ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.182.2014:12
sp. zn. 8 As 182/2014 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Statutární město České Budějovice, se sídlem Náměstí Přemysla Otakara II. č. 2,
České Budějovice, ve věci podání žalobce ze dne 30. 5. 2014, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2014, čj. 10 Na 34/2014 - 5,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 6. 6. 2014 obdržel Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „krajský soud“)
podání, jímž se žalobce domáhal přezkumu postupu žalovaného ve věci své žádosti o informace
ze dne 12. 3. 2014. Krajský soud usnesením ze dne 10. 6. 2014, čj. 10 Na 34/2014 - 2, vyzval
žalobce dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, k zaplacení soudního
poplatku ve výši 2000 Kč za podanou žalobu ve lhůtě sedmi dnů od doručení zmíněného
usnesení. Zároveň soud žalobce poučil o následcích, jež nastanou v případě neuhrazení soudního
poplatku.
[2] Žalobce na tuto výzvu nereagoval a soudní poplatek ve stanovené lhůtě neuhradil.
Krajský soud proto usnesením označeným v záhlaví řízení zastavil.
II.
[3] Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost,
ve které namítal „zlovolné“ konání krajského soudu a vypočetl přitom řadu pochybení, jichž se měl
krajský soud dopustit.
III.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Soud rovněž poznamenává, že netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Pokud předmět kasačního
přezkumu souvisí s nezaplacením soudního poplatku, trvání na podmínce uhrazení soudního
poplatku za kasační stížnost a na podmínce povinného zastoupení by znamenalo jen další
řetězení téhož problému (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 65/2007 - 37,
a čj. 9 As 43/2007 - 77).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel vytkl krajskému soudu především „nesoudnost“ a „aroganci“, neuvedl
však námitky, které by relevantním způsobem zpochybnily důvody, proč krajský soud usnesením
zastavil řízení. Krajský soud v usnesení, kterým řízení zastavil, vysvětlil, z jakého důvodu
tak učinil, a stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by závěry krajského soudu
zpochybnily. Množství námitek, jež stěžovatel uvedl a které stereotypně uplatňuje ve většině
svých podání, přitom ani nesměřovalo ke zpochybnění skutečnosti, že stěžovatel neuhradil
soudní poplatek ve lhůtě a krajský soud proto řízení dle §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení
s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil.
[9] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek čj. 2 As 45/2012 - 11). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně
šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné
vedení sporu (viz např. rozsudek čj. 2 As 82/2012 - 13).
[10] Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 8 As 71/2012 nebo sp. zn. 8 As 79/2012), že neplněním výzev k zaplacením
soudního poplatku, opakovanými žádostmi o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce stěžovatel rozehrává písemný „ping pong“ mezi ním a správními soudy, který prodlužuje
řízení o žalobě nebo kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců.
[11] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku čj. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS.
Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho
jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“.
K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát, podle něhož zákaz zneužití práva
představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá
z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích
hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo
jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání,
které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva
je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého
poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může
střetnout (usnesení rozšířeného senátu čj. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS,
a v něm uvedená judikatura).
[12] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést „spor pro spor“, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí či zamítnutí jakéhokoliv podání,
jímž by se stěžovatel obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální
korektiv formálního pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity
(spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup
bude jevit jako zcela neefektivní, a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže
být úspěšná. V tomto ohledu tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit
se skutkovými i právními okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[13] K často nepříliš srozumitelně podaným námitkám stěžovatele tak lze závěrem souhrnně
konstatovat, že většina z nich není vůbec způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost
napadeného usnesení krajského soudu. Nejvyšší správní soud se jimi proto s ohledem na výše
uvedené věcně nezabýval. V části, v níž stěžovatel neurčitě navrhoval „přezkum aktu onoho soudu
předcházejícího tomu napadenému,“ soud odkazuje na své usnesení čj. 8 As 156/2014 - 14,
v němž se zabýval další kasační stížností stěžovatele úzce související s nyní posuzovanou věcí.
V.
[14] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal napadené usnesení nezákonné,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. února 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu