ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.262.2014:39
sp. zn. 7 Azs 262/2014 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: P. T.,
zastoupený Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2014, č. j. 10 A 71/2012 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2014, č. j. 10 A 71/2012 – 45, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Komise pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců (dále jen „komise“) ze dne 23. 2. 2012, č. j. MV-38854-5/SO-2011, jímž
bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 18. 2. 2011, č. j. OAM-05263-12/DP-2011, o neudělení povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem studia. Městský soud
se v odůvodnění rozsudku nejprve zabýval formulací výroku prvoinstančního správního
rozhodnutí, přičemž ji nevyhodnotil jako matoucí či nesrozumitelnou. Shledal-li správní orgán
I. stupně v případě stěžovatele existenci „jiné závažné překážky“ ve smyslu ust. §56 odst. 1 písm.
j) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), pak
byl nepochybně povinen toto ustanovení uvést do výroku rozhodnutí, neboť bylo v dané věci
aplikováno. Protože se však týká žádosti o vízum, nikoli o povolení k pobytu, kterou stěžovatel
podal, správní orgán I. stupně uvedl ve výroku i ust. §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které
umožňuje obdobně aplikovat shora citované ustanovení i v řízení o povolení k dlouhodobému
pobytu. Výtka stěžovatele, podle níž ust. §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců odkazuje
na několik dalších ustanovení, působí podle městského soudu poněkud nesrozumitelně, neboť
správní orgán I. stupně následně ve výroku rozhodnutí uvádí právě ust. §56 odst. 1 písm. j)
zákona o pobytu cizinců. Městský soud dále vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatele, že by
ze správního rozhodnutí nebylo možno zjistit, zda bylo vydáno za přímé aplikace ust. §37 odst.
1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, nebo zda na toto ustanovení správní orgán I. stupně jen
analogicky odkazuje. Stěžovatelem zmiňované ustanovení není obsaženo ve výroku
prvoinstančního rozhodnutí a je tedy zřejmé, že nebylo v daném případě aplikováno. Městský
soud pak ve shodě se správními orgány z tohoto ustanovení dovozuje, že zákonodárce zamýšlel
nastavit pravidla pobytu cizinců na území České republiky tak, že cizinec může na území České
republiky pobývat pouze za jasně deklarovaným účelem a tento účel musí po dobu svého pobytu
plnit. V daném případě bylo aplikováno ust. §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců
obsahující neurčitý pojem „jiné závažné překážky“. Pokud tedy správní orgány interpretovaly
tento neurčitý pojem za pomocí principů obsažených v dalších ustanoveních zákona o pobytu
cizinců, jedná se přípustný postup při interpretaci právní normy. Městský soud vyjádřil nesouhlas
i s výhradami stěžovatele vůči závěru správních orgánů, že dlouhodobé neplnění účelu pobytu
představuje závažnou překážku pobytu cizince na území. Při posouzení této námitky odkázal
na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012,
č. j. 9 As 80/2011 – 69, v němž lze nalézt odpověď i na námitku, podle níž mělo být zohledněno,
že v době rozhodování správních orgánů již stěžovatel ke studiu nastoupil a účel pobytu tak plnil.
Závěrem napadeného rozsudku městský soud konstatoval, že podle ust. §89 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), odvolací správní orgán
správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání,
jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Odvolací správní orgán tedy nebyl povinen
přezkoumávat správnost závěru prvoinstančního správního orgánu ohledně doby, po níž
stěžovatel nestudoval a neplnil proto povolený účel pobytu, neboť stěžovatel ve svém odvolání
dobu, po níž nestudoval, nijak nezpochybňoval.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti předně namítal,
že napadané rozhodnutí obsahuje zcela vadně formulovaný výrok, který odkazuje na spojitost
mezi ust. §46 odst. 1 a §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, avšak ta dána není,
a to proto, že ust. §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců odkazuje hned na několik ustanovení
citovaného zákona. Stěžovatel dále tvrdil, že odůvodnění napadeného rozhodnutí, je v rozporu
s jeho výrokem, pokud odkazuje na ust. §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V závěru
kasační stížnosti stěžovatel namítal nezákonnost rozhodnutí správních orgánů pro rozpor mezi
skutkovými zjištěními a zvolenou právní kvalifikací, když z odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu I. stupně vyplývá, že je stěžovateli vytýkáno, že neplní účel pobytu, přičemž výrok tohoto
rozhodnutí dochází k závěru, že je dána tzv. jiná závažná překážka pro pobyt stěžovatele
na území České republiky. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby byl
napadený rozsudek zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Komise ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že v případě žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu podávané podle ust. §42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců jsou správní
orgány povinny postupovat podle ust. §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který obsahuje
taxativní výčet zákonných ustanovení, která jsou obdobně aplikovatelná pro povolení
k dlouhodobému pobytu. Ačkoliv ust. §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců obsahuje také odkaz
na ust. §37, tudíž i na odst. 1 písm. b) citovaného ustanovení, ust. §46 odst. 1 ve spojení s §37
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je aplikovatelné pouze v řízení ve věci zrušení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu neplnění jeho účelu cizincem a nikoliv v řízení
o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. Nemožnost aplikace ust. §37 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců v řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu podávané podle
ust. §42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nemůže vyloučit zhodnocení plnění, resp. neplnění,
účelu pobytu v době platnosti víza k pobytu nad 90 dnů, byť cizinec již v době rozhodování
o následně podané žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu již účel pobytu opětovně plnil.
Uvedené ostatně plně koresponduje s analogicky aplikovatelným právním názorem Nejvyššího
správního soudu v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, č. j. 3 As 14/2013 - 28. S ohledem na shora
uvedené komise navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je žádost o povolení k dlouhodobému
pobytu oprávněn podat cizinec, který na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů, hodlá
na území přechodně pobývat po dobu delší než 6 měsíců a trvá-li stejný účel pobytu.
Podle ust. §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců pro povolení k dlouhodobému pobytu
platí obdobně ust. §31 odst. 1, §33, 34, 37, 38, §55 odst. 1, §56, §58 odst. 3 a §62 odst. 1
vztahující se na dlouhodobé vízum. K žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu podle
ust. §42 je cizinec dále povinen předložit doklad o cestovním zdravotním pojištění, které
odpovídá podmínkám uvedeným v §180j. Současně je povinen na požádání předložit doklad
o zaplacení pojistného uvedeného na dokladu o cestovním zdravotním pojištění. To neplatí, jde-li
o případy uvedené v §180j odst. 4.
Podle ust. §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou
víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle ust. §33 odst. 3,
ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je
zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížní námitkou, že rozhodnutí správního
orgánu I. stupně obsahuje vadně formulovaný výrok, který odkazuje na spojitost mezi ust. §46
odst. 1 a §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, ačkoliv ta není dána. Pokud jde o obsah
výroku správního rozhodnutí, je obecně vyžadováno, aby byl dostatečně jasný, přesný,
srozumitelný a určitý. Tato kritéria jsou v daném případě splněna. Dospěl-li správní orgán
I. stupně k závěru, že ve stěžovatelově případě existují „jiné závažné překážky“ ve smyslu
ust. §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, pak byl povinen uvést ve výroku svého
rozhodnutí toto ustanovení, neboť právě to bylo v dané věci aplikováno. Protože se citované
ustanovení týká žádosti o udělení dlouhodobého víza, nikoli žádosti o povolení k dlouhodobému
pobytu, správní orgán I. stupně musel uvést do výroku rozhodnutí i ust. §46 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců, které umožňuje obdobně aplikovat ust. §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu
cizinců i v řízení o povolení k dlouhodobému pobytu.
Co se týče stěžovatelovy námitky, že ust. §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců odkazuje
na několik ustanovení citovaného zákona, s touto námitkou se dostatečně vypořádal již městský
soud, když uvedl, že „[v]ýtka žalobce, podle níž ustanovení §46 odst. 1 zákona odkazuje na několik dalších
ustanovení, působí poněkud nesrozumitelně, neboť správní orgán vzápětí ve výroku rozhodnutí uvádí ust. §56
odst. 1 písm. j) zákona a zcela zřetelně se tu tedy uvádí, že z ustanovení, na něž ust. §46 odst. 1 zákona
odkazuje, bylo aplikováno právě ustanovení §56 odst. 1 písm. j) zákona.“ Nejvyšší správní soud tak
považuje citovaný názor městského soudu za přiléhavý, srozumitelný a správný.
Namítal-li dále stěžovatel, že odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, je v rozporu
s jeho výrokem, pokud odkazuje na ust. §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ani tato
námitka není podle Nejvyššího správního soudu důvodná. V této souvislosti je třeba uvést,
že citované ustanovení není obsaženo ve výroku prvoinstančního rozhodnutí a je tedy naprosto
zřejmé, že nebylo na danou věc aplikováno. Ačkoliv ust. §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
obsahuje také odkaz na ust. §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jejich spojení
je aplikovatelné pouze v řízení ve věci zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
z důvodu neplnění jeho účelu cizincem a nikoliv v řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému
pobytu. Správní orgán I. stupně tak odkazem na ust. §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců pouze zdůraznil, že zákonodárce skutečně zamýšlel nastavit pravidla pobytu cizinců
na území České republiky tak, že cizinec může na jejím území pobývat jedině za jasně
deklarovaným účelem a tento účel musí po dobu svého pobytu plnit.
Ze shora uvedených důvodů tedy nelze napadený rozsudek hodnotit jako
nepřezkoumatelný, neboť jsou z jeho odůvodnění zcela zřejmé úvahy městského soudu
při posouzení žalobních námitek včetně toho, jaká ustanovení zákona o pobytu cizinců městský
soud aplikoval.
Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nedůvodnou také stížní námitku týkající
se nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů pro rozpor mezi skutkovými zjištěními a zvolenou
právní kvalifikací, kterou stěžovatel spatřuje v tom, že je mu vytýkáno, že neplní účel pobytu,
přičemž podle výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je dána tzv. jiná závažná překážka
pro jeho pobyt na území České republiky. V této souvislosti je třeba odkázat na rozsudky
ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 – 69, ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012 – 29, nebo
ze dne 29. 5. 2013, č. j. 3 As 14/2013 – 28, v nichž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pod
pojem „závažná překážka“ ve smyslu ust. §56 odst. 1 písm. j) [dříve písm. k)] zákona o pobytu
cizinců, lze v obecné rovině podřadit i nenaplnění účelu předchozího povoleného pobytu. Jedná
se přitom o tzv. neurčitý pojem, který jsou správní orgány povinny vymezit ve svém rozhodnutí
a patřičně odůvodnit právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Podle Nejvyššího správního soudu
se správní orgány obou stupňů dostatečným a přezkoumatelným způsobem zabývaly, s ohledem
ke skutkovým okolnostem projednávané věci, naplněním pojmu závažná překážka pobytu
stěžovatele na území České republiky. Ve svých rozhodnutích aplikaci tohoto neurčitého pojmu
odůvodnily a specifikovaly, že závažnou překážku spatřují v neplnění účelu pobytu, přičemž
jednání stěžovatele podřadily pod tuto skutkovou podstatu na základě zjištění získaných
v průběhu správního řízení a výpovědi stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a komisi žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu