ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.196.2014:46
sp. zn. 8 As 196/2014 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobkyně: Bc. L. J., zastoupené
JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5,
Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2012, čj. JMK 121538/2012, sp. zn. S-JMK
121538/2012 OSP, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 28. 11. 2014, čj. 22 A 15/2013 - 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Rostislavu Puklovi, advokátovi se sídlem
Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
v řízení o kasační stížnosti v částce 3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
1) Výrokem I. rozhodnutí Městského úřadu Kyjov, Odboru organizačního a právního,
ze dne 8. 8. 2012, čj. OOP36734/12/505, sp. zn. OOP1927/2012 (dále též „rozhodnutí
městského úřadu“), byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému
soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustila tím, že dne 8. 4. 2012 v době
od 08:45 do 09:15 hod. v obci V., v rodinném domě čp. 173 úmyslně narušila občanské soužití
jiným hrubým jednáním, když na schodišti před domem fyzicky napadla Z. P., nar. X, trvale
bytem K., M. M. 1372/4 tím způsobem, že ji udeřila do hlavy. Za spáchání přestupku bylo
žalobkyni podle §11 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích uloženo napomenutí. Z důvodu
zvláštního zřetele hodných městský úřad upustil podle §79 odst. 3 zákona o přestupcích od
uložení povinnosti nahradit náklady řízení podle odst. 1 téhož ustanovení, neboť žalobkyně byla
nezaměstnaná.
2) Výrokem II. rozhodnutí městského úřadu bylo podle §76 odst. 1 písm. c) zákona
o přestupcích zastaveno řízení vedené proti žalobkyni pro přestupek proti občanskému soužití
podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kterého se měla dopustit tím, že dne 8. 4. 2012
v době od 08:45 do 09:15 hod. v obci V., v rodinném domě čp. 173, měla ublížit na cti Z. P., nar.
X, trvale bytem K., M. M. 1372/4, neboť jí vulgárně nadávala.
3) Výrokem III. rozhodnutí městského úřadu bylo podle §76 odst. 1 písm. c) zákona
o přestupcích zastaveno řízení vedené proti M. J., nar. X, trvale bytem K., S. u V. 1267/30,
vedené proti němu pro přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o
přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že dne 8. 4. 2012 v době od 08:45 do 09:15 hod. v obci
V., v rodinném domě čp. 173, úmyslně narušil občanské soužití jiným hrubým jednáním, když
žalobkyni udeřil otevřenou dlaní do hlavy.
4) Rozhodnutím ze dne 17. 12. 2012, čj. JMK 121538/2012, sp. zn. S-JMK 121538/2012 OSP
(dále též „napadené rozhodnutí“), Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen „žalovaný“)
zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí městského úřadu a toto rozhodnutí potvrdil
ve výroku I. a II. Samostatným výrokem žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti výroku
III. rozhodnutí městského úřadu jako nepřípustné.
II.
5) Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně.
Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení rozsudkem ze dne 29. 11. 2013,
čj. 22 A 15/2013 – 39. Tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti
žalovaného rozsudkem ze dne 16. 9. 2014, čj. 8 As 112/2013 – 46. Krajský soud následně zamítl
žalobu rozsudkem ze dne 28. 11. 2014, čj. 22 A 15/2013 – 73.
6) V přestupkovém řízení byly splněny podmínky pro společné projednání věci,
neboť přestupek žalobkyně souvisel časově, místně i věcně s projednávaným přestupkem jejího
manžela. Správní orgány jednaly v souladu se zákonem, když přiznaly Z. P. postavení účastníka
v řízení o přestupku žalobkyně podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Jednalo se totiž
o přestupkové řízení zahájené na návrh Z. P. Navrhovatel podle §68 odst. 1 zákona o
přestupcích má ze zákona postavení účastníka řízení (srov. §72 zákona o přestupcích). Krajský
soud přisvědčil žalobkyni, že Z. P. neměla postavení účastníka v řízení o přestupku podle §49
odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, to však nemění nic na tom, že byla účastníkem řízení ve
společně projednávaném řízení o přestupku podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.
7) Na zákonnost napadeného rozhodnutí nemělo vliv, že manžel žalobkyně byl vyslýchán
v postavení obviněného, ačkoli měl být vyslechnut jako svědek. Výpověď manžela žalobkyně
totiž nebyla jediným ani stěžejním důkazem, zároveň ji správní orgány posoudily jako
neobjektivní vzhledem ke vzájemným vztahům mezi jednotlivými účastníky přestupkového
řízení. Krajský soud byl v tomto ohledu vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
ve zrušujícím rozsudku čj. 8 As 112/2013 – 46.
8) Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že žalobkyně byla zkrácena na právu vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí. Vyjádření účastníků přestupkového řízení k jejímu odvolání nebylo
podkladem napadeného rozhodnutí. Žalovaný sice citoval tato vyjádření v rekapitulační části
napadeného rozhodnutí, zároveň však uvedl, že při svém rozhodování vycházel ze stejných
podkladů jako městský úřad. Krajský soud opětovně poukázal v této souvislosti na závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 112/2013 – 46, jimiž byl vázán.
9) Správní orgány zohlednily napjaté vztahy mezi účastníky přestupkového řízení,
a proto dospěly k závěru o vině žalobkyně až na základě svědecké výpovědi paní P., která
z pozice vnějšího pozorovatele potvrdila průběh skutkového děje tak, jak o něm vypovídal
manžel žalobkyně a paní P. Žalobkyně nevyvrátila věrohodnost této svědecké výpovědi. Tvrzení,
že svědkyně viděla z celé události pouze krátký okamžik, nemá oporu ve spisovém materiálu.
Svědkyně sice připustila, že události před domem neviděla souvisle, nepochybovala však o tom,
že žalobkyně udeřila paní P. Žalobkyně nepředložila žádné konkrétní důkazy k prokázání svých
tvrzení, že její rodina řešila se svědkyní škodnou událost a že svědkyně je známou jejího manžela.
Správní orgány nepochybily, pokud se nepřiklonily k těmto neprokázaným tvrzením. Dům
žalobkyně není od domu svědkyně podle předložené fotografie natolik vzdálen, že by svědkyně
nemohla od svého domu rozpoznat, zda a jak žalobkyně udeřila paní P. Drobné rozpory ve
výpovědích svědkyně, manžela žalobkyně a paní P. jsou přirozené a jsou důsledkem toho, že
různé osoby popisují tutéž situaci subjektivně podle toho, jak ji vnímaly. Rozhodné je, že se
všechny tyto výpovědi shodují v tom, že žalobkyně udeřila paní P. do hlavy; není rozhodné, zda
se tak stalo otevřenou dlaní či pěstí a kde se paní P. nacházela před útokem.
10) Soud nepřisvědčil ani námitce, že žalobkyně nejednala úmyslně, neboť toto tvrzení nemá
oporu ve správním spise. Z výpovědi svědkyně P. nevyplývá, že by úderu žalobkyně předcházelo
útočné jednání jejího manžela. Tomu nenasvědčuje ani okolnost, že žalobkyně nepodala
v souvislosti s údajným jednáním svého manžela návrh na zahájení přestupkového řízení.
Výpověďmi manžela žalobkyně, navrhovatelky P. a svědkyně P. bylo naopak prokázáno, že ze
strany žalobkyně šlo nikoli o obrannou reakci, nýbrž o útočný úder rukou do hlavy
navrhovatelky, k němuž muselo z povahy věci dojít úmyslně. Pohnutkou k tomuto jednání byla
podle žalovaného pravděpodobně nelibost žalobkyně vůči paní P., která je patrná z jejích tvrzení.
11) Fyzické napadení spočívající v úderu do hlavy lze nepochybně označit za jiné hrubé
jednání, které překračuje hranici pouhé nevhodnosti. Bylo prokázáno, že se žalobkyně dopustila
takového jednání vůči navrhovatelce P. Tím naplnila skutkovou podstatu přestupku podle §49
odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Žalobkyně nenamítla, že její jednání nenaplňuje znaky
jiného hrubého jednání podle uvedeného ustanovení.
12) Krajský soud se blíže nezabýval tvrzenými charakterovými rysy manžela žalobkyně,
neboť neměly vliv na projednávanou věc. K namítané nicotnosti druhého výroku napadeného
rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání proti zastavení přestupkového řízení pana J., krajský
soud uvedl, že tento výrok nebyl žalobou napaden. Žalobkyně zároveň neuvedla žádné konkrétní
důvody tvrzené nicotnosti.
III.
13) Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Označila rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný. Krajský soud ignoroval konstantní
výpovědi stěžovatelky a nezdůvodnil závěr, že jednala úmyslně. Z rozsudku není zřejmé,
jak se soud vypořádal s nepravdivými tvrzeními navrhovatelky a manžela stěžovatelky
a s neúplností a neobjektivitou svědecké výpovědi. Nevypořádal se ani s tím, zda bylo možné její
jednání označit za hrubé.
14) Podle stěžovatelky zjistil krajský soud nesprávně skutkový děj, neboť vycházel především
z výpovědi svědkyně P., která viděla z celé události pouze několik vteřin a neviděla, že na
stěžovatelku nejprve zaútočil její manžel. Svědkyně nemohla pozorovat vše, co se mezi účastníky
odehrálo, neboť stěžovatelčin manžel a navrhovatelka stáli v inkriminovaný okamžik mezi
stěžovatelkou a svědkyní, a to zády ke svědkyni. Svědkyně rovněž nemohla dobře sledovat celou
událost ze svého domu, neboť okno jejího domu se nacházelo níže než schodiště a dveře domu
stěžovatelky.
15) Stěžovatelka dále namítla, že výpověď svědkyně se rozcházela s výpovědí stěžovatelčina
manžela a navrhovatelky v tom, jak konkrétně k úderu došlo. Stěžovatelčin manžel
a navrhovatelka vypovídali rozdílně o tom, kde se nacházeli jednotliví účastníci celé události
a o počtu přítomných dětí. Vzhledem k těmto rozdílům jsou zjevné pochybnosti o pravdivosti
jejich tvrzení.
16) Stěžovatelka rovněž nesouhlasila se závěrem krajského soudu a žalovaného, že údajný
útok provedla úmyslně s cílem způsobit následek podle §49 odst. 1 písm. c) zákona
o přestupcích. Nic takového nelze dovodit pouze z toho, že byl útok zaměřen na hlavu.
Stěžovatelka neměla k útoku motiv, pouze se bránila před svým manželem. Zdůraznila,
že hodnocení důkazů nesmí být projevem libovůle správního orgánu. Vzhledem k pochybnostem
o vině stěžovatelky měl žalovaný rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo.
17) Stěžovatelce nelze klást k tíži, že nepodala návrh na zahájení přestupkového řízení ve věci
svého manžela. V minulosti tak učinila, ale řízení bylo zastaveno pro nedostatek důkazů.
Stěžovatelka by ani nyní nemohla svá tvrzení prokázat. Stěžovatelčin manžel ji křivě obviňuje
z přestupků, protože chce dosáhnout výhodnějšího postavení v řízení o úpravě vztahů k jejich
nezletilým dětem. Jeho konfliktní chování mohla prokázat výslechem svých nezletilých dětí
či svých rodičů, krajský soud však posoudil tyto důkazní návrhy jako irelevantní.
IV.
18) Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
19) Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
20) Před meritorním projednáním kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval
otázkou její přípustnosti, neboť kasační stížnost směřovala proti rozsudku, který krajský soud
vydal poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem. Opakovaná
kasační stížnost je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná pouze tehdy, je-li namítáno,
že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Není přitom
podstatné, že v prvém případě podal kasační stížnost žalovaný a podruhé tak učinil žalobce
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2013, čj. 8 Afs 46/2012 – 40). Smyslem
této úpravy je, aby se Nejvyšší správní soud opakovaně nezabýval věcí, ve které již vyslovil právní
názor závazný pro krajský soud, který se jím řídil v následném rozsudku.
21) Uvedené ustanovení v sobě implicitně zahrnuje také další případy, v nichž lze kasační
stížnost shledat přípustnou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012,
čj. 8 As 2/2012 – 55). Jedná se zejména o situace, kdy Nejvyšší správní soud vytkl krajskému
soudu procesní pochybení či neúplně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho
rozhodnutí. Za těchto okolností by odmítnutí kasační stížnosti mělo za následek odmítnutí
věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. Námitky opakované kasační
stížnosti se tedy musí pohybovat v rámci již vysloveného právního názoru Nejvyššího správního
soudu nebo musí směřovat k právní otázce, která nemohla být řešena v první kasační stížnosti
zejména pro vadný procesní postup soudu nebo jinou vadu jeho rozhodnutí.
22) Krajský soud původně zrušil napadené rozhodnutí z procesních důvodů,
neboť v postupu správních orgánů shledal vady, které mohly mít podle jeho názoru vliv
na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Nezabýval se žalobními námitkami, které se týkaly věcné
správnosti napadeného rozhodnutí. Z povahy věci tak nemohl učinit ani Nejvyšší správní soud
v rozsudku čj. 8 As 112/2013 – 46, kterým byl původní rozsudek krajského soudu zrušen.
Věcnou správností napadeného rozhodnutí se krajský soud zabýval až v následném rozsudku,
proti kterému byla podána nynější kasační stížnost. Protože argumentace kasační stížnosti
se týkala otázek, které dosud nebyly v této věci předmětem přezkumu Nejvyššího správního
soudu, byla kasační stížnost přípustná.
23) Kasační stížnost není důvodná.
24) Rozsudek krajského soudu nebyl nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud neshledal,
že by krajský soud ignoroval stěžovatelčinu výpověď. Krajský soud se jí zabýval, závěr
o skutkovém stavu však o ni neopřel, protože ji nepodporovaly žádné další důkazy a stěžovatelka
takové důkazy ani nenavrhla. Krajský soud řádně zdůvodnil, proč přisvědčil verzi skutkového
děje, jak jej popsal stěžovatelčin manžel a jeho partnerka. Jejich výpovědi potvrdila třetí osoba.
Označuje-li stěžovatelka tyto výpovědi jako nepravdivé či neobjektivní, je o stanovisko,
ke kterému je oprávněna, avšak které nemá samo o sobě vliv na přezkoumatelnost rozhodnutí.
Krajský soud rovněž stručně a srozumitelně vysvětlil, proč posoudil stěžovatelčino jednání jako
úmyslné. Lze shrnout, že odůvodnění rozsudku krajského soudu plně odpovídá požadavkům
na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí, vyplývajícím z ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu, neboť je z něj zřejmé, z jakého důvodu soud nepovažoval žalobní argumentaci
za důvodnou či jaké právní úvahy považoval za klíčové (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 3. 2011, čj. 7 As 18/2011 - 54). Totéž lze konstatovat ve vztahu
k napadenému rozhodnutí.
25) Stěžovatelka namítla, že výpověď svědkyně P. byla nevěrohodná, neboť svědkyně viděla
z celé události pouze krátký časový úsek a ze svého stanoviště nemohla celou událost dobře
pozorovat. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil těmto námitkám ve shodě s krajským soudem,
neboť nebyly způsobilé přesvědčivě zpochybnit věrohodnost svědecké výpovědi. Z přiložené
fotografie je zřejmé, že od domu svědkyně lze bez potíží dohlédnout až na schodiště a vstupní
dveře domu stěžovatelky a že na tuto vzdálenost lze pozorovat i dění u stěžovatelčina domu a
přítomné osoby. Není rozhodné, že svědkyně viděla pouze krátký úsek z celé události, neboť
během tohoto úseku učinila stěžovatelka fyzický útok vůči paní Pospíšilové, který jí byl kladen za
vinu. Stěžovatelka sice tvrdila, že se jednalo pouze o obrannou reakci vůči předchozímu útoku
manžela, nepředložila však žádné rozumné a logické vysvětlení, proč tato tvrzená obranná reakce
směřovala vůči paní P. a nikoli vůči panu J.
26) Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkami rozporů ve výpovědích
stěžovatelčina manžela, navrhovatelky P. a svědkyně P. Nejednalo se o takové rozpory, které by
byly způsobilé zpochybnit věrohodnost jednotlivých výpovědí. Jak už poznamenal krajský soud i
žalovaný, je zcela přirozené, že jednotliví pozorovatelé popsali událost odlišně, neboť každý
z nich ji vnímal subjektivně. Dílčí rozdíly v popisech události jsou přirozené rovněž proto, že
jednání, které je stěžovatelce kladeno za vinu, proběhlo nečekaně a rychle. Podstatné bylo, že
stěžovatelčin manžel, paní P. i svědkyně P. se jednoznačně shodli na tom, že stěžovatelka udeřila
paní P. do hlavy. Úder do hlavy, ať už provedený pěstí nebo dlaní, je obecně považován za
dehonestující a nelze si rozumně představit, že by se jej stěžovatelka mohla dopustit neúmyslně.
Nejvyšší správní soud proto přisvědčil krajskému soudu i žalovanému, že takové jednání nelze
označit jinak než jako úmyslné hrubé jednání. Stěžovatelka tedy nepochybně naplnila skutkovou
podstatu přestupku podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.
27) Tuto verzi událostí nelze přesvědčivě vyvrátit či zpochybnit obecným tvrzením,
že si stěžovatelčin manžel a paní P. vymýšlejí, či že se jedná o manželovu iniciativu ve snaze
dosáhnout příznivějšího rozhodnutí v řízení o péči a výživě společných nezletilých dětí. Nebyly
zde tedy důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje, v jejichž důsledku by byly správní
orgány povinny rozhodnout ve prospěch stěžovatelky podle zásady in dubio pro reo.
28) Lze také doplnit, že podle odůvodnění napadeného rozhodnutí vzaly správní orgány
v potaz disharmonické vztahy mezi stěžovatelkou, jejím manželem a paní P., které mohly mít vliv
na objektivitu jejich výpovědí, a proto dospěly k závěru o vině stěžovatelky až na základě
výpovědi třetí osoby. Zohlednění vzájemných vztahů mezi jednotlivými aktéry se ostatně
projevilo i v druhu uložené sankce, která spočívala pouze v napomenutí stěžovatelky.
29) Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, podle níž krajský soud neměl klást
stěžovatelce k tíži, že nepodala návrh na zahájení přestupkového řízení ve věci svého manžela.
Krajský soud zmínil tuto okolnost pouze na podporu úvahy o pravdivosti svědecké výpovědi
paní P.
30) Nejvyšší správní soud se přiklonil k názoru krajského soudu, že stěžovatelkou navrhované
důkazy výslechem dalších svědků byly irelevantní. Žádný z navrhovaných svědků se přímo
nezúčastnil sporné události. Výslechem těchto svědků by bylo možné prokázat pouze to, že vztah
mezi stěžovatelkou a jejím manželem není poklidný, o čemž nebylo ve věci sporu.
31) Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani kasační námitku, podle které měl krajský
soud přihlédnout z moci úřední k nicotnosti výroků II. a III. napadeného rozhodnutí a výroku
III. rozhodnutí městského úřadu (pozn. NSS: krajský soud zmínil výrok II. napadeného
rozhodnutí, třetí výrok uvedené rozhodnutí neobsahuje). Podle judikatury Nejvyššího správního
soudu nejsou soudy ve správním soudnictví oprávněny vyslovit nicotnost rozhodnutí správního
orgánu, nejsou-li dány podmínky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 1. 2011, čj. 3 As 16/2010 – 69, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 3. 2013, čj. 7 As 100/2010 – 65, č. 2837/2013 Sb. NSS). Mezi podmínky
řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu patří i aktivní žalobní legitimace
podle §65 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je k žalobě oprávněn ten, kdo tvrdí,
že byl na svých právech zkrácen úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší
nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“). Pouze v tomto případě
se může žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti,
není-li stanoveno jinak. Krajský soud správně zmínil, že stěžovatelka žalobou nebrojila (a brojit
nemohla) proti výroku napadeného rozhodnutí, jímž bylo jako nepřípustné zamítnuto její
odvolání ve věci přestupku pana J. Správný je rovněž poukaz na to, že nicotnost této části
napadeného rozhodnutí stěžovatelka tvrdila zcela obecně.
32) Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou.
33) náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady mimo rámec běžné úřední
činnosti.
34) Stěžovatelce byl v řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát. V takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
náleží ustanovenému zástupci odměna za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační
stížnosti ve výši 3100 Kč a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů
v paušální částce 300 Kč za jeden úkon; celkem tedy 3400 Kč. Tato částka bude zástupci
stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto usnesení.
35) Nejvyšší správní soud nepřiznal ustanovenému advokátovi odměnu a náhradu hotových
výdajů za převzetí a přípravu zastupování v řízení o kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. b)
advokátního tarifu. Účelem tohoto ustanovení je kompenzovat advokátovi čas potřebný k tomu,
aby se seznámil se spisem a s rozhodnými okolnostmi případu. Převzal-li advokát zastoupení
na základě plné moci, měl nárok na mimosmluvní odměnu za převzetí a přípravu zastoupení
podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Advokát v nyní posuzované věci zastupoval
stěžovatelku již v řízení před krajským soudem, a to na základě plné moci. Zastupování převzal
a s věcí samou se seznámil již v tomto řízení, za což mohl vůči stěžovatelce nárokovat odměnu
podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Za tentýž úkon právní služby nemohl žádat
odměnu podruhé v řízení o kasační stížnosti, byť v tomto řízení zastupoval stěžovatelku nikoli
na základě plné moci, ale jako soudem ustanovený zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. července 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu