti kasační stížnosti, ve věcech týkajících se setrvání cizince
v zařízení pro zajištění cizinců (nebo přijímacím středisku) se soud otázkou přijatelnosti kasační
stížnosti nezabývá. Také námitku nezákonnosti výroku rozhodnutí ministerstva použitím
slovního spojení „až do vycestování“ označilo za nedůvodnou i proto, že stěžovatel se dosud
nevymanil z režimu přijímací směrnice, jelikož o jeho poslední opětovné žádosti o udělení
mezinárodní ochrany nebylo ministerstvem rozhodnuto, tudíž se na něj stále přijímací směrnice
vztahuje. Ministerstvo se tedy zcela ztotožnilo se závěry krajského soudu a navrhlo kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval argumentací stěžovatele vztahující se k otázce
přijatelnosti kasační stížnosti podle ust. §104a s. ř. s. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil
např. v rozsudku ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Azs 19/2013 - 39, „zkoumání přijatelnosti kasační stížnosti
je na místě pouze u věcí, jejichž meritem je posouzení otázky udělení nebo neudělení některé z forem mezinárodní
ochrany včetně posouzení, zda správní řízení ve věci této otázky bylo vedeno v souladu se zákonem. Pokud je
meritem věci něco jiného, byť s mezinárodní ochranou souvisejícího nebo se jí třeba i blízce dotýkajícího, Nejvyšší
správní soud není vůbec oprávněn se otázkou přijatelnosti kasační stížnosti zabývat, jelikož na tyto věci
se ust. §104a s. ř. s. vůbec nevztahuje.“ Tento závěr byl potvrzen i v usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního ze dne 21. 1. 2015, č. j. 9 Azs 66/2014 - 69, v němž rozšířený senát uvedl,
že „Nejvyšší správní soud může odmítnout pro nepřijatelnost podle §104a odst. 1 s. ř. s. pouze kasační stížnost
proti rozhodnutí krajského soudu, kterým se končí řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci
mezinárodní ochrany ve smyslu §2 odst. 15 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu“, a dále, že „ve věcech žalob
proti jiným rozhodnutím vydávaným správními orgány podle zákona o azylu, která nejsou rozhodnutími
ministerstva ve věci mezinárodní ochrany podle §2 odst. 15 zákona o azylu, např. tedy ani ve věci žaloby proti
rozhodnutí o povinnosti setrvat v ZZC podle §46a zákona o azylu. Právě v těchto věcech, kde jde o omezení
osobní svobody žadatele o mezinárodní ochranu, je třeba zachovat vysoký standard soudní ochrany včetně
plnohodnotného přístupu k opravným prostředkům.“
V dané věci je předmětem přezkumu rozhodnutí o zajištění stěžovatele v zařízení
pro zajištění cizinců v době, kdy se současně domáhá udělení mezinárodní ochrany.
Proto stěžovatelova argumentace týkající se nepřijatelnosti kasační stížnosti je zcela irelevantní,
protože ust. §104a s. ř. s. nelze v tomto řízení aplikovat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Bylo by totiž předčasné zabývat se dalšími námitkami, pokud by byl napadený
rozsudek nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků správních
soudů vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura, např. nález ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění
rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem
postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah
odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má
nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření
závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě
a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
Napadený rozsudek krajského soudu podle názoru Nejvyššího správního soudu není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj
rovněž patrné, z jakých důvodů má právní závěry vyslovené správním orgánem za správné
a naopak, z jakých důvodů jsou žalobní námitky nedůvodné. Odůvodnění závěrů krajského
soudu splňuje požadavky kladené na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Jedná-li
se o konkrétní argumentaci stěžovatele, že již správní rozhodnutí ministerstva bylo, pokud jde
o délku doby zjištění stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců, nedostatečně odůvodněno,
a touto vadou trpí i rozsudek krajského soudu, jelikož ten nedostatečně odůvodněné správní
rozhodnutí aproboval, Nejvyšší správní soud tuto námitku neshledává důvodnou. Ministerstvo
v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnilo, proč stanovilo dobu zjištění stěžovatele podle
ust. §46a odst. 1 zákona o azylu do 17. 11. 2015 (str. 5 - 6). Také krajský soud tyto závěry
přezkoumal (str. 8 - 9 napadeného rozsudku) a i jeho úvahy jsou zcela logické a mají oporu
v platné právní úpravě. Skutečnost, že rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů je zřejmá i z toho, že stěžovatel v kasační stížnosti se závěry krajského
soudu polemizuje. Proto Nejvyšší správní soud nedovodil nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami, ve kterých stěžovatele poukazoval
na nezákonnost rozhodnutí ministerstva. Tento nedostatek spatřuje jednak ve stanovení doby
zajištění v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování a dále v nepřiměřeném stanovení
celkové doby zajištění v uvedeném zařízení.
Podle ust. §46a odst. 1 zákona o azylu rozhodne ministerstvo o povinnosti žadatele
o udělení mezinárodní ochrany, s výjimkou žadatele, kterým je nezletilá osoba bez doprovodu,
rodič nebo rodina s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi, osoba s vážným
zdravotním postižením, těhotná žena nebo osoba, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena
jiným vážným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí, setrvat v přijímacím středisku
nebo v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, maximálně však po dobu 120 dní, jestliže
a) nebyla spolehlivě zjištěna totožnost žadatele, b) žadatel se prokazuje padělanými nebo
pozměněnými doklady totožnosti, nebo c) je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl
představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, není-li takový postup
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
V dané věci je nesporné, že stěžovatel jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany není
osobou spadající do některé ze zákonem specifikovaných chráněných skupin žadatelů, pro něž je
v ust. §46a odst. 1 zákona o azylu stanovena výjimka z povinnosti setrvat v přijímacím středisku
nebo zařízení pro zajištění cizinců.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že slovní spojení „až do vycestování “ použité ve výroku
napadeného správního rozhodnutí koresponduje se zákonnou dikcí a podle Nejvyššího správního
soudu nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Je stanovením podmínky pro ukončení zajištění
v případě, že by skutečnost rozhodná pro ukončení zajištění nastala před stanovenou dobou
zajištění vyjádřenou v rozhodnutí ministerstva slovy „maximálně však do 17. 11. 2015“. Ta by
nastala jen v tom případě, že by se cizinec rozhodl vycestovat z území České republiky
dobrovolně.
Použití slovního spojení „až do vycestování “ v ust. §46a odst. 1 zákona o azylu je podle
Nejvyššího správního soudu dobou stanovenou ve prospěch, nikoliv k tíži cizince, neboť
za splnění zákonem předvídaných podmínek pro dřívější vycestování, je zajištění cizince
ukončeno před stanovenou maximální dobou trvání zajištění v rozhodnutí ministerstva,
tj. před 17. 11. 2015. Takový princip neodporuje ani čl. 9 odst. 1 přijímací směrnice, který stanoví
požadavek na zajištění cizince - žadatele o mezinárodní ochranu na co nejkratší dobu a pokud
přetrvávají důvody zajištění podle čl. 8 odst. 3 přijímací směrnice. To je v případě stěžovatele
při použití doby zajištění „až do vycestování “ respektováno. Proto výrok napadeného rozhodnutí
ministerstva, nemůže být nezákonný.
Pokud stěžovatel spojuje nezákonnost doby zajištění stanovené ve výroku rozhodnutí
ministerstva „až do vycestování “ s tím, že pozbude-li cizinec postavení žadatele o mezinárodní
ochranu, mělo by dojít k novému přezkoumání důvodů, pro něž lze cizince v zařízení
pro zajištění cizinců zajistit, jinak musí být zajištění ukončeno podle ust. §127a odst. 1 písm. a)
zákona o pobytu cizinců, je nutné zdůraznit, že o takový případ se v případě stěžovatele nejedná.
Proto je stěžovatelova argumentace v tomto směru bezpředmětná. Stěžovatel byl v rozhodné
době žadatelem o mezinárodní ochranu s ohledem na podanou žádost ze dne 27. 7. 2015, o níž
však ještě ministerstvo v této době nerozhodlo. Za této situace nemělo důvod opětovně
posuzovat podmínky zajištění, jak stěžovatel požadoval. I proto Nejvyšší správní soud neshledává
použití slovního spojení „až do vycestování “ ve výrokové části rozhodnutí ministerstva
za nezákonné.
Vymezení konkrétní doby trvání povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců,
k čemuž se vztahuje další stížní námitka, je věcí správního uvážení ministerstva. Proto musí být
z rozhodnutí seznatelné, na základě jakých konkrétních úvah, s přihlédnutím ke specifikům
a okolnostem konkrétného případu, ministerstvo tuto dobu stanovilo. K tomu lze poukázat
na rozsudek ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 - 42, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil,
že „[u]stanovení §46a odst. 1 písm. c) zákona (…) o azylu, dává možnost omezit žadatele o mezinárodní
ochranu na svobodě na dobu do vycestování, maximálně po dobu 120 dnů. Z jazykového výkladu daného
ustanovení lze dovodit, že správní orgán má možnost správního uvážení, aby v jednotlivých případech stanovil dobu
kratší. Takové rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno, aby bylo možné přezkoumat, zda nepřekročil meze
správního uvážení nebo správní uvážení nezneužil.“
V případě stěžovatele rozhodlo ministerstvo o jeho povinnosti setrvat v zařízení
pro zajištění cizinců po dobu 109 dnů. Vycházelo přitom z předpokládané délky řízení ve věci
mezinárodní ochrany v délce 90 dní a k tomu připočetlo dobu 15 dní na podání žaloby. Současně
přihlédlo k obvyklé průměrné době doručení písemností v soudním řízení v délce 5 dní. Takto
odůvodněný závěr ministerstva o době trvání zajištění stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců
jako věcně správný a nevybočující z mezí správního uvážení, krajský soud aproboval. Vzal
v potaz i skutečnost, namítanou v řízení o žalobě a shodně v kasační stížnosti, že je zde vnitřní
rozpor v odůvodnění rozhodnutí ministerstva, které na jedné straně předběžně posoudilo žádost
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany ze dne 27. 7. 2015 jako zjevně nedůvodnou,
a na straně druhé nepřihlédlo při stanovení doby zajištění k tomu, že v takovém případě je třeba
rozhodnout o této žádosti podle ust. §16 odst. 3 zákona o azylu nejpozději do 30 dnů
od zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Podle krajského soudu ministerstvo
nepochybilo, pokud i za situace, kdy předběžně vyslovilo pochybnost o tom, zda nynější čtvrtá
stěžovatelova žádost o udělení mezinárodní ochrany je zjevně nedůvodná, přesto pro účely
stanovení doby zajištění počítalo se standardní délkou řízení o žádosti o udělení mezinárodní
ochrany v délce 90 dnů podle ust. §27 odst. 1 zákona o azylu. Přihlédl totiž ke skutečnosti,
že v době podání žádosti nelze předem vyloučit, že žadatel doplní důvody pro její podání tak,
že z pohledu ust. §16 odst. 1 zákona o azylu nebude žádost shledána zjevně nedůvodnou.
Ministerstvo počítalo s lhůtami pro řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany a pro řízení
o žalobě. Nedošlo k izolované úvaze o těchto lhůtách bez zohlednění nezbytného předpokladu,
a to naplnění některého z důvodů zajištění podle ust. §46a odst. 1 zákona o azylu, v daném
případě podle písm. c) citovaného ustanovení. Úvahy o době zajištění totiž mají úzkou souvislost
s posouzením nezbytnosti zajištění v případech předvídaných právě v ust. §46a odst. 1 zákona
o azylu, tedy v této věci s posouzením nutnosti zajištění stěžovatele proto, že je důvodné
se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Lze tedy shrnout,
že ministerstvo meze správního uvážení při stanovení délky doby zajištění nepřekročilo a správní
uvážení nevykazuje znaky svévole, které by zakládaly důvod pro závěr o nezákonnosti rozsudku
krajského soudu i rozhodnutí ministerstva.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl dílčí nesoulad mezi výrokovou částí rozhodnutí
ministerstva, které stanovilo maximální dobu zajištění stěžovatele do 17. 11. 2015, ačkoliv
v odůvodnění rozhodnutí dovodilo, že zajištění bylo stanoveno na dobu 110 dnů, což je o 1 den
více, než odpovídá výrokové části. K tomuto nesouladu zjevně došlo nesprávným počítáním
stanovené doby, jejíž počátek běží ode dne následujícího po dni vydání rozhodnutí ministerstva.
Podle Nejvyššího správního soudu však tato skutečnost nemá vliv na zákonnost napadeného
správního rozhodnutí ministerstva.
Se správním uvážením při stanovení doby zajištění stěžovatele v zařízení pro zajištění
cizinců a jejich hodnocením krajským soudem i ministerstvem úzce souvisí důvody zajištění podle
ust. §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu.
K tzv. „přezajištění“ cizince podle zákona o azylu, nedochází automaticky, nýbrž pouze
za situace, kdy cizinec zajištěný podle zákona o pobytu cizinců podal v době zajištění žádost
o udělení mezinárodní ochrany a je-li dán některý z případů předvídaných v ust. §46a odst. 1
písm. a), b) nebo c) zákona o azylu. V dané věci ministerstvo dovodilo, že je důvodné
se domnívat, že by stěžovatel mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Proto mu
uložilo povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle ust. §46a odst. 1 písm. c) a odst. 2
zákona o azylu. K omezení osobní svobody stěžovatele došlo v režimu zákona o azylu, zatímco
zajištění v režimu zákona o pobytu cizinců bylo v souladu s ust. §127 odst. 1 písm. f) zákona
o pobytu cizinců ukončeno. Tento postup koresponduje i s důvodovou zprávou k zákonu
č. 103/2013 Sb., kterým došlo k novelizaci ust. §46a odst. 1 zákona o azylu, v návaznosti
na odpověď na předběžné otázky položené Soudnímu dvoru Evropské unie Nejvyšším správním
soudem ve věci C-534/11, Arslan, v níž se uvádí, že „změny sledují toliko možnost změnit právní režim
zajištění těch cizinců, kteří učiní prohlášení o mezinárodní ochraně v zařízení pro zajištění cizinců, tedy až poté, co
byli zajištěni podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky. V takovém případě dojde z právního
hlediska k ukončení zajištění podle zákona o pobytu cizinců, cizinec však bude nadále setrvávat v zařízení
pro zajištění cizinců na základě ‚rozhodnutí o zajištění ? vydaného ministerstvem podle §46a zákona
o azylu.“
Zákon o azylu legální definici pojmu „veřejný pořádek“ nebo „nebezpečí pro veřejný
pořádek“ neobsahuje. Jedná se o neurčitý právní pojem, jehož výklad a aplikaci v konkrétních
případech provádějí správní orgány a soudy. Výkladem uvedeného neurčitého pojmu se
zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 3 As 4/2010 - 151, publ. pod č. 2420/2011 Sb. NSS, v němž vyslovil závěr, že „[p] ři výkladu
pojmů ‚veřejný pořádek?, resp. ‚závažné narušení veřejného pořádku?, používaných v různých kontextech
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl
dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení,
v nichž jsou tyto pojmy užity. Závěry o tom, jaké konkrétní jednání je závažným narušením veřejného pořádku,
učiněné ve vztahu k určitému ustanovení, pak nelze bez dalšího přebírat při výkladu ustanovení jiných, nýbrž je
potřeba přihlížet ke specifickým okolnostem vzniku, původu a účelu ustanovení, stejně jako je třeba pak dané
ustanovení přiměřeným způsobem vyložit rovněž ve vztahu k individuálním okolnostem jednotlivých případů.“
Použitelnost tohoto závěru i v případě zajištění podle ust. §46a odst. 1 písm. c) zákona
o azylu následně dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 9. 2013,
č. j. 5 Azs 13/2013 - 30, publ. pod č. 2950/2014 Sb. NSS, v němž uvedl, že „stávající judikatura
Soudního dvora a Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečné vodítko k vymezení rozsahu pojmu veřejný
pořádek ve smyslu §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Východiskem je zde stejně jako v případě výkladu
§119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců obecný test použití výhrady veřejného pořádku v oblasti volného
pohybu osob a imigračního a azylového práva zformulovaný Soudním dvorem. Obě tato ustanovení jsou
výsledkem transpozice směrnic EU a sledují obdobný účel, kterým je ochrana základních zájmů společnosti,
a to do budoucnosti. Proto za situace, kdy zákon o azylu ani relevantní předpisy unijního práva dosud neurčují
konkrétní okolnosti, jež mohou založit důvodné podezření, že by mohl žadatel představovat nebezpečí pro veřejný
pořádek [ostatně rovněž již citovaný čl. 8 odst. 3 písm. e) nové přijímací směrnice přebírá tento důvod pro zajištění
žadatele o mezinárodní ochranu v jeho obecné formulaci ‚z důvodu ochrany veřejného pořádku?], není
žádný důvod, proč závěry vyslovené rozšířeným senátem nevztáhnout i na §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu.
To tedy znamená, že za nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu je třeba
považovat pouze hrozbu takového jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné
ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, přičemž je nutno zohlednit individuální okolnosti života
cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci.“
Okolnostmi nasvědčujícími důvodnosti závěru, že stěžovatel představuje nebezpečí
pro veřejný pořádek, se ministerstvo podrobně zabývalo v odůvodnění napadeného rozhodnutí
(str. 4 - 5), přičemž vycházelo ze skutkového stavu, který byl rovněž podrobně v odůvodnění
napadeného rozhodnutí popsán (str. 1-4). Důvody podle ust. §46a odst. 1 písm. c) zákona
o azylu ministerstva neshledalo pouze v tom, že stěžovatel pobýval na území České republiky
nelegálně, jak tvrdí stěžovatel, ale zohlednilo všechny individuální okolnosti včetně jeho celkové
osobní situace. Poukázalo na skutečnost, že stěžovatel byl dne 21. 7. 2015 rozhodnutím Policie
České republiky podle ust. §124 odst. 1 písm. b), c) a e) zákona o pobytu cizinců zajištěn
a umístěn v zařízení pro zajištění cizinců, kde byl i v době vydání rozhodnutí ministerstva
o tzv. přezajištění. Přitom bylo zjištěno, že stěžovatel se na území České republiky zdržuje
bez platného povolení k pobytu a bez dokladu totožnosti, že mu bylo dne 16. 3. 2015 vydáno
v pořadí druhé rozhodnutí o správním vyhoštění a je veden v evidenci nežádoucích osob
s platností od 11. 1. 2014 do 11. 12. 2020. Byly zohledněny i skutečnosti, které nastaly v době
od stěžovatelova prvního vstupu na území České republiky dne 27. 9. 2005, včetně toho,
že vzápětí koncem října 2005 nelegálně vycestoval do Velké Británie, kde ilegálně pracoval
do 7. 1. 2013, kdy byl zadržen z důvodu drogového přečinu a byl proveden jeho zpětný transfer
do České republiky. Ministerstvo také zohlednilo, že bezprostředně poté stěžovatel odcestoval
z České republiky bez cestovního dokladu do Polské republiky ve snaze opatřit si padělek
cestovního dokladu Indie. Přitom opakovaně nerespektoval rozhodnutí o správních vyhoštěních
ukládající mu povinnost vycestovat z České republiky. Ministerstvo přihlíženo také k tomu,
že stěžovatel nemá v České republice žádné společenské, kulturní a ekonomické vazby, nemá zde
žádné blízké osoby nebo příbuzné, není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, nemá
na území České republiky žádný majetek nebo nemovitost, nemá finanční prostředky na úhradu
nákladů spojených s pobytem na území České republiky, a ani na vycestování, není zdravotně
pojištěn a nemá stálou adresu pobytu, na které by ho bylo možné kontaktovat a i přesto,
že nechce území České republiky opustit, mimo jiné z obavy před nepřáteli v Indii, neučinil
dostatečně účinné úkony k obstarání platného cestovního dokladu (pokus o vydání cestního
dokladu na velvyslanectví Indie v Praze byl neúspěšný a dále se stěžovatel o jeho vydání nestaral)
a k legalizaci pobytu na území České republiky. Všechny tyto skutečnosti vedly pak ministerstvo
ke správnému závěru, že stěžovatel představuje skutečné a aktuální nebezpečí závažného
ohrožení veřejného pořádku, zejména zájmu společnosti na respektování a výkonu
pravomocných správních i soudních rozhodnutí, jakož i respektování právního řádu České
republiky.
Na případ stěžovatele lze aplikovat závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem
v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 1 Azs 193/2015 - 29, že „veřejným pořádkem lze zde rozumět
také stav, kdy jsou dodržovány právní normy či další pravidla společenského chování, s jejichž dodržováním
většina společnosti souhlasí, a souhlasí i s tím, aby jejich porušení bylo sankcionováno. Každý člen zdejší společnosti
si je vědom toho, že porušením rozhodnutí správního orgánu nebo soudu anebo porušením právních norem
se vystavuje nebezpečí postihu.“
Pro posouzení věci jsou irelevantní tvrzení stěžovatele, že není zdokumentován jeho
pobyt ve Velké Británii, že chce žít na území České republiky a dodržovat její právní předpisy.
Ta na výše uvedených závěrech nic nemění.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že je důvodné se domnívat, že by stěžovatel mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek.
Proto podmínky pro zajištění podle ust. §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu byly posouzeny
ministerstvem i krajským soudem v souladu se zákonem.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ust. §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl, a to postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož o kasační
stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel úspěch ve věci neměl a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Nejvyšší správní soud ustanovil zástupcem stěžovatele advokátku podle ust. §35
odst. 8 s. ř. s. a v takovém případě platí její odměnu včetně hotových výdajů stát. Advokátka má
nárok na odměnu za tři úkony právní služby, tj. 3x 3.100 Kč (porada s klientem, doplnění kasační
stížnosti a replika) podle ust. §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), náhradu hotových výdajů
ve výši 3x 300 Kč podle ust. §13 odst. 1, 3 a 4 vyhlášky, náhradu cestovného vozidlem reg. zn. X
z Prahy do Bělé pod Bezdězem a zpět (2x 84,1 km při průměrné spotřebě 9,6 l/100 km benzínu
BA 98) ve výši 1.241 Kč podle ust. §1 písm. b) a ust. §4 písm. b) vyhlášky č. 328/2014 Sb. a
náhradu za promeškaný čas v rozsahu 2x 2 započaté půlhodiny po 100 Kč podle ust. §14 odst. 1
a 3 vyhlášky. Jelikož advokátka je plátkyní daně z přidané hodnoty, byla celková částka odměny
11.841 Kč zvýšena o 21 %, tj. o částku 2.486,61 Kč, takže celková odměny činí 14.327,61 Kč.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodný požadavek advokátky na náhradu za ztrátu času
v rozsahu dalších dvou započatých půlhodin v souvislosti s její cestou z Prahy do Bělé
pod Bezdězem a zpět dne 7. 10. 2015 za účelem porady se stěžovatelem. V tomto rozsahu nelze
dovodit souvislost uplatněných nákladů s poskytnutím právní služby podle ust. §14 odst. 1
písm. a) vyhlášky vzhledem ke vzdálenosti sídla advokátky a místa pobytu stěžovatele 84,1 km.
Podle Nejvyššího správního soudu lze tuto zpáteční cestu uskutečnit za dobu nepřesahující čtyři
započaté půlhodiny, a v tomto rozsahu také náhrada za ztrátu času byla přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu