ECLI:CZ:NSS:2015:8.AFS.189.2014:43
sp. zn. 8 Afs 189/2014 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. R., zastoupeného Mgr.
Marcelou Štraitovou, advokátkou se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, na ochranu proti nečinnosti, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2014, čj. 29 A
17/2014 – 90,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalobce podal dne 19. 10. 2012 Finančnímu ředitelství v Brně podnět k nařízení
přezkoumání dodatečného platebního výměru ze dne 7. 12. 2009, čj. 58681/09/284921703811,
kterým Finanční úřad v Boskovicích doměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období kalendářního roku 2005.
2. Sdělením ze dne 7. 12. 2012, čj. 18831/12-1100-706807, Finanční ředitelství v Brně
oznámilo stěžovateli, že podnět k přezkoumání rozhodnutí byl podán po uplynutí lhůty
pro stanovení daně, proto podle §122 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění
pozdějších předpisů, nemohlo být nařízeno přezkoumání rozhodnutí a bylo bezpředmětné
zabývat se jednotlivými důvody uvedenými ve stěžovatelově podnětu. Žalobce vyjádřil svůj
nesouhlas s postupem Finančního ředitelství v Brně přípisem ze dne 13. 12. 2012, označeným
jako „Vyjádření ke sdělení ve věci podnětu k přezkoumání dodatečného platebního výměru
ze dne 7. 12. 2012“. Podání stěžovatele bylo vyhodnoceno jako stížnost proti postupu správce
daně ve smyslu §261 daňového řádu. V souvislosti se změnou struktury finanční správy
provedenou zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, se stížností žalobce
zabýval žalovaný, který přípisem ze dne 8. 2. 2013, čj. 3952/13/5000-14501-710911, sdělil
žalobci, že jeho stížnost shledal nedůvodnou.
3. Žalobce podal dne 18. 3. 2013 podnět k ochraně před nečinností podle §38 odst. 1
písm. c) daňového řádu, který žalovaný zaevidoval pod čj. 9036/13. Žalobce spatřoval nečinnost
správce daně v tom, že se Finanční ředitelství v Brně odmítlo zabývat jeho podnětem k nařízení
přezkoumání rozhodnutí, aniž by provedlo předběžné posouzení věci ve smyslu §121 odst. 1
daňového řádu. Žalovaný posoudil podání žalobce jako žádost o prošetření způsobu vyřízení
stížnosti podle §261 odst. 6 daňového řádu, proto věc postoupil Generálnímu finančnímu
ředitelství jako nejblíže nadřízenému správnímu orgánu. Přípisem ze dne 30. 5. 2013 žalobce
informoval Generální finanční ředitelství o svém nesouhlasu s postupem žalovaného a s jeho
posouzením podání, které žalobce výslovně označil za podnět k ochraně před nečinností.
4. Sdělením ze dne 11. 7. 2013, čj. 29236/13/7001-41000-050230, Generální finanční
ředitelství informovalo žalobce, že ochrany před nečinností se lze domáhat, pokud se správce
daně podáním vůbec nezabýval nebo jej bezdůvodně nevyřídil v přiměřené době. Správce
daně se žalobcovým podnětem k nařízení přezkoumání rozhodnutí prokazatelně zabýval
a nesouhlasil-li žalobce s jeho postupem, nemohl k tomu využít institut ochrany před nečinností.
Namístě nebyl ani postup podle §261 odst. 1 daňového řádu, podle kterého lze podat stížnost
proti postupu správce daně, neposkytuje-li daňový zákon jiný prostředek ochrany.
Proti dodatečnému platebnímu výměru bylo přípustné odvolání a žalobce navíc využil i možnosti
podat podnět k nařízení přezkoumání rozhodnutí. Možnost brojit proti postupu správce
daně stížností proto byla vyloučena. Z důvodu nepřípustnosti žalobcovy stížnosti se jí Generální
finanční ředitelství odmítlo zabývat.
II.
5. Žalobce podal žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu u Krajského soudu
v Brně, který ji rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, čj. 29 A 17/2014 – 90, zamítl. Rozsudek krajského
soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů, dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost zcela odkazuje.
III.
6. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
7. Stěžovatel zpochybnil posouzení obsahu žaloby krajským soudem. Stěžovatel spatřoval
nečinnost žalovaného v tom, že se věcně nezabýval podnětem stěžovatele, který shledal
nedůvodným pro nedodržení lhůty podle §122 odst. 3 daňového řádu.
8. Podle §122 odst. 3 daňového řádu lze nařídit přezkoumání rozhodnutí o stanovení daně,
pokud neuplynula lhůta pro stanovení daně. Stěžovatel poukázal na to, že lhůta pro přezkoumání
rozhodnutí začala běžet za účinnosti zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů. Podle §55b odst. 2 zákona o správě daní a poplatků mohlo
být přezkoumávání zahájeno nejpozději do dvou let následujících po roce, v němž nabylo
přezkoumávané rozhodnutí právní moci. Dodatečný platební výměr ze dne 7. 12. 2009,
čj. 58681/09/284921703811, nabyl právní moci dne 22. 1. 2010, lhůta pro přezkum
proto uplynula dne 31. 12. 2012. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom plyne, že §55b
odst. 2 zákona o správě daní a poplatků upravoval zvláštní lhůtu, která se uplatnila místo lhůty
pro vyměření daně. Žalovaný (Finanční ředitelství v Brně) pochybil, pokud při počítání lhůt
nevyšel z §264 odst. 3 daňového řádu, podle kterého lhůta, jež započala podle dosavadních
právních předpisů, neskončí dříve než v den, ve který by končila podle těchto předpisů.
9. Žalovaný se vyhnul povinnosti předběžně přezkoumat soulad dodatečného platebního
výměru ze dne 7. 12. 2009, čj. 58681/09/284921703811, s právními předpisy. Stěžovatel
se domáhal, aby krajský soud určil, že tento postup představuje nečinnost, a přikázal žalovanému
provést předběžné přezkoumání. Krajský soud pochybil, zamítl-li žalobu s odůvodněním,
že stěžovatel neměl nárok na nařízení přezkumu rozhodnutí. Stěžovatel se nedomáhal nařízení
přezkumu rozhodnutí, ale toho, aby žalovaný splnil svou povinnost podle §121 odst. 1 daňového
řádu.
IV.
10. Žalovaný upozornil na to, že daňový řád upravuje přezkum rozhodnutí jako dozorčí
prostředek, na nařízení přezkoumání rozhodnutí proto stěžovatel neměl nárok. Podle §121
odst. 4 daňového řádu osoba zúčastněná na správě daní může podat podnět k přezkoumání
rozhodnutí a k její žádosti jí správce daně sdělí, zda shledal podnět důvodným či nikoliv.
Podáním ze dne 7. 12. 2012, čj. 18831/12-1100-706807, žalovaný (Finanční ředitelství v Brně)
sdělil stěžovateli, že jeho podnět shledal nedůvodným. Nečinnosti se proto nedopustil.
11. Žalovaný dále považoval za sporné, zda stěžovatel vyčerpal všechny prostředky stanovené
procesním předpisem k ochraně proti nečinnosti správního orgánu, protože jeho podání
ze dne 18. 3. 2012 označené jako „Podnět k ochraně před nečinností“ bylo podle svého obsahu
posouzeno jako žádost o prošetření způsobu vyřízení stížnosti ve smyslu §261 odst. 6 daňového
řádu.
12. Zpochybnil-li stěžovatel posouzení uplynutí lhůty pro nařízení přezkoumání rozhodnutí,
žalovaný uvedl, že musel zkoumat podmínky pro nařízení přezkumu stanovené daňovým řádem,
protože podnět k nařízení přezkumu byl doručen dne 19. 10. 2012. Podle §122 odst. 3 daňového
řádu lze nařídit přezkoumání rozhodnutí o stanovení daně, pokud neuplynula lhůta pro stanovení
daně. Protože lhůta v daném případě začala běžet ještě před účinností daňového řádu, bylo nutno
postupovat podle ustanovení o běhu lhůty pro vyměření daně podle zákona o správě daní
a poplatků v souladu s §264 odst. 4 daňového řádu. Tříletá lhůta pro vyměření daně z příjmů
stěžovatele za zdaňovací období kalendářního roku 2005 by v souladu s §47 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků skončila dne 31. 12. 2008. Z důvodu zahájení daňové kontroly
protokolem o ústním jednání ze dne 14. 10. 2008, čj. 59910/08/28431701701, začala lhůta
znovu běžet od konce roku 2008 (§47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků) a uplynula dne
31. 12. 2011. Žalovaný proto nemohl nařídit přezkoumání rozhodnutí o stanovení daně
na základě podnětu doručeného dne 19. 10. 2012.
V.
13. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
14. Kasační stížnost není důvodná.
15. Žalobou podle §79 s. ř. s. se nelze úspěšně domáhat ochrany v případě jakékoli
pasivity správního orgánu, ale pouze je-li žalobce nositelem veřejného subjektivního práva
na vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 6. 2007, čj. 4 Ans 10/2006 – 59, ze dne 31. 1. 2008, čj. 4 Ans 2/2006 – 127, ze dne
22. 5. 2008, čj. 9 Ans 1/2008 – 135, ze dne 22. 6. 2009, čj. 1 Ans 4/2009 – 66 nebo ze dne
25. 2. 2011, čj. 5 Ans 6/2010 – 43).
16. Přezkoumání rozhodnutí podle daňového řádu je dozorčím prostředkem a na jeho
nařízení není právní nárok (viz též Baxa, J.; Dráb, O.; Kaniová, L.; Lavický, P.; Schillerová, A.;
Šimek, K.; Žišková, M. Daňový řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 746;
obdobně k přezkumu podle zákona o správě daní a poplatků viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 12. 2006, čj. 1 Afs 56/2004 – 114 nebo stanovisko pléna Ústavního soudu
ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000; k přezkumnému řízení podle správního řádu
srovnej též rozsudek čj. 1 Ans 4/2009 – 66 nebo čj. 5 Ans 6/2010 – 43).
17. Krajský soud nepochybil, pokud zamítl žalobu stěžovatele s odůvodněním, že správní
orgány neměly povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Právě nedostatek
takové povinnosti byl totiž důvodem, pro který stěžovateli nesvědčila aktivní věcná legitimace
v žalobě na ochranu proti nečinnosti. Krajskému soudu proto nelze vyčíst ani údajně nesprávné
posouzení obsahu žaloby, jejímž petitem se stěžovatel výslovně domáhal uložení povinnosti
žalovanému vydat rozhodnutí ve věci samé.
18. Úspěch nemohla mít ani argumentace, že se stěžovatel ve skutečnosti domáhal uložení
povinnosti žalovanému předběžně posoudit soulad dodatečného platebního výměru ze dne
7. 12. 2009, čj. 58681/09/284921703811, s právními předpisy ve smyslu §121 odst. 1 daňového
řádu. Žalobou podle §79 s. ř. s. se totiž lze domáhat právě jen vydání rozhodnutí ve věci samé
nebo osvědčení (viz výše). Soudu nepříslušelo vyjádřit se k otázce, zda v posuzovaném případě
lhůta pro nařízení přezkoumání rozhodnutí již uplynula.
19. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
20. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti nevznikly. Soud nepřiznal žalovanému ani částku 300 Kč, jíž se nepřípadně domáhal jako
paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2015, čj. 8 Afs 168/2014 – 40).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. dubna 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu