ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.282.2014:48
sp. zn. 7 Azs 282/2014 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: nezl. N. Q. A.,
právně zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014, č. j. 3 A 109/2014 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
4.114 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího
zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 3 A 109/2014 - 37, uložil
ministerstvu vnitra (dále jen „stěžovatel“) podle ust. §81 odst. 2 s. ř. s. povinnost vydat
do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku rozhodnutí o žádosti podané zákonnou
zástupkyní nezl. žalobkyně (dále jen „účastnice řízení“) dne 23. 1. 2014, kterou se účastnice řízení
domáhala udělení povolení k trvalému pobytu na území České republiky. V odůvodnění rozsudku
městský soud uvedl, že zákonná zástupkyně účastnice řízení ke své žádosti o udělení
dlouhodobého pobytu za účelem vědeckého výzkumu připojila jako přílohu žádost o udělení
povolení k trvalému pobytu účastnice řízení, neboť se jí nepodařilo tuto žádost v systému
Visapoint registrovat samostatně. Takto podanou žádost účastnice řízení považoval městský soud
za řádně podanou s tím, že tímto postupem nebylo porušeno ust. §169 odst. 13 a 14 zákona
č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), které upravuje
způsob podávání žádostí o povolení k dlouhodobému a trvalému pobytu. Městský soud
považoval za nerozhodné, že žádost účastnice řízení nebyla podána prostřednictvím
internetového registračního systému a že byla formálně označena jako příloha. Podstatné podle
jeho názoru bylo to, že žádost byla v souladu s ust. 70 zákona o pobytu cizinců sepsána
na úředním tiskopise a byla předána zastupitelskému úřadu, který ji převzal. Proto stěžovateli
přikázal, aby o této žádosti ve stanovené lhůtě rozhodl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že mu napadeným
rozsudkem městského soudu byla uložena povinnost rozhodnout o neexistující žádosti. Žádost
účastnice řízení, která byla přílohou žádosti její zákonné zástupkyně, totiž nebyla podepsána
a neobsahuje razítko a podpis správního orgánu, který žádost přijal a podle dokladů ověřil.
S ohledem na to, že tato žádost nebyla fakticky podána, nepřicházelo v úvahu ani odstraňování
vad žádosti podle ust. §37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“). Stěžovatel je tedy podle napadeného rozsudku nucen rozhodovat bez opory
v zákoně. Závěr městského soudu je navíc návodem k obcházení fungujícího registračního
systému pro podávání žádostí o trvalé a dlouhodobé pobyty. Postup zákonné zástupkyně
účastnice řízení obcházející registrační systém ostatně potvrdil její právní zástupce. Podle
stěžovatele nic nebránilo tomu, aby žádost byla podána řádným postupem prostřednictvím
registračního systému Visapoint. Podle statistiky byly v roce 2014 tímto způsobem žádosti
přijímány ve Vietnamské socialistické republice (dále jen „Vietnam“). V I. čtvrtletí bylo přijato
21 žádostí, ve II. čtvrtletí 27 žádostí a ve III. čtvrtletí 28 žádostí). Ostatně zákonná zástupkyně
účastnice řízení přesto, že požádala o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem vědeckého
výzkumu, obdržela po řádném správním řízení a změně obsahu žádosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území České republiky
(rozhodnutí ze dne 1. 4. 2014, č. j. OAM-9186-13/DP-2014). Vada řízení před městským soudem
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívá podle stěžovatele v tom, že při ústním jednání
byl proveden důkaz replikou účastnice řízení, přičemž s jejími argumenty stěžovatel nebyl dříve
seznámen. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastnice řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podle ust. §37 odst. 1
správního řádu se podání posuzuje podle svého obsahu bez ohledu na to, jak je označeno.
Byť tedy byla její žádost označena jako příloha č. 14 žádosti její zákonné zástupkyně, bylo z jejího
obsahu a z obsahu průvodního dopisu zřejmé, že jde o žádost samostatnou. Navíc byl splněn
i požadavek osobního podání. Účastnice řízení současně připustila, že její žádost nebyla
podepsána zákonnou zástupkyní, ale tato vada je odstranitelná postupem podle ust. §37 odst. 3
správního řádu. K zahájení řízení pak není třeba, aby správní orgán převzetí žádosti písemně
potvrdil, neboť postačí, je-li u správního orgánu podána. Účastnice řízení žádost podala jako
přílohu žádosti své zákonné zástupkyně proto, že jen tímto způsobem mohla obejít omezení daná
registračním systémem Visapoint, který na základě tajných kvót omezuje počty občanů Vietnamu,
jimž je umožněno vstoupit na zastupitelský úřad a osobně podat žádost o dlouhodobý
nebo trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny. Tímto postupem však neobešla zákon,
neboť neexistuje žádné zákonné zmocnění pro vládu České republiky ke zřízení omezujícího
registračního systému Visapoint. Ani stěžovatel, byť se na takové zákonné zmocnění odvolává,
jej blíže nekonkretizuje. Podle účastnice řízení žádná zákonem stanovená pravidla pro registraci
neexistují, přičemž pokud tato pravidla byla pro občany Vietnamu stanovena na základě tajného
nařízení vlády či jiného aktu, jde o pravidla nezákonná, jejichž plnění nelze po účastnici řízení
požadovat. Omezení, která tento systém přináší, účastnice řízení navíc považuje za diskriminaci
na základě státní příslušnosti a za porušení směrnice Rady 2003/86/ES, o právu na sloučení
rodiny. K tvrzení stěžovatele, že ve Vietnamu jsou žádosti nabírány, účastnice řízení uvedla,
že jejich počty jsou tak nízké, že registrace k podání žádosti je fakticky nemožná. Předložení
repliky stěžovateli až při ústním jednání soudu účastnice řízení nepovažuje za procesní
pochybení. Ostatně zástupce stěžovatele na repliku reagoval a o odročení ústního jednání
nežádal. Replika se navíc od žaloby významně nelišila. Účastnice řízení proto navrhla, aby byla
kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu podala zákonná zástupkyně účastnice řízení dne 23. 1. 2014
na velvyslanectví České republiky v Hanoji žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území
České republiky za účelem vědeckého výzkumu podle ust. §42f zákona o pobytu cizinců.
V průvodním dopise k této žádosti uvedla, že jednou z příloh, které k žádosti předkládá, je žádost
účastnice řízení o povolení k trvalému pobytu s tím, že žádá o spojení řízení o obou žádostech
ke společnému řízení. Řízení o žádosti zákonné zástupkyně účastnice řízení bylo nejdříve
usnesením ze dne 3. 3. 2014 zastaveno. Na základě podaného odvolání bylo změněno tak,
že se zákonné zástupkyni vydává povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití
rodiny na území České republiky podle ust. §42a zákona o pobytu cizinců. O návrhu na spojení
věcí bylo rozhodnuto usnesením ze dne 4. 3. 2014 tak, že se řízení nespojují s odůvodněním,
že se v případě podání účastnice řízení se nejednalo o řádně podanou žádost. O žádosti účastnice
řízení nebylo rozhodnuto a usnesením ze dne 23. 6. 2014 nevyhověla Komise pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců podnětu účastnice řízení na provedení opatření proti nečinnosti
s odůvodněním, že tato žádost nebyla podána v souladu s ust. §169 odst. 13 zákona o pobytu
cizinců.
Při posouzení sporné otázky, zda bylo povinností stěžovatele o žádosti účastnice řízení
rozhodnout je třeba vyjít z ust. §44 odst. 1 správního řádu, podle něhož je řízení o žádosti
zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně
příslušnému správnímu orgánu. Ve správních řízeních lze pro formu podání žádosti využít všech
způsobů uvedených v ust. §37 odst. 4 správního řádu, tj. písemně, ústně do protokolu
anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem, případně dalšími
způsoby, je-li potvrzeno, popřípadě doplněno, některým z uvedených způsobů ve lhůtě pěti dnů.
Pro zahájení řízení o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu však platí několik
výjimek. Předně podle ust. §169 odst. 13 zákona o pobytu cizinců cizinec, který není uveden
v právním předpise vydaném podle ust. §182 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců (takovou
cizinkou je i účastnice řízení), je povinen požádat o vydání povolení k dlouhodobému
nebo trvalému pobytu pouze na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je státním příslušníkem,
popř. jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec
povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt. Nesplní-li cizinec tuto povinnost, řízení o žádosti není
zahájeno a zastupitelský úřad věc usnesením odloží, přičemž usnesení pouze poznamená
do spisu. Další omezení vyplývá z ust. §169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců, podle něhož
žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně.
Zastupitelský úřad však může v odůvodněných případech od této povinnosti upustit.
S ohledem na citovaná ustanovení zákona o pobytu cizinců má Nejvyšší správní soud
za to, že na základě žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, kterou podala účastnice řízení,
bylo zahájeno správní řízení. Tato žádost byla podána osobně na zastupitelském úřadu ve státě,
jehož je účastnice řízení státní příslušnicí tak, jak vyžaduje ust. §169 odst. 13 a §14 zákona
o pobytu cizinců, neboť žádost zde osobně podala zákonná zástupkyně účastnice řízení (ust. §32
odst. 1 správního řádu). Je nerozhodné, že účastnice řízení podala žádost formálně jako přílohu
jiné žádosti. Naopak podstatné je, že byla v souladu s §70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
podána na úředním tiskopise a dostala se do dispozice příslušného zastupitelského úřadu. Tvrdí-li
stěžovatel, že řízení nebylo zahájeno také z toho důvodu, že žádost nebyla podepsána,
je nepochybně chybějící podpis vadou podání, neboť ust. §37 odst. 2 správního řádu vyžaduje,
aby podání obsahovalo podpis osoby, která jej činí. Tato vada však nemůže mít za následek
nezahájení řízení. Jde totiž o vadu, kterou je lze odstranit postupem podle ust. §37 odst. 3
správního řádu, přičemž za daných skutkových okolností k tomuto mělo dojít při osobním
podávání žádosti. Stejným způsobem měly být odstraněny i případné další vady, zejména vada
spočívající v tom, že žádost nebyla ověřena podle dokladů účastnice řízení. Tento požadavek
souvisí s ust. §70 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle něhož je cizinec povinen
k žádosti o povolení k trvalému pobytu předložit cestovní doklad. Podle tvrzení zákonné
zástupkyně účastnice řízení však pracovníci zastupitelského úřadu odmítli převzít cestovní doklad
účastnice řízení a správní poplatek. V takovém případě nelze účastnici řízení klást tyto vady k tíži,
respektive z těchto vad dovozovat, že spolu s ostatními mají za následek nezahájení řízení.
Jiné podmínky, které by vylučovaly zahájení řízení, ze správního řádu a ani ze zákona
o pobytu cizinců nevyplývají. Pokud jde o stěžovatelem namítanou nezbytnou registraci
v systému Visapoint, tato není podle Nejvyššího správního soudu podmínkou pro zahájení
příslušného správního řízení. Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin
a plní pouze funkci organizační. Registrace v tomto systému tudíž není zákonnou podmínkou
pro zahájení řízení. Nelze se proto ztotožnit s názorem stěžovatele, že účastnice řízení obešla
zákon tím, že bez registrace v systému Visapoint podala na zastupitelském úřadu žádost
prostřednictvím své zákonné zástupkyně, protože tato v tomto systému registrovaná byla.
Ostatně s ohledem nezletilost účastnice řízení, tato ani jinak, než prostřednictvím svého
zákonného zástupce žádost podat nemohla. Nejvyšší správní soud nemá důvod se za dané situace
vyjadřovat otázce, zda podání žádosti s vlastní registrací v systému Visapoint je či není fakticky
možné, a ani k tvrzené nečinnosti zákonné zástupkyně účastnice řízení, která se o registraci
účastnice řízení později nepokusila.
K tvrzené vadě řízení před městským soudem spočívající v tom, že soud při ústním
jednání provedl důkaz replikou účastnice řízení, ačkoli s jejími argumenty nebyl stěžovatel dříve
seznámen, Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné především zdůraznit, že replika, stejně
jako každé jiné podání účastníka řízení adresované soudu, není důkazním prostředkem. Je pouze
úkonem sloužícím k uplatnění argumentace účastníkem řízení. Povinnost doručit repliku s. ř. s.
výslovně nestanovní. V dané věci k tomuto došlo, byť až při ústním jednání, což však nelze
považovat za procení pochybení městského soudu, neboť stěžovatel měl možnost na argumenty
obsažené v replice (která navíc nebyla obsahově nijak zvlášť rozsáhlá) reagovat, jako na případné
jiné argumenty uplatněné přímo u ústního jednání.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Účastnice řízení měla v řízení úspěch, a proto má právo
na náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti s právním zastoupením. Náklady spočívají
v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření) podle ust. §7, §9 odst. 4
písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „advokátní tarif“)] v částce 3.100 Kč a v náhradě hotových výdajů 300 Kč podle ust. §13
odst. 3 advokátního tarifu. Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se odměna o částku odpovídající této dani, která činí 714 Kč. Celkové částka nákladů řízení proto
činí 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. dubna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu