ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.59.2015:45
sp. zn. 8 As 59/2015 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: A. H.,
proti žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2014, čj. 2 As 162/2014 – 50, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2015, čj. 30 A 26/2015 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
1) Nejvyššímu správnímu soudu byla 24. 4. 2015 doručena kasační stížnost žalobce
(dále též „stěžovatel“) proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“)
ze dne 10. 3. 2015, čj. 30 A 26/2015 – 25, jímž byla pro nepřípustnost odmítnuta jeho žaloba,
kterou se domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014,
čj. 2 As 162/2014 – 50, jímž Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelův návrh na přerušení
řízení a zastavil řízení o jeho kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně,
kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti usnesení téhož krajského soudu ze dne 5. 6. 2014,
čj. 62 A 32/2014 – 13. Krajský soud konstatoval, že žalobce správní žalobou napadá usnesení
Nejvyššího správního soudu ve správním soudnictví, ač taková žaloba podle §65 soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“) může směřovat pouze proti rozhodnutí, resp. úkonu správního
orgánu v oblasti veřejné správy, nikoli soudu při výkonu soudní pravomoci. Žalobu proto jako
nepřípustnou odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
2) Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Brně, přičemž předně
zdůrazňuje, že z jeho vlastní soudní činnosti je mu známo, že okolnosti, za nichž stěžovatel
uplatňuje u soudu svá práva, nelze hodnotit jinak než jako projev svévolného a účelového
uplatňování práva. Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem
a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. V evidenci
zdejšího soudu bylo ke dni 2. 7. 2015 vedeno celkem 218 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici
stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem
vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství
sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žalobám a s nimi souvisejícím žádostem
nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů,
spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů. Příkladem může být z poslední
doby usnesení čj. 6 As 251/2014 - 46 ze dne 26. 11. 2014 (kde šlo o „žalobu pro zmatečnost“ proti
usnesení Nejvyššího správního soudu), usnesení čj. 6 As 259/2014 - 67 ze dne 27. 1. 2015 (taktéž
ve věci „žaloby“ proti usnesení Nejvyššího správního soudu).
3) Stěžovatel brojí proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby s argumentací,
jež vyvolává otázku, je-li vůbec míněna vážně, nejde-li dokonce o projev výsměchu či pohrdání
soudem. Podepisuje se jako „občan jednající podle čl. 23 LZPS“, tj. využívající svého práva na odpor
proti odstraňování demokratického řádu lidských práv a základních svobod, a přitom namítá
iracionálnosti typu, že žalovaným měla být „Česká republika – Krajský soud v Brně“, a nikoli „Krajský
soud v Brně“, aby pak v dalším textu hovořil o „tajném“ soudu, dále bazíruje na tom, že „vážený
nezákonný soudce“ podle něj „úmyslně a svévolně překrucuje zákony“ a své námitky shrnuje tak,
že rozhodnutí krajského soudu je „subjektivní, zmatečné, v rozporu s dobrými mravy, Ústavou ČR
a zákony ČR“. Krom toho namítá podjatost členů ve věci rozhodujícího senátu, kterou opírá
jen o své přesvědčení, že uvedení soudci rozhodují „úmyslně nezákonně“ a narušují jeho důvěru
v nestranné a nezávislé rozhodování soudu.
4) Podstatnou pro posouzení této věci je však skutečnost, že stěžovatel, ač byl nesčetněkrát
poučen o náležitostech kasační stížnosti, včetně povinného advokátního zastoupení, a o tom,
že řízení o kasační stížnosti je zpoplatněno soudním poplatkem, i v tomto případě podal kasační
stížnost s vadami, bez advokátního zastoupení a bez zaplaceného soudního poplatku. Nejvyšší
správní soud při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel
opět veden snahou vést „spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné
a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná – závěr krajského soudu o nepřípustnosti správní
žaloby, jíž se stěžovatel domáhal zrušení jiného soudního rozhodnutí, je neotřesitelný. Nejvyšší
správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto nepřistoupil k provedení
standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení
o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení
o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo (srov. výše uvedené
věci sp. zn. 6 As 251/2014 a 6 As 259/2014 nebo řízení pod sp. zn. 6 As 261/2014), že shora
uvedené výzvy obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy
naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje
řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud však tyto žádosti zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem
a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení. Výsledkem řízení pak obvykle bývá odmítnutí
kasační stížnosti pro neodstranění vad, případně zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku (viz zmíněná usnesení čj. 6 As 251/2014 - 46 a čj. 6 As 259/2014 - 67 či usnesení
čj. 6 As 261/2014 - 52 ze dne 12. 2. 2015, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah
je mu proto znám). Obdobně skončilo i řízení vedené pod sp. zn. 6 As 21/2015, v němž Nejvyšší
správní soud kasační stížnost odmítl usnesením ze dne 1. 4. 2015.
5) Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci.
6) Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatelů
také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil,
že poučení o této povinnosti není nutno stěžovatelům zasílat vždy v každém individuálním řízení,
jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet ze spolehlivého
předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé stěžovatele zpravit
o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku
vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (viz usnesení
ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne 10. 10. 2012,
sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout
i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek
v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto povinnostech
nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
7) Stejně jako v nyní posuzované věci rozhodoval Nejvyšší správní soud i v obdobných
věcech jiných stěžovatelů, např. v usnesení sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení
sp. zn. 6 As 107/2013 ze dne 4. 6. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013
či usnesení sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze dne 22. 10. 2013. Příznačné je, že ústavní stížnosti proti
těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud, aniž by vyzýval k jejich odstranění,
seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1632/13 ze dne 7. 6. 2013,
usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne 20. 11. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2977/13 ze dne
8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne 22. 10. 2013).
8) Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv
a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje
svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního
práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití
práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. V této souvislosti lze rovněž poukázat na rozsudek ze dne 30. 12. 2010,
čj. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal na model fungování stěžovatele
(občanského sdružení), založený na opakovaném podávání žádostí o osvobození od soudních
poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě
počítat. Neexistují-li pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva
zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr Ústavní soud nezpochybnil (viz usnesení ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
9) Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro vady
podle §46 odst. 1 písm. a) aplikovaného na základě §120 s. ř. s.
10) Podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. července 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu