ECLI:CZ:NSS:2015:8.AZS.200.2014:41
sp. zn. 8 Azs 200/2014 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: M. P., zastoupeného Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem při ministerstvu vnitra, náměstí
Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2011, čj. MV-111369-3/SO-
2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
10. 12. 2014, čj. 10 A 248/2011 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1) Rozhodnutím ze dne 23. 2. 2010, čj. OAM-8364-9/TP-2009 (dále též „prvostupňové
rozhodnutí“), Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“),
zamítlo žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu.
2) Rozhodnutím ze dne 28. 6. 2011, čj. MV-111369-3/SO-2010 (dále též „napadené
rozhodnutí“), Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaný“), zamítla
žalobcovo odvolání proti shora uvedenému rozhodnutí ministerstva a toto rozhodnutí potvrdila.
II.
3) Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský
soud žalobu zamítl. Přisvědčil žalovanému, že žalobce nesplnil jednu z podmínek pro povolení
trvalého pobytu stanovenou v §67 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) ve znění
do 31. 12. 2010, a to podmínku, že nejméně poslední dva roky probíhalo řízení o udělení
mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti.
4) Pro věc nebylo rozhodné, že podle §67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců ve znění
účinném od 1. 1. 2011 lze tuto podmínku prominout. Tato změna nastala v důsledku nabytí
účinnosti zákona č. 427/2010 Sb., kterým se mimo jiné mění zákon o pobytu cizinců.
Podle přechodného ustanovení v čl. II. bodu 1. části první zákona č. 427/2010 Sb. platí, že „řízení
podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
a do tohoto dne neskončené, se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona
č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“
5) Žalobce podal žádost o povolení k trvalému pobytu podle §67 zákona o pobytu cizinců
dne 6. 10. 2009. Prvostupňové rozhodnutí o této žádosti bylo vydáno dne 23. 2. 2010. Napadené
rozhodnutí bylo sice vydáno až po nabytí účinnosti zákona č. 427/2010 Sb., ale podle shora
citovaného přechodného ustanovení se řízení ve věci žalobce dokončilo podle dosavadních
právních předpisů. Správní orgány tudíž nemohly rozhodnout o žalobcově žádosti
podle §67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 1. 1. 2011. Na tomto závěru
nemohl nic změnit stupeň žalobcovy integrace v České republice a jeho rodinné poměry.
III.
6) Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Namítl,
že v průběhu správního řízení nabylo účinnosti znění zákona, které umožňovalo prominout
i podmínku týkající se řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační
stížnosti. Pokud správní orgány ani městský soud nevzaly uvedené ustanovení v potaz, dopustily
se přepjatého formalismu a porušily zásadu rovnosti před zákonem. Takový postup je v rozporu
s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu.
IV.
7) Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
8) Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
9) Kasační stížnost není důvodná.
10) Stěžovatel uplatnil v podstatě jedinou kasační námitku, podle které měl žalovaný
zohlednit při rozhodování o stěžovatelově žádosti i §67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců ve znění
účinném od 1. 1. 2011, a pokud tak neučinil, byl jeho postup přepjatě formalistický a v rozporu
se zásadou rovnosti před zákonem. Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává,
že takto formulovaná kasační stížnost je na hranici přípustnosti, protože stěžovatel uplatnil
tuto argumentaci poprvé až v řízení před kasačním soudem, ačkoli mu nic nebránilo učinit
tak již v řízení před městským soudem (srov. §104 odst. 4 s. ř. s.). Základ této námitky
však vycházel z původních žalobních námitek, ve kterých stěžovatel vycházel bez dalšího
z §67 odst. 7 v novelizovaném znění. Nejvyšší správní soud proto vyhodnotil kasační stížnost
jako přípustnou.
11) Podle §67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 31. 12. 2010 platilo,
že „splnění podmínky nepřetržitého pobytu na území lze prominout z důvodů hodných zvláštního zřetele, zejména
je-li oprávněným cizincem osoba mladší 15 let nebo nepříznivý zdravotní stav žadatele nastal za pobytu
na území.“
12) Zákonem č. 427/2010 Sb. byl §67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců změněn s účinností
od 1. 1. 2011 tak, že „splnění podmínky nepřetržitého pobytu na území a podmínky, že nejméně poslední
dva roky probíhalo poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti,
lze prominout z důvodů hodných zvláštního zřetele, zejména je-li oprávněným cizincem osoba mladší 15 let
nebo nepříznivý zdravotní stav žadatele nastal za pobytu na území.“
13) Podle čl. II. bodu 1. části první zákona č. 427/2010 Sb. se řízení zahájená podle zákona
o pobytu cizinců přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 427/2010 Sb. dokončí podle zákona
o pobytu cizinců ve znění účinném do dne nabytí účinnosti zákona č. 427/2010 Sb. Řízení
zahájená podle zákona o pobytu cizinců a neskončená do 31. 12. 2010 se tedy dokončí
podle dosavadního znění zákona o pobytu cizinců.
14) Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal žádost o povolení k trvalému pobytu
podle §67 zákona o pobytu cizinců dne 6. 10. 2009. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno
23. 2. 2010 a napadené rozhodnutí dne 28. 6. 2011.
15) Ze shora uvedeného je zřejmé, že ke dni 31. 12. 2010 nebylo řízení o žádosti stěžovatele
pravomocně skončeno. Lze proto přisvědčit městskému soudu, že správní orgány postupovaly
v souladu s čl. II. bodu 1. části první zákona č. 427/2010 Sb., pokud žalobcovu žádost posoudily
podle zákona o pobytu cizinců ve znění do 31. 12. 2010.
16) Postup správních orgánů, potažmo městského soudu, nebyl v rozporu s principem
rovnosti a nejednalo se o postup přepjatě formalistický. Stěžovatel nespecifikoval,
v čem konkrétně spatřoval postup podle přechodných ustanovení zákona č. 427/2010 Sb.
za rozporný s principem rovnosti. Stěžovatel v podstatě obecně zpochybnil ústavnost valné části
intertemporálních norem. Takovou argumentaci nelze přijmout.
17) Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je rovnost kategorie relativní, jež vyžaduje
odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny je proto třeba
rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle,
neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02, 40/2003 Sb., N 11/29 SbNU 79).
Zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu kategorii subjektů oproti jiným, nemůže být sama o sobě
bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zrušení staré a přijetí nové právní úpravy
je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo, k němuž však
dochází v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva nebo svobody
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, 63/1997 Sb., N 13/7 SbNU 87 ).
Zákonodárce má značný prostor k úvaze ohledně rozlišovacího kritéria pro jinak srovnatelné
skutkové situace v případech časového střetu nové a staré právní úpravy. Musí přitom dbát o to,
aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl
zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval
vztah přiměřenosti (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11,
220/2012 Sb., N 102/65 SbNU 367).
18) Zákonem č. 427/2010 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2011 ke zmírnění podmínek, za nichž
lze cizinci, který nesplnil všechny podmínky podle §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
ve výjimečných případech vydat povolení k trvalému pobytu. Zároveň bylo stanoveno,
že tuto novou úpravu lze aplikovat až na řízení zahájená po 1. 1. 2011. Toto pravidlo nelze
označit za diskriminační, neboť se bez rozdílu užije na veškerá řízení zahájená po účinnosti nové
úpravy. Taková úprava je rozumně odůvodněná požadavkem právní jistoty, minimalizací
interpretačních sporů a veřejným zájmem na dokončení dosud neskončených řízení
podle pravidel, která byla účastníkům řízení známa v době jejich zahájení.
19) Přijetím nové úpravy rovněž nebylo jakkoli narušeno stěžovatelovo legitimní očekávání.
V době, kdy stěžovatel požádal o vydání povolení k trvalému pobytu, nemohl legitimně očekávat,
že mu správní orgány prominou i podmínku, že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední
řízení o udělení mezinárodní ochrany, neboť zákon tehdy nic takového neumožňoval.
20) Lze rovněž zdůraznit, že rozhodování o vydání povolení k trvalému pobytu není
rozhodováním o vině a trestu, u nějž čl. 40 odst. 6 Listiny výslovně stanoví povinnost postupovat
podle nové právní úpravy, je-li pro pachatele příznivější (srov. též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 1. 2011, čj. 8 As 28/2010 – 89).
21) Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou.
22) O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady mimo rámec běžné úřední
činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. dubna 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu