ECLI:CZ:NSS:2015:8.AFS.71.2015:42
sp. zn. 8 Afs 71/2015 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: A. H., zastoupené
JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem Ohrazenice 119, Turnov, proti žalovanému:
Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 7, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 21. 12. 2012, čj. 49204/12-3410-050230, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2015, čj. 15 Af 64/2013 – 110,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Pavlu Pfajfrovi, advokátovi se sídlem
Ohrazenice 119, Turnov, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační
stížnosti v částce 4114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
1) Opravným usnesením ze dne 18. 9. 2012, čj. 10126/12-1500-507486 (dále též „opravné
usnesení“), Finanční ředitelství v Ústí nad Labem (dále též „prvostupňový orgán“) opravilo
zřejmé nesprávnosti písemného vyhotovení usnesení Finančního ředitelství v Ústí nad Labem
ze dne 19. 6. 2012, čj. 6070/12-1500-507486 (dále též „usnesení o odložení věci“).
2) Rozhodnutím ze dne 21. 12. 2012, čj. 49204/12-3410-050230 (dále též „napadené
rozhodnutí“), Generální finanční ředitelství (dále jen „žalovaný“) zamítlo odvolání žalobkyně
proti shora uvedenému opravnému usnesení a toto opravné usnesení potvrdilo.
II.
3) Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem. Krajský soud žalobu zamítl. Prvostupňový orgán vydal opravné usnesení
v souvislosti s podáním žalobkyně ze dne 12. 5. 2012, jehož část nesla název „žaloba
proti rozhodnutí podle §65 s. ř. s.“ Usnesením ze dne 19. 6. 2012 prvostupňový orgán odložil podání
v této části postupem podle §43 odst. 1 písm. b) správního řádu. Nejednalo se o správu daní,
nýbrž o úřední činnost spočívající v odložení podání, k jehož vyřízení nebyl žádný správní
orgán věcně příslušný; od 1. 1. 2012 totiž nejsou správní orgány povinny postupovat
přijaté žaloby proti správním rozhodnutím příslušnému soudu rozhodujícímu ve správním
soudnictví. Proti usnesení o odložení věci ze dne 19. 6. 2012 podala žalobkyně odvolání,
ve kterém upozornila, že ve výroku tohoto usnesení bylo uvedeno nesprávné datum jejího
narození. Prvostupňový orgán následně vydal dne 18. 9. 2012 opravné usnesení, kterým tuto
chybu opravil postupem podle §70 správního řádu; z logiky věci se nejednalo o správu daní.
Žalovaný rozhodl o odvolání proti opravnému usnesení rovněž postupem podle správního řádu;
ani v tomto případě se nejednalo o správu daní a aplikace daňového řádu tak byla v obou
případech vyloučena.
4) Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že žalovaný neseznámil žalobkyni s podklady,
na jejichž základě vydal napadené rozhodnutí. Předmětem odvolacího řízení byl výhradně
přezkum opravného usnesení ze dne 18. 9. 2012 o opravě písařské chyby v datu narození
žalobkyně; žalovaný proto nijak nedoplňoval správní spis a neprováděl ve věci dokazování.
Podle §70 správního řádu platí, že týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá správní orgán
opravné rozhodnutí, které je prvním úkonem správního orgánu ve věci opravy; z povahy věci
proto není dán účastníkům řízení prostor vyjádřit se k podkladům tohoto rozhodnutí před jeho
vydáním. Jedná se o ustanovení speciální k §36 odst. 3 správního řádu, který umožňuje
účastníkům řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.
5) Napadené rozhodnutí ani opravné usnesení nebylo nezákonné. Nejednalo
se ani o nicotná rozhodnutí, neboť netrpěla žádnou vadou zakládající nicotnost rozhodnutí
podle §77 správního řádu.
6) Na posouzení věci samé nemají žádný vliv žalobní námitky o hromadném předpisu
správce daně k dani z nemovitostí za rok 2010. Případná nezákonnost či nicotnost tohoto
hromadného předpisu nemá žádnou přímou vazbu na napadené rozhodnutí ani opravné
usnesení, neboť tato rozhodnutí se týkala výhradně písařské chyby v usnesení o odložení věci
ze dne 19. 6. 2012, nikoli obsahu tohoto usnesení.
III.
7) Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Setrvala
na názoru, že jí žalovaný měl poskytnout možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí,
neboť napadené rozhodnutí souviselo s usnesením o odložení věci ze dne 19. 6. 2012 a s jejím
podáním ze dne 12. 5. 2012.
8) Stěžovatelka dále namítla, že správní orgány měly postupovat při vyřizování věci
podle daňového řádu, neboť veškerá vydaná rozhodnutí souvisela s podáním žalobkyně ze dne
12. 5. 2012 označeným jako žaloba proti rozhodnutí podle §65 s. ř. s., kterou žalobkyně podávala
proti hromadnému předpisu k dani z nemovitostí za rok 2010. Stěžovatelka nesouhlasila
s krajským soudem, že hromadný předpis neměl k napadeným rozhodnutím žádnou vazbu.
Tento hromadný předpis považovala za nicotný či nezákonný, neboť správce daně nevzal
v potaz, že žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti smlouvou o prodeji části podniku. Správce
daně měl přerušit řízení do doby, než bude v katastru nemovitostí zapsán celý podnik, a neměl
vyměřovat daň pouze z části nemovitostí. Správce daně nebyl oprávněn tento podnik stavebně
technicky rozdělit v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Správce daně ani nepřihlédl k tomu,
že ve výpisu z obchodního rejstříku prodávajícího nebyl poznamenán přechod práv a povinností
z privatizace.
9) Vzhledem ke shora uvedenému měl krajský soud provést stěžovatelkou navržené důkazy,
například smlouvu o prodeji části podniku, neboť by z těchto důkazů mohla vyplynout nicotnost,
popřípadě nezákonnost shora uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka také namítla, že ji krajský soud
měl vyzvat k doplnění jejích tvrzení a důkazních návrhů a k plnění dalších procesních povinností.
10) Stěžovatelka také uvedla, že prvostupňový orgán měl její žalobu ze dne 12. 5. 2012
postoupit příslušnému soudu, jinak bylo porušeno její právo na přístup k soudu a na spravedlivý
proces.
IV.
11) Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s právními závěry krajského soudu
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů
řízení. Zároveň uvedl, že okolnosti tvrzené stěžovatelkou ohledně daňového řízení
předcházejícího řízení, v němž žalovaný vydal napadené rozhodnutí, jsou nepřípustným
rozšiřováním žalobního návrhu podle §72 odst. 2 s. ř. s.
V.
12) Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
13) Kasační stížnost není důvodná.
14) Předmětem přezkumu v nyní projednávané věci je rozhodnutí ze dne 21. 12. 2012,
kterým žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti opravnému usnesení ze dne 18. 9. 2012,
kterým prvostupňový orgán opravil usnesení o odložení věci ze dne 19. 6. 2012, a to postupem
podle §70 správního řádu.
15) Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, čj. 1 As 112/2008 – 56,
má opravné rozhodnutí vydané podle §70 správního řádu, kterým se opravují zřejmé
nesprávnosti ve výroku rozhodnutí, hmotněprávní účinky. Jedná se tedy o rozhodnutí
podle §65 odst. 1 s. ř. s.; žaloba proti němu je přípustná za předpokladu vyčerpání řádných
opravných prostředků. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku také zdůraznil, že „smyslem
přípustnosti odvolání proti opravnému rozhodnutí podle §70 správního řádu není poskytnout účastníku řízení
novou možnost podat opravný prostředek proti původnímu rozhodnutí, ale pouze bránit se proti provedené opravě
a jejímu eventuálnímu dopadu na původní rozhodnutí a na právní sféru účastníka řízení.“
16) Vzhledem ke shora uvedenému je třeba odmítnout názor stěžovatelky, že prostřednictvím
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2012 mohla dosáhnout věcného přezkumu
hromadného předpisu na daň z nemovitostí za rok 2010. Opravovaným rozhodnutím nebylo
rozhodnuto o daňové povinnosti, ale o odložení podání, které bylo označeno jako žaloba
proti rozhodnutí podle §65 s. ř. s. Krajský soud proto nepochybil, pokud neprovedl
stěžovatelkou navržené důkazy, neboť se týkaly výhradně uvedeného hromadného předpisu
a nikoli rozhodovacích důvodů žalobou napadeného rozhodnutí.
17) Z téhož důvodu se Nejvyšší správní soud nezabýval kasačními námitkami směřujícími
proti zákonnosti hromadného předpisu, popř. kasačními námitkami ohledně jeho nicotnosti.
Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat ani námitkou, že prvostupňový orgán
měl stěžovatelčinu žalobu ze dne 12. 5. 2012 postoupit příslušnému soudu, neboť tato námitka
mířila proti usnesení o odložení věci ze dne 19. 6. 2012, nikoli proti nyní přezkoumávanému
rozhodnutí žalovaného.
18) Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že ji krajský soud měl vyzvat k doplnění
žalobních tvrzení a k předložení důkazních návrhů, jakož i k plnění dalších procesních
povinností. Stěžovatelka uvedla již v žalobě ze dne 6. 3. 2013, byť nezastoupena advokátem,
meritorně projednatelné žalobní body, které její advokát následně rozpracoval při ústním jednání
a kterými se krajský soud podrobně zabýval. Nebyl proto důvod žalobkyni vyzývat k doplnění
dalších žalobních bodů. Vyzývat stěžovatelku k doplnění dalších žalobních bodů při ústním
jednání, tedy po uplynutí lhůty pro podání žaloby, by bylo bez významu, protože by se soud
nemohl těmito tvrzeními zabývat s poukazem na §71 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze žalobu
rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby.
19) Nejvyšší správní soud rovněž nesouhlasil s kasační námitkou, že se stěžovatelka nemohla
seznámit s podklady napadeného rozhodnutí. Účelem §36 odst. 3 správního řádu je umožnit
účastníkům řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, které správní orgán nashromáždil,
a případně vůči nim uplatnit námitky. Usnesení o opravě písařské chyby je podle §70 správního
řádu prvním úkonem správního orgánu v řízení o opravě; správní orgán tedy může tento krok
učinit na základě již dříve shromážděných podkladů a neprovádí před vydáním opravného
usnesení nové dokazování, s jehož výsledky by byl povinen stěžovatelku seznámit postupem
podle §36 odst. 3 správního řádu. Opravné usnesení se týkalo výhradně data narození
stěžovatelky, k jehož zjištění postačovaly dosavadní podklady ve správním spisu. Stěžovatelka
ostatně ani nenamítla, že by se chyba v datu narození vyskytla i v opravném usnesení
nebo v žalobou napadeném rozhodnutí; v podaném odvolání zdůrazňovala především svůj
právní názor, že prvostupňový orgán vydal rozhodnutí v rozporu s §262 daňového řádu,
podle kterého se správní řád při správě daní nepoužije. Stěžovatelčino právo být seznámena
s podklady rozhodnutí tedy nebylo postupem správních orgánů dotčeno.
20) Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani kasační námitce, že žalovaný i prvostupňový
orgán měli při vydání napadených rozhodnutí postupovat podle daňového řádu.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) upravuje tento
zákon „postup správců daní, práva a povinnosti daňových subjektů a třetích osob, které jim vznikají při správě
daní.“ Podle §1 odst. 2 daňového řádu je správa daně „postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení
daní a zabezpečení jejich úhrady.“ Podání žalobkyně ze dne 12. 5. 2012 se netýkalo správy daní,
neboť bylo označeno jako žaloba podle §65 odst. 1 s. ř. s. K rozhodování o této žalobě jsou
příslušné soudy rozhodující ve správním soudnictví postupem podle soudního řádu správního,
nikoli správci daně postupem podle daňového řádu. Z hlediska prvostupňového orgánu
se tak jednalo o podání, které se netýkalo správy daní. Za těchto okolností nebyl prvostupňový
orgán oprávněn naložit s tímto podáním postupem podle daňového řádu, nýbrž bylo jeho
povinností postupovat podle správního řádu jakožto obecného právního předpisu upravujícího
postup správních orgánů. Prvostupňový orgán proto vydal usnesení o odložení věci postupem
podle §43 odst. 1 písm. b) správního řádu. Takové usnesení mohlo být z povahy věci opraveno
pouze postupem podle správního řádu, nikoli podle daňového řádu. Žalovaný i prvostupňový
orgán tedy postupovali v souladu se zákonem, pokud při opravě usnesení o odložení věci
(a následném přezkumu této opravy) postupovali podle správního řádu.
21) S poukazem na shora uvedené důvody zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
22) Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
23) Žalovanému nelze přiznat náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(dále „advokátní tarif“) s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. pl. ÚS 39/13. Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval otázkou, zda lze procesně
úspěšnému žalovanému, který nebyl zastoupen advokátem, přiznat paušální náhradu hotových
výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu proti žalobci zastoupenému advokátem. Ústavní
soud řešil tuto otázku v kontextu bagatelních sporů o peněžitá plnění, u nichž náhrada nákladů
řízení znatelně převyšuje žalovanou částku. Na základě analogie iuris dospěl pro tyto případy
k závěru, že pokud byl neúspěšný žalobce zastoupen advokátem, je třeba posoudit,
zda je na místě přiznat paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
i úspěšnému žalovanému nezastoupenému advokátem, a to v zájmu zachování rovnosti stran.
24) V bodě 46. shora uvedeného nálezu Ústavní soud vyslovil, že „je tedy na soudech,
aby v konkrétním případě, v němž bude stát proti úspěšné straně bez právního zastoupení neúspěšná právně
zastoupená strana, zvážily, zda je namístě, aby využily prostoru, který se pro ústavně konformní výklad
ustanovení §137 odst. 1 občanského soudního řádu nabízí zejména díky demonstrativní povaze výčtu nákladů
řízení. Při takovém zvažování je třeba, aby posoudily, zda by v daném případě bylo zjevně nespravedlivé paušální
náhradu nezastoupenému účastníku řízení nepřiznat a zda z odlišného zacházení, které předpokládá text
advokátního tarifu, vyplývá v daném případě nerovnost rozporná s článkem 37 odst. 3 Listiny; zejména zda toto
odlišné zacházení neznevýhodňuje v kontextu celého sporu právně nezastoupeného účastníka řízení, například
proto, že částka paušální náhrady výdajů není bagatelní ve srovnání s částkou, o niž se spor vede, či proto,
že jde ze strany právně zastoupeného účastníka o zjevně šikanózní postup. Pokud by tyto podmínky
byly naplněny, je namístě, aby za náklady řízení označily civilní soudy kromě nákladů vyjmenovaných
v demonstrativním výčtu ustanovení §137 odst. 1 občanského soudního řádu také paušální náhradu výdajů,
jež náleží advokátům podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.“
25) Nejvyšší správní soud posoudil v souladu se shora citovaným právním názorem
Ústavního soudu, zda by bylo zjevně nespravedlivé nepřiznat žalovanému náhradu hotových
výdajů, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Postavení žalovaného správního orgánu jako
účastníka v soudním řízení správním nelze bez dalšího přirovnávat k postavení žalovaného
v bagatelním sporu v rámci občanského soudního řízení. Žalovaný je povolán k tomu,
aby v řízení před soudem hájil správnost a zákonnost rozhodnutí, které vydal jako orgán moci
veřejné na základě zákonného zmocnění. Takový úkol patří k jeho běžné úřední činnosti, k jejíž
realizaci je personálně i finančně vybaven. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že důvodně vynaložil
v souvislosti s vypracováním vyjádření ke kasační stížnosti zvláštní náklady či zvláštní hotové
výdaje, které by přesahovaly rámec jeho běžné úřední činnosti, a na jejichž náhradu by měl právo
podle §60 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud mu proto nepřiznal požadovanou náhradu
hotových výdajů.
26) Stěžovatelce byl krajským soudem ustanoven zástupcem advokát;
podle §35 odst. 8 s. ř. s. advokát ustanovený v řízení před krajským soudem zastupuje
navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif) náleží ustanovenému zástupci odměna
za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti ve výši 3100 Kč
a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč
za jeden úkon; celkem tedy 3400 Kč. Jelikož je ustanovený zástupce plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se odměna za zastupování o tuto daň; částka daně činí 714 Kč. Celkem tedy
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů včetně daně činí 4114 Kč. Tato částka bude
zástupci stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto usnesení.
27) Nejvyšší správní soud nepřiznal advokátovi požadovanou odměnu za převzetí a přípravu
zastupování podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu ani za poradu s klientem přesahující
jednu hodinu podle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. Účelem odměny za převzetí
a přípravu zastupování je kompenzovat advokátovi čas potřebný k seznámení se s věcí samou;
tuto kompenzaci poskytl advokátovi již krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku.
Pokud jde o tvrzenou poradu s klientkou, advokát Nejvyššímu správnímu soudu neprokázal,
že byl tento úkon k sepsání kasační stížnosti nezbytný, ani že tvrzená porada skutečně proběhla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. července 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu