ECLI:CZ:NSS:2015:8.AFS.53.2015:41
sp. zn. 8 Afs 53/2015 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z p ředsedy JUDr. Michala
Mazance a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: D. T. T.,
zastoupeného Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem Bělehradská 1094/4, Karlovy Vary,
proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 11. 2014, čj. 45574-2/2014-900000-304.6, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2015, čj. 57 Af 1/2015 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost směřující proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
31. 3. 2015, čj. 57 Af 1/2015 - 29, se odmítá .
II. Kasační stížnost směřující proti výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 31. 3. 2015, čj. 57 Af 1/2015 - 29, se zamítá .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Úvod
Celní úřad vyměřil žalobci spotřební daň z tabákových výrobků. Žalobce
se proti platebnímu výměru neúspěšně odvolal k žalovanému a následně podal správní žalobu.
Krajský soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku z žaloby a poté, kdy žalobce požádal
o prodloužení lhůty k zaplacení, tuto žádost zamítl a řízení o žalobě pro nezaplacení soudního
poplatku zastavil.
Spornými otázkami, kterými se musel Nejvyšší správní soud zabývat, jsou otázky řešené
již dřívější judikaturou: přiměřenost délky lhůty k zaplacení soudního poplatku, zaslání výzvy
k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci účastníka, a nikoliv účastníku samému
a zda je soud povinen opětovně vyzvat účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku v případě,
že zamítne jeho žádost o prodloužení lhůty k jeho zaplacení.
I.
[1] Celní úřad pro Karlovarský kraj (dále jen „správce daně“) vydal d ne 9. 7. 2014 platební
výměr č. 36903/2014-540000-31, jímž žalobci vyměřil spotřební daň z tabákových výrobků
za zdaňovací období duben 2013 ve výši 872 000 Kč.
[2] Žalobce se proti platebnímu výměru odvolal k žalovanému. Žalovaný rozhodnutím
ze dne 24. 11. 2014, čj. 45574-2/2014-900000-304.6, odvolání žalobce zamítl a napadený plat ební
výměr potvrdil.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni. Krajský soud
vyzval žalobce, aby ve lhůtě jednoho týdne od doručení výzvy zaplat il soudní poplatek ve výši
3000 Kč za podanou žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a soudní poplatek ve výši
1000 KČ za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Výzva byla zástupci žalobce doručena
25. 2. 2015. Zástupce žalobce dne 27. 2. 2015 požádal krajský soud o prodloužení lhůty
k zaplacení soudního poplatku, protože se žalobce dle tvrzení zástupce nacházel mimo území
České republiky.
[4] Krajský soud 31. 3. 2015 vydal v záhlaví uvedené usnesení, kterým zamítl žádost žalobce
o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku a zároveň výrokem II. řízení zastavil. Krajský
soud odůvodnil, že dle §40 odst. 5 s. ř. s. může předseda senátu z vážných omluvitelných důvodů
na žádost lhůtu k provedení úkonu určenou soudem prodloužit. Krajský soud však neshledal
pobyt žalobce mimo území České republiky za vážný omluvitelný důvod. Zástupce žalobce
i žalobce sám si dle soudu museli být vědomi, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu je zpoplatněno soudním poplatkem a že povinnost k jeho zaplacení vzniká již dnem
podání žaloby. Žalobce navíc mohl soudní poplatek uhradit i bankovním převodem ze zahraničí,
neboť mu bylo výzvou soudu sděleno číslo účtu pro jeho úhradu i variabilní symbol.
III.
[5] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu včasnou kasační stížností opírající
se o důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[6] Nezákonnost usnesení o zastavení řízení spatřoval stěžovatel v tom, že lhůta stanovená
soudem k zaplacení soudního poplatku byla nepřiměřeně krátká a k zaplacení soudního poplatku
byl vyzván pouze zástupce stěžovatele, a nikoliv stěžovatel sám. Stěžovat el namítl, že právní
zástupce jako zmocněnec činí za klienta pouze úkony směřující ke splnění příkazu a není povinen
za klienta hradit soudní náklady, pokud to nevyplývá ze smlouvy mezi nimi uzavřené. Stěžovatel
však žádnou takovou smlouvu se svým zástupcem neuzavřel, a zástupce tedy nebyl povinen
soudní poplatek za stěžovatele uhradit. Stěžovatel navíc po návratu do České republiky soudní
poplatky zaplatil. Krajský soud dle stěžovatele nepostupoval v souladu se zákonem, když řízení
pro nezaplacení soudního poplatku zastavil stejným usnesením, kterým zamítl žádost
o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. Krajský soud měl po zamítnutí předmětné
žádosti opětovně vyzvat stěžovatele k zaplacení soudního poplatku. V důsledku výše uvedeného
krajský soud porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
[7] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soud u zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel dále navrhl přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
IV.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[9] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Kasační stížnost míří proti usnesení krajského soudu, který zastavil řízení pro nezaplacení
soudního poplatku. Krajský soud návrh neposuzoval meritorně. Jediným možným důvodem
podání kasační stížnosti je tak nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu dle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. a Nejvyšší správní soud přezko umává v kasačním řízení jen to, zda krajský soud
správně posoudil nesplnění procesních podmínek (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
čj. 3 Azs 33/2004 - 98 a čj. 2 As 45/2005 - 65; všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[12] Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu zjistil, že stěžovatel podal prostřednictvím
svého zástupce žalobu u Krajského soudu v Plzni dne 26. 1. 2015. S podáním žaloby
však neuhradil soudní poplatek. Krajský soud jej výzvou ze dne 24. 2. 2015 vyzval k zaplacení
soudních poplatků za podanou žalobu ve výši 3000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku
žalobě ve výši 1000 Kč, a to ve lhůtě jednoho týdne. Krajský soud st ěžovatele poučil,
že v případě nezaplacení soudních poplatků ve stanovené lhůtě soud řízení o žalobě a řízení
o návrhu na přiznání odkladného účinku zastaví. Krajský soud stěžovatele poučil též o možnosti
požádat o osvobození od soudních poplatků. Výzva byla zástupci stěžovatele doručena dne
25. 2. 2015. Zástupce stěžovatele požádal 27. 2. 2015 krajský soud o prodloužení lhůty
k zaplacení soudních poplatků v délce minimálně třiceti dní, protože se stěžovatel dle tvrzení
zástupce nacházel mimo území České republiky. Krajský soud s i dotazem na účtárnu ověřil,
že stěžovatel ani ke dni 10. 3. 2015 soudní poplatky neuhradil. Následně dne 31. 3. 2015 krajský
soud vydal usnesení, jímž zamítl návrh stěžovatele na prodloužení lhůty k zaplacení soudního
poplatku a zároveň pro jeho nezaplacení řízení o žalobě zastavil. Usnesení bylo zástupci
stěžovatele doručeno dne 1. 4. 2015.
[13] Podle §47 písm. c) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, stanoví -li tak zvláštní zákon.
Zvláštním zákonem je v daném případě zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích
(dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Podle §4 odst. 1 písm. a) tohoto zákona vzniká
poplatková povinnost v případě poplatku za řízení podáním žaloby. Tímto dnem je také poplatek
splatný (§7 odst. 1 téhož zákona). Podle §9 odst. 1 citovaného zákona nebyl-li poplatek za řízení
splatný podáním návrhu na zahájení řízení zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení
ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Podle odst. 7 téhož
ustanovení soud zruší usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, je-li poplatek
zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti předně namítl, že týdenní lhůta k zaplacení soudních
poplatků, kterou stanovil krajský soud, byla nepřiměřeně krátká. Nejvyšší správní soud
již v rozsudku čj. 2 As 34/2007 - 74 judikoval, že ani třídenní lhůta stanovená k zaplacení
soudního poplatku není v případě žalobce zastoupeného advokátem příliš krátká. Lhůta
k zaplacení soudního poplatku v délce jednoho týdne je proto dostatečná a nijak nevybočuje
z běžné praxe soudů. Nelze opomenout ani skutečnost, že krajský soud nerozhodl o zastavení
řízení bezprostředně po uplynutí týdenní lhůty od doručení předmětné výzvy s těžovateli,
ale teprve dne 31. 3. 2015. Usnesení o zastavení řízení pak bylo stěžovateli doručeno až dne
1. 4. 2014, kdy také nabylo právní moci. Podle §9 odst. 7 z ákona o soudních poplatcích
lze přitom výzvě k zaplacení soudního poplatku vyhovět nejpozději v den nabytí právní moci
rozhodnutí o zastavení řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 1/2007 - 172
a čj. 10 Afs 236/2014 - 36). Krajský soud stěžovateli k dodatečnému splnění poplatkové
povinnosti poskytl faktickou lhůtu v délce přesahující jeden měsíc (od 25. 2. 2015,
kdy byla zástupci stěžovatele doručena výzva k jejich zaplacení, do 1. 4. 2015, kdy bylo řízení
pravomocně zastaveno), kterou proto nelze považovat za nepřiměřenou. Nejvyšší správní soud
tak nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že lhůta, kterou krajský soud poskytl stěžovateli k zaplacení
soudních poplatků, byla nepřiměřeně krátká.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, že výzva k zaplacení soudních poplatků
byla doručena pouze jeho zástupci, a nikoliv stěžovateli s amému. Uvedeným problémem
se Nejvyšší správní soud v minulosti mnohokrát zabýval. S konečnou platností se k němu vyjádřil
jeho rozšířený senát v rozsudku čj. 2 Afs 187/2004 - 69, v němž konstatoval, že „placení soudního
poplatku není úkonem, který by musel vykonat účastník osobně, nýbrž se jedná o úkon, který může vykonat
jeho zástupce. Z žádného ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. neplyne povinnost poplatníka osobně zaplatit
soudní poplatek. Jde proto o zastupitelné jednání a nedostatek osobního prvku jednaj ícího nezpůsobuje neplatnost
či neúčinnost tohoto jednání.“. Má-li proto účastník v řízení zástupce, výzva k zaplacení soudního
poplatku se doručuje podle §42 odst. 2 s. ř. s. pouze tomuto zástupci. Zaplacení poplatku
představuje typické zastupitelné jednání, kde nedostatek osobní aktivity poplatníka nezpůsobuje
neplatnost nebo neúčinnost takového úkonu. Důležité je jen to, aby byl soudní poplatek soudu
zaplacen, avšak kdo tak fakticky učiní, je lhostejné (srov. rozsudek Nejvy ššího správního soudu
čj. 2 Afs 79/2013 - 19). K tomuto závěru se přiklání i judikat ura Ústavního soudu; zmínit
lze například plenární nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (všechna rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Krajský soud proto nepochybil,
pokud výzvu k zaplacení soudních poplatků zaslal jen zástupci stěžovatele.
[16] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s další stížní námitkou, že zástupce stěžovatele
neměl povinnost soudní poplatky za stěžovatele v době jeho nepřítomnosti zaplatit, neboť mezi
nimi neexistovala smlouva upravující povinnost zástupce hradit za stěžovatele náklady soudního
řízení. I k této otázce se Nejvyšší správní soud již vyjádřil, a to v rozsudku čj. 2 As 34/2007 - 74,
v němž uvedl, že žalobcem „zvolený zástupce z řad advokátů si musel být be zpochyby velice dobře vědom,
že podání žaloby ve správním soudnictví je zatíženo poplatkovou povinností a že v případě nezaplacení poplatku
při podání žaloby bude soudem vyzván k jeho uhrazení přímo on jakožto zástupce (…) Je -li totiž účastník
zastoupen v řízení před soudem advokátem, lze oprávněně předpokládat, že takový účastník má v advokátovi
dostatečnou právní oporu k tomu, aby si byl vědom své povinnosti zaplatit soudní p oplatek již při podání žaloby
i toho, že s jeho nezaplacením v soudem dodatečně stanovené lhůtě může být spojen pro něho nevítaný následek
spočívající v zastavení soudního řízení (…) Přehlédnout nelze ani výši poplatku (2000 Kč), u níž lze očekávat
zaplacení za klienta advokátem bez rizika, že mu tato částka nebude uhrazena, pokud s ní nepočítal v záloze
a pokud se mu nepodaří se s klientem před platbou spojit.“ Nejvyšší správní soud následně rozsudkem
čj. 1 Afs 66/2010 - 133 potvrdil aplikovatelnost výše uvedeného závěru i na uhrazení soudního
poplatku ve výši 5000 Kč. Zástupce stěžovatele si již při podání žaloby krajskému soudu dne
26. 1. 2015 musel být vědom, že podáním žaloby vzniká poplatková povinnost a že soudní
poplatek se tímto okamžikem stává splatným (§4 odst. 1 písm. a) a §7 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích). Ode dne 26. 1. 2015 až do právní moci usnesení krajského soudu o zastavení řízení
(1. 4. 2015), měl zástupce dostatek času, aby kontaktoval stěžovatele a upozornil jej na povinnost
zaplatit soudní poplatek. Stěžovatel mohl soudní poplatky navíc uhradit
prostřednictvím bankovního převodu ze zahraničí, neboť krajský soud mu k tomu ve výzvě
k zaplacení soudních poplatků poskytl bankovní spojení a variabilní symbol. V neposlední řadě
mohl soudní poplatky s ohledem na výše uvedenou judikaturu zaplat it i sám zástupce namísto
stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto neshledal ani tuto kasační námitku stěžovatele
důvodnou.
[17] Stěžovatel dále tvrdil, že soudní poplatky ihned po návratu do České republiky zaplatil.
Zaplacení soudních poplatků však z listin založených ve spise krajského soudu nevyplývalo.
Tvrzení stěžovatele si proto Nejvyšší správní soud ověřil u Krajského soudu v Plzni. Stěžovatel
soudní poplatky skutečně uhradil, učinil tak ovšem až dne 26. 5. 2015, tedy po právní moci
usnesení o zastavení řízení (a v době, kdy již krajský soud postoupil svůj spis Nejvyššímu
správnímu soudu k řízení o kasační stížnosti). Zaplacení soudního poplatku po právní moci
usnesení o zastavení řízení nemá vliv na právní moc tohoto us nesení. Krajský soud nemůže
své usnesení o zastavení řízení podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích zrušit a v této věci
vydat další rozhodnutí o věci, protože mu v tom brání překážka věci pravomocně rozhodnuté
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 147/2007 - 103). Zaplacení soudních
poplatků stěžovatelem nemá žádný vliv na tvrzenou nezákonnost rozhodnutí krajského soudu
o zastavení řízení. Uhrazené soudní poplatky tak krajský soud p ouze vrátí stěžovateli
dle §10 zákona o soudních poplatcích.
[18] Stěžovatel závěrem zpochybnil postup krajského soudu, který tímtéž usnesením zamítl
žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku a zároveň zastavil řízení pro jeho
nezaplacení. Krajský soud měl dle stěžovatele poté, co zamítl návrh na prodloužení lhůty
k zaplacení soudních poplatků, stěžovatele opětovně vyzvat k jejich zaplacení. Nejvyšší správní
soud podotýká, že si je vědom své ustálené judikatury, v níž dospěl k závěru, že „[p]ředpokladem
zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (…) je nejen to, že poplate k nebyl zaplacen, ale také to,
že účastník byl k jeho zaplacení vyzván a poučen o následcích nesplnění výzvy (…) a že marně uplynula lhůta
k zaplacení. Zamítl-li soud návrh na osvobození od poplatkové povinnosti, jímž účastník reagoval na výzvu
k zaplacení poplatku, musí účastníka opětovně vyzvat k zaplacení, stanovit mu lhůtu a poučit jej o následcích
nesplnění výzvy; k prve stanovené lhůtě již nelze přihlížet.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 1 As 27/2005 - 87). V nyní projednávané věci se však nejednalo o žádost o osvobození
od soudních poplatků, ale o žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. Skutkový
základ byl rozdílný a uvedený závěr výše zmíněného rozsudku se proto na nyní posuzovanou věc
neuplatní. Nejvyšší správní soud nadto v usnesení čj. 8 Ans 13/2012 - 28 uvedl, že „[p]odání
žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku nemá na povinnost uhradit soudní poplatek žádný
vliv, neboť běh lhůty nestaví .“ Ze zákona tedy neplyne povinnost soudu v případě zamítnutí žádosti
žalobce o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, aby jej opětovně vyzval k jeho
zaplacení a stanovil mu k tomu novou lhůtu. Krajský soud nepochybil, když vydal usnesení,
jímž současně zamítl žádost stěžovatele o prodloužení lhůty k zaplacení soudních poplatků
a zastavil řízení.
[19] S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit stěžovateli, že by rozhodnutí krajského
soudu o zastavení řízení o žalobě stěžovatele bylo nezákonné a že by porušilo čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost směřující
proti výroku o zastavení řízení (výrok II. napadeného usnesení) zamítl. Na výroku II. uvedeného
usnesení je závislý i jeho výrok III. o nákladech řízení, kasační stížnost se tedy i v tomto rozsahu
zamítá.
[20] Jelikož stěžovatel napadl celé usnesení krajského soudu, musel se Nejvyšší správní soud
vypořádat i s jeho výrokem I. K němu je však povinen pouze uvést, že se jedná o zamítnutí
žádosti na prodloužení lhůty k zaplacení soudních poplatků, tedy o rozhodnutí, jímž se pouze
upravuje vedení řízení. Proti takovému rozhodnutí je kasační stížnost dle §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.
nepřípustná, a proto ji Nejvyšší správní soud odmítl dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 141/2014 - 13).
[21] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud vydal ve věci meritorní rozhodnutí,
jímž nevyhověl kasační stížnosti stěžovatele, nerozhodoval již samostatně o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
VI.
[22] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost je z části nepřípustná a z části nedůvodná, proto ji v části o dmítl dle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. a v části zamítl dle §110 odst. 1 s. ř. s.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. listopadu 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu