ECLI:CZ:NSS:2015:8.AFS.41.2015:34
sp. zn. 8 Afs 41/2015 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: ReaRea Globe s. r. o.,
se sídlem Severní 661, Planá, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou
se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2013,
čj. 29888/13/5000-14203-700681, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2015, čj. 30 Af 11/2014 – 82,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1) Žalobce provozuje fotovoltaickou elektrárnu. Vyrobenou elektřinu dodává do distribuční
sítě společnosti ČEZ Distribuce, a. s. (dále jen „plátce daně“). Předmětem sporu se staly platby
za elektřinu dodanou do distribuční sítě v období září až listopad 2012. Plátce daně totiž
nevyplatil žalobci celou fakturovanou částku za dodanou elektřinu, ale srazil z ní částku ve výši
odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen „solární odvod“) podle §7a zákona
č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (zákon o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů), dále jen „zákon o podpoře“.
2) Žalobce požádal plátce daně o vysvětlení podle §237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu (dále jen „daňový řád“). Plátce daně uvedl, že byl povinen solární odvod srazit
a odvést podle §7g odst. 1 zákona o podpoře.
3) Rozhodnutími čj. 105158/13/4000-17104-050259, čj. 105206/13/4000-17104-050259
a čj. 105221/13/4000-17104-050259 ze dne 27. 3. 2013 (dále též „rozhodnutí správce daně“),
Specializovaný finanční úřad (dále jen „správce daně“) zamítl žalobcovy stížnosti na postup plátce
daně podle §237 odst. 4 daňového řádu.
4) Rozhodnutím o odvolání ze dne 29. 11. 2013, čj. 29888/13/5000-14203-700681, žalovaný
zamítl žalobcova odvolání proti shora uvedeným rozhodnutím správce daně a tato rozhodnutí
potvrdil.
II.
5) Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Krajský
soud žalobu zamítl. Žalobce namítal, že mu správní orgány znemožnily prokázat, že solární
odvod zasahuje do jeho majetkové podstaty takovým způsobem, že nebude dodržena zákonem
garantovaná doba návratnosti investice do výstavby fotovoltaické elektrárny. S poukazem
na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, č. 220/2012 Sb., se krajský
soud nejprve zabýval tím, v jakém druhu řízení lze výrobce elektřiny ochránit před možným
rdousícím efektem solárního odvodu. Podotkl, že rozdílné názory na toto otázku sjednotil
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013 – 57,
č. 3000/2014 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení nelze konkrétní dopady solárního odvodu
na výrobce elektrické energie zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně
podle §237 daňového řádu, ani v navazujícím soudním řízení. Rozšířený senát dále uvedl,
že pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních
případech lze za stávající právní úpravy realizovat výhradně prostřednictvím institutu prominutí
daně podle §259 a násl. daňového řádu.
6) Žalobce inicioval řízení o stížnosti na postup plátce daně. V tomto řízení nelze
podle shora uvedeného právního názoru rozšířeného senátu zohledňovat konkrétní dopady
solárního odvodu na jednotlivé výrobce elektrické energie. Za těchto okolností chyběl krajskému
soudu právní základ pro vypořádání se s žalobními námitkami. Nebyl proto ani dán důvod
k provádění žalobcem předkládaných důkazů o dopadech solárního odvodu na jeho podnikání.
III.
7) Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítl,
že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda byl stěžovatel zkrácen na svých právech
tím, že správní orgány neprovedly dokazování ohledně likvidačních účinků dopadu solárního
odvodu na stěžovatele. Podotkl, že správní orgány měly posoudit jeho podání učiněná v průběhu
správního řízení podle jejich obsahu, a nikoli podle označení. Stěžovatel sice označil své první
podání vůči správci daně jako stížnost na postup plátce daně s odkazem na příslušné zákonné
ustanovení, avšak podstatou tohoto podání bylo, že solární odvod na něj má výrazně negativní
dopad a že by jím neměl být zatěžován. Pokud správní orgány neshledaly žádné pochybení
na straně plátce daně a pokud jim bylo známo, že plátce daně objektivně nemohl rozhodovat
o stěžovatelových námitkách, měly posoudit stěžovatelovo podání jako žádost o prominutí daně.
V opačném případě se jednalo o přepjatý formalismus.
IV.
8) Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný ztotožnil s právním názorem krajského
soudu. Označil kasační stížnost za nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatel
mohl uplatnit námitku nesprávného posouzení podání ze strany správce daně již v řízení
před krajským soudem.
9) Žalovaný dále zdůraznil, že předmětná stěžovatelova podání byla výslovně označena jako
„Stížnost na postup plátce daně při provedení solárního odvodu“ a odkazovala na §237 odst. 3 daňového
řádu. Z textu podání nijak nevyplývalo, že by se mohlo jednat o žádost o prominutí daně
podle §259 odst. 1 daňového řádu. Uvedené ustanovení nadto předpokládá, že pouze daňový
řád nebo zvláštní zákon mohou založit nárok na prominutí daně či jejího příslušenství,
jakož i pravomoc orgánů veřejné moci k takovému úkonu. Zákon o podpoře neobsahuje takovou
úpravu. Pokud by tedy správce daně posoudil stěžovatelova podání jako žádosti o prominutí
daně, musel by zastavit řízení o těchto žádostech podle §106 odst. 1 písm. b) daňového řádu,
neboť by šlo o zjevně právně nepřípustná podání z důvodu chybějící právní úpravy pro jejich
vyřízení. Ani v tomto případě by se tedy nemohl věcně zabývat dopadem solárního odvodu
na stěžovatele. Žalovaný uzavřel, že správní orgány při posouzení věci postupovaly v souladu
se zákonem, a navrhl kasační stížnost zamítnout.
V.
10) Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
11) Stěžovatel uplatnil v podstatě jedinou kasační námitku, podle které měly správní orgány
posoudit souhrn jeho podání učiněných v daňovém řízení jako žádost o prominutí daně
podle §259 odst. 1 daňového řádu. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností takto
formulované kasační stížnosti, neboť se opírala výhradně o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před krajským soudem, ač tak mohl učinit (§104 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
vzal v potaz, že stěžovatelova argumentace byla přímou reakcí na nosné rozhodovací důvody
krajského soudu. Pokud by za těchto okolností odmítl kasační stížnost pro nepřípustnost, odepřel
by stěžovateli právo na meritorní přezkum zákonnosti stěžejní argumentace krajského soudu.
Nejvyšší správní soud proto vyhodnotil kasační stížnost jako přípustnou.
12) Kasační stížnost není důvodná.
13) Podle §70 odst. 2 daňového řádu se podání posuzuje podle svého skutečného obsahu
a ne podle toho, jak je označeno. Uvedené ustanovení je explicitním projevem zásady materiální
pravdy v daňovém řízení (srov. §8 odst. 3 daňového řádu) a s ní spojené zásady neformálnosti
řízení. Jeho účelem je, aby podatel neutrpěl újmu pouze v důsledku toho, že nesprávně
označil podání, které jinak obsahuje všechny podstatné obsahové náležitosti (srov. komentář
k 70 in Baxa J. a kol. Daňový řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2011, s. 374 – 375).
Uvedené ustanovení však lze aplikovat výhradně v případě, je-li projev vůle daňového subjektu
v učiněném podání jednoznačný, neboť správce daně nesmí svou úvahou o obsahu podání
nahrazovat vůli podatele. Pokud není zřejmé, jaký úkon zamýšlel učinit, nelze takové podání
věcně projednat s poukazem na §70 odst. 2 daňového řádu, ale je třeba podatele vyzvat
k odstranění vady podání postupem podle §74 daňového řádu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 5. 2014, čj. 9 Afs 24/2013 – 31).
14) Posouzení procesního úkonu podle jeho obsahu rovněž neumožňuje, aby správce daně
určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl, obsah podání
„domýšlel“ nebo činil závěry z jeho obsahu nevyplývající (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 10. 2005, čj. 7 Afs 71/2005 - 74, č. 819/2006 Sb. NSS). Stejně tak nelze
postupem podle §70 odst. 2 daňového řádu napravovat omyl podatele, který navenek učinil jiný
procesní úkon, než jaký ve skutečnosti zamýšlel.
15) Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel od počátku postupoval
v daňovém řízení způsobem, který daňový řád v §237 stanoví pro řádné uplatnění stížnosti
na postup plátce daně. Přípisy ze dne 10. 11. 2012 a 1. 1. 2013 nejprve požádal plátce daně
postupem podle §237 odst. 1 daňového řádu o vysvětlení, proč mu nebyla uhrazena celá
fakturovaná částka za dodanou elektřinu během září až listopadu 2012, a deklaroval,
že nesouhlasí s postupem podle §7a a násl. zákona o podpoře. Poté, co mu plátce daně poskytl
vysvětlení, stěžovatel učinil vůči správci daně ve dnech 22. 12. 2012, 1. 3. 2013 a 10. 3. 2013
podání nazvaná jako „Stížnost na postup plátce daně při provedení solárního odvodu“. V těchto stížnostech
brojil proti postupu plátce daně, který mu uhradil faktury za dodanou elektřinu jen částečně,
a uvedl, že nemůže akceptovat solární odvod podle zákona o podpoře, neboť má na jeho
podnikání protiústavní dopad. Na závěr výslovně poukázal na §237 odst. 3 daňového řádu
a navrhl, aby správce daně stížnostem vyhověl a přikázal doplatit plátci daně dosud neuhrazenou
fakturovanou částku.
16) Z takto formulovaných podání bylo zcela nepochybné, že se jednalo o stížnosti na postup
plátce daně podle §237 daňového řádu. Této úvaze odpovídalo jak jejich označení, tak obsahové
náležitosti i závěrečný návrh. Správce daně proto postupoval v souladu se zákonem,
pokud o nich rozhodl jako o stížnostech na postup plátce daně. Ani text následného odvolání
nijak nenaznačuje, že by stěžovatel usiloval o prominutí daně.
17) S poukazem na shora uvedené důvody zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
18) Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
19) Žalovanému nelze přiznat náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(dále „advokátní tarif“) s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. pl. ÚS 39/13. Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval otázkou, zda lze procesně
úspěšnému žalovanému, který nebyl zastoupen advokátem, přiznat paušální náhradu hotových
výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu proti žalobci zastoupenému advokátem. Ústavní
soud řešil tuto otázku v kontextu bagatelních sporů o peněžitá plnění, u nichž náhrada nákladů
řízení znatelně převyšuje žalovanou částku. Na základě analogie iuris dospěl pro tyto případy
k závěru, že pokud byl neúspěšný žalobce zastoupen advokátem, je třeba posoudit,
zda je na místě přiznat paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
i úspěšnému žalovanému nezastoupenému advokátem, a to v zájmu zachování rovnosti stran.
20) V bodě 46. shora uvedeného nálezu Ústavní soud vyslovil, že „je tedy na soudech,
aby v konkrétním případě, v němž bude stát proti úspěšné straně bez právního zastoupení neúspěšná právně
zastoupená strana, zvážily, zda je namístě, aby využily prostoru, který se pro ústavně konformní výklad
ustanovení §137 odst. 1 občanského soudního řádu nabízí zejména díky demonstrativní povaze výčtu nákladů
řízení. Při takovém zvažování je třeba, aby posoudily, zda by v daném případě bylo zjevně nespravedlivé paušální
náhradu nezastoupenému účastníku řízení nepřiznat a zda z odlišného zacházení, které předpokládá text
advokátního tarifu, vyplývá v daném případě nerovnost rozporná s článkem 37 odst. 3 Listiny; zejména zda toto
odlišné zacházení neznevýhodňuje v kontextu celého sporu právně nezastoupeného účastníka řízení, například
proto, že částka paušální náhrady výdajů není bagatelní ve srovnání s částkou, o niž se spor vede, či proto,
že jde ze strany právně zastoupeného účastníka o zjevně šikanózní postup. Pokud by tyto podmínky
byly naplněny, je namístě, aby za náklady řízení označily civilní soudy kromě nákladů vyjmenovaných
v demonstrativním výčtu ustanovení §137 odst. 1 občanského soudního řádu také paušální náhradu výdajů,
jež náleží advokátům podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.“
21) Nejvyšší správní soud posoudil v souladu se shora citovaným právním názorem
Ústavního soudu, zda by bylo zjevně nespravedlivé nepřiznat žalovanému náhradu hotových
výdajů, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Postavení žalovaného správního orgánu jako
účastníka v soudním řízení správním nelze bez dalšího přirovnávat k postavení žalovaného
v bagatelním sporu v rámci občanského soudního řízení. Žalovaný je povolán k tomu,
aby v řízení před soudem hájil správnost a zákonnost rozhodnutí, které vydal jako orgán moci
veřejné na základě zákonného zmocnění. Takový úkol patří do jeho běžné úřední činnosti,
k níž je personálně i finančně vybaven ze státního rozpočtu. Žalovaný netvrdil ani neprokázal,
že důvodně vynaložil v souvislosti s vypracováním vyjádření ke kasační stížnosti zvláštní náklady
či zvláštní hotové výdaje, které by přesahovaly jeho běžnou úřední činnost, a na jejichž náhradu
by měl právo podle §60 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud mu proto nepřiznal požadovanou
náhradu hotových výdajů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. července 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu