ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.70.2015:35
sp. zn. 7 Azs 70/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: A. H., zastoupený
Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015,
č. j. 4 A 65/2014 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2015, č. j. 4 A 65/2014 – 37, zamítl žalobu
podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství
služby cizinecké policie (dále jen „ředitelství služby cizinecké policie“) ze dne 4. 12. 2014,
č. j. CPR-14954-5/ČJ-2014-930310-V231, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké
policie (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 8. 2014, č. j. KRPA-53671-75/ČJ-2014-
000022, kterým bylo podle ust. §119 odst. 1 písm. b) bod 9 a písm. c) bod 1 a 2 zákona
č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) stěžovateli
uloženo správní vyhoštění na dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
EU v délce pěti roků. Ve smyslu ust. §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba
k vycestování z území ČR do 40 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že nepochybuje o doloženém jednání
stěžovatele, neboť ten byl pravomocně odsouzen za přečin padělání a pozměňování veřejné
listiny podle ust. §348 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„trestní zákoník“) a ani o tom, že pobýval na území České republiky po dobu uvedenou
ředitelstvím služby cizinecké policie i správním orgánem I. stupně bez povolení, tj. bez platného
víza. Námitku stěžovatele týkající se posouzení přiměřenosti správního vyhoštění ve smyslu
ust. §174a zákona o pobytu cizinců rovněž neshledal důvodnou. Z odůvodnění napadeného
i prvostupňového rozhodnutí je totiž zřejmé, že správní orgány se jednotlivými skutečnostmi
zabývaly. Bylo také zhodnoceno, že stěžovatel žije v České republice s manželkou, která je státní
příslušnicí Ukrajiny, s níž vychovává dceru, také státní příslušnici Ukrajiny. Správní orgány se také
zabývaly tvrzením stěžovatele, že nebyl v době narození dcery na území České republiky
a konstatovaly, že není v jejich evidencích doloženo, že by území České republiky opustil,
přičemž ničím nedoložil, že by tato evidence byla nesprávná. Městský soud tedy vyhodnotil,
že správní orgány posoudily dostatečně přiměřenost zásahu, tj. správního vyhoštění, ve vztahu
ke stěžovatelově soukromému a rodinnému životu. Podle městského soudu byla správně
posouzena i doba, na kterou bylo správní vyhoštění stěžovateli uděleno, neboť ten si byl vědom
toho, že pobývá na území České republiky nelegálně, přičemž se prokazoval padělaným
cestovním dokladem. Musel si tak být vědom toho, že v případě odhalení jeho podvodu nastane
situace, že bude muset opustit území České republiky. I přes tyto skutečnosti se nesnažil
legalizovat svůj pobyt. Městský soud neshledal důvodným ani stěžovatelovo tvrzení, že by jeho
správním vyhoštěním došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen Úmluva“). Stěžovatel je rodinným příslušníkem občanů Ukrajiny a je tedy možné,
aby jejich společný život byl veden na Ukrajině. Aktuální situace na Ukrajině přitom není
důvodem k tomu, aby se tam stěžovatel nemohl vrátit, neboť se nejedná o válečný stav, ale zcela
lokalizovaný konflikt. V případě stěžovatele tak bylo vycházeno z individuálních skutečností,
které se týkají pouze jeho osoby a tyto skutečnosti byly dle městského soudu dostatečně
vyhodnoceny se závěrem, že udělené správní vyhoštění na dobu pěti let je přiměřeným zásahem.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti nejprve zrekapituloval
dosavadní průběh správního a soudního řízení a uvedl, že z napadeného rozsudku není patrné,
jak městský soud dospěl ke svým závěrům, neboť mu odůvodnění „nedalo žádnou odpověď.“
Stěžovatel má za to, že „pro přílišnou strohost, až absenci odůvodnění“ je nutno napadený rozsudek
považovat za nepřezkoumatelný. Dále trvá na tom, že spekulativně stanovená doba nelegálního
pobytu v České republice má jasný dopad na nezákonně a nepřezkoumatelně dobu vyhoštění,
která je stanovena de facto spekulativně, tj. celý tento postup zakládá nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí. Disponují-li správní orgány důkazy, které jim dovolují dobu
protiprávního pobytu takto přesně a bez pochyb vymezit, měly tyto konkrétně, včetně svých
úvah, označit. Zejména měl tyto důkazy obsahovat spisový materiál, což však neodpovídá realitě.
Nedostatečně odůvodněný je podle stěžovatele i závěr správních orgánů, že důsledek rozhodnutí
o správním vyhoštění je přiměřený zásahu do soukromého a rodinného života. Jako nesprávnou
a nepoužitelnou shledává argumentaci správních orgánů, že si založil rodinu až v době jeho
neoprávněného pobytu, tj. narušení vazby stěžovatele k manželce a dceři není brána v potaz.
Správní orgány se také nezabývaly jednotlivými skutečnostmi ve smyslu ust. §174a zákona
o pobytu cizinců, když nesprávně vyhodnotily informace o rodinných příslušnících stěžovatele
a nezabývaly se dostatečně jejich vazbami na území České republiky. Rovněž nerespektovaly
stěžovatelův prokazatelně neexistující vztah k domovskému státu. Dále nebyl v rámci úvah
o přiměřenosti napadeného rozhodnutí vůbec hodnocen válečný stav na Ukrajině. Co se týče
posouzení a odůvodnění přiměřenosti zásahu do stěžovatelova rodinného a soukromého života,
je opomenuta skutečnost, že jeho manželka a dcera mají na území České republiky povolen trvalý
pobyt. Správní orgány i městský soud tyto skutečnosti měly zohlednit alespoň při posouzení délky
správního vyhoštění. D oba pěti let je pro stěžovatele a jeho rodinu zcela likvidační. Stěžovatel
k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva,
podle které musí být brána v cizineckých věcech v potaz mimo jiné především rodinná situace,
rozsah v jakém by byl soukromý anebo rodinný život cizince narušen a vliv na osobní, soukromý
a rodinný život jednotlivce včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky. Stěžovatel má za to,
že v jeho případě nebyl respektován princip proporcionality. Jeho argumentací týkající se čl. 8
Úmluvy se správní orgány ani městský soud nezabývaly. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel
uvedl, že se správní orgány sice otázkou přiměřenosti ve svém odůvodnění zabývaly obrazně
poměrně rozsáhle, avšak po pečlivém přezkoumání lze zjistit, že naprosto nedostatečně, když
dlouhé odůvodnění neobsahuje žádné přezkoumatelné úvahy, proč důvody na vydání rozhodnutí
převažují nad ochranou základních práv a svobod stěžovatele a jeho rodiny. Ze všech výše
uvedených důvodů proto navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena městskému
soudu k dalšímu řízení.
Ředitelství služby cizinecké policie ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo,
že si stěžovatel byl vědom svého protiprávního jednání, jak v souvislosti s porušováním
pobytového režimu cizinců na území České republiky, tak i při páchání trestné činnosti. Proto mu
musela být také zřejmé, že v případě zjištění a prokázání jeho protiprávního, opakovaného a zcela
vědomého jednání, bude proti němu následovat reakce ve formě opatření státu, a to správní
vyhoštění z území členských států Evropské unie. Stěžovatel měl dostatečný časový prostor
pro legalizaci svého pobytu a pro zajištění si legální výdělečné činnosti či zaměstnání. Stěžovatel
je zdráv, v produktivním věku, ale obživu mu zajišťuje manželka pracující v úklidové firmě a jeho
matka žijící v Kanadě). Až do 8. 2. 2014, kdy byl náhodně kontrolován policejní hlídkou, neučil
žádné reálně kroky vedoucí k oprávněnosti jeho pobytu na území České republiky. Vzhledem
k tomu, že ředitelství služby cizinecké policie neshledalo ve svém postupu pochybení, navrhlo
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu stěžovatel do České republiky přicestoval dne 4. 8. 2003
s platným cestovním pasem a vízem pro pobyt na jejím území. Po skončení platnosti tohoto víza
mu byla vystavována víza k pobytu nad 90 dnů. Poslední platné vízum za účelem pracovním bylo
Policií České republiky, oddělením cizinecké policie Plzeň vydáno s platností do 15. 8. 2005.
Dne 28. 5. 2005 stěžovatel ztratil cestovní pas a jeho ztrátu ohlásil dne 1. 8. 2005 na Oddělení
cizinecké policie Plzeň. Od 15. 8. 2005, kdy mu skončila platnost víza, si neobstaral nový cestovní
doklad, ani se na Oddělení cizinecké policie Plzeň nedostavil. Od 16. 8. 2005 do 20. 8. 2005,
kdy byl zajištěn policisty a eskortován, pobýval na území České republiky bez platného víza.
Dne 21. 8. 2005 bylo stěžovateli vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu jednoho roku.
Z evidencí Policie České republiky je zřejmé, že stěžovatel ve stanovené době z území České
republiky nevycestoval a dne 14. 9. 2005 požádal o udělení mezinárodní ochrany. Správní řízení
bylo skončeno dne 8. 3. 2007, s nabytím právní moci dne 21. 5. 2007, kdy Nejvyšší správní soud
odmítl kasační stížnost stěžovatele pro nepřijatelnost. Stěžovatel byl tedy povinen z území České
republiky vycestovat do 20. 6. 2007, což však neučinil. Správní orgány tak vycházely
ze skutečnosti, že stěžovatel neučinil žádné kroky k legalizaci svého pobytu až do svého zajištění
dne 8. 2. 2014. Stěžovatel se přitom policejní hlídce prokázal bulharským občanským průkazem
vydaným na jméno A. Z. a bulharským řidičským průkazem vydaným na stejnou identitu.
Z tohoto důvodu byl stěžovatel uznán vinným spácháním přečinu padělání a pozměnění veřejné
listiny podle ust. §348 odst. 1 trestního zákoníku a byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 16 měsíců. Usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 2. 2014 bylo trestní stíhání, pro přečin podle ust. §
205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, vedené proti stěžovateli, podmíněně zastaveno se
zkušební dobou na dva roky.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížní námitkou, že „pro přílišnou strohost, až absenci
odůvodnění“ je napadený rozsudek nepřezkoumatelný s tím, že doba stěžovatelova nelegálního
pobytu v České republice byla stanovena zcela spekulativně. K otázce nepřezkoumatelnosti
z hlediska nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů rozhodnutí se již Nejvyšší správní soud ve své
judikatuře vyjadřoval, např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, v němž
vyslovil, že „[z]a nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně
rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat
co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí
s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem
důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů
skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy
tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“ V dané věci není
napadený rozsudek nesrozumitelný, protože obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti.
Ostatně stěžovatel jeho obsahu porozuměl, což dokládá i skutečnost, že podal obsáhlou kasační
stížnost, v níž namítal nesprávné právní posouzení věci. Napadený rozsudek rovněž není
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť městský soud se v jeho odůvodnění vyjádřil
ke všem žalobním bodům, přičemž jasně vyložil, proč bylo hodnocení správních orgánů
v souladu se zákonem. Byť tedy stěžovatel namítá, že je rozsudek městského soudu příliš strohý,
až neodůvodněný, Nejvyšší správní soud takové pochybení neshledal, neboť podle jeho názoru
se městský soud se žalobními námitkami řádně a dostatečným způsobem vypořádal.
Co se týče namítané délky stěžovatelova nelegálního pobytu na území České republiky,
Nejvyšší správní soud nemá důvod, aby ji shledal jako spekulativní, neboť správní orgány
při jejím stanovení vycházely z relevantních zjištění, které mají oporu ve správním spisu.
Stěžovatel nepochybně věděl, že správní řízení vedené o jeho žádosti o udělení mezinárodní
ochrany bylo skončeno, neboť usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí jím podané
kasační stížnosti pro nepřijatelnost nabylo právní moci dne 21. 5. 2007. Musel si tak být rovněž
vědom toho, že na území České republiky pobývá neoprávněně (bez cestovního dokladu a víza),
jelikož byl povinen vycestovat do dne 20. 6. 2007. Z informačního systému a evidencí Policie
České republiky nevyplývá, že by stěžovatel území České republiky opustil. V protokolu
o výslechu účastníka správního řízení ze dne 15. 5. 2014, č. j. KRPA-53671-50/ČJ-2014-000022,
je uvedeno, že stěžovatel dne 28. 7. 2007 uzavřel sňatek s T. H., s níž má dceru A. H.. Součástí
správního spisu je velké množství fotografií, na nichž je stěžovatel společně s T. H., a to jak před
uzavřením jejich manželství, tak i po narození dcery až do současnosti. Z těchto fotografií je
přitom zcela zřejmé, že byly pořízeny na území České republiky. To potvrzuje správnost závěru
správních orgánů, že zde stěžovatel pobýval po uvedenou dobu neoprávněně. Tvrdil-li v této
souvislosti, že bylo vyloženo v neprospěch to, že využil svého práva nevypovídat, resp. nevyjádřit
se ke svému nelegálnímu pobytu, pak je třeba zdůraznit, že když neuvedl příčiny svého jednání a
ani, neprokázal, že by činil úkony k legalizaci svého pobytu, pak nelze vytýkat správnímu orgánu,
že vycházel ze zjištění v rámci správního řízení, se kterými měl stěžovatel možnost se před
vydáním rozhodnutí seznámit. Mohl se tak vyjádřit ke svému nelegálnímu pobytu a navrhovat
důkazy v průběhu celého správního řízení, tj. až do vydání rozhodnutí. Stěžovatel se však omezil
pouze na sdělení o existenci jeho rodinných vazeb na území České republiky. Nejvyšší správní
soud také nemůže pominout skutečnost, že se zcela vědomě při kontrole dne 8. 2. 2014 policejní
hlídce prokázal falešnými doklady totožnosti, čímž spáchal přečin padělání a pozměnění veřejné
listiny podle ust. §348 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl také odsouzen. Stěžovatel tedy
mimo jakoukoliv pochybnost věděl, že se zdržuje na území České republiky nelegálně, přičemž
musel počítat s tím, že v případě odhalení jeho podvodu bude nucen území České republiky
opustit. V tomto kontextu je třeba poukázat na to, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10
ze dne 10. 2. 2014, bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro přečin
podle ust. §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil dne 2. 11. 2013 tím,
že společně se svými spolupachateli odcizil z prodejny Mustang zboží v hodnotě 7.160 Kč.
S ohledem na výše uvedené podle názoru Nejvyššího správního soudu byla doba zjištěného
nelegálního pobytu městským soudem, jakož i správními orgány, odůvodněna řádně, přičemž
nelze konstatovat nezákonnost ani ve vztahu k délce trvání uloženého správního vyhoštění.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval obsáhlou námitkou stěžovatele týkající
se přiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života s tím, že se správní orgány
nezabývaly jednotlivými skutečnostmi ve smyslu ust. §174a zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel
také namítal nesprávné posouzení žalobní námitky ve vztahu k čl. 8 Úmluvy.
Jak vyplývá z dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu, jež navazuje na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva, zásah do soukromého a rodinného života cizince způsobený
jeho vyhoštěním by musel mít určitou intenzitu, aby představoval porušení práv garantovaných
čl. 8 Úmluvy (srov. např. rozsudky ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71
a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65). Přesto, že pojem rodinného života v Úmluvě není
definován, je vždy vykládán s důrazem na fungující (reálný) rodinný život. V dané souvislosti
je třeba také poukázat na to, že čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu
dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi
nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno vždy posuzovat okolnosti
konkrétního případu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996 ve věci
Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94), když Evropský soud pro lidská práva bere v úvahu
mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci
znemožněn jeho rodinný, případně soukromý, život v jeho zemi původu a do jaké míry
je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, resp.
soukromý, život na jeho území.
V daném případě lze na základě zjištěných skutkových okolností konstatovat,
že stěžovatel se svou manželkou, která je státní příslušnicí Ukrajiny a na území České republiky
pobývá na základě trvalého pobytu, a nezletilou dcerou, rovněž státní příslušnice Ukrajiny, která
požádala o povolení k trvalému pobytu, tvoří reálně fungující rodinu. Tato rodinná vazba
stěžovatele však není nezbytně vázána na území České republiky. Stěžovatele tak může se svou
rodinou žít na území státu, jehož jsou všichni státní příslušníci nebo na území jiného státu,
kde budou mít všichni povolen pobyt. Vyhoštění stěžovatele tudíž nemůže mít za následek
nepřiměřený zásah do jeho rodinného života, neboť mu nebude znemožněno své rodinné vazby
i nadále udržovat. Podle Nejvyššího správního soudu je velmi podstatné i to, že stěžovatel
se zdržuje na území České republiky neoprávněně již od 21. 6. 2007, přičemž manželství uzavřel
až 28. 7. 2007 a dcera se narodila dne... Nejvyšší správní soud přitom již dříve v rozsudku ze dne
28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2013 – 43, vyslovil, že „[z]vláště naplnění kritéria, že rodinný život byl založen
až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizinec pobývá na území nelegálně, vede zpravidla k závěru o
neopodstatněnosti stížnosti (viz např. rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 26. 1. 1999, J. O. S. proti Spojenému
království, stížnost č. 43279/98, či ze dne 9. 11. 2000, A. S. proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99).
Komentář k Úmluvě uvádí, že stížnosti osob, které si založily rodinu až poté, co jejich pobyt byl z určitého důvodu
nelegální, jsou běžně Evropským soudem pro lidská práva odmítány jako zjevně neopodstatněné, a to i
samosoudcem (KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J. BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských
právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 958).“
Vzhledem k tomu, že stěžovatel se na území České republiky vědomě zdržoval nelegálně,
musel si být v době, kdy zakládal rodinu, vědom toho, že jeho pobyt i rodinný život může být
kdykoliv ukončen. Zvláště pak je nutné zdůraznit, že místo snahy o legalizaci svého pobytu
v České republice, se dopustil opakované trestné činnosti. Nelze tak dospět k závěru, že by zájem
stěžovatele na ochraně jeho rodinného a soukromého života převážil nad veřejným zájmem
na jeho vyhoštění.
Poukazoval-li stěžovatel na ust. §174a zákona o pobytu cizinců, podle kterého
při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí správní orgán zohlední zejména závažnost nebo
druh protiprávního jednání cizince, délku jeho pobytu na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu
a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště, Nejvyšší správní
soud k tomu uvádí, že správní orgány vzaly v úvahu všechny zjištěné skutečnosti a dospěly
ke správnému závěru, že vyhoštěním stěžovatele nebylo zasaženo do jeho rodinného
či soukromého života, přičemž své závěry řádně a srozumitelně odůvodnily. Ve smyslu
citovaného ustanovení vzaly v potaz zejména to, že stěžovatel pobýval na území České republiky
neoprávněně od 21. 6. 2007, zohlednily jeho věk (nar…) a jeho dobrý zdravotní stav, zabývaly se
také jeho stupněm integrace ve společnosti, ekonomickými poměry, společenskými a kulturními
vazbami, jakož i skutečností, zda jsou jeho rodinné vazby navázány na území České republiky. V
neposlední řadě se zabývaly i kriminální činností stěžovatele. Při svém rozhodování rovněž
reflektovaly skutečnost, že stěžovatel založil svůj rodinný život až v době, kdy pobýval na území
České republiky vědomě neoprávněně. Ani tuto stížní námitku proto Nejvyšší správní soud
neshledal opodstatněnou.
Stejně tak nedůvodnou vyhodnotil Nejvyšší správní soud stížní námitku, že v rámci úvah
o přiměřenosti nebyl hodnocen válečný stav na Ukrajině. Podle Nejvyššího správního soudu
nelze ani dříve, ani v současné době situaci na Ukrajině klasifikovat jako „válečný stav“, neboť
probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své
přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Jedná se o izolovaný
konflikt pouze probíhající na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených
oblastech výrazně kolísá. Rovněž tak nelze odhlédnout od skutečnosti, že místo pobytu si může
stěžovatel na území Ukrajiny zvolit zcela libovolně. Navíc podle obsahu správního spisu
stěžovatel pochází z města Cherson, které je v jižní části země, a není tedy ozbrojeným
konfliktem dotčeno. Proto poukaz stěžovatele týkající se vnitřních nepokojů na východní
Ukrajině nepovažuje Nejvyšší správní soud za přiléhavý. Nelze tedy dovozovat, že by zde
stěžovateli hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy bránící jeho vyhoštění či způsobující
nemožnost přesídlení celé jeho rodiny do země, jejíž jsou státní příslušníci.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a ředitelství služby cizinecké policie žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu