ECLI:CZ:NSS:2015:8.AFS.168.2014:40
sp. zn. 8 Afs 168/2014 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: P. K., zastoupeného JUDr.
Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15/16, Hradec Králové,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 23. 7. 2010, čj. 4064/10-1500-204639, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2014, čj. 8 Af
59/2010 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1) Rozhodnutím ze dne 17. 2. 2010, čj. 19120/10/034912201099, Finanční úřad v Kolíně
(dále jen „správce daně“) zastavil řízení o žádosti žalobce o vydání opisu listin, protože žalobce
nesplnil poplatkovou povinnost dodatečně ani na výzvu.
2) Rozhodnutím ze dne 23. 7. 2010, čj. 4064/10-1500-204639 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), Finanční ředitelství v Praze zamítlo odvolání proti shora uvedenému rozhodnutí
správce daně a toto rozhodnutí potvrdilo.
3) Ve věci původně rozhodovalo Finanční ředitelství v Praze, které však bylo ke dni
31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky.
Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství, přičemž dle §20 odst. 2 zákona
č. 456/2011 Sb. platí, že jsou-li v rozhodnutích vydaných při správě daní uvedeny územní
finanční orgány, zde Finanční ředitelství v Praze, rozumí se jimi orgány finanční správy
příslušné dle zákona č. 456/2011 Sb., v tomto případě tedy Odvolací finanční ředitelství
(dále jen „žalovaný“).
II.
4) Žalobce podal proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze žalobu k Městskému soudu
v Praze. Městský soud žalobu zamítl. Ve věci bylo podstatné, jak interpretovat a aplikovat
§8 odst. 2 písm. j) zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích ve znění účinném
do 30. 6. 2010 (dále též „zákon o správních poplatcích“). Podle tohoto ustanovení je poplatník
osvobozen od správního poplatku nepřevyšujícího 2000 Kč, pokud si vyžádal určitý úkon
prostřednictvím dálkového přístupu s použitím elektronického podpisu založeného
na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb
(dále též „elektronický podpis“) a tento úkon byl proveden stejným způsobem. Z tohoto
ustanovení nevyplývá povinnost správních orgánů ani poplatníků provádět úkony
prostřednictvím dálkového přístupu, ani povinnost správních orgánů mít technické předpoklady
pro takový postup.
5) Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce požádal správce daně o opis listin
z daňového spisu prostřednictvím dálkového přístupu za použití elektronického podpisu.
Správce daně mu však nemohl poskytnout tyto opisy stejnou cestou, neboť k tomu neměl
odpovídající technické podmínky. Nebyla tedy splněna podmínka pro přiznání osvobození podle
§8 odst. 2 písm. j) zákona. Nebylo rozhodné, že tato situace nastala z důvodů na straně správce
daně, neboť nebylo jeho povinností provést požadovaný úkon prostřednictvím dálkového
přístupu a s použitím elektronického podpisu.
6) Žalobci nebylo možné prominout správní poplatek ani na základě pokynu Ministerstva
financí č. D-316 ze dne 14. 12. 2007, čj. 05/99 472/2007-431, uveřejněného ve Finančním
zpravodaji č. 10/2007 dne 31. 12. 2007 (dále jen „pokyn D-316“), neboť tento pokyn
se vztahoval výlučně na poplatky podle položky 1 Přílohy k zákonu o správních poplatcích
(dále jen „Sazebník“). Tyto poplatky se týkaly pasivní činnosti správního orgánu spočívající
v přijetí žádosti nebo návrhu. V případě žalobce šlo o opačnou situaci, neboť zpoplatněno
bylo „vydání stejnopisu, opisu, fotokopie, kopie nebo výpisu“, tedy aktivní činnost správního orgánu.
Protože tyto činnosti nebyly srovnatelné, nejednalo se o diskriminaci, pokud se prominutí
poplatku týkalo pouze první z nich. Městský soud uzavřel, že žalovaný posoudil všechny
skutečnosti pro věc rozhodné.
III.
7) Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Nesouhlasil s názorem městského soudu, že prominutí poplatku podle pokynu D-316 se týkalo
pouze pasivního přijímání žádostí správním orgánem, a nikoli jejich aktivního vyřízení.
Podstatou tohoto pokynu bylo prominutí správního poplatku, pokud byly splněny podmínky
podle §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích s tou výjimkou, že správní orgán
neprovedl zpoplatněný úkon elektronicky. Text tohoto pokynu tedy přímo předpokládal,
že správní orgán má zpoplatněný úkon aktivně provést. Prostřednictvím §8 odst. 2 písm. j)
zákona o správních poplatcích byli občané motivováni k tomu, aby s veřejnou správou
komunikovali prostřednictvím dálkového přístupu, čemuž odpovídá i text důvodové zprávy
k vládnímu návrhu zákona o správních poplatcích. Bylo proto věcí příslušných orgánů veřejné
moci, aby se přizpůsobily požadavkům zákonodárce a komunikovaly s občany elektronicky.
8) Z odůvodnění pokynu D-316 vyplývá, že Ministerstvo financí rozhodlo o prominutí
správního poplatku, protože uznalo odpovědnost finančních orgánů za stav, kdy neprovedou
požadovaný úkon elektronicky. Je proto nevysvětlitelné, proč byl správní poplatek prominut
pouze v případech upravených v položce 1 Sazebníku, ačkoli neprovedení požadovaného úkonu
elektronicky nijak nesouvisí s položkou, které se správní poplatek týká. Stěžovatel označil tento
postup za diskriminační, neboť otázka, zda bude povinen zaplatit správní poplatek, závisela
pouze na libovůli správních orgánů, a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003,
sp. zn. II. ÚS 405/02, podle kterého musí být rozlišování mezi občany založeno na objektivních
a rozumných důvodech, aby bylo ústavně akceptovatelné.
IV.
9) Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem městského soudu
a zdůraznil, že žádná právní norma v rozhodné době neukládala správcům daně povinnost
komunikovat s daňovými subjekty elektronicky. Úlevu v podobě osvobození od správních
poplatků podle §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích bylo možné poskytnout
až tehdy, pokud žadateli ani správci daně nevznikly v důsledku elektronické výměny informací
zvláštní náklady. Účelem tohoto ustanovení nebylo snižovat náklady a administrativní zátěž
a založit povinnost správních orgánů komunikovat elektronicky, nýbrž toliko reflektovat vývoj
v oblasti komunikace na dálku a připravit se na budoucí změny, čemuž odpovídá i stěžovatelem
citovaná důvodová zpráva. Stěžovatel nemohl legitimně očekávat prominutí správního poplatku
za žádost o opis listin na základě pokynu D-316. Tento pokyn se týkal jiného okruhu úkonů
a zároveň v něm bylo výslovně uvedeno, že příslušné orgány dosud nemají vytvořeny technické
podmínky pro provedení zpoplatněného úkonu dálkovým přístupem s elektronickým podpisem.
10) Stěžovatelova námitka diskriminace je nepřípustná, neboť ji uplatnil poprvé až v kasační
stížnosti. Žalobou napadené rozhodnutí potvrdilo rozhodnutí správce daně o zastavení řízení
pro nezaplacení správního poplatku. Pokud se stěžovatel domáhal přezkumu správnosti
vyměřeného poplatku, byla jeho obrana opožděná, neboť mohl namítat pouze to, že nebyly
splněny podmínky pro zastavení řízení.
V.
11) Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
12) Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou. Stěžovatelova procesní obrana
nebyla opožděná. Podle ustálené judikatury je rozhodnutí o odvolání proti výzvě k zaplacení
správního poplatku rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení před správním orgánem podle
§70 písm. c) s. ř. s., a je tedy vyloučeno ze sou dního přezkumu. Nejedná se o rozhodnutí podle
§65 s. ř. s., neboť není způsobilé zasáhnout do veřejných subjektivních práv či povinností
účastníka řízení. Takovým rozhodnutím se stává až rozhodnutí o zastavení řízení,
které je důsledkem nezaplacení správního poplatku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 5. 2012, čj. 3 Ads 1/2012 – 30). Nejvyšší správní soud shledal přípustnou
i námitku diskriminace, neboť ji stěžovatel uplatnil již v řízení před městským soudem.
13) Kasační stížnost není důvodná.
14) Podle správního spisu stěžovatel dálkovým přístupem dne 25. 6. 2008 požádal správce
daně, aby mu na emailovou adresu info@untax.cz zaslal opisy tří listin ze spisového materiálu
opatřené elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném
akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb. Výzvou ze dne 25. 3. 2009 správce daně
vyzval stěžovatele, aby do 15 dnů ode dne doručení výzvy uhradil správní poplatek ve výši 90 Kč
za vydání a ověření opisu z úředního spisu podle položky 3 písm. a) a položky 4 Sazebníku,
a poučil jej, že pokud nebude správní poplatek zaplacen v uvedené lhůtě, bude řízení zastaveno.
Výzva byla stěžovateli doručena dne 20. 4. 2009. Dne 30. 4. 2009 stěžovatel podal proti této
výzvě odvolání, ve kterém argumentoval, že byl od správního poplatku osvobozen podle
§8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích. Finanční ředitelství v Praze zamítlo toto
odvolání rozhodnutím ze dne 2. 9. 2009, které nabylo právní moci dne 18. 9. 2009. Stěžovatel
podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou vzal dne 24. 2. 2010 zpět. Správce daně zastavil
řízení o vydání opisu listin pro nezaplacení správního poplatku rozhodnutím ze dne 17. 2. 2010,
které bylo stěžovateli doručeno 3. 3. 2010. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto
žalobou napadeným rozhodnutím.
15) Ve věci bylo sporné, zda správce daně vyměřil stěžovateli poplatek za vydání opisu listin
z úředního spisu v souladu se zákonem. Stěžovatel namítal, že měl být od správního poplatku
osvobozen podle §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích, protože požádal o opis listin
dálkovým přístupem za použití elektronického podpisu a zároveň žádal, aby mu správce daně
poskytl tyto listiny stejným způsobem. Stěžovatel vycházel z toho, že správce daně byl povinen
této žádosti vyhovět. Tento předpoklad nebyl správný.
16) Podle §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích ve znění účinném do 30. 6. 2010
jsou od správních poplatků osvobozeny úkony vyžádané a provedené prostřednictvím dálkového
přístupu, opatřené elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu
vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb, nepřevyšuje-li sazba poplatku
2000 Kč. Citované ustanovení vymezuje podmínky pro osvobození od správního poplatku.
Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona o správních poplatcích (sněmovní tisk č. 629,
Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, volební období 2002 – 2006) byla účelem tohoto
osvobození „podpora elektronické komunikace se správními úřady.“ Z důvodové zprávy se tedy podává,
že záměrem zákonodárce bylo podpořit elektronickou komunikaci se správními úřady,
a že se rozhodl tohoto cíle dosáhnout cestou osvobození od správních poplatků, nikoli cestou
povinné elektronické komunikace mezi správními orgány a žadateli. Taková úprava by ostatně
byla nad rámec zákona o správních poplatcích, jehož předmětem úpravy jsou výhradně
otázky týkající se správních poplatků a výkonu jejich správy, zejména pak vyměřování a vybírání
(srov. §1 zákona o správních poplatcích), nikoli další otázky správního či daňového řízení.
17) Povinnost komunikovat se stěžovatelem elektronicky nestanovil správci daně ani zákon
o správě daní a poplatků. Podle §17a odst. 1 tohoto zákona ve znění účinném do 30. 6. 2009
byl správce daně oprávněn, nikoli však povinen, zasílat úřední písemnosti adresátovi
na jím uvedenou elektronickou adresu. Změna právní úpravy nastala až v souvislosti s přijetím
zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů
(dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.“), který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2009. Podle §17a zákona
o správě daní a poplatků ve znění účinném od 1. 7. 2009 se adresátovi, který má zpřístupněnu
datovou schránku, doručuje přednostně postupem podle zákona č. 300/2008 Sb. Toto pravidlo
se však nevztahovalo na nyní projednávanou věc, neboť stěžovatel požádal o opis listin
dne 25. 6. 2008 a učinil tak dálkovým přístupem za použití elektronického podpisu, nikoli
prostřednictvím datové schránky.
18) Dále lze poukázat na §34d odst. 1 větu první zákona o správě daní a poplatků ve znění
účinném od 1. 7. 2006, podle které byl správce daně oprávněn „zasílat daňovému subjektu informace
shromažďované ve spisu a na osobním daňovém účtu tohoto daňového subjektu rovněž prostřednictvím dálkového
přístupu v rozsahu a členění, v jakém jsou tyto informace soustředěny v daňové informační schránce daňového
subjektu (dále jen "schránka") na společném technickém zařízení správců daně, která je zřízena na základě
žádosti daňového subjektu.“ Podle věty druhé téhož ustanovení byl tento způsob poskytování
informací závislý na technickém vybavení správce daně. Ani posledně citované ustanovení tedy
neukládalo správci daně povinnost komunikovat s daňovým subjektem elektronicky.
19) Stěžovatel dále namítl, že mu měl být správní poplatek prominut na základě pokynu
D-316. Ani tato námitka nebyla důvodná. Pokynem D-316 Ministerstvo financí rozhodlo
v souladu s §55a odst. 4 zákona o správě daní a poplatků o prominutí správních poplatků
osobám, kterým vznikla poplatková povinnost podle položky 1 Sazebníku za úkony vůči
územním finančním orgánům a Ministerstvu financí, pokud bylo řízení ve věci zahájeno v roce
2008 a byly zároveň splněny všechny podmínky podle §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních
poplatcích, vyjma provedení úkonu správním orgánem dálkovým přístupem za použití
elektronického podpisu. Nejednalo se tedy o plošné osvobození ode všech správních poplatků
za úkony vyžádané dálkovým přístupem za použití elektronického podpisu. Stěžovatelem
požadovaný úkon nebyl zpoplatněn podle položky 1 Sazebníku, nýbrž podle položek 3 písm. a)
a 4 Sazebníku. Pokyn D-316 se na něj tedy nevztahoval. Lze doplnit, že žalovaný ani správce
daně nebyli zmocněni k samostatnému rozhodování o promíjení správních poplatků postupem
podle §55a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, a nemohli tedy bez dalšího prominout
stěžovateli správní poplatek ani na základě případné analogie s pokynem D-316.
20) Nelze přisvědčit ani námitce, že pokyn D-316 byl diskriminační. Předně je třeba
zdůraznit, že podle ustálené judikatury je rozhodnutí o prominutí daně nebo správního
poplatku podle §55a zákona o správě daní a poplatků založeno na správním uvážení a není
na něj právní nárok (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014,
čj. 8 Afs 14/2014 – 29). V rámci soudního přezkumu pak soudu přísluší posoudit, zda správní
orgán nepřekročil meze správního uvážení nebo jej nezneužil (srov. §78 odst. 1 s. ř. s.).
21) Bylo tedy zcela na správním uvážení Ministerstva financí, zda a v jakém rozsahu
rozhodne o prominutí správních poplatků, pokud při tom nepřekročilo meze správního uvážení
nebo jej nezneužilo. Pokud Ministerstvo financí plošně prominulo [za splnění dalších
podmínek podle §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích] pouze správní poplatky podle
položky 1 Sazebníku, nelze z toho ještě dovozovat, že toto rozhodnutí nebylo založeno
na objektivních a rozumných důvodech a že se jednalo o nepřípustnou diskriminaci.
Stěžovatelova úvaha je v tomto směru spekulativní. Pokud byl přesvědčen, že i v jeho případě
nastala „nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů“ podle §55a odst. 1 zákona o správě
daní a poplatků, mohl požádat Ministerstvo financí o prominutí vyměřeného správního poplatku,
což neučinil. Nebylo proto postaveno najisto, že by Ministerstvo financí rozhodlo o takové
žádosti diskriminačně.
22) Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou.
23) O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady mimo rámec běžné úřední činnosti.
24) Soud nemohl žalovanému přiznat náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (dále „advokátní tarif“) s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. pl. ÚS 39/13. Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval otázkou, zda lze procesně
úspěšnému žalovanému, který nebyl zastoupen advokátem, přiznat paušální náhradu hotových
výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu proti žalobci zastoupenému advokátem. Ústavní
soud řešil tuto otázku v kontextu bagatelních sporů o peněžitá plnění, u nichž náhrada nákladů
řízení znatelně převyšuje žalovanou částku. Na základě analogie iuris dospěl pro tyto případy
k závěru, že pokud byl neúspěšný žalobce zastoupen advokátem, je třeba posoudit,
zda je na místě přiznat paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
i úspěšnému žalovanému nezastoupenému advokátem, a to v zájmu zachování rovnosti stran.
25) V bodě 46. shora uvedeného nálezu Ústavní soud vyslovil, že „je tedy na soudech,
aby v konkrétním případě, v němž bude stát proti úspěšné straně bez právního zastoupení neúspěšná právně
zastoupená strana, zvážily, zda je namístě, aby využily prostoru, který se pro ústavně konformní výklad
ustanovení §137 odst. 1 občanského soudního řádu nabízí zejména díky demonstrativní povaze výčtu nákladů
řízení. Při takovém zvažování je třeba, aby posoudily, zda by v daném případě bylo zjevně nespravedlivé paušální
náhradu nezastoupenému účastníku řízení nepřiznat a zda z odlišného zacházení, které předpokládá text
advokátního tarifu, vyplývá v daném případě nerovnost rozporná s článkem 37 odst. 3 Listiny; zejména zda toto
odlišné zacházení neznevýhodňuje v kontextu celého sporu právně nezastoupeného účastníka řízení, například
proto, že částka paušální náhrady výdajů není bagatelní ve srovnání s částkou, o niž se spor vede, či proto,
že jde ze strany právně zastoupeného účastníka o zjevně šikanózní postup. Pokud by tyto podmínky
byly naplněny, je namístě, aby za náklady řízení označily civilní soudy kromě nákladů vyjmenovaných
v demonstrativním výčtu ustanovení §137 odst. 1 občanského soudního řádu také paušální náhradu výdajů,
jež náleží advokátům podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.“
26) Nejvyšší správní soud posoudil v souladu se shora citovaným právním názorem
Ústavního soudu, zda by bylo zjevně nespravedlivé nepřiznat žalovanému náhradu hotových
výdajů, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Postavení žalovaného správního orgánu jako
účastníka v soudním řízení správním nelze bez dalšího přirovnávat k postavení žalovaného
v bagatelním sporu v rámci občanského soudního řízení. Žalovaný je povolán k tomu,
aby v řízení před soudem hájil správnost a zákonnost rozhodnutí, které vydal jako orgán moci
veřejné na základě zákonného zmocnění. Takový úkol patří do rámce jeho běžné úřední činnosti,
k jejíž realizaci je personálně i finančně vybaven ze státního rozpočtu. Žalovaný netvrdil
ani neprokázal, že důvodně vynaložil v souvislosti s vypracováním vyjádření ke kasační
stížnosti zvláštní náklady či zvláštní hotové výdaje, které by přesahovaly rámec jeho běžné úřední
činnosti, a na jejichž náhradu by měl právo podle §60 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
mu proto nepřiznal požadovanou náhradu hotových výdajů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. března 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu