ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.36.2014:68
sp. zn. 8 As 36/2014 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: J. B., zastoupené
Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem Na Kozačce 7, Praha 2, proti žalovanému: Krajský
úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, za účasti:
I.) obec Stará Paka, se sídlem úřadu Revoluční 180, Stará Paka, II.) JUDr. J. K.,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2012, čj. 16121/DS/2012- 2-Ma, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2014,
čj. 30 A 122/2012 – 134,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
4114 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně
Mgr. Jiřího Urbánka.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Obecní úřad Stará Paka (silniční správní úřad) rozhodnutím ze dne 22. 3. 2012,
čj. OUSP/SU-97/2012, deklaroval podle §142 správního řádu, že na nezastavěné části pozemku
st. parc. č. 10 v katastrálním území Karlov u Roškopova, který je ve vlastnictví žalobkyně,
existuje pozemní komunikace, splňující znaky veřejně přístupné účelo vé komunikace podle
§7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve zněn í pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Usnesením ze dne 22. 3. 2012,
čj. OUSP/SU 79/2012, silniční správní úřad zastavil řízení ve věci žádosti žalobkyně
o vydání deklaratorního rozhodnutí o neexistenci účelové komunikace na pozemcích
parc. č. 75/1 a parc. č. 534/15 v témže katastrálním území (pozemky budou dále označovány
pouze čísly).
2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 5. 2012, čj. 6893/DS/2012-4-MA, vyhověl odvolání
žalobkyně proti oběma výše uvedeným rozhodnutím a vrátil věc silničnímu správnímu úřadu
k dalšímu řízení.
3. Silniční správní úřad rozhodnutím ze dne 12. 7. 2012, čj. OUSP/SU -261/2012, deklaroval
podle §142 správního řádu, že na nezastavěné části pozemku st. parc. č. 10, na části pozemku
parc. č. 75/1 (oba ve vlastnictví žalobkyně) a na části pozemku parc. č. 534/15 (ve vlastnictví
Správy a údržby silnic Královéhradeckého kraje) existuje pozemní komunikace, která splňuje
znaky veřejně přístupné účelové komunikace podle §7 odst. 1 zákona o pozemních
komunikacích. Tímto rozhodnutím zároveň prostorově vymezil průběh dané pozemní
komunikace.
4. Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 1. 10. 2012, čj. 16121/DS/2012-2-Ma.
II.
5. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2012 žalobou u Krajského soudu
v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, čj. 30 A 122/2012 – 134, zrušil
napadené rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu,
stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
6. Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
7. Stěžovatel namítl, že ve věci bylo již dříve vydáno rozhodnut í silničního správního úřadu
ze dne 10. 6. 2009, čj. OUSP/159/16/SU2009, které deklarovalo, že na pozemcích parc. č. 75/1,
534/15 a 593/1 existuje pozemní komunikace, a rozhodnutí silničního správního úřadu ze dne
1. 12. 2011, čj. OUSP/304/45/SU/2009, kterým bylo žalobkyni nařízeno odstranit pevné
překážky z pozemku parc. č. 75/1. Krajský soud nesprávně uzavřel, že tato rozhodnutí nezaložila
překážku věci rozhodnuté v otázce existence účelové komunikace na dotčených pozemcích.
8. Krajský soud nijak neodůvodnil, proč neobstojí názor stěžovatele na existenci překážky věci
rozhodnuté. Nedostatek odůvodnění v této klíčové otázce zakládá nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku.
9. Rozsudek krajského soudu je také vnitřně rozporný. Na straně 22 uvádí, že předchozí správní
rozhodnutí (která podle stěžovatele založila překážku věci rozhodnuté) zůstávají nezpochybněna,
ale současně vyžaduje, aby stěžovatel provedl plné dokazování a znovu rozhodl o otázkách,
o nichž již bylo rozhodnuto.
10. Konečně krajský soud vytkl stěžovateli na straně 21 rozsudku, že odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí z velké části pouze cituje výňatky z předchozích rozhodnutí, v důsledku
čehož je značně chaotické, nepřehledné a v některých pasážích nesrozumitelné. Soud ovšem
podle stěžovatele neuvedl, které konkrétní pasáže považuje za nesrozumitelné a z jakých důvodů.
Tento nedostatek odůvodnění způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.
IV.
11. Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že rozhodnutí silničního správního úřadu
ze dne 10. 6. 2009, čj. OUSP/159/16/SU2009, konstatovalo existenci účelové komunikace
„někde“ na pozemcích parc. č. 75/1, 534/15 a 593/1. Takové rozhodnutí nezakládá překážku
věci rozhodnuté v otázce, zda se účelová komunikace nachází na konkrétní části pozemku.
Pokud měl silniční správní úřad následně rozhodnout o přesném průběhu účelové komunikace,
musel nejprve rozhodnout, zda se tato účelová komunikace skutečně nachází na dané, přesně
vymezené, části dotčených pozemků, a měl povinnost ve vztahu k těmto přesně vymezeným
oblastem zkoumat jednotlivé znaky účelové komunikace.
12. Navíc o existenci účelové komunikace na pozemku st. p. č. 10 dosud nebylo rozhodnuto
vůbec. Stěžovatel se ve zrušeném rozhodnutí nezabýval otázkou, zda dal vlastník pozemku
st. p. č. 10 souhlas s jeho užitím jako účelové komunikace, a bez řádného odůvodnění neprovedl
důkazy navržené žalobkyní k prokázání tvrzení, že souhlas nebyl dán a že účelová komunikace
není na pozemku st. p. č. 10 (ani na částech ostatních dotčených pozemků) vůbec patrná.
13. Žalobkyně se ztotožnila se závěry krajského soudu a navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
V.
14. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
15. Kasační stížnost není důvodná.
16. Ústřední otázkou je v posuzované věci existence překážky věci rozhodnuté. Nejvyšší správní
soud proto nejdříve stručně připomíná dosavadní správní řízení, související s deklarací existence
účelové komunikace na pozemcích parc. č. 75/1, parc. č. 534/15 a st. p. č. 10.
17. Silniční správní úřad rozhodnutím ze dne 10. 6. 2009, čj. OUSP/159/16/SU2009, určil
v souladu s §142 správního řádu k žádosti JUDr. J. K., že na po zemcích parc. č. 75/1, 534/15
a 593/1 existuje pozemní komunikace ve smyslu §2 zákona o pozemních k omunikacích, která
je účelovou komunikací ve smyslu §7 odst. 1 téhož zákona. Žalobkyně byla účastnicí daného
řízení a napadla rozhodnutí odvoláním. Stěžovatel zamítl odvolání a rozhodnutím ze dne
17. 8. 2009, čj. 15045/DS/2009-Nv, potvrdil napadené rozhodnutí.
18. Dne 20. 2. 2012 žalobkyně podala návrh na vydání deklaratorního rozhodnutí o tom,
že na pozemcích parc. č. 75/1, parc. č. 534/15 a st. p. č. 10 neexistuje účelová komunikace.
Alternativně navrhla, aby silniční správní úřad vyslovil neexistenci úče lové komunikace
na pozemku st. p. č. 10 a zároveň, aby přesně vymezil průběh účelové ko munikace na pozemcích
parc. č. 75/1 a parc. č. 534/15. Žalobkyně poukázala na nedostatek zákonných a judikaturou
dovozených znaků účelové komunikace, ale netvrdila žádnou zm ěnu skutkových okolností,
která by nastala od právní moci rozhodnutí silničního správního úřadu ze dne 10. 6. 2009,
čj. OUSP/159/16/SU2009. Nutnost deklarovat existenci účelové komunikace i na pozemcích
parc. č. 75/1 a 534/15 dovodila ze skutečnosti, že původní rozhodnutí blíže neurčilo, kde přesně
se na dotčených pozemcích účelová komunikace nachází.
19. Silniční správní úřad vydal dne 22. 3. 2012 rozhodnutí čj. OUSP/SU-79/2012,
kterým zastavil řízení ve věci návrhu žalobkyně na vydání deklaratorního rozho dnutí
o neexistenci účelové komunikace v části týkající se pozemků parc. č. 75/1 a 534/15,
protože o existenci účelové komunikace na těchto pozemcích již bylo pravomocně rozhodnuto
a žalobkyně netvrdila změnu skutkového či právního stavu rozhodného pro vydání původního
rozhodnutí.
20. Stejného dne vydal silniční správní úřad rozhodnutí čj. OU SP/SU-97/2012, kterým rozhodl
o zbylé části návrhu žalobkyně a deklaroval existenci účelo vé komunikace na pozemku
st. p. č. 10. Ve výroku rozhodnutí silniční správní úřad stručně popsal celý průběh této účelové
komunikace (přes pozemky parc. č. 75/1, č. 53 4/15, 593/1 a st. p. č. 10). V odůvodnění uvedl,
že v době vydání původního rozhodnutí ještě nebylo provedeno přesné zaměření hranic
pozemků před domem č. p. 10 a z katastrální mapy nebylo zřejmé, že pozemek st. p. č. 10 není
celý zastavěn domem č. p. 10, nýbrž zasahuje dále. Geodetické zaměření bylo provedeno
až v souvislosti s řízením o odstranění pevné překážky z účelové komunikace na části pozemku
parc. č. 75/1 (v odůvodnění rozhodnutí silničního správního úřadu ze dne 1. 12. 2011,
čj. OUSP/304/45/SU/2009, kterým bylo žalobkyni nařízeno odstranit pevné překážky
v komunikaci, bylo poukázáno na to, že účelová komunikace vede i přes pozemek st. p. č. 10).
Ze zaměření vyplynulo, že účelová komunikace, jejíž existence byla deklarována v původním
rozhodnutí, částečně vede i přes pozemek st. p. č. 10. Skutečnost, že část tohoto pozemku nebyla
výslovně zahrnuta v původním rozhodnutí, neznamená, že tudy účelová komunikace neprochází.
Účelová komunikace vzniká naplněním znaků přímo ze zákona, bez ohledu na hranice pozemků,
přes které vede, a aktuální vlastnické vztahy k nim. Pokud by existence účelové komunikace
na části pozemku st. p. č. 10 nebyla uznána, došlo by fakticky k „vykousnutí“ části cesty a pokud
by byl následně pozemek st. p. č. 10 oplocen, bylo by použ ívání účelové komunikace fakticky
znemožněno.
21. K odvolání žalobkyně stěžovatel rozhodnutím ze dne 24. 5. 2012, čj. 6893/DS/2012- 4-MA,
zrušil obě rozhodnutí silničního správního úřadu ze dne 22. 3. 2012 a vrátil věc správnímu
orgánu prvního stupně k novému projednání. Byť se v otázce existence účelové komunikace
na všech třech pozemcích v podstatě ztotožnil s názorem silničního správního úřadu, rozhodl,
že existence překážky věci rozhodnuté nebrání tomu, aby byl přesně vymezen průběh účelové
komunikace. Zrušovaná rozhodnutí slovně popsala průběh komunikace, ale mělo dojít i k jejímu
přesnému grafickému vymezení, které by tvořilo součást rozhodnutí.
22. V novém rozhodnutí ze dne 12. 7. 2012, čj. OUSP/SU-261/2013, silniční správní úřad
rozhodl, že na pozemcích parc. č. 75/1, parc. č. 534/15 a st. p. č. 10 existuje účelová komunikace
a přesně vymezil její průběh, a to jak slovním popisem, tak grafickým znázorněním,
které je součástí rozhodnutí. V odůvodnění se již zabýval pouze průběhem komunikace, nikoliv
samotnou její existencí.
23. Rozhodnutím ze dne 1. 10. 2012, čj. 16121/DS/2012-2-Ma, stěžovatel potvrdil rozhodnutí
silničního správního úřadu ze dne 12. 7. 2012, čj. OUSP/SU-261/2013, a zamítl odvolání
žalobkyně. Souhlasil přitom s postupem silničního správního orgánu, který se již nezabýval
existencí účelové komunikace a veškeré dokazování provedl pouze za účelem zjištění jejího
přesného průběhu. Stěžovatel připomněl, že silniční správní úřad se řídil právním názorem
vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí stěžovatele z e dne 24. 5. 2012, čj. 6893/DS/2012- 4-MA.
Existence účelové komunikace již byla pravomocně deklarována a za nezměněného skutkového
stavu jsou tímto rozhodnutím správní orgány vázány. Překážka věci rozhodnuté ohledně
existence účelové komunikace se vztahuje i na pozemek st. p. č. 10, a to z důvodů, které popsal
silniční správní orgán ve svém rozhodnutí ze dne 22. 3. 2012, čj. OUSP/SU-97/2012.
24. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou překážky věci rozhodnuté ve vztahu
k existenci účelové komunikace na pozemcích parc. č. 75/1 a 534/15.
25. Dle §73 odst. 2 správního řádu, který upravuje tzv. materiální právní moc, je pravomocné
rozhodnutí závazné pro účastníky řízení a všechny správní orgány. Pro správní orgány z tohoto
ustanovení plyne povinnost postupovat v souladu s takovým rozhodnutím. Materiální právní moc
vytváří překážku věci rozhodnuté. Závaznost rozhodnutí se přitom týká konstitutivních
i deklaratorních rozhodnutí (Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha : BOVA
POLYGON, 2012, s. 644).
26. Nejvyšší správní soud se k závaznosti pravomocných rozhodnutí, která deklarují existenci
účelové komunikace, vyjádřil v rozsudku ze dne 31. 8. 2014, čj. 9 As 137/2013 – 87: „Jestliže
rozhodnutí … nebylo zrušeno prostředkem dozorčího práva, jímž by bylo přezkumné řízení vedené podle
§94 a násl. správního řádu a není dán ani časový prostor pro to, aby rozhodnutí … doznalo změn v řádně
vedeném a přípustném přezkumném řízení, nelze toto pravomocné rozhodnutí, pro účastníky řízení a všechny
správní orgány závazné, nerespektovat a opětovně po stránce skutkové i právní otvírat otázku existence veřejně
přípustné účelové komunikace na pozemku ve vlastnictví stěžovatele.“
27. Přiléhavě se k téže otázce vyjádřil i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
v rozsudku ze dne 10. 4. 2013, čj. 52 A 67/2012 - 38: „[P]rvním předpokladem pro to, aby správní orgán
mohl o žádosti podle §142 správního řádu rozhodnout deklaratorním způsobem, je podmínka, že žadatel
prokáže nezbytnost takového rozhodnutí pro uplatněn í jeho práv, přičemž jedná-li se o opětovné rozhodnutí
o témže právním vztahu, pak kumulativně přistupuje druhá podmínka, a t o podmínka povinnosti tvrzení
a následně povinnosti prokázání nových skutečností, které odůvodňují změnu v posouzení právního vztah u. Právě
splnění této posledně uvedené podmínky tvrzení a prokázání změny poměrů je způsobilé prolomit překážku řízení
tzv. věci rozhodnuté („res iudicata“) ve smyslu procesněprávním a právní jistotu ostatních účastníků právního
vztahu či ostatních osob dotčených na svých právech představovanou právní mocí rozhodnutí ve smyslu
hmotněprávním. S ohledem na skutečnost, že vydání rozhodnutí se upíná k určitému datu, je zcela zjevné, že tyto
okolnosti musí být okolnostmi, jež nastaly po vydání napadeného rozhodn utí. Pokud by se snad jednalo
o významné faktické okolnosti existující již v době vydání původního deklaratorního rozhodnutí, které žadatel
nemohl uplatnit, pak bylo na místě využití mimořádných opravných prostředků, které nabízí správní řád,
a to konkrétně podání žádosti na obnovu řízení podle §100 odst. 1 správního řádu .“ Krajský soud také
dovodil, za jakých okolností je správní orgán povinen se novou žádostí meritorně zabývat
a provádět dokazování: „To, zda správní orgán přistoupí ke zjišťování skutkové ho stavu věci provedením
dokazování, odvisí v případě opětovného posuzování žádosti podle §142 správního řádu od kvality tvrzení
žadatele. K dokazování je správní orgán povinen přistoupit po té, co je zjevné, že žadatel uplatnil nové skutečnosti
ve věci v porovnání se skutečnostmi uplatněnými v předchozím správním řízení podle §142 správního řádu,
přičemž následné posouzení relevance takových uplatněných a prokázaných nově nastalých skut ečností je završeno
vydáním deklaratorního rozhodnutí o existenci či neexistenci právního vztahu .“
28. Pravomocné rozhodnutí deklarující existenci účelové komunikace je tedy pro správní
orgány závazné. Nové rozhodnutí může být dle §101 písm. e) správního řádu ve spojení
s §3 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích vydáno, pokud dojde ke změně dopravního
významu nebo určení pozemní komunikace. Deklaratorní rozhodnutí o existenci účelové
komunikace je tzv. rozhodováním rebus sic stantibus, tj. s výhradou změny okolností.
29. Domáhá-li se žadatel vydání nového deklaratorního rozhodnutí o existenci účelové
komunikace, musí tvrdit skutečnosti, které odůvodňují zahájení nového řízení. Takovou
skutečností může být změna dopravního významu nebo určení pozemní komunikace v době
od právní moci předchozího rozhodnutí. Naopak nestačí tvrzení vztahující se k nedostatku znaků
účelové komunikace, pokud tyto nedostatky měly existovat již v době vydání původního
rozhodnutí.
30. Pravomocné rozhodnutí deklarující existenci veřejně přístupné účelové komunikace
na určitém pozemku ovšem zakládá překážku věci rozhodnuté pouze v tom případě, že přesně
vymezuje, kudy účelová komunikace na daném pozemku vede. Lapidárně tuto skutečnost vyjádřil
Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 12. 3. 2009, čj. 22 Ca 333/2008 – 46: „Výrok správního
rozhodnutí vydaného v řízení o určení právního vztahu (ust. §142 odst. 1 správního řádu), jehož předmětem
je existence či neexistence veřejně přístupné účelové komunikace (ust. §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů) musí být určitý, sr ozumitelný a konkrétní tak,
aby nemohla ani v budoucnu vzniknout pochybnost o tom, kde je zcela přesně daná účelová
komunikace situována, v jaké délce, šířce a po jakých zcela konkrétních částech jí dotčených pozemků vede,
a to již s přihlédnutím k tomu, že takováto komunikace nemusí mít dokonce ani zpevněný povrch, nemusí
být ani stavbou v občanskoprávním smyslu, nemusí být ani zapsána jako komunikace v katastru nemovitostí,
kdy rozhodující je pouze faktický stav v terénu, tj. musí jít o cestu, která je prokazatelně užívána vozidly a chodci.
Jen takové určité rozhodnutí je způsobilé napevno postavit existenci dané účelové komunikace a zabránit
případným sporům do budoucna ohledn ě rozsahu práv a povinností s jejím užíváním spojených, což je také
smyslem rozhodnutí dle §142 odst. 1 správního řádu.“
31. Rozhodnutí, které přesně nevymezí průběh účelové komunikace, jejíž existenci deklaruje,
neslouží právní jistotě vlastníků dotčených pozemků, ani uživatelů účelové komunikace,
neboť nebrání budoucím sporům ohledně rozsahu práv a povinností spojených s užíváním této
komunikace. Takové rozhodnutí proto ani nemůže představovat překážku věci rozhodnuté.
32. Rozhodnutí silničního správního úřadu ze dne 10. 6. 2009, č j. OUSP/159/16/SU2009,
se ve výroku omezilo na konstatování, že „[n]a pozemcích parc. č. 75/1, 534/15, 593/1 v katastrálním
území Karlov u Roškopova existuje pozemní komunikace podle §2 zákona o p ozemních komunikacích,
která je účelovou komunikací dle §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích .“ Je zřejmé, že takový
výrok zdaleka nároků na přesnost rozhodnutí o existenci účelové komunikace a nestaví najisto
průběh konkrétní komunikace v terénu tak, aby se zabránilo budoucím sporům o práva
a povinnosti vlastníků pozemků a uživatelů komunikace.
33. V posuzované věci pravděpodobně bylo všem účastníkům (mezi kterými byla i žalobkyně)
zřejmé, ke které konkrétní cestě se rozhodnutí vztahuje. To plyne z odůvodnění rozhodnutí,
v němž silniční správní úřad například uvedl, že není správné tvrzení žalobkyně o tom,
že komunikace končí opěrnou zdí před domem č. p. 10, jelikož dále vede přes pozemky
parc. č. 534/15 a 75/1. Takové vyjádření však nestačí. Rozhodnu tí musí být natolik určité,
aby profil a průběh cesty byl jasně deklarován i pro potřeby budoucích vlastníků dotčených
nemovitostí a uživatelů účelové komunikace a seznatelný z rozhodnutí samotného.
34. Skutečnost, že původní rozhodnutí silničního správního orgánu nesplňuje nároky
na přesnost vymezení účelové komunikace, je potvrzena i tím, že neutichly spory mezi vlastníky
dotčených pozemků o tom, kudy komunikace prochází. V odůvodnění rozhodnutí ze dne
1. 12. 2011, čj. OUSP/304/45/SU/2009, o odstranění pevných překážek v komunikaci, silniční
správní orgán dokonce uvedl, že v době vydání původního rozhodnutí ze dne 10. 6. 2009 nebyly
přesně zaměřeny dotčené pozemky a že účelová komunikace, jejíž existence byla tehdy
deklarována, prochází i přes pozemek st. p. č. 10. Přesný průběh účelové komunikace tedy nebyl
z původního rozhodnutí seznatelný nejen pro účastníky tehdejšího řízení (natož pro případné
budoucí vlastníky dotčených pozemků a uživatele komunikace) ale nebyl znám ani samotnému
orgánu, který její existenci deklaroval.
35. Rozhodnutí silničního správního úřadu ze dne 10. 6. 2009, čj. OUSP/159/16/SU2009,
nezaložilo překážku věci rozhodnuté v otázce existence veřejně přístupné účelové komunikace
na pozemcích parc. č. 75/1 a 534/15, protože nebylo dostatečně p řesné, určité a konkrétní
co do stanovení průběhu dané účelové komunikace.
36. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou překážky věci rozhodnuté ve vztahu
k existenci účelové komunikace na pozemku st. p. č. 10.
37. Je namístě připomenout, že rozhodnutí silničního správního úřadu ze dne 10. 6. 2009,
čj. OUSP/159/16/SU2009, nedeklarovalo existenci účelové komunikace na pozemku st. p. č. 10.
O tom, že účelová komunikace prochází i přes tento pozemek se v odůvodnění zmiňuje teprve
rozhodnutí silničního správního úřadu ze dne 1. 12. 2011, čj. OUSP/304/45/SU/2009, nařizující
vlastníkovi pozemku parc. č. 75/1 (žalobkyni) odstranění překážek v komunikaci vedoucí po části
tohoto pozemku. Konkrétně uvádí: „Geodetickým zaměřením celé komunikace by se mohlo ukázat,
že ta zasahuje (prochází) i do jiných p ozemků, než jsou uvedeny v deklaratorním rozhodnutí. To se vlastně
prokázalo u st. p. č. 10, kdy bylo provedeno zaměření a která v tomto deklaratorním rozhodnutí uvedena není.
Toto však pro řešení přístupnosti k okolním pozemkům a stavbám na nich není rozh odující,
a protože jde o veřejně přístupnou komunikaci, je rozhodující její faktický stav (průběh) v terénu.“
38. Stěžovatel vyšel při hodnocení překážky věci rozhodnuté v e vztahu k pozemku
st. p. č. 10 z fakticity daného případu (jak je patrno zejména ze str an 8 a 9 žalobou napadeného
rozhodnutí a ze stran 3 a 4 kasační stížnosti). Jinými slovy, pokud byla jedním rozhodnutím
deklarována existence účelové komunikace a později provedeným zaměřením se zjistilo, že tato
komunikace prochází částečně i přes další p ozemek, který v původním rozhodnutí nebyl uveden,
nic to nemění na skutečnosti, že se jedná stále o jednu a tutéž cestu, jejíž charakter veřejně
přístupné účelové komunikace byl již jednou autoritativně zjištěn.
39. S tímto pojetím překážky věci rozhodnuté však nelze souhlasit, a to nejen proto, že původní
rozhodnutí ze dne 10. 6. 2009 pro svou nedostatečnou přesnost a konkrétnost nezaložilo
překážku věci rozhodnuté v otázce existence účelové komunikace ani ve vztahu k pozemkům,
které ve svém výroku výslovně v yjmenovalo. Obecně musí být pro vznik překážky věci
rozhodnuté kumulativně splněny dvě podmínky – totožnost účastníků a totožnost předmětu
řízení. Totožnost účastníků bude zachována i v případě jejich právních nástupců, např. kdyby
vlastnické právo k dotčeným pozemkům přešlo na jiného. O totožný předmět řízení by se jednalo
zejm. tehdy, kdyby správní orgán rozhodoval o tom, zda se účelová komunikace nachází
na totožné části totožného pozemku, případně nástupnického pozemku (např. v případě
rozdělení pozemku), o jakém již dříve rozhodl.
40. V případě rozhodnutí silničního správního úřadu ze dne 10. 6. 2009,
čj. OUSP/159/16/SU2009, a rozhodování o existenci účelové komunikace na pozemku
st. p. č. 10 na základě žádosti žalobkyně ze dne 20. 2. 2012 není dána totožnost účastníků
ani totožnost předmětu řízení. Totožnost účastníků nelze chápat v tom smyslu, že žalobkyně,
která je vlastníkem pozemku st. p. č. 10, se účastnila i původního řízení z titulu vlastnického
práva k pozemku parc. č. 75/1. O totožnost účastníků by se jednalo pouze v případě,
že by účastníkem původního řízení byl vlastník pozemku st. p. č. 10 z titulu vlastnického práva
k tomuto pozemku.
41. Ve věci nebyla dána ani totožnost předmětu řízení. P ůvodní rozhodnutí bylo vydáno
k žádosti o deklaraci existence účelové komunikace na pozemcích parc. č. 593/1, 534/15 a 75/1.
Pozemku st. p. č. 10 se žádost netýkala, silniční správní úřad existenci účelové komunikace
na tomto pozemku nezkoumal a ani se k ní ve výroku rozhodnutí nevyjádřil.
Skutečnost, že pozemky byly patrně špatně zaměřeny a až později se zj istilo, že pozemek
st. p. č. 10 nekopíruje přesně půdorys na něm postaveného domu a tento pozemek
má i nezastavěnou část, se opět vztahuje pouze k danému, poněkud specifickému, případu. Tato
situace však nemůže nic změnit na tom, že podmínky nutné pro nastoupení překážky věci
rozhodnuté nebyly splněny.
42. Krajský soud proto nepochybil rozhodnutím, že v otázce existence účelové komunikace
na pozemcích parc. č. 75/1, 534/15 a st. p. č. 10 není dána překážka věci pr avomocně
rozhodnuté a správní orgány se jí měly zabývat ve vztahu k přesně vymezeným částem těchto
pozemků.
43. Stěžovatel krajskému soudu rovněž vytkl, že závěr o neexistenci překážky věci rozhodnuté
nedostatečně odůvodnil, čímž se jeho rozhodnutí stalo nepř ezkoumatelným. Nejvyšší správní
soud shledal napadený rozsudek přezkoumatelným. Ohledně pozemku st. p. č. 10 krajský soud
uvedl, že tento pozemek nebyl předmětem žádného z předchozích rozhodnutí a silniční správní
úřad dosud nedeklaroval jeho charakter ve vztahu k §7 zákona o pozemních komunikacích
(strana 22 rozsudku). Takové odůvodnění je zcela dostačující. Co se týče pozemků
parc. č. 75/1 a 534/15, krajský soud uvedl, že pokud žalovaný (stěžovatel) přistoupil k přesnému
vymezování částí dotčených pozemků, po kterých účelová komunikace vede, měl povinnost
provést dokazování ohledně otázky, zda se na těchto konkrétních částech pozemků účelová
komunikace nachází (strana 22 rozsudku). Krajský soud rovněž uvedl, že s ohledem na umístění
nemovitostí je v tomto případě nutno vymezit průběh účelové komunikace s nadstandardní
přesností, v řádech centimetrů (strana 20 rozsudku). Přestože v tomto ohledu mohl být krajský
soud preciznější a své odůvodnění více rozvést, je patrné, že se řídil úvahou, že dřívější
rozhodnutí, které neurčilo přesný průběh účelové komunikace po dotčených pozemcích,
nepředstavuje překážku věci rozhodnuté pro následné řízení, ve kterém má dojít k tomuto
přesnému určení.
44. Tato úvaha rovněž osvětluje tvrzení krajského soudu obsažené na straně 22 rozsudku,
které stěžovatel považuje za vnitřně rozporné a tudíž zakládající nepřezkoumatelnost z důvodu
nesrozumitelnosti. Stěžovatel spatřuje rozpor v tom, že krajský soud na jednu stranu uvedl,
že předchozí pravomocná rozhodnutí správních orgánů nejsou zpochybněna a na druhou stranu
po stěžovateli, resp. silničním správním orgánu, vyžaduje, aby posoudil otázku existence účelové
komunikace a provedl v tomto směru dokazování. Nejvyšší správní soud namítaný rozpor
neshledal. Krajský soud naznačil použitelnost podkladů obstaraných v předchozím řízení,
ale s nutným dokazováním ohledně existence účelové komunikace na konkrétních částech
dotčených pozemků z důvodu, že předchozí rozhodnutí nebylo dostatečně konkrétní,
aby založilo překážku věci rozhodnuté.
45. Situace, ve které se správní orgány octly, je poměrně specifická. Je velmi pravděpodobné,
že pokud se nezměnila skutková situace a rovněž žalobkyně tvrdí v podstatě to samé, co tvrdila
v řízení, které vedlo k vydání rozhodnutí ze dne 10. 6. 2009, čj. OUSP/159/16/SU2009,
bude závěr správních orgánů o existenci účelové komunikace stejný. Na první pohled by se proto
mohlo zdát formalistické požadovat po správním orgánu, aby v této otázce znovu provedl
dokazování. Institut překážky věci pravomocně rozhodnuté však nelze použít jen proto,
že se to v určité věci může zdát praktické. Pokud v posuzovaném případě (z důvodu uvedených
výše) překážka věci rozhodnuté neexistovala, nelze dotvářet důvody pro její použití.
46. Závěrem se Nejvyšší správní soud vypořádal s námitkou, že krajský soud nespecifikoval,
které konkrétní části stěžovatelova rozhodnutí považuje za n esrozumitelné a proč (strana
21 rozsudku krajského soudu). K tomu je třeba uvést, že krajský soud se v této části věnoval
primárně tomu, že v řízení nebylo k otázce existence účelové komunikace vůbec provedeno
dokazování a odůvodnění stěžovatelova rozhodnutí je téměř výhradně složeno z přímých citací
z předchozích rozhodnutí. Jen na okraj krajský soud poznamenal, že tento styl psaní odůvodnění
je chaotický, nepřehledný a někdy až nesrozumitelný. Krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele
proto, že nesprávně zhodnotil, že posouzení existence účelové komunikace brání překážka
věci rozhodnuté, pročež v tomto ohledu neprováděl žádné dokazování, nikoliv proto,
že jeho rozhodnutí bylo nesrozumitelné. Poznámce krajského soudu ohledně stylu psaní
odůvodnění je tak nutno rozumět jako povšechnému upozornění na to, že tento styl není
pro adresáty příliš srozumitelný. S tímto hodnocením Nejvyšší správní soud souhlasil. Strany 5, 6,
7, 10, 11, 12 a 13 žalobou napadeného rozhodnutí se skládají téměř výhradně z citací různých
dřívějších rozhodnutí a výsledek je nepřehledný.
47. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
48. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšná žalobkyně byla v řízení
o kasační stížnosti zastoupena advokátem a náleží jí náhrada nákladů řízení. Ta je představována
náklady spojenými se zastoupením za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stí žnosti
ze dne 21. 3. 2014) ve výši 3 100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)]. K této částce je nutno připočíst náhradu hotov ých výdajů advokáta ve výši
300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Náklady zastoupení ted y činí 3400 Kč. Tuto částku
pak soud zvýšil podle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku 714 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty,
kterou je zástupce žalobkyně jako plátce povinen odvést. Celková výše náhrady nákladů za řízení
o kasační stížnosti činí 4114 Kč.
49. Osoby zúčastněné na řízení nemají v posuzované věci v souladu s §60 odst. 5 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. ledna 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu