ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.57.2014:34
sp. zn. 8 As 57/2014 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: T-Mobile Czech
Republic, a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti:
AGRO-B, spol. s r. o., se sídlem Jablonského tř. 409, Kardašova Řečice, zastoupené JUDr. Vítem
Pošvářem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 1, Jindřichův Hradec, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 5. 2013, čj. KUJCK 22613/2013/OREG, o kasační stížnosti osoby
zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2014 ,
čj. 10 A 78/2013 – 35,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2014, čj. 10 A 78/2013 - 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
1. Městský úřad Jindřichův Hradec (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne
28. 1. 2013, čj. VÚP/2310/13/Bb, nařídil žalobci odstranit stavbu „Základnová stanice GSM
Radiomobil včetně kabelové přípojky NN a oplocení“ na pozemku parc. č. 2117/3, 2142/2,
4226/2 v k. ú. Kardašova Řečice (dále jen „stavba“).
2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 5. 2013, čj. KUJCK 22613/2013/OREG, zamítl
odvolání žalobce proti rozhodnutí stavebního úřadu, které potvrdil.
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který rozsudkem ze dne 17. 3. 2014, čj. 10 A 78/2013 – 35, zrušil rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Rozsudek krajského
soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů, dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost zcela odkazuje.
III.
4. Osoba zúčastněná na řízení (stěžovatelka), která je vlastníkem pozemků, na nichž
se stavba nachází, brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
5. Zpochybnila závěr soudu, že se žalovaný nezabýval e xistencí věcného břemene,
které mělo podle §12 odst. 1 a 3 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění
pozdějších předpisů, umožňovat žalobci vlastnictví stavby na pozemcích stěžovatelky. Žalovaný
podle stěžovatelky odkázal na pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 13. 7. 2012,
čj. VÚP/24393/12/Bb, kterým byl zamítnut návrh žalobce na vydání rozhodnutí
ve sporu o rozsah oprávnění podle §12 odst. 1 a 3 zákona o te lekomunikacích. Krajský soud
se přes poukaz stěžovatelky s existencí tohoto rozhodnutí nevypořádal.
6. Dále stěžovatelka namítla, že krajský soud nesprávně posoudil význam zákonného
věcného břemene pro vydání rozhodnutí o odstranění stavby. Uplynula-li doba, na kterou byla
stavba povolena, žalobce jako vlastník dočasné stavby včas nepožádal o změnu v užívání stavby
spočívající v prodloužení doby jejího trvání a jeho následně podanou žádost stavební
úřad pravomocně zamítl, správní orgány byly povinny nařídit odstranění stavby
podle §129 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2012, bez ohledu na to, zda existovalo věcné břemeno
podle zákona o telekomunikacích. Nesprávné právní posouzení mělo za následek nezákonnost
rozsudku krajského soudu.
IV.
7. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
8. Žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na vyjádření k žalobě.
V.
9. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
10. Kasační stížnost je důvodná.
11. Kasační stížnost je výsledkem vleklého řízení o dalším setrvání dočasné stavby
žalobce na pozemcích ve vlastnictví stěžovatelky. Stavební úřad zahájil řízení o odstranění
stavby po uplynutí doby, na kterou byla povolena. Její další trvání podmínil
doložením soukromoprávního titulu k pozemkům, na nichž se nachází. Žalobce se domníval,
že mu na základě §12 odst. 1 a 3 zákona o telekomunikacích vzniklo věcné břemeno, opravňující
jej mít stavbu na dotčených pozemcích a že toto věcné břemeno nadále trvá. Stěžovatelka trvala
na tom, že před zákonným věcným břemenem musí dostat předn ost smluvní ujednání. Právní
předchůdce stěžovatelky uzavřel s žalobcem smlouvu o nájmu předmětných pozemků na dobu
deseti let. Tomu pak odpovídalo povolení dočasné stavby na stejně dlouhou dobu. Nájemní vztah
skončil způsobem předvídaným smlouvou a doba, na kterou byla stavba povolena, uplynula.
Stavební úřad měl proto podle stěžovatelky povinnost nařídit odstranění stavby.
12. V souladu s §129 odst. 5 stavebního zákona stavební úřad přerušil řízení o odstranění
stavby k žádosti žalobce o změnu v užívání stavby spočívající v prodloužení jejího trvání.
Poté ve smyslu §127 odst. 3 stavebního zákona vyrozuměl žalobce, že změna v užívání stavby
podléhá rozhodnutí a vyzval jej, aby doložil vztah k pozemkům, na kterých se stavba nachází.
Následovala série rozhodnutí stavebního úřadu, odvolání žalobce a rozhodnutí žalovaného.
Žalobce po celou dobu setrval na názoru, že mu svědčí věcn é břemeno, o jehož existenci
má pravomoc rozhodnout pouze stavební úřad. Podle správních orgánů měl naopak žalobce
povinnost doložit soukromoprávní titul k dotčeným pozemkům smlouvou s jejich vlastníkem
nebo pravomocným rozsudkem civilního soudu, který by deklaroval existenci věcného břemene.
Žalobce neprokázal požadovaným způsobem vztah k pozemkům, proto stavební úřad
rozhodnutím ze dne 30. 5. 2012, čj. VÚP/18991/12/Bb, zamítl ž ádost o změnu v užívání stavby.
13. Správní orgány zpochybnily svou pravomoc rozhodnout o věcném břemeni. Stavební
úřad rozhodnutím ze dne 13. 7. 2012, čj. VÚP/24393/12/Bb, zamítl žalobcův „Návrh na vydání
rozhodnutí ve sporu o rozsah oprávnění dle §12 odst. 1 a 3 z. č. 110/1964 Sb.“ s odůvodněním,
že rozhodnutí patří do pravomoci civilních soudů.
14. Následně stavební úřad pokračoval v řízení o odstranění stavby. Řízení opět přerušil
k námitce žalobce, který sdělil, že podal žalobu o určení existence zákonného věcného břemene.
Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 26. 10. 2012, čj. 6 C 113/2012 – 26, zastavil
řízení o určení existence zákonného věcného břemene s tím, že ve věci není dána pravomoc
soudu, a postoupil věc stavebnímu úřadu. Stavební úřad znovu pokračoval v řízení
a rozhodnutím ze dne 28. 1. 2013, čj. VÚP/2310/13/Bb, nařídil žalobci odstranit stavbu.
V odůvodnění uvedl, že doba, na kterou byla dočasná stavba p ovolena, již uplynula, žádost
o změnu v užívání stavby byla pravomocně zamítnuta a žalobce neprokázal vztah k dotčeným
pozemkům (nepředložil ani smlouvu, ani pravomocný rozsudek dokládající existenci věcného
břemene). K usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci se stavební úřad vyjádřil, že žalobce
„nezískal soudní cestou věcné břemeno.“ Žalovaný potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu.
15. Krajský soud zrušil rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. V rozsudku vyjádřil názor,
že se stavební úřad měl zabývat existencí věcného břemene, popřípad ě měl vyvolat kompetenční
spor podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Stavební
úřad pochybil, pokud usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci vyložil jako rozhodnutí
v neprospěch žalobce.
16. Středobodem řízení, které vyvrcholilo podáním kasační stížnosti, bylo podmínění dalšího
setrvání dočasné stavby doložením soukromoprávního titulu k pozemkům pod stavbou. Soud
však musel dát za pravdu stěžovatelce, že pokud stavební úřad pravomocně zamítl žádost
o změnu v užívání stavby, neměl následně jinou možnost než nařídit odstranění stavby
podle §129 odst. 5 stavebního zákona.
17. Podle §129 odst. 5 stavebního zákona stavební úřad nařídí odstranění dočasné stavby,
u které uplynula stanovená doba jejího trvání. Řízení o odstranění stavby přeruší, požádá-li
vlastník stavby o změnu v jejím užívání. Pokud stavební úřad žádosti vyhoví, zastaví řízení
o odstranění stavby. Stejný princip byl judikaturou dovozen i ve vztahu k stavebnímu zákonu
z roku 1976, přestože §88 odst. 1 písm. d) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, výslovně nestanovil možnost
vlastníka dočasné stavby předejít nařízení odstranění stavby žádostí o změnu v užívání. Kasační
soud uvedl v rozsudku ze dne 15. 3. 2007, čj. 8 As 28/2005 – 120, že pokud během řízení
o odstranění dočasné stavby vlastník stavby požádal o změnu v užívání stavby, „měl stavební úřad
řízení o odstranění stavby přerušit a vést řízení o podané žádosti s tím, že bylo- li by této žádosti vyhověno, řízení
o odstranění stavby by se zastavilo a v opačném případě by se v něm pokračovalo. “
18. V posuzované věci stavební úřad pravomocně zamítl žalobcovu žádost o změnu v užívání
stavby. Následně byl povinen pokračovat v řízení o odstranění stavby a odstranění nařídit,
jednalo-li se o dočasnou stavbu, jejíž doba trvání uplynula. Stavební úřad, resp. žalovaný,
nepochybil, pokud nepřihlédl k námitkám, které žalobce mohl uplatnit v řízení o žádosti o změně
v užívání stavby. Ve vztahu k rozhodnutí o zamítnutí žádosti o změnu v užívání stavby musel
vycházet ze zásady presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 As 79/2008 – 128).
19. Žalobce uplatnil v žalobě námitky týkající se věcného břemene ze zákona. Otázka
existence věcného břemene byla předmětem řízení o žádosti o z měnu v užívání stavby.
V žalobě proti rozhodnutí o odstranění stavby by tyto n ámitky mohly být úspěšné,
pouze pokud by rozhodnutí o zamítnutí žádosti o změnu v užívání stavby bylo subsumovaným
aktem ve smyslu §75 odst. 2 správního řádu, nikoliv jednalo-li se o samostatné
nebo řetězící se rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2014,
čj. 1 As 176/2012 – 140, v části týkající se námitky nezákonnosti stanoviska EIA a SEA v žalobě
proti rozhodnutí o stavebním povolení).
20. Soud vysvětlil rozdíl mezi subsumovanými a řetězícími se správními akty v rozsudku
ze dne 25. 2. 2010, čj. 6 As 42/2008 – 509: „Za řetězící se správní akt je považován t akový správní akt,
kdy k zamýšlenému zásahu je třeba více navazujících rozhodnutí podle zvláštních předpisů, které jsou samostatně
napadnutelné ve správním soudnictví. [...] Za subsumovaný správní akt bývá považován správní akt podmiňující
vydání, resp. obsah finálního správního aktu, nepodléhající samostatně přezkumu ve správním soudnictví.
Soudnímu přezkumu pak podléhá až finální správní akt /§75 odst. 2 s. ř. s./. Oba typy správních
aktů - řetězící i subsumované - mají charakter podkladového, či podmiňu jícího aktu ve vztahu k da lšímu,
navazujícímu rozhodnutí..“
21. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o změnu v užívání stavby nemělo povahu
subsumovaného správního aktu ve smyslu §75 odst. 2 s. ř. s. Žalobce mohl proti tomuto
rozhodnutí podat odvolání a případné potvrzující rozhodnutí napadnout žalobou ve správním
soudnictví. Krajský soud pochybil, pokud nerespektoval zásadu presumpce správnosti správních
aktů a vyhověl námitkám žalobce směřujícím d o jiného správního rozhodnutí.
22. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek krajského
soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.). V něm tento soud rozhodne
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.).
23. Krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. května 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu