ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.253.2014:23
7 Azs 253/2014 -
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: N. B. H.,
zastoupený Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti
žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů
1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 30. 10. 2014, č. j. 47 A 31/2012 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze ze dne 30. 10. 2014, č. j. 47 A 31/2012 – 39, zamítl žalobu podanou
žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu
cizinců (dále jen „komise“) ze dne 5. 1. 2012, č. j. MV-55578-5/SO-2011, kterým bylo jako
opožděné zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství
služby cizinecké policie Praha, Inspektorát cizinecké policie Mladá Boleslav (dále jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 20.4.2010, č.j. CPPH-00030/CI-2010-63, jímž byla podle ust. §37 odst.
2 písm. a) a b) ve spojení s §46 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. V odůvodnění
rozsudku krajský soud uvedl, že se předně zabýval žalobní námitkou, že výpověď A. Ch. je
důkazem provedeným v rozporu s právními předpisy, a proto správní orgán z něj nemohl učinit
závěr, že stěžovateli bylo třeba ustanovit opatrovníka jako osobě neznámého pobytu a písemnosti
určené stěžovateli doručovat tomuto opatrovníku. Protože A. Ch. byla vyslechnuta před
zahájením správního řízení, postupoval správní orgán I. stupně podle názoru krajského soudu
podle ust. §137 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)
a její výpověď je třeba považovat za vysvětlení, nikoliv za svědeckou výpověď ve smyslu ust. §55
správního řádu. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že správní orgán I. stupně záznam o
podaném vysvětlení nesprávně označil jako protokol o výslechu svědka sepsaný podle ust. §18
odst. 1 správního řádu, že A. Ch. poučil o právech a povinnostech svědka a nechal ji protokol
podepsat. Ust. §137 odst. 1 správního řádu je třeba vykládat v tom smyslu, že vysvětlení neslouží
pouze k posouzení, zda správní orgán zahájí řízení, ale i k volbě nejvhodnějšího procesního
postupu při zahájení řízení. Na jeho základě si proto správní orgán může učinit názor, zda
účastník je osobu neznámého pobytu a je třeba mu ustanovit opatrovníka pro doručení oznámení
o zahájení řízení, jakož i dalších písemností a pro hájení jeho zájmů v zahájeném řízení. Záznam o
podaném vysvětlení v takovém případě není použit jako důkazní prostředek, neboť správní orgán
z něj nečiní skutkové zjištění rozhodné pro meritorní posouzení věci. Správní orgán I. stupně
tudíž postupoval zákonně, pokud stěžovateli jako osobě neznámého pobytu ustanovil
opatrovníka a písemnosti doručoval opatrovníkovi. Postup navržený stěžovatelem, podle něhož
měl správní orgán I. stupně oznámení o zahájení řízení zaslat nejprve na adresu jím hlášeného
pobytu a teprve podle výsledku doručení volit další postup, by za situace, kdy měl informaci, že
stěžovatel se na této adrese nikdy nezdržoval, byl v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti
správního řízení vyjádřenou v ust. §6 správního řádu. Správní orgán I. stupně také postupoval
v souladu se zákonem, když stěžovateli doručoval písemnosti veřejnou vyhláškou podle ust. §25
odst. 1 správního řádu, neboť byl osobou neznámého pobytu. Krajský soud nepřisvědčil ani
žalobní námitce, že písemnosti, které mu byly doručovány veřejnou vyhláškou, nebyly vyvěšeny
na úřední desce správního orgánu po dobu 15 dnů, jak vyžaduje ust. §25 odst. 2 správního řádu.
Usnesení o ustanovení opatrovníka a oznámení o zahájení řízení byla dne 2. 2. 2010 vyvěšena a
dne 16. 2. 2010 byla svěšena. Usnesení tak bylo vyvěšeno 15 dnů, protože doba vyvěšení počíná
běžet dnem vyvěšení. Obdobná argumentace platí i pro doručování rozhodnutí správního orgánu
I. stupně, které bylo vyvěšeno na úřední desce dne 20. 4. 2010 a svěšeno dne 4. 5. 2010.
Obsahem správního spisu byla vyvrácena rovněž stěžovatelova námitka, že uvedené písemnosti
nebyly zveřejněny způsobem umožňujícím dálkový přístup. Za pravdu dal krajský soud
stěžovateli pouze v tom, že ze správního spisu není patrná délka zveřejnění. Ust. §25 odst. 2
správního řádu však neklade žádný požadavek na dobu zveřejnění. Pouze k němu musí dojít
v 15-ti denní době pro vyvěšení písemnosti na úřední desce, což bylo dodrženo. Rozhodnutí
správního orgánu I. stupně bylo stěžovateli řádně doručeno dne 3. 5. 2010. Lhůta k podání
odvolání proti tomuto rozhodnutí začala běžet dne 4. 5. 2010 a skončila dne 18. 5. 2010. Dne 19.
5. 2010 rozhodnutí správního orgánu I. stupně nabylo právní moci. Podal-li stěžovatel odvolání
proti tomuto rozhodnutí dne 15. 2. 2011, jde o odvolání opožděné a komise postupovala
v souladu s ust. §92 odst. 1 správního řádu, když jej zamítla.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž poukázal
na to, že v žalobě namítal, že správní orgán l. stupně se rozhodl ustanovit mu opatrovníka a
doručovat mu veřejnou vyhláškou na základě svědecké výpovědi A. Ch. provedené před
zahájením správního řízení a tato argumentace je podrobně rozvedena v žalobních bodech. S
argumentací krajského soudu, že správní orgán I. stupně postupoval podle ust. §137 správního
řádu a výpověď A. Ch. je třeba považovat za vysvětlení‚ nikoliv za svědeckou výpověď,
stěžovatel vyjádřil nesouhlas. I pro posuzování úkonů provedených správním orgánem je třeba
analogicky použít pravidlo stanovené pro podání v ust. §37 odst. 1 správního řádu, že podání se
posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno. Tedy i úkon
provedený správním orgánem je třeba posuzovat nejen podle jeho označení, ale i podle jeho
obsahu, aby se postup správního orgánu nestal pro účastníky řízení nepředvídatelný. Správní
orgán výslech A. Ch. před zahájením správního řízení označil jako protokol o výslechu svědka
sepsaný podle ust. §18 odst. l správního řádu, A. Ch. je v protokolu označována opakovaně jako
svědkyně a o právech a povinnostech byla také jako svědkyně poučena. Navíc tento protokol byl
použit jako podklad pro rozhodnutí‚ jak vyplývá z rozhodnutí správního orgánu I. stupně (str. 2
třetí odstavec). Správní orgán tedy prováděný úkon označil jako výslech svědka, jeho obsah
odpovídá výslechu svědka, navíc byl jako svědecká výpověď i použit jako podklad meritorního
rozhodnutí. Je proto zřejmé, že správní orgán nikdy neměl v úmyslu provádět s A. Ch. vysvětlení
podle ust. §137 správního řádu, ale chtěl provádět svědeckou výpověď a tuto, byť byla
provedena před zahájením řízení, jako svědeckou výpověď i použil. Závěr krajského soudu, že
správní orgán I. stupně postupoval podle ust. §37 správního řádu je proto v rozporu se
skutečností i skutečným záměrem správního orgánu a je pro stěžovatele překvapující a
nepředvídatelný. Stěžovatel se neztotožnil ani s názorem, že ust. „§137 odst. 1 správního řádu je
třeba vykládat v tom smyslu, že vysvětlení neslouží pouze k posouzení‚ zda správní orgán zahájí řízení, ale k
volbě nejvhodnějšího procesního postupu při zahájení řízení. Na jeho základě si proto správní orgán může učinit
názor, zda účastník je osobou neznámého pobytu a je třeba mu ustanovit opatrovníka pro doručení oznámení o
zahájení řízení, jakož i dalších písemností a pro hájení jeho zájmů v zahájeném řízení“. Ze znění citovaného
ustanovení je možno dovodit, že vysvětlení má sloužit k zajištění předběžných skutkových
informací, které mají sloužit k posouzení, zda má být řízení zahajováno, popř. v jakém rozsahu
provádět po zahájení řízení dokazování. Vysvětlení nemůže sloužit k tomu, aby správní orgán se
ještě před zahájením řízení rozhodl zvolit procesní postup, který účastníka řízení může hned od
počátku znevýhodnit při využití jeho procesních práv. Na základě výslechu svědkyně nebyl
učiněn ani pokus doručit stěžovateli oznámení o zahájení řízení poštou do vlastních rukou.
Pokud byla výpověď svědkyně nepravdivá, byl neoprávněně připraven o možnost v řízení sám
hájit svoje práva a zájmy. Většina osob totiž poštovní zásilku převezme, avšak velmi málo osob
sleduje, zda jim není nějaká písemnost doručována veřejnou vyhláškou. Z uvedených důvodů
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek, krajského soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V kasační stížnosti stěžovatel vytýkal ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s.ř.s. krajskému
soudu nesprávný právní názor při posuzování výpovědi A. Ch. a v úzké návaznosti na to i
nesprávný výklad ust. §137 správního řádu.
V dané věci je nesporné, že výslech A. Ch. byl proveden před zahájením správního řízení
a že právě zjištění učiněná na základě tohoto výslechu byla důvodem pro zahájení správního
řízení o zrušení platnosti dlouhodobého pobytu na území České republiky. Přesto, že výslech byl
v protokolu sepsaném dne 17.12.2009 označen jako protokol o výslechu svědka a A. Ch. byla
poučena jako svědkyně, nemohlo se jednat o výpověď svědkyně ve smyslu ust. 55 správního
řádu, protože důkaz svědeckou výpovědí může správní orgán provést pouze v průběhu správního
řízení. To však bylo zahájeno z moci úřední až oznámením ve smyslu ust. §46 odst. 1 správního
řádu dne 7. 1. 2010. V případě výslechu A. Ch. se tedy jednalo, jak také správně dovodil krajský
soud, o podání vysvětlení ve smyslu ust. §137 správního řádu, které sloužilo k prověření
skutečnosti, která by mohla být důvodem k zahájení řízení z moci úřední. Nesprávně zvolená
procesní forma, kdy místo pořízení záznamu podle ust. §137 odst. 3 správního řádu byl sepsán
protokol podle ust. §18 správního řádu, nemůže na podstatě tohoto úkonu nic změnit.
Analogické použití ust. §37 odst. 1 správního řádu, jak tvrdí stěžovatel, nepřichází v úvahu,
protože citované ustanovení de?nuje podání jako úkon směřující vůči správnímu orgánu. Jde o
takový úkon účastníka řízení, resp. dotčené osoby, směřující vůči správnímu orgánu, kterým
účastník řízení, resp. dotčená osoba, uplatňuje svá procesní práva nebo plní své procesní
povinnosti. Stěžovatelova domněnka, že správní orgán nikdy neměl v úmyslu opatřit vysvětlení,
ale provádět svědeckou výpověď nemá žádnou oporu v jeho dalším procesním postupu.
Vysvětlení podané A. Ch., z něhož jednoznačně vyplynulo, že nikdy stěžovateli nepodepsala
potvrzení o zajištění ubytování a ani fakticky mu ubytování neposkytuje, jednoznačně vedlo
následně k zahájení správního řízení. Správní orgán výpověď A. Ch. nepoužil ve správním
řízení jako důkaz, ale při rozhodování vycházel z toho, že stěžovatelův pobyt není znám. Proto
mu také v souladu s ust. §32 odst. 2 písm. d) správního řádu ustanovil opatrovníka. Namítá-li
stěžovatel, že vysvětlení nemůže sloužit k tomu, aby správní orgán před zahájením správního
řízení zvolil procesní postup, který účastníka řízení může od počátku znevýhodnit při využití jeho
procesních práv a že byl v případě nepravdivé informace sdělené A. Ch. neoprávněně připraven o
možnost hájit v řízení svá práva, je to argumentace značně kuriózní, zejména v tom, že konkrétně
nezpochybňuje a nevyvrací pravdivost informace poskytnuté A. Ch. Pokud by stěžovateli byly
doručovány písemnosti na adresu, na které se nikdy nezdržoval, jak se toho domáhal v kasační
stížnosti, bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení ve smyslu ust. §6
správního řádu. Lze sice víceméně souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že většina osob si
poštovní zásilku převezme, ale nesleduje veřejné vyhlášky, ovšem zásadním předpokladem pro
převzetí poštovní zásilky je, že se adresát na adrese uvedené na zásilce zdržuje a má svou
poštovní schránku.
S ohledem na výše uvedené není rozsudek krajského soudu nezákonný z důvodu
namítaného v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Učinil tak postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s ust. §120 s. ř.
s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože
stěžovatel v řízení úspěch neměl a komisi žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu