ECLI:CZ:NSS:2015:8.AZS.191.2014:36
sp. zn. 8 Azs 191/2014 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: S. K. M., zastoupeného
JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem Jestřábí 974, Liberec, proti žalované: Policie
ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí
žalované ze dne 1. 10. 2014, čj. CPR-7645-2/ČJ-2014-930310-V238 a čj. CPR-7645-3/ČJ-2014-
930310-V238, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci ze dne 2. 12. 2014, čj. 58 A 12/2014 - 26,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 12. 2014,
čj. 58 A 12/2014 - 26, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Libereckého kraje, odbor cizinecké
policie, vydala dne 17. 4. 2014 rozhodnutí čj. KRPL-107426-83/ČJ-2012-180024-SV, kterým
žalobci uložila správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), a stanovila dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských
států Evropské unie v délce 3 měsíců. Počátek této doby stanovila od okamžiku, kdy cizinec
pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Žalobci stanovila dobu k vycestování
v délce 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Uvedla, že podle §120a zákona o pobytu
cizinců se na žalobce nevztahuje důvod znemožňující vycestování.
[2] Důvodem správního vyhoštění bylo to, že žalobce byl na území České republiky
zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli povolení bylo podmínkou výkonu zaměstnání.
[3] Správní orgán prvního stupně téhož dne vydal i rozhodnutí
čj. KRPL-107426-84/ČJ-2012-180024-SV, kterým žalobci uložil povinnost uhradit náklady řízení.
[4] Žalovaná rozhodnutím ze dne 1. 10. 2014, čj. CPR-7645-2/ČJ-2014-930310-V238,
zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o správním
vyhoštění. Dalším rozhodnutím z téhož dne, čj. CPR-7645-3/ČJ-2014-930310-V238, zamítla
odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o nákladech řízení.
II.
[5] Žalobce napadl obě rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci. Krajský soud žalobu usnesením označeným v záhlaví odmítl. Uvedl, že podle
§172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců musí být žaloba proti správnímu rozhodnutí o vyhoštění
podána do deseti dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni. Zmeškání
lhůty nelze prominout. Lhůta pro podání žaloby uplynula dne 12. 10. 2014, žalobce však podal
žalobu k poštovní přepravě až dne 13. 10. 2014, podal ji tedy opožděně. Rozhodnutí o nákladech
řízení obsahuje závislý výrok, a to i přesto, že byl obsažen v samostatném rozhodnutí.
Přezkum takového rozhodnutí musí probíhat na základě shodných procesních pravidel,
jako kdyby byl výrok o nákladech součástí jednoho rozhodnutí společně s výrokem ve věci samé.
Proto i na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení o správním vyhoštění dopadá lhůta pro podání
žaloby dle §172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
III.
[6] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu v celém rozsahu kasační stížností
opírající se o důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[7] Stěžovatel namítal nesprávné posouzení podmínek řízení, které rozhodnutí krajského
soudu předcházely, a vliv této skutečnosti na nepříznivé rozhodnutí ve věci. Byl přesvědčen,
že zmeškal lhůtu pro podání žaloby z omluvitelného důvodu, totiž z důvodu nedostatečného
poučení v rozhodnutích žalované. Žalovaná v poučení uvedla pouze: „Toto rozhodnutí je konečné
a nelze se proti němu podle §91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. odvolat.“ Dle stěžovatele mělo
být součástí poučení i poučení o možnosti podat žalobu, proti komu, k jakému soudu,
v jaké lhůtě a podle jakého zákonného ustanovení.
[8] Zákon o pobytu cizinců neurčuje povinnost, způsob nebo rozsah poučení ve vztahu
k předložené věci. Správní řád však v §4 správnímu orgánu ukládá, aby dotčené osobě poskytl
přiměřené poučení a umožnil jí uplatňovat práva a oprávněné zájmy. Konkrétní obsah poučovací
povinnosti pak obsahuje §68 spr. ř. V soudním řádu správním je poučovací povinnost upravena
v §36. Žalovaná tedy stěžovateli poskytla nepostačující poučení, čímž byl stěžovatel zkrácen
na možnosti se účinně, zejména včas, bránit v řízení před soudem.
IV.
IV.1 Vyjádření žalované
[9] Žalovaná uvedla, že ze správního řádu nevyplývá povinnost poučit účastníka řízení
o tom, zda je možné podat po vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení proti
rozhodnutí žalobu ve správním soudnictví. K tomu žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 1 As 35/2005.
IV.2 Replika stěžovatele
[10] Stěžovatel měl za to, že v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 35/2005,
stejně jako v rozhodnutích čj. 5 As 10/2004 - 32 a čj. 7 Ads 42/2003 - 25, je řešena odlišná
právní otázka. Stěžovatel zdůraznil účel správního řízení, v němž mají mít účastníci správního
řízení rovné postavení. Žalovaná však měla v předložené věci postavení významně silnějšího
účastníka. Legalizace jejího postupu by byla v rozporu se základními zásadami činnosti správního
orgánu, zejména §4 spr. ř. Stěžovatel byl přesvědčen, že žalovaná zjevně zneužila svého
postavení, neboť využila závislosti slabší strany k dosažení nerovnováhy ve vzájemných právech
a povinnostech.
[11] Stěžovatel po replice doručil ještě „upřesnění důvodu kasační stížnosti“. Uvedl, že lhůta
pro podání žaloby byla procesněprávní, nikoliv hmotněprávní. Krajský soud pochybil,
neboť lhůtu posoudil jako hmotněprávní. Desátý den lhůty připadl na neděli (12. 10. 2014),
posledním dnem k podání žaloby tedy byl nejblíže následující pracovní den, tj. pondělí
13. 10. 2014. Žaloba proto byla podána včas.
V.
[12] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že kasační stížnost míří proti usnesení krajského
soudu, který žalobu v předložené věci odmítl pro opožděnost. Krajský soud tedy žalobu
neposuzoval meritorně. Jediným možným důvodem podání kasační stížnosti je tak nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a Nejvyšší správní
soud přezkoumává v kasačním řízení jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění
procesních podmínek (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 3 Azs 33/2004 - 98
a čj. 2 As 45/2005 - 65; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz).
[15] Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu do dvou
měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení
nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Zvláštním
zákonem, který stanoví jinou lhůtu, je mimo jiné zákon o pobytu cizinců. Podle §172 odst. 2
zákona o pobytu cizinců platí, že žaloba proti správnímu rozhodnutí o vyhoštění musí
být podána do 10 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni
a že zmeškání této lhůty nelze prominout.
[16] Lhůta podle §72 odst. 1 s. ř. s. k podání žaloby je lhůtou procesní, k jejímu zachování
tedy postačí, je-li v poslední den lhůty podání předáno k poštovní přepravě (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu čj. 4 Ads 188/2008 - 53). Podle §40 odst. 4 s. ř. s. totiž platí,
že lhůta stanovená soudním řádem správním je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty
předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní
poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li soudní
řád správní jinak.
[17] Podle §40 odst. 1 věty první s. ř. s. lhůta stanovená soudním řádem správním
počíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek.
Podle §40 odst. 3 věty první s. ř. s. platí, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli
nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle §40 odst. 6 s. ř. s.
platí, že pokud zvláštní zákon, jímž se stanoví lhůty k podání návrhu k soudu, nemá ustanovení
o počítání a běhu lhůt, platí ustanovení odstavců 1 až 4 obdobně.
[18] Lhůta stanovená v §172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je tedy lhůtou speciální
ve vztahu k soudnímu řádu správnímu a stanoví lhůtu k podání návrhu soudu rozhodujícímu
ve správním soudnictví. Přitom zákon o pobytu cizinců nemá vlastní ustanovení o počítání
a běhu lhůt. Na počítání této lhůty se tedy uplatní §40 s. ř. s.
[19] V předložené věci byla zástupci stěžovatele obě rozhodnutí žalované doručena dne
2. 10. 2014. Lhůta k podání žaloby podle §40 odst. 1 s. ř. s. počala běžet v pátek 3. 10. 2014.
Desátý den lhůty připadl na neděli 12. 10. 2014. Posledním dnem k podání žaloby tedy bylo
pondělí 13. 10. 2014. Dle obálky založené ve spise krajského soudu na č. l. 6 byla žaloba v tento
den podána k poštovní přepravě. Lhůta pro podání žaloby tedy byla zachována, žaloba
nebyla opožděná.
[20] V desetidenní lhůtě stanovené v §172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců byla podána nejen
žaloba proti správnímu rozhodnutí o správním vyhoštění, ale i žaloba proti správnímu
rozhodnutí o nákladech řízení.
[21] Nejvyšší správní soud má za to, že na akcesorické povaze výroku o nákladech
konkrétního řízení nic nemění ani to, že je tento výrok obsažen (jako jediný výrok)
v samostatném rozhodnutí správního orgánu. Z toho důvodu se desetidenní lhůta pro podání
žaloby stanovená v §172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců musí uplatnit nejenom na žalobu proti
rozhodnutí o správním vyhoštění, ale i na žalobu proti rozhodnutí o nákladech takového řízení.
Soud by totiž posuzoval žalobu proti rozhodnutí o správním vyhoštění, o níž má rozhodnout
do 60 dnů (§172 odst. 7 zákona o pobytu cizinců); mohl by dospět k závěru o nezbytnosti
zrušení správního rozhodnutí o vyhoštění a přitom by nemohl zrušit akcesorický výrok
o nákladech řízení, byť obsažený v samostatném rozhodnutí, pro jehož napadení žalobou
by nadto ještě mohla běžet obecná dvouměsíční lhůta dle §72 odst. 1 s. ř. s.
[22] Stěžovatel v předložené věci lhůtu pro podání žaloby zachoval u obou napadených
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu, kterým
žalobu stěžovatele odmítl, je nezákonné.
VI.
[23] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto usnesení krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.). V něm krajský soud rozhodne vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[24] Krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. dubna 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu