ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.63.2015:15
sp. zn. 8 As 63/2015 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: L. M.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2013, čj. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 4. 2015, čj. 72 Ad
47/2013 – 119,
takto:
I. Žádost žalobkyně o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Česká správa sociálního zabezpečení (dále „žalovaná“) rozhodnutím ze dne 25. 11. 2013,
čj. X (dále „napadené rozhodnutí“) zamítla žádost žalobkyně o invalidní důchod a odňala jí
invalidní důchod od 10. 2. 2014.
II.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci.
[3] Usnesením ze dne 19. 6. 2014, čj. 72 Ad 47/2013 – 47 krajský soud ustanovil
žalobkyni zástupkyni JUDr. Petru Vons Janulkovou, advokátku. Zástupkyně žalobkyně
přípisem ze dne 31. 3. 2015 požádala krajský soud o zproštění povinnosti zastupovat žalobkyni,
a to pro nedostatek důvěry mezi ní a žalobkyní. Krajský soud její žádosti vyhověl a usnesením
ze dne 15. 4. 2015, čj. 72 Ad 47/2013 – 119, ji zprostil povinnosti zastupovat žalobkyni.
III.
[4] Žalobkyně (dále „stěžovatelka) brojila proti posledně uvedenému usnesení kasační
stížností s návrhem na přiznání odkladného účinku. Zároveň požádala o osvobození od soudních
poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
[5] Stěžovatelka namítla, že jí nejsou známy žádné důvody narušení důvěry mezi ní a její
zástupkyní. Není si vědoma, že by jí neposkytovala součinnost. V roce 2015 se zástupkyní
nekomunikovala. Dále namítla, že nebyla vyzvána, aby se vyjádřila k důvodům, jež vedly k vydání
kasační stížností napadeného usnesení.
IV.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval žádostmi stěžovatelky o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
nevyžadoval po stěžovatelce zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, neboť kasační
stížností napadené usnesení vzešlo z řízení o žalobě ve věci důchodového pojištění (zabezpečení),
které je podle §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích osvobozeno
od soudních poplatků.
[10] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že „v řízení o kasační stížnosti proti
usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce není důvodem pro odmítnutí kasační
stížnosti nedostatek právního zastoupení podle §105 odst. 2 s. ř. s.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 4. 2004, čj. 6 Azs 27/2004 – 41, dostupný na www.nssoud.cz). Tyto závěry lze
analogicky a zcela v souladu s výše citovaným rozsudkem vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
S ohledem na povahu rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje, by trvání na zastoupení
stěžovatelky advokátem mohlo znamenat řetězení řešeného problému, které by ve svém důsledku
popíralo smysl řízení, jehož předmětem je posouzení zákonnosti kasační stížností napadeného
usnesení. Nejvyšší správní soud proto po zvážení všech okolností netrval na povinném
zastoupení stěžovatelky advokátem v řízení o kasační stížnosti.
[11] Nejvyšší správní soud již dříve vyslovil, že jsou-li splněny podmínky §35 odst. 8 s. ř. s.
a navrhne-li účastník řízení z rozumných a věcně oprávněných důvodů, aby byl zastoupen
konkrétním advokátem, soud mu vyhoví (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 12. 2009, čj. 7 Azs 24/2008 – 141). Účastník řízení zpravidla navrhuje konkrétní
osobu tehdy, má-li k ní z určitých důvodů vybudován vztah důvěry, z něhož vyvozuje, že právě
ona bude řádně hájit jeho zájmy. Jedním ze základních předpokladů pro poskytování právních
služeb je právě vzájemná důvěra mezi zástupcem a zastoupeným. Tato důvěru ovšem musí
být vzájemná, oboustranná. Její nedostatek brání zajištění maximální možné reálné ochrany
práv účastníka a hrozí, že se zastoupení stane toliko formálním. Narušení nezbytné důvěry
je proto jedním z důvodů, pro něž může ustanovený zástupce podat žádost o zrušení ustanovení
zástupcem (§20 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii).
[12] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vyslovil rovněž názor, že při rozhodování soudu
o takovéto žádosti je třeba vždy pečlivě zkoumat, zda jsou pro zrušení zastoupení dány zákonné
důvody a zda se pod tvrzenými skutečnostmi neskrývají jiné okolnosti. (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 1. 2008, čj. 8 As 43/2007 – 156). V nyní projednávané věci z ničeho
nevyplývá, že by se uváděné důvody žádosti o zproštění zastoupení odlišovaly od skutečných
důvodů. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že se stěžovatelka nedostavila na vyšetření u znalce,
její zástupkyně se s ní snažila spojit od 27. 2. 2015, avšak stěžovatelka nereagovala na dopisy
ani emaily zástupkyně. Sama stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že se zástupkyní nebyla
v kontaktu od ledna 2015.
[13] Pokud za této situace dospěl krajský soud k závěru, že bylo narušeno pouto důvěry mezi
zástupkyní a stěžovatelkou, není jeho rozhodnutí nezákonné. Na tom by nemohlo nic změnit
ani případné vyjádření stěžovatelky, neboť trvání na pokračování tohoto konkrétního zastoupení
proti vůli zástupkyně by v případě ztráty vzájemné důvěry mezi ní a stěžovatelkou postrádalo
smyslu. Bylo proto namístě zástupkyni k její žádosti zprostit povinnosti zastupovat stěžovatelku.
K tvrzením stěžovatelky o tom, že není v současné době schopna si zajistit zastupování
advokátem, je vhodné doplnit, že krajský soud rozhodoval o zproštění povinnosti konkrétní
zástupkyně stěžovatelku zastupovat. Nerozhodoval o tom, zda nadále trvají podmínky
pro ustanovení zástupce v řízení před krajským soudem. Vydáním kasační stížností napadeného
usnesení tedy nebyl dotčen závěr krajského soudu uvedený v usnesení ze dne 19. 6. 2014,
čj. 72 Ad 47/2013 – 47, podle něhož stěžovatelka splňuje podmínky pro ustanovení zástupce
z řad advokátů uvedené v §35 odst. 8 s. ř. s.
[14] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[15] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti bez zbytečného
odkladu, nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože jí podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. května 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu