ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.16.2013:43
sp. zn. 8 As 16/2013 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: CET 21, spol. s r. o.,
se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou,
advokátem se sídlem Zavadilova 1925/15, Praha 6, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
31. 7. 2012, čj. LOJ/2836/2012, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 24. 1. 2013, čj. 10 A 166/2012 – 42,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 31. 7. 2012, čj. LOJ/2836/2012, žalovaná uložila žalobkyni pokutu
ve výši 100 000 Kč za porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“).
Odvysíláním pořadu Hranice (2) dne 6. 12. 2011 v 16:10 hodin na programu NOVA Cinema
žalobkyně porušila povinnost nezařazovat do vysílání v době od 6:00 do 22:00 hodin pořady
a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
II.
2. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 24. 1. 2013, čj. 10 A 166/2012 – 42, zamítl. Rozsudek městského
soudu je stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
3. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
4. Městský soud podle stěžovatelky pochybil, pokud neshledal nezákonnost rozhodnutí
žalované způsobenou chybějícím odkazem na §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání ve výroku
(§68 odst. 2 správního řádu).
5. Dále stěžovatelka namítla, že žalovaná nesplnila podmínku předchozího upozornění
podle §59 odst. 1 zákona o vysílání. Jednání popsaná žalovanou v předchozích rozhodnutích
o uložení pokuty nevykazovala ve všech podstatných rysech znaky jako jednání, za které byla
stěžovatelce uložena sankce v posuzované věci. Stěžovatelce bylo známo, že otázkou splnění
povinnosti předchozího upozornění se bude zabývat rozšířený senát, přiklonila se však k názoru,
že upozornění se musí vztahovat k témuž skutku, tj. k témuž pořadu.
6. Stěžovatelka setrvala na námitce, že porušení zákonných povinností je třeba posuzovat
pro každý program provozovaný shodným provozovatelem samostatně, protože každý program
je provozován na základě zvláštní licence. Opačný výklad by vedl k závěru, že opakované
porušení povinností podle §63 odst. 1 písm. b) a c) zákona o vysílání by bylo posuzováno
souhrnně bez ohledu na program, na kterém k porušení povinností došlo. Provozovateli
by tedy byla odňata licence k provozování programu, na kterém došlo k porušení
povinností či licenčních podmínek, i pokud by k předchozímu porušení došlo na jiném
jím provozovaném programu. Z výrazu „daný konkrétní provozovatel “ uvedeného v usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, čj. 6 As 26/2010 – 101,
č. 2632/2012 Sb. NSS, nelze dovodit, že správní delikty mají být posuzovány společně
pro všechny programy provozované týmž provozovatelem na základě samostatných licencí.
7. Čas vysílání pořadu v rámci rozmezí 6:00 až 22:00 hod., stejně jako zasazení vytýkaných
scén do kontextu celého pořadu mají podle stěžovatelky vliv na naplnění materiální stránky
správního deliktu. Pořad jako celek ani jeho jednotlivé scény nebyly způsobilé ohrozit vývoj dětí
a mladistvých, zejména s ohledem na počet závadných scén, délku jejich trvání, vyznění těchto
scén v kontextu děje a vysílání pořadu v podvečerních hodinách. Záběry v pořadu byly realistické,
ale ne natolik, aby šokovaly dětského diváka. Podle stěžovatelky nebyla naplněna materiální
stránka vytčeného deliktu. K prokázání svých tvrzení stěžovatelka navrhla provedení důkazu
zvukově-obrazovým záznamem pořadu.
8. Stěžovatelka vytkla městskému soudu nesprávné vypořádání námitky týkající
se odůvodnění výše pokuty. Při hodnocení zákonných kritérií pro stanovení výše pokuty je třeba
i v případě ohrožovacího deliktu zohlednit zasažení divácké veřejnosti pořadem alespoň
na základě obecně známých údajů o sledovanosti příslušného programu, nikoliv pouze možný
zásah daný rozsahem příjmu televizního signálu. Žalovaná nedostatečně zhodnotila zákonná
kritéria pro stanovení výše pokuty a nezohlednila faktickou sledovanost předmětného pořadu
či programu NOVA. Uvedla pouze, že za rozhodná kritéria považuje závažnost věci a míru
zavinění, nezdůvodnila však, v čem spatřuje jejich význam pro uložení pokuty.
9. Žalovaná uložila pokutu ve zcela zjevně nepřiměřené výši, čímž porušila zásadu
proporcionality. Za identický správní delikt spočívající v odvysílání pořadů uvedených
v napadeném rozhodnutí na programu NOVA v souvislosti s předchozím upozorněním žalovaná
uložila stěžovatelce pokuty ve výši 100 000 Kč a 200 000 Kč, přestože program NOVA
má několikanásobně vyšší sledovanost než program Nova Cinema a přestože zmíněné pořady
byly ve dvou případech vysílány v dopoledních hodinách.
10. Závěrem stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud
neobjasnil, proč zaujal jiný právní názor než Nejvyšší správní soud, jehož judikaturu stěžovatelka
zmínila ve třetí a čtvrté žalobní námitce. Městský soud se nevypořádal ani s námitkou,
že žalovaná obecně hodnotila postavení stěžovatelky jako subjektu působícího na mediálním
trhu, nikoliv pouze zasažení divácké veřejnosti konkrétním pořadem.
IV.
11. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že vizuální rozdělení výroku sloužící
výhradně pro přehlednost nemohlo založit nezákonnost správního rozhodnutí jako celku.
Ve vztahu k námitce nesplnění povinnosti předchozího upozornění podle §59 odst. 1 zákona
o vysílání odkázala na napadený rozsudek a usnesení rozšířeného senátu čj. 6 As 26/2010 – 101.
Stěžovatelka se mýlila, pokud se domnívala, že výraz „v podstatných rysech“ znamená naprostou
identitu scén, tj. premiérové odvysílání s reprízovaným odvysíláním.
12. Popis kritérií pro stanovení výše sankce byl logický a přezkoumatelný. Žalovaná
zdůraznila, že nemá povinnost zjišťovat údaje o sledovanosti od účastníka řízení nebo
samoregulační organizace. Zákon o vysílání neurčuje, jak má žalovaná hodnotit jednotlivá kritéria
nebo co má být jejich obsahem. Žalovaná nesouhlasila s námitkou porušení zásady
proporcionality při ukládání pokuty. Každé správní řízení musí být posuzováno individuálně.
Jednotlivá kritéria v různých případech mohou mít s ohledem na skutkové okolnosti různý vliv
na výši sankce. Ve vztahu ke zbývajícím námitkám žalovaná odkázala na své rozhodnutí
a napadený rozsudek.
V.1
13. Nejvyšší správní soud se při předběžném posouzení kasační stížnosti zabýval otázkou,
zda v posuzované věci byla naplněna podmínka stanovená v §59 odst. 1 zákona o vysílání.
Osmý senát posuzoval obdobnou námitku již ve věci sp. zn. 8 As 85/2012, přičemž z důvodu
existence rozporné judikatury předložil podle §17 s. ř. s. rozšířenému senátu otázku,
jaká konkrétní kritéria musí splnit upozornění vydané žalovanou, aby mohlo být podkladem
pro uložení sankce za navazující jednání (usnesení ze dne 8. 2. 2013, čj. 8 As 85/2012 – 47).
14. Výsledek řízení před rozšířeným senátem byl podstatný i pro rozhodnutí nyní posuzované
věci, soud proto přerušil řízení podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. usnesením ze dne 7. 8. 2013,
čj. 8 As 16/2013 – 35.
15. Rozšířený senát rozhodl usnesením ze dne 14. 7. 2014, čj. 8 As 85/2012 – 88.
16. V posuzované věci vyvstala dále otázka, zda napadené správní rozhodnutí odpovídalo
požadavkům §68 odst. 2 správního řádu, neobsahoval-li jeho výrok odkaz na §60 odst. 3
písm. d) zákona o vysílání, podle kterého žalovaná uložila stěžovatelce pokutu. Tento odkaz
byl uveden pouze v „záhlaví “ napadeného rozhodnutí. Osmý senát posuzoval obdobnou otázku
již ve věci sp. zn. 8 As 141/2012 a protože k ní zaujal odlišný postoj od dosavadní judikatury,
předložil věc k posouzení rozšířenému senátu podle §17 s. ř. s.
17. Rozšířený senát rozhodl usnesením ze dne 14. 7. 2015, čj. 8 As 141/2012 – 57.
18. S ohledem na skutečnost, že rozšířený senát již zodpověděl obě otázky, o nichž osmý
senát neměl pravomoc sám rozhodnout, soud rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku v souladu
s §48 odst. 5 s. ř. s. o pokračování v řízení.
V.2
19. Dále Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
20. Kasační stížnost není důvodná.
Předchozí upozornění
21. Rozšířený senát v usnesení čj. 8 As 85/2012 – 88 uzavřel, že upozornění podle §59
odst. 1 zákona o vysílání je způsobilým podkladem pro uložení sankce za následná porušení
zákona, pokud je s ohledem na obsah upozornění zřejmé, že následné porušení je svými
skutkovými okolnostmi typově obdobné tomu, na jehož závadnost již byl provozovatel
upozorněn, a je i shodně právně kvalifikováno. Rozšířený senát připustil, že tento výklad může
vést v některých hraničních případech k obtížím při posouzení, zda je určité porušení zákona
„kryto“ předchozím upozorněním v obdobné věci. Při jejich řešení je namístě celkový pohled
na povahu pořadu, na účel jeho vysílání a na porušené povinnosti. Na plné odůvodnění
předmětného usnesení soud pro stručnost plně odkazuje.
22. V nyní posuzované věci byla podle žalované podmínka předchozího upozornění naplněna
uložením sankcí za porušení povinnosti stanovené v §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání
odvysíláním pořadů: (1) Hlava v oblacích (rozhodnutí ze dne 2. 6. 2009, čj. hol/4803/09),
který obsahoval scény násilí a sexu, (2) Kriminálka New York II-1 (rozhodnutí ze dne 4. 8. 2010,
čj. BUR/3893/2010), který obsahoval výjevy násilí a realistické až naturalistické záběry zkoumání
mrtvých těl a jejich částí, a (3) Unesený (rozhodnutí ze dne 2. 8. 2011, čj. RUD/2713/2011),
který obsahoval výjevy věznění a mučení, vraždu ženy, bití a násilí. Ve všech případech se jednalo
o scény způsobilé ohrozit psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých.
23. Nejvyšší správní soud nepochyboval, že uvedenými rozhodnutími byla naplněna
podmínka předchozího upozornění na porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Skutkové
okolnosti těchto případů byly obdobné jako v nyní posuzované věci – stěžovatelka odvysílala
v době od 6:00 do 22:00 hodin pořady obsahující scény, které by mohly ohrozit fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých (zejména záběry mrtvol a jejich zkoumání
patologem). Obdobná byla i povaha pořadů – v nyní posuzované věci se jednalo o jeden z dílů
kriminálního seriálu, v předchozích rozhodnutích byly předmětem posouzení rovněž díly
kriminálního seriálu (Kriminálka New York II a Unesený) a film, resp. thriller (Hlava v oblacích).
Popsaná jednání porušovala shodnou právní povinnost stanovenou v §32 odst. 1 písm. g) zákona
o vysílání. Nyní vytýkané jednání je obsahově podřaditelné pod vymezení porušení povinnosti
obsažené v upozornění, které bylo v minulosti ve vztahu ke stěžovatelce vydáno (srov. usnesení
rozšířeného senátu čj. 8 As 85/2012 – 88, odst. 34).
24. Podmínky účinnosti předchozího upozornění podle §59 odst. 1 zákona o vysílání byly
proto v posuzované věci naplněny. Stěžovatelka na základě předchozích rozhodnutí o uložení
sankce musela vědět, jaká jednání žalovaná považuje za závadná, a že odvysíláním pořadu
obsahujícího násilné scény obdobné těm, na jejichž závadnost již byla upozorněna, v době
od 6:00 do 22:00 hodin porušuje svoji zákonnou povinnost a dopouští se deliktního jednání.
25. Soud nepřisvědčil ani námitce, že předchozí upozornění zmíněná žalovanou v napadeném
rozhodnutí byla neúčinná, protože se vztahovala k pořadům odvysílaným na jiném programu
stěžovatelky. K této otázce se soud již vyjádřil např. v rozsudku ze dne 23. 12. 2013,
čj. 8 As 83/2013 – 39, podle kterého „žalovaná je povinna upozornit provozovatele vysílání ve smyslu §59
odst. 1 zákona o vysílání ve dvou případech, a to pokud porušuje podmínky udělené licence nebo povinnosti
stanovené zákonem o vysílání. Je nepochybné, že v prvně jmenovaném případě, tj. v případě porušení podmínek
licence, se předchozí upozornění musí vztahovat na porušení podmínek téže licence. Porušení podmínek licence úzce
souvisí pouze s určitou licencí, je proto žádoucí, aby provozovatel vysílání byl sankcionován za porušení podmínek
určité licence pouze v případě, že byl upozorněn na porušení podmínek téže licence již v minulosti. V případě
druhém, tj. při porušení povinností stanovených zákonem o vysílání, je situace odlišná. V tomto případě totiž
provozovatel vysílání porušuje povinnost, která mu vyplývá přímo ze zákona (nikoliv z určité licence). Jedná
se o obecnou povinnost, která se váže k provozovateli vysílání, nikoliv k jednotlivým licencím či programům.
Provozovatel ji proto musí plnit v rámci všech svých licencí. […] Lze tedy uzavřít, že regulátor splní podmínku
pro uložení sankce stanovenou v §59 odst. 1 zákona o vysílání i tehdy, pokud se předchozí upozornění
na porušení zákonné povinnosti vztahovalo k jinému programu téhož provozovatele (provozovanému na základě
odlišné licence). Je totiž nepochybné, že provozovatel vysílání si je vědom protiprávnosti určitého jednání,
pokud byl na jeho závadnost, zejména s mírou totožnosti jako v nyní posuzované věci, již v minulosti upozorněn.“
26. Povinnost nezařazovat v době od 6:00 do 22:00 hodin do vysílání pořady, které by mohly
ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, vyplývá přímo ze zákona
o vysílání [§32 odst. 1 písm. g)], nikoliv pouze z licence udělené provozovateli vysílání
pro konkrétní program. Provozovatel vysílání je povinen dodržovat tuto povinnost ve vztahu
ke všem svým programům, resp. licencím. Skutečnost, že se předchozí upozornění vztahovala
k pořadům vysílaným stěžovatelkou na jiném jejím programu, proto nebránila splnění podmínek
§59 odst. 1 zákona o vysílání. Jak ostatně výstižně poznamenal městský soud, výklad zastávaný
stěžovatelkou by vedl k absurdním důsledkům, neboť by umožňoval provozovateli vysílání,
který již byl upozorněn na nevhodné zařazení určitého pořadu do časového pásma 6:00
až 22:hod, beztrestně vysílat předmětný pořad i v zakázaném čase pouze přesunutím na jiný svůj
program.
27. Pro úplnost soud doplňuje, že se nezabýval námitkou týkající se tvrzeného vlivu výkladu
§59 odst. 1 zákona o vysílání na aplikaci §63 odst. 1 písm. b) a c) téhož zákona. Tato ustanovení
nedopadají na posuzovanou věc, uvedená námitka je proto pouze hypotetická (srov. rozsudek
čj. 8 As 83/2013 – 39).
Náležitosti výroku podle §68 odst. 2 správního řádu
28. Rozšířený senát v usnesení čj. 8 As 141/2012 – 57 uzavřel, že povinnost správního
orgánu uvést ve výrokové části rozhodnutí ustanovení právního předpisu, podle něhož rozhodl
(§68 odst. 2 správního řádu), je splněna i tehdy, pokud je příslušné ustanovení právního předpisu
uvedeno v tzv. návětí (záhlaví) rozhodnutí, které je třeba pokládat za součást výrokové části
rozhodnutí. Na plné odůvodnění tohoto usnesení soud pro stručnost plně odkazuje.
29. Rozhodnutí žalované vyhovuje požadavkům stanoveným rozšířeným senátem.
Uvedení rozhodných ustanovení zákona o vysílání v záhlaví, které tvořilo výrokovou část
napadeného rozhodnutí, nezpůsobilo nezákonnost rozhodnutí jako celku a nevedlo
k jeho nesrozumitelnosti nebo nepřezkoumatelnosti. Z předmětného rozhodnutí je naopak
jednoznačně seznatelné, jaký byl předmět správního řízení, jakým způsobem o něm bylo
rozhodnuto a podle jakých právních ustanovení.
Čas vysílání pořadu, hodnocení pořadu
30. Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, že povinnost provozovatele vysílání
stanovená v §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání se vztahuje na celou dobu od 6:00
do 22:00 hodin, aniž by zákon rozlišoval v rámci této doby jednotlivé časové úseky,
které by ohrožovaly chráněnou skupinu diváků s větší či menší intenzitou.
31. Časové hledisko může za určitých skutkových okolností hrát roli z hlediska naplnění
materiální stránky správního deliktu. Tento závěr ostatně Nejvyšší správní soud vyjádřil
v rozsudku ze dne 15. 3. 2011, čj. 8 As 79/2010 – 84, jehož se stěžovatelka dovolávala. Skutkové
okolnosti citovaného rozsudku však byly odlišné od nyní posuzované věci. Tehdy byl sporný
pořad odvysílán krátce před desátou hodinou večerní (od 21:20 hodin), soud proto přisvědčil
stěžovateli, že časové hledisko mohlo mít vliv na posouzení materiální stránky deliktu.
32. V nyní posuzované věci byl pořad odvysílán od 16:10 hodin, tj. v čase, který zjevně není
blízký desáté hodině večerní, ale kdy lze naopak důvodně předpokládat, že děti a mladiství
mohou být u televizních obrazovek. Čas vysílání posuzovaného pořadu proto nemohl
mít v kontextu nyní řešené věci vliv na závěr o naplnění znaků předmětného deliktu (obdobně
srov. rozsudek ze dne 28. 12. 2011, čj. 8 As 80/2011 – 82).
33. Dále stěžovatelka nedůvodně vytkla městskému soudu, že nesouhlasil s její námitkou,
podle níž jednotlivé scény nebyly způsobilé ohrozit vývoj dětí a mladistvých, pokud by byly
posuzovány v celkovém kontextu. Městský soud se vypořádal s žalobní námitkou řádně. Krátce
popsal podstatu závadných scén a vyjádřil, jaké dopady mohly mít takové scény na dětského
diváka. Předmětný pořad obsahoval řadu děsivých a nevhodných scén, které nepochybně byly
i v kontextu celého děje pořadu způsobilé ohrozit zejména psychický a mravní vývoj dětí
a mladistvých. Nadto, zákon o vysílání chrání i dětské a mladistvé diváky, kteří shlédnou pouze
část pořadu. Stěžovatelka omezila svou kasační námitku na prostý nesouhlas s popsanými závěry
městského soudu a zopakovala žalobní argumentaci. Skutečnost, že se stěžovatelka s důvody
rozsudku neztotožňuje, ovšem neznamená, že tyto důvody nejsou dostatečné pro závěr,
k němuž městský soud dospěl.
34. Nejvyšší správní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na provedení důkazu zvukově-
obrazovým záznamem pořadu. Z obsahu správního i soudního spisu je zřejmé, že žalovaná
a městský soud záznam shlédly a řádně zhodnotily, v čem spočívá závadnost vytčených scén.
V kasační stížnosti stěžovatelka nevznesla proti jejich hodnocení žádné konkrétní námitky,
soud proto považoval provedení navrhovaného důkazu v řízení o kasační stížnosti za nadbytečné.
Stanovení výše pokuty
35. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že napadené správní rozhodnutí bylo
nezákonné, protože žalovaná nezohlednila faktickou sledovanost předmětného pořadu nebo
programu NOVA, ale pouze celoplošnost vysílání stěžovatelky.
36. Postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu je jedním z kritérií pro ukládání
pokuty podle §61 odst. 2 zákona o vysílání. O tomto postavení nepochybně vypovídá nejen
velikost provozovatele z hlediska pokrytí obyvatelstva, ale i sledovanost jeho vysílání
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2007, čj. 1 As 10/2007 – 123,
nebo ze dne 16. 8. 2012, čj. 8 As 111/2011 – 89). V tomto ohledu je proto třeba částečně
korigovat názor městského soudu, že žalovaná nebyla povinna zkoumat sledovanost konkrétního
pořadu, protože se jednalo o ohrožovací delikt.
37. Zohlednění míry sledovanosti posuzovaného pořadu (příp. programu) může přispět
k pečlivějšímu zhodnocení kritéria postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu a dosahu
závadného vysílání. Pokud tak ovšem žalovaná nepostupovala, nelze bez dalšího uzavřít,
že se dopustila nezákonnosti při stanovení výše uložené pokuty V případě chybějící úvahy
o některém z dílčích kritérií nebo jeho neúplném vyhodnocení je nezbytné zkoumat,
zda jde o natolik významný nedostatek odůvodnění, že by mohl způsobit nepřezkoumatelnost
správní úvahy jako celku (srov. např. rozsudek ze dne 10. 7. 2008, čj. 4 As 38/2007 – 122).
38. Takové pochybení žalované Nejvyšší správní soud neshledal a stěžovatelka
ani neupřesnila, v čem spatřovala nedostatky v hodnocení ostatních kritérií, na základě nichž byla
pokuta uložena. Ostatně již městský soud uzavřel, že stěžovatelka namítla pouze obecně,
že považuje úvahu žalované o stanovení výše pokuty za nedostatečnou, aniž by upřesnila,
co v této úvaze postrádá (s výjimkou výše zmíněného hodnocení sledovanosti),
nebo s čím konkrétně polemizuje. Stěžovatelka ani v kasační stížnosti námitku neupřesnila
a závěr městského soudu účinně nezpochybnila.
39. V této souvislosti soud podotýká, že stěžovatelka se dovolává nezohlednění kritéria,
jehož řádné zhodnocení žalované sama odepřela. Ze správního spisu vyplývá, že se žalovaná
pokusila zjistit údaj o sledovanosti u Asociace televizních organizací. Ta jí ovšem neposkytla
požadovanou informaci s ohledem na nesouhlas samotné stěžovatelky. Byť žalovaná mohla
zohlednit údaje o sledovanosti zveřejňované na webových stránkách Asociace televizních
organizací (www.ato.cz; žalovaná tak učinila např. v rozhodnutí ze dne 8. 12. 2012,
čj. RUD/4517/2012; viz řízení vedené před Nejvyšším správním soudem
pod sp. zn. 8 As 83/2013), námitka stěžovatelky vztahující se právě jen k nezohlednění kritéria
sledovanosti (k ostatním kritériím pro stanovení pokuty stěžovatelka konkrétní námitky
neuplatnila) se jeví za popsané situace jako účelová.
40. Ve shodě s městským soudem proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že odůvodnění výše
pokuty bylo ve svém celku srozumitelné a logické a jednoznačně vysvětlilo, jaké důvody vedly
žalovanou k uložení pokuty v konkrétní výši. V této souvislosti soud podotýká, že stěžovatelce
byla uložena pokuta na samé spodní hranici zákonného rozpětí (1 % horní hranice sazby),
přičemž o spáchání deliktu nemá soud pochyb.
41. Žalovaná řádně zohlednila jednotlivá zákonná kritéria a upřesnila, že za rozhodující
pro konkrétní výši sankce považovala závažnost věci (pořad působí drasticky a násilně, zejména
u mladších dětí může vyvolat nežádoucí psychické jevy a je schopen snížit práh citlivosti
při vnímání násilí; stěžovatelka sama odkázala na hodnocení nizozemského labelingové systému,
podle kterého je pořad nevhodný pro osoby mladší 12 let, byla si proto nepochybně vědoma
nevhodnosti zařazení pořadu v daném čase) a míru zavinění (vědomé a úmyslné porušení
zákona). Proti hodnocení předmětných kritérií stěžovatelka nevznesla v kasační stížnosti námitky.
42. Nejvyšší správní soud souhlasil s městským soudem, že pokuta uložená výši pouze 1 %
horní hranice sazby, tedy na samé spodní hranici zákonného rozpětí, nebyla nepřiměřená
vzhledem ke skutkovým okolnostem, povaze a závažnosti deliktu. Uložená sankce musí
pro pachatele představovat negativní důsledek jeho protiprávního jednání a odrážet závažnost
a společenskou nebezpečnost spáchaného deliktu, neboť jedině tak může mít požadovaný
represivní i výchovný účinek.
43. Stanovení výše pokuty závisí na správním uvážení správního orgánu, kterému zákon
poskytuje ve stanovených hranicích volný prostor k úvaze a rozhodnutí. Z povahy rozhodnutí
učiněného na základě správního uvážení plyne i omezený rozsah soudního přezkumu uložené
sankce (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. 6 A 96/2000 – 62,
č. 225/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012 – 36, č. 2671/2012 Sb. NSS).
Pro úspěšné uplatnění námitek v rámci §78 odst. 1 nebo 2 s. ř. s. by bylo nutné, aby pokuta byla
uložena ve zjevně nepřiměřené výši a aby žalobce toto své tvrzení řádně doložil
(blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, čj. 8 Afs 25/2012 – 351,
odst. 330 a násl.).
44. Tvrzení o zjevné nepřiměřenosti stěžovatelka nijak nedoložila, ani nevytkla
závěrům městského soudu konkrétní vady. Zopakovala pouze žalobní argumentaci,
v níž zdůraznila kritérium sledovanosti (k tomuto kritériu viz výše odst. 35 a násl.).
Řízení o kasační stížnosti ovšem není pokračováním řízení o žalobě, ale mimořádným opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu, stěžovatel
proto má povinnost uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené krajským
soudem (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2008, čj. 7 Afs 40/2007 – 111,
č. 1827/2009 Sb. NSS, nebo čj. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 336).
Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu
45. Stěžovatelka nedůvodně vytkla městskému soudu nevypořádání námitky, že žalovaná
nehodnotila zasažení divácké veřejnosti konkrétním pořadem (sledovanost), ale pouze postavení
stěžovatelky na mediálním trhu. O nedůvodnosti této námitky svědčí již samotná argumentace
stěžovatelky v kasační stížnosti, která s názorem městského soudu na tuto otázku polemizovala
(viz výše odst. 8 a odst. 35 a násl.). Názor městského soudu jí byl tedy nepochybně znám.
Tvrzení, že se městský soud k této námitce nevyjádřil, bylo proto zjevně nedůvodné.
46. Rozsudek městského soudu nebyl nepřezkoumatelný ani z toho důvodu, že by městský
soud neobjasnil, proč se odchýlil od judikatury citované stěžovatelkou ve třetí a čtvrté žalobní
námitce.
47. Třetí žalobní námitka se týkala posouzení vytčených scén v kontextu celého pořadu
a stěžovatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 79/2010 – 84
a čj. 8 As 80/2011 – 82. Jak je patrné z výše uvedeného odůvodnění (viz odst. 31 a 32), městský
soud nerozhodl v rozporu se zmiňovanými rozsudky Nejvyššího správního soudu,
nebyl proto povinen se jimi výslovně zabývat. Krajský (městský) soud posuzuje zákonnost
napadeného rozhodnutí zásadně v mezích žalobních bodů, případně přihlíží k určitým vadám
z úřední povinnosti, není ale povinen vyjadřovat se ke každému rozsudku, na který žalobce
odkáže.
48. V rámci vypořádání čtvrté žalobní námitky stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 7. 2009, čj. 7 As 16/2009 – 82, v němž soud zdůraznil, že správní
orgán je povinen uvést, které kritérium bylo pro uložení pokuty klíčové a v čem spatřuje jeho
relevanci pro uložení pokuty. Městský soud uzavřel, že stěžovatelka vytkla nedostatky
odůvodnění výše pokuty pouze obecně, aniž by upřesnila, co v úvaze žalované postrádá,
nebo s čím konkrétně polemizuje. Tento závěr městského soudu odpovídá obsahu žaloby.
Ve vztahu k této námitce proto nezbývá než připomenout rozsudek rozšířeného senátu ze dne
24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS, podle kterého je žalobní bod způsobilý
projednání v té míře obecnosti, v níž byl formulován.
Závěr a náklady řízení
49. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
50. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. července 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu