ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.73.2015:16
sp. zn. 8 As 73/2015 - 16
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Elišky Cihlářové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému:
Obvodní soud pro Prahu 2, se sídlem Francouzská 19/808, Praha 2, o žalobě na ochranu před
nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
23. 4. 2015, čj. 6 A 42/2015 – 8,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalobce se domáhal žalobou na ochranu před nezákonným zásahem určení, že „na přímý
či nepřímý pokyn orgánu státní správy Obvodního soudu Prahy 2, sídlem obecně známým, byl žalobci v roce 2014
opakovaně odňat soudce, tedy bylo nezákonně zasaženo do jeho veřejného subjektivního práva“. Usnesením
ze dne 18. 3. 2015, čj. 6 A 42/2015 – 3, Městský soud v Praze vyzval žalobce k zaplacení
soudního poplatku za podanou žalobu.
2. Podáním ze dne 10. 4. 2015 žalobce požádal o osvobození „od jediného poplatku
- za žalobu“, přiložil čestné prohlášení o svých majetkových poměrech a potvrzení Úřadu
práce ČR – Krajské pobočky v Pardubicích čj. SZ/23553/2012/HMN MPSV-UP/4518/15/SY
ze dne 13. 2. 2015 o tom, že pobírá dávky pomoci v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí
ve výši 3410 Kč).
3. Usnesením ze dne 23. 4. 2015, čj. 6 A 42/2015 – 8, městský soud nepřiznal žalobci
osvobození od soudních poplatků. Soud nepochyboval o nemajetnosti žalobce, ale měl
za to, že žalobce zneužívá institutu osvobození od soudních poplatků k podávání značného
množství samoúčelných žalob, kterými nesleduje vyřešení sporu, ale pouze zpochybňování
dílčích úkonů správních orgánů a soudů, a které zjevně nemohou být úspěšné.
II.
4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností.
Namítl, že nežádal o osvobození od soudních poplatků, ale o osvobození pouze od jednoho
soudního poplatku. Upozornil, že osvobození od soudních poplatků se nepřiznává, jde-li
o zjevně neúspěšný žalobní návrh, čímž je vyloučeno „kverulantství“ či „ zneužívání práva“. Dále
měl za to, že soud dostatečně neodůvodnil, v čem byla žaloba „kverulatorní“. Tvrzení o velkém
množství řízení vedených stěžovatelem není dostatečným důvodem. Stěžovatel považoval
napadené usnesení za další projev „pokračující neudržitelné systematizované zaujaté nesoudnosti“
městského soudu.
III.
5. Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového
uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 – 11). Stěžovatel
svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou
o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu (viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012,
čj. 2 As 82/2012 – 13).
6. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více
než 1300 spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Během roku 2014
napadlo ke kasačnímu soudu 255 a v roce 2013 dokonce 399 věcí, v nichž stěžovatel vystupoval
jako účastník řízení. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama
o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost
a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela
identických argumentů.
7. Námitky vznesené stěžovatelem v kasační stížnosti se zjevně míjejí s důvody,
pro které městský soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Městský
soud nezamítl stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků z důvodu velkého
množství sporů vedených stěžovatelem, ale pro soustavné zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků k podávání zjevně neúspěšných žalob, kterými stěžovatel nesleduje
vyřešení skutečného sporu.
8. Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti,
protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzované věci je stěžovatel opět veden snahou
vést „spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela
zjevně bezúspěšná (srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 – 10, a usnesení
ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele
v dané věci).
9. Žádosti o osvobození od soudních poplatků, které stěžovatel pravidelně podává
ve sporech vedených ve věcech netýkajících se ochrany jeho veřejných subjektivních
práv, bývají pouze jedním z řady obstrukčních nástrojů, kterých stěžovatel využívá
k bezúčelnému prodlužování řízení a neodůvodněnému zahlcování soudní soustavy.
Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků, případně také o ustanovení
advokáta. Po zamítnutí těchto žádostí pak požádá o povolení splátek soudního poplatku
nebo posečkání s jeho platbou, resp. o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené
advokátovi. Správní soudy však tyto žádosti zpravidla zamítnou z důvodu svévolného
uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčního přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení
ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 13, a ze dne 4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 22). Stěžovatel
tak rozehrává písemný „ping pong“ se správními soudy, který prodlužuje soudní řízení o několik
týdnů až měsíců. Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení
soudního poplatku.
10. Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci. S ohledem na výše uvedené praktiky stěžovatele nelze jeho
žádost o osvobození od soudních poplatků považovat za vážně míněný návrh, ale je třeba
ji vyhodnotit jako šikanózní výkon práva s cílem vyvolat průtahy řízení, kterému soud může
odepřít ochranu (srov. také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012,
čj. 1 As 121/2012 – 22). Městský soud proto nepochybil, pokud v posuzované věci nepřiznal
stěžovateli osvobození od soudních poplatků.
11. Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje
svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního
práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený
senát, podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva,
včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního
státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce
a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu
tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu
s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí
být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými
principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu
ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura).
V této souvislosti lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 – 43,
ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení,
založený na opakovaném podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů,
které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li
pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného
v §36 odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál
(viz usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
12. Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel
na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání
práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu tedy bude třeba
dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními okolnostmi případu stejně
jako v ostatních věcech.
13. Nejvyšší správní soud dodává, že netrval na uhrazení soudního poplatku za kasační
stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem, protože předmětem řízení
bylo rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků. Požadavek,
aby stěžovatel dostál uvedeným povinnostem, by vedl k řetězení téhož problému, což by popíralo
smysl samotného řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo by ani zásadě hospodárnosti
a rychlosti řízení (obdobně viz např. rozsudek ze dne 13. 9. 2007, čj. 9 As 43/2007 – 77).
14. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
15. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. června 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu