ECLI:CZ:NSS:2015:8.AFS.144.2014:46
sp. zn. 8 Afs 144/2014 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: INTEC s. r. o.,
se sídlem Na Požáře 4450, Zlín, zastoupeného TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s. r. o.,
se sídlem Jiráskova 1284, Vsetín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2013,
čj. 8120/13/5000-14201-701858, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2014, čj. 62 Af 34/2013 – 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4114 Kč
k rukám jeho zástupce TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s. r. o., se sídlem Jiráskova 1284 ,
Vsetín, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Dodatečným platebním výměrem ze dne 27. 3. 2012, čj. 19321/12/304971701172 (dále
jen „platební výměr“), Finanční úřad v Luhačovicích (dále jen „správce daně“) doměřil žalobci
daň z příjmů za rok 2010 ve výši 1 900 000 Kč a penále z doměřené daně ve výši 380 000 Kč.
[2] Rozhodnutím ze dne 12. 3. 2013, čj. 8120/13/5000-14201-701858 (dále též „napadené
rozhodnutí“), Odvolací finanční ředitelství (dále jen „žalovaný“) změnilo shora uvedený platební
výměr v části týkající se bankovního spojení.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Krajský
soud zrušil napadené rozhodnutí. Spornou otázkou bylo, zda správce daně důvodně vyloučil
jako neprokázané žalobcovy výdaje ve výši 10 000 000 Kč za zdaňovací období roku 2010
vynaložené na pronájem reklamních ploch na závodních vozidlech Mitsubishi Lancer EVO IX,
uplatněné na základě faktur vystavených dodavatelem DG Advices s. r. o.
[4] Žalobce prokazoval tyto náklady fakturami, smlouvami o pronájmu reklamních ploch
s dodavatelem, výpisy z bankovního účtu, startovními listinami a obrazovou dokumentací.
Žalovaný zpochybnil tyto důkazní prostředky poukazem na nesrovnalosti ve smlouvách mezi
jednotlivými články řetězce společností, který začínal společností AUTOGRAF a. s., pokračoval
společností VITANIX VIN EKOLOGIE s. r. o. a končil společností DG Advices s. r. o., u níž
žalobce objednal pronájem reklamní plochy.
[5] Žalovaný poukázal na protokol správce daně ze dne 24. 5. 2011, podle něhož
polep závodních vozidel prováděl svědek D. G. na základě požadavků společnosti K. I. T.
RACING CS s. r. o. Tato společnost poskytovala společnosti AUTOGRAF, a. s. servisní
podporu podle smlouvy ze dne 1. 3. 2010. Podle žalovaného tato smlouva nezahrnovala
reklamu a společnost K. I. T. RACING CS s. r. o. nefakturovala provedený polep společnosti
AUTOGRAF, a. s. Společnost AUTOGRAF, a. s. tudíž nemohla na základě smlouvy o pronájmu
reklamních ploch poskytnout reklamu spočívající v polepu vozidla. Žalovaný také zdůraznil,
že společnost DG Advices s. r. o. si podle smlouvy pronajala od společnosti VITANIX
VIN EKOLOGIE s. r. o. reklamní plochu pouze na jednom voze, ačkoli žalobci fakturovala
za pronájem reklamní plochy na dvou vozech. Na základě těchto úvah žalovaný dospěl k závěru,
že žalobce neprokázal sporné výdaje na pronájem reklamních ploch.
[6] Krajský soud těmto závěrům nepřisvědčil, neboť jimi žalovaný nepřípustně rozšířil
žalobcovo důkazní břemeno. Nedostatky smluvních ujednání mezi jednotlivými články řetězce
dodavatelů nelze bez dalšího klást k tíži daňového subjektu, který prokázal objednávku, platbu
a realizaci přijatého plnění, aniž by byla zpochybněna jeho cena či by byl shledán jiný
než ekonomický účel řetězce dodavatelů.
[7] Krajský soud také uvedl, že žalovaný zmínil nesrovnalosti ve smlouvě mezi společností
DG Advices s. r. o. a společností VITANIX VIN EKOLOGIE s. r. o. poprvé až v napadeném
rozhodnutí. Zpráva o daňové kontrole se touto smlouvou nezabývala. Žalobce tedy neměl
v rozporu s §115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“)
příležitost se k ní vyjádřit v průběhu daňového řízení. Nejednalo se však o důvod ke zrušení
napadeného rozhodnutí. To neobstálo především proto, že žalovaný excesivně interpretoval
žalobcovo důkazní břemeno.
[8] Žalovaný argumentoval i okolnostmi podnikání společnosti VITANIX VIN
EKOLOGIE s. r. o., ale neuvedl, jaké relevantní závěry z nich dovodil ve vztahu k žalobcovým
tvrzením. Žalobce si nemusel být těchto okolností vědom a nemohl je nijak ovlivnit.
[9] Podle názoru žalovaného žalobce zaplatil společnosti DG Advices s. r. o. za pronájem
reklamních ploch enormní částku. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 7. 2008, čj. 8 Afs 72/2007 – 65, však takové sdělení nepostačovalo k relevantnímu
zpochybnění ceny za poskytnuté plnění.
III.
[10] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Podle krajského soudu byly žalobcovy výdaje na reklamu daňově uznatelnými náklady podle §24
odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon
o daních z příjmů“), protože žalobce prokázal jejich objednávku, platbu i realizaci. Tento závěr
byl podle stěžovatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, neboť nebylo
prokázáno, že se obchodní případ odehrál tak, jak žalobce tvrdil. Žalovaný unesl své důkazní
břemeno, neboť v souladu s §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu prokázal skutečnosti vyvracející
věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků předložených žalobcem.
Krajský soud zcela pominul nesoulad mezi tvrzením zástupce jednatele DG Advices s. r. o.,
uzavřenými smlouvami a skutečnou fakturací. Smlouvy mezi jednotlivými články řetězce
a navazující fakturace v podstatě znemožnily poskytnout reklamu žalobci jako konečnému
článku řetězce.
[11] Stěžovatel nezpochybnil žalobcova tvrzení pouze na základě nesrovnalostí
ve smlouvách mezi jednotlivými články řetězce dodavatelů. Pro závěr, že žalobce neprokázal
tvrzené náklady, nebyl rozhodující vztah mezi svědkem D. G. a společnostmi K. I. T. RACING
CS s. r. o. a AUTOGRAF, a. s. Stěžovatel hodnotil v návaznosti na žalobcovu argumentaci
i svědeckou výpověď jednatele společnosti DG Advices s. r. o. Ing. Romana Linharta ze dne 12.
4. 2011. Tato výpověď odkryla závažné rozpory v předložených dokladech a ve vztazích mezi
žalobcem a společnostmi DG Advices s. r. o. a VITANIX VIN EKOLOGIE s. r. o., které
žalobce neodstranil. Ocitl se tedy v důkazní nouzi, neboť nebyl schopen prokázat uznatelnost jím
tvrzených nákladů podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Tuto úvahu stěžovatele nelze
označit za excesivní rozšíření požadavků na žalobcovo důkazní břemeno.
[12] Stěžovatel dále namítl, že obsahem výpisu z veřejného rejstříku společnosti VITANIX
VIN EKOLOGIE s. r. o. argumentoval pouze podpůrně při hodnocení svědecké výpovědi
Ing. Linharta. Stěžovatel zmínil „enormní“ částku za polep pronajaté plochy v rámci vypořádání
odvolací námitky, když porovnával závěry rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 15 Ca 100/2005 Sb., s nyní projednávanou věcí.
[13] Hodnocení výpovědi Ing. Linharta nelze považovat za odlišný právní názor podle
§115 odst. 2 daňového řádu, se kterým měl být žalobce seznámen před vydáním napadeného
rozhodnutí. Stěžovatel neprováděl v odvolacím řízení žádné dokazování ani nezměnil právní
názor, neboť dospěl shodně se správcem daně k závěru, že žalobce neprokázal daňovou
uznatelnost tvrzených nákladů na reklamu. Napadeným rozhodnutím rovněž nedošlo ke změně
platebního výměru v neprospěch žalobce. Soud aplikoval §115 odst. 2 daňového řádu
na projednávanou věc nesrozumitelně, neboť dovodil, že stěžovatel byl povinen žalobce
seznámit se svými zjištěními ohledně výpovědi Ing. Linharta, zároveň však uvedl, že se tato
zjištění týkala jiných daňových subjektů a nebylo zřejmé, jak by na ně měl reagovat.
IV.
[14] Podle žalobce stěžovatel v kasační stížnosti pouze zrekapituloval dosavadní průběh řízení
a neuvedl konkrétní pochybení krajského soudu při interpretaci a aplikaci právních norem
na zjištěný skutkový stav. Námitka nepřezkoumatelnosti je nesrozumitelná, protože stěžovatel
označil rozsudek z téhož důvodu za nesprávný i za nesrozumitelný.
[15] Stěžovatel poukazoval na nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu
a v napadeném rozhodnutí se dopustil několika pochybení. Nevzal v úvahu, že výsledná cena
za reklamní služby byla ovlivněna i velikostí a umístěním reklamy na jednotlivých vozidlech.
Svědek Linhart potvrdil, že společnost DG Advices s. r. o. poskytla žalobci služby tak,
jak vyplývá z videozáznamů, znal registrační značky vozidel, jejich posádky i jednotlivé závody.
Uspokojivě vysvětlil nedopatření ve smlouvách o reklamě, v nichž byla v důsledku chyby
při kopírování omylem uvedena dvě vozidla, ačkoli reklama byla poskytnuta pouze na jednom
z nich. Stěžovatel dále uvedl v rozporu se smlouvou ze dne 11. 8. 2010, že společnost
DG Advices s. r. o. měla při ADMIRAL RALLY VYŠKOV od společnosti VITANIX VIN
EKOLOGIE s. r. o. pronajaté pouze jedno vozidlo, ačkoli žalobci fakturovala vozidla dvě.
Okolnosti vztahu mezi panem G. a společností K. I. T. RACING CS s. r. o. ohledně reklamních
polepů vozidel nebylo možné použít jako důkaz o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno (viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 5 Af 129/2006 – 142). Společnost
DG Advices s. r. o. poskytovala na vozech reklamu i mnoha dalším společnostem, kterou
stěžovatel nikdy nezpochybnil.
V.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] V posuzované věci nebylo sporu, že žalobci byla poskytnuta reklamní služba v podobě
umístění jeho loga na závodních automobilech tovární značky Mitsubishi, a to během
čtyř závodů rallye konaných v září a říjnu roku 2010. Na závodě „Admiral Rally Vyškov“
(dále též „závod Vyškov“) byla reklama umístěna na dvou vozidlech s registračními značkami X
a X, na závodech „AZ Pneu Rally Jeseník“ (dále též „závod Jeseník“), „Herkul Rally Příbram“ (dále
též „závod Příbram“) a „Würth Partr Rally Vsetín“ (dále též „závod Vsetín“) byla reklama umístěna
na jednom vozidle s registrační značkou X. Sporné bylo, zda částka 10 000 000 Kč, kterou
žalobce jako zadavatel zaplatil společnosti DG Advices s. r. o. jako provozovateli na základě čtyř
smluv o pronájmu reklamních ploch na automobilech, byla daňově uznatelným nákladem
z hlediska daně z příjmů.
[19] Podle stěžovatele nebyly náklady na reklamní služby daňově uznatelné,
neboť při hodnocení důkazů vyšly najevo závažné rozpory ve smluvních vztazích mezi
jednotlivými články řetězce dodavatelů, které ve výsledku znemožnily, aby žalobce obdržel
od společnosti DG Advices s. r. o. objednanou reklamní službu.
[20] Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující. Svědek D. G. vypověděl, že
prováděl reklamní polep soutěžních vozidel žalobcovým logem a tuto službu fakturoval
společnosti K. I. T. RACING CS s. r. o. Tato společnost vlastnila vozidlo registrační značky X a
podle smlouvy ze dne 1. 3. 2010 zajišťovala servisní podporu pro vozidlo registrační značky X,
které provozovala společnost AUTOGRAF, a. s. podle smlouvy ze dne 30. 8. 2010 s jeho
vlastníkem – společností ATOS-TK s. r. o. Smlouvou ze dne 25. 8. 2010 společnost K. I. T.
RACING CS s. r. o. pronajala společnosti VITANIX VIN EKOLOGIE s. r. o. reklamní plochu
na vozidle Mitsubishi během závodů Vyškov a „Barum Rally Zlín“, a to za souhrnnou částku
70 000 Kč. Společnost AUTOGRAF, a. s. vystavila dne 30. 9. 2010 a 29. 10. 2010 společnosti
VITANIX VIN EKOLOGIE s. r. o. faktury celkem na částku 110 000 Kč za pronájem
reklamních ploch na jednom vozidle Mitsubishi na závodech Vyškov, Příbram, Jeseník a Vsetín.
Smlouvami z 11. 8. 2010, 27. 8. 2010 a 3. 9. 2010 společnost VITANIX VIN EKOLOGIE s. r.
o. pronajala společnosti DG Advices s. r. o. 30 % reklamní plochy na 1 vozidle Mitsubishi během
závodů Jeseník, Příbram a Vyškov a za tento pronájem vyfakturovala celkem 20 752 800 Kč
včetně DPH; smlouvou z 3. 9. 2010 pronajala témuž nájemci 30 % reklamní plochy na 3 vozech
Mitsubishi a 1 voze Škoda během závodu Vsetín a za tento pronájem vyfakturovala 14 052 000
Kč včetně DPH. Smlouvami z 10. 8. 2010, 30. 8. 2010 a 1. 9. 2010 společnost DG Advices s. r. o.
pronajala žalobci reklamní plochu na dvou vozidlech Mitsubishi během závodů Vyškov, Jeseník,
Příbram a Vsetín celkem za 10 000 000 Kč, přičemž na fakturách za pronájem reklamní plochy
během závodů Jeseník, Příbram a Vsetín je uvedeno pouze jedno vozidlo Mitsubishi. Svědek Ing.
Roman Linhart, jednatel DG Advices s. r. o., k tomu uvedl, že údaj na fakturách je správný a ve
smlouvách ohledně závodů Jeseník, Příbram a Vsetín byla chyba.
[21] Podle stěžovatele byly ve zjištěném skutkovém stavu nesrovnalosti. Reklamní
polep vozidel nebyl předmětem smlouvy o servisní podpoře ani fakturace mezi společnostmi
K. I. T. RACING CS s. r. o. a AUTOGRAF, a. s. Společnost AUTOGRAF, a. s. tudíž
nemohla přefakturovat reklamní polep dalším subjektům. Počet vozů ve smlouvách mezi
DG Advices s. r. o. a žalobcem ohledně závodů Jeseník, Příbram a Vsetín neodpovídal počtu
vozů ve fakturách navazujících na tyto smlouvy. Vysvětlení svědka Linharta, že ve smlouvách
byla chyba, nebylo podle stěžovatele uspokojivé, neboť podle závěrečných ustanovení smluv
si obě strany smlouvy před uzavřením přečetly a souhlasily s textem. Nedošlo ani k úpravě
ceny po odhalení chyby. Stěžovatel také upozornil na to, že společnost VITANIX VIN
EKOLOGIE s. r. o. pronajala společnosti DG Advices s. r. o. na závod Vyškov reklamní plochu
pouze na jednom vozidle, zatímco DG Advices s. r. o. pronajala žalobci na tentýž závod reklamní
plochu na dvou vozidlech.
[22] Krajský soud označil tyto úvahy za nepřípustné rozšíření žalobcova důkazního břemene.
Pokud nebylo sporu o tom, že žalobce objednal u společnosti DG Advices s. r. o. reklamu,
kterou zaplatil a obdržel, nebylo možné mu klást k tíži nedostatky smluvních ujednání
mezi jednotlivými subjekty v dodavatelském řetězci, aniž by byla současně zpochybněna cena
za reklamu či shledán jiný než ekonomický účel řetězce dodavatelů.
[23] Stěžovatel namítl, že náklady na reklamu nebyly daňově uznatelné z důvodu závažných
rozporů v předložených dokladech a že žalobce neunesl své důkazní břemeno. Nejvyšší správní
soud nemohl této námitce ve shodě s krajským soudem přisvědčit, alespoň do té míry, pokud
stěžovatel shledává základní důvod neuznání daňových výdajů v nesrovnalostech daňových
dokladů.
[24] Podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů lze za výdaj (náklad) snižující základ daně
uznat takový, který poplatník (1) skutečně vynaložil, (2) v souvislosti s dosažením, zajištěním
a udržením zdanitelných příjmů, (3) v daném zdaňovacím období a (4) o nichž tak stanoví zákon.
Ne každý náklad tedy může obstát jako daňově uznatelný (viz rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 5. 2007, čj. 9 Afs 30/2007 – 73, a ze dne 28. 12. 2011, čj. 8 Afs 43/2011 – 121).
[25] Při posuzování uznatelnosti daňového nákladu podle §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů je nerozhodné, zda deklarované plnění bylo skutečně poskytnuto subjektem uvedeným
jako dodavatel na účetních dokladech a zda právě tento subjekt přijal úplatu za deklarované
plnění. Rozhodné je faktické vynaložení deklarovaného nákladu, tj. zda tento náklad
byl při splnění dalších podmínek daňové uznatelnosti vynaložen v deklarované výši právě
za deklarované plnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2011,
čj. 9 Afs 11/2011 – 68).
[26] Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud byl skutečným dodavatelem jiný
subjekt než uvedený na dokladech a z toho důvodu nebylo možné výdaje zohlednit,
bylo nezbytné daňovému subjektu umožnit prokázání skutečných výdajů jinými prostředky
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 664/04). K tomuto názoru
se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2007, čj. 9 Afs 30/2007 – 73: „Pokud
daňový subjekt jednoznačně prokáže, že deklarovaný výdaj skutečně nastal, byť za jiných okolností,
nežli je uvedeno na daňovém dokladu, je možné jej v souladu se zásadou materiální pravdy uznat za výdaj
vynaložený v souladu s §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Je však nutno si uvědomit, že se jedná o situaci
krajní, kdy standardní zákonem předpokládaný způsob uplatnění výdaje nebyl daňovým subjektem dodržen.
Pokud chce daňový subjekt eliminovat důsledky svého pochybení, musí vynaložení výdaje prokázat jednoznačným,
transparentním způsobem, tedy uvést a dokázat veškeré skutečné okolnosti týkající se předmětného
výdaje, které budou v souladu s ostatními zjištěnými údaji a budou vytvářet přehledný a důvěryhodný obraz
o celé transakci.“
[27] Podle shora uvedené judikatury a též v souladu s §8 odst. 3 a §92 odst. 2 daňového řádu
se finanční orgány nemohou spokojit pouze s formálním skutkovým stavem, ale jsou povinny
vést dokazování ke zjištění skutečného (materiálního) stavu věci. Nelze tedy dospět k závěru,
že žalobce neunesl důkazní břemeno pouze na základě formálních nedostatků předložených
dokladů, popř. na základě nedostatků smluvních ujednání mezi jednotlivými subjekty
dodavatelského řetězce, pokud je zároveň nepochybné, že tvrzené plnění bylo žalobci
poskytnuto a byly jednoznačně identifikovány subjekty, které se na jeho poskytnutí podílely
(srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 5 Afs 129/2006 – 142).
[28] Správce daně uvedl ve zprávě o daňové kontrole, že společnost DG Advices s. r. o.
nenabyla „reklamní práva“ k závodům, nedisponovala tedy právy k pronájmu reklamních ploch
a nemohla zajistit umístění žalobcovy reklamy na vozidlech, a dále zdůraznil, že nalepené
logo „INTEC realitní činnost“ nutně nemuselo propagovat žalobcovu obchodní firmu.
Podle stěžovatele byly pro posouzení věci rozhodující nedostatky ve smlouvách mezi
jednotlivými články řetězce dodavatelů, týkající se počtu vozů a reklamního polepu. U chyb
v počtu vozů přitom nelze vyloučit, že skutečně nastaly pouze v důsledku nepozornosti
či nedůslednosti smluvních stran. Zástupce společnosti K. I. T. RACING CS s. r. o. nevyloučil,
že tato společnost přefakturovala reklamní polep vozidel dalším subjektům, neboť mu v tomto
směru nebyly kladeny žádné otázky. Nebylo přitom pochyb, že deklarované plnění
bylo žalobci poskytnuto a žalobce za ně zaplatil. Nejvyšší správní soud proto souhlasí
s krajským soudem, že stěžovatelova argumentace nebyla způsobilá přesvědčivě zpochybnit
daňovou uznatelnost žalobcem vynaložených nákladů na reklamu. Stěžovatel a správce daně
nepostupovali správně, pokud zaměřili pozornost především na zjišťování nedostatků
smluvních ujednání mezi jednotlivými články řetězce. Bylo třeba se zaměřit na samu
uznatelnost deklarovaných výdajů.
[29] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 4. 8. 2005,
čj. 2 Afs 13/2005 – 60, č. 718/2005 Sb. NSS, a ze dne 11. 7. 2008, čj. 8 Afs 72/2007 – 65) musí
být především prokázáno, že vynaložený náklad byl použit k dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů. V posuzované věci to znamená, že náklad na reklamní služby mohl
objektivně přispět (či se žalobce mohl rozumně domnívat, že přispěje) k udržení či zvýšení příjmů
z jeho podnikání a že sjednaná odměna za reklamní služby nebyla vzhledem k poměrům na trhu
v době uzavření smlouvy natolik zjevně vyšší než cena obvyklá, že by žalobce musel s ohledem
na své znalosti a schopnosti její nepřiměřenost rozpoznat.
[30] Finanční orgány tedy byly povinny učinit si úsudek, zda deklarovaný náklad zjevně
nepřesahoval kritérium tržní přiměřenosti. Správce daně sice uvedl na závěr zprávy o daňové
kontrole ve vztahu k dani z příjmů, že „pronájem reklamní plochy byl prováděn v řetězci firem, v rámci
řetězce došlo k navyšování ceny za pronájem reklamní plochy. Součástí řetězce byla i pro správce daně
„nekontaktní společnost“,“ k tomuto závěru však dospěl bez bližšího vysvětlení a odpovídajícího
dokazování. V žalobou napadeném rozhodnutí nejsou žádné úvahy o rentabilnosti takto enormně
nákladné reklamy. Prvotní úvaha o předmětu ekonomické činnosti žalobce ústí v přesvědčení,
že propagovaný název či jeho odvozeniny má v obchodním jménu řada společností,
avšak nepokračuje k tomu, zda vzhledem k předmětu a rozsahu činnosti žalobce je uskutečněný
náklad za reklamu tržně přiměřený. Bez souvislosti by nebyly rovněž úvahy o reálném účinku
reklamy na potenciální zákazníky a formě, kterou byla realizována.
[31] Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvedl, že okolnostmi podnikání společnosti
VITANIX VIN EKOLOGIE s. r. o. argumentoval pouze podpůrně a že zmínil „enormní“ částku
za polep pronajaté plochy pouze v rámci vypořádání odvolací námitky, která se týkala rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 15 Ca 100/2005 Sb. Ze správního
spisu přitom vyplývá, že např. fakturou č. 470910 z 30. 9. 2010 fakturovala společnost
AUTOGRAF a.s. společnosti VITANIX VIN EKOLOGIE s. r. o. částku 55 000 Kč
za pronájem reklamní plochy na závodním automobilu Mitsubishi na rally Vyškov a Příbram.
Dle smluv z 10. 8. 2010 resp. 27. 8. 2010 uzavřených mezi DG Advices s. r. o. a VITANIX VIN
EKOLOGIE s. r. o., činila cena za poskytnutí reklamní plochy na soutěžním vozidle
a zpracování a umístění reklamy 6 855 600 Kč resp. 6 739 200 Kč. V průběhu obchodního
řetězce tak skutečně došlo k enormnímu navýšení ceny za poskytnuté služby. Nešlo pouze
o podpůrnou skutečnost, ale o zásadní skutkovou okolnost, kterou bylo třeba objasnit
a vysvětlit, zda existuje racionální a ve vztahu k tržní přiměřenosti obhajitelné vysvětlení
pro takový postup a následnou akceptaci takové ceny žalobcem. Zmínka o okolnostech
podnikání společnosti VITANIX VIN EKOLOGIE s. r. o. však spočívala pouze ve výčtu
údajů z úplného výpisu z veřejného rejstříku této společnosti. Stěžovatel neuvedl, co konkrétního
z nich dovodil ve vztahu k věci samé. Podobně lze souhlasit s krajským soudem, že zmínka
o „enormní“ částce za pronájem reklamní plochy nepředstavuje dostatečné zpochybnění ceny
za poskytnuté plnění.
[32] Závěrem stěžovatel namítl, že nevyslovil v odvolacím řízení odlišný právní názor podle
§115 odst. 2 daňového řádu, se kterým měl být žalobce seznámen před vydáním napadeného
rozhodnutí, a že krajský soud aplikoval uvedené ustanovení nesrozumitelně. Nejvyšší správní
soud nepřisvědčil ani těmto námitkám. Již v rozsudku ze dne 27. 5. 2005, čj. 4 Afs 34/2003 – 74,
vyslovil, že postup odvolacího orgánu, který přehodnotil důkazní prostředky a následně dospěl
k jinému právnímu názoru než správce daně prvního stupně, nebyl v rozporu se zákonem
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Zdůraznil však, že daňový subjekt má v takovém
případě právo na součinnost a má být s odlišným právním posouzením seznámen, aby mohl
proti novému posouzení vznést argumenty či navrhnout důkazy. Jinak nelze vyloučit,
že se původně uplatněné odvolací námitky budou míjet s novými důvody stanovení daně.
Obdobný názor ve vztahu k §115 odst. 2 daňového řádu vyplývá z rozsudku ze dne 29. 5. 2014,
čj. 5 Afs 91/2013 – 34.
[33] Krajský soud uvedl, že stěžovatel argumentoval v napadeném rozhodnutí také smlouvou
mezi společnostmi VITANIX VIN EKOLOGIE s. r. o. a DG Advices s. r. o., ačkoli obsah
této smlouvy nebyl předmětem zprávy o daňové kontrole, a označil tento postup za rozporný
s §115 odst. 2 daňového řádu. Zároveň však zdůraznil, že se nejednalo o tak závažnou vadu,
která by sama o sobě měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť obsah této smlouvy
byl podružný pro posouzení věci samé. Krajský soud tedy nezrušil žalobou napadené rozhodnutí
z důvodu, jehož nesprávné posouzení mu stěžovatel vytýká.
[34] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud přiznal úspěšnému
žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v podobě odměny jeho zástupce podle
§35 odst. 2 věty druhé s. ř. s. V souladu s §7, §9 odst. 4 a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), tato odměna činí 3100 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti).
Soud dále žalobci přiznal paušální náhradu hotových výdajů zástupce ve výši 300 Kč podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Žalobci se tedy
přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč. Tuto částku
je stěžovatel – žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce, obchodní společnosti
TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s.r.o., do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. dubna 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu