ECLI:CZ:NSS:2015:8.AZS.31.2015:47
sp. zn. 8 Azs 31/2015 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: B. H. V.,
zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 25,
Praha 1, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2014, čj. CPR-17182-2/ČJ-2014-
930310-V237, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 5. 2. 2015, čj. 4 A 62/2014 - 36,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015, čj. 4 A 62/2014 - 36,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 25. 11. 2014,
čj. CPR-17182-2/ČJ-2014-930310-V237, a rozhodnutí Policie ČR, Krajského
ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, ze dne 7. 9. 2014,
čj. KRPA-7482-74/ČJ-2014-000022, se zrušují a věc se vrací žalované
k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 16 456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám zástupce žalobce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, Ph.D.
Odůvodnění:
I.
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství hlavního města Prahy, odbor cizinecké policie,
vydala dne 7. 9. 2014 rozhodnutí čj. KRPA-7482-74/ČJ-2014-000022, kterým žalobci uložila
správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 a písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), a stanovila dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, v délce 2 let. Počátek této doby stanovila od okamžiku, kdy cizinec pozbude
oprávnění k pobytu na území České republiky. Žalobci stanovila dobu k vycestování v délce
40 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Uvedla, že podle §120a zákona o pobytu cizinců
se na žalobce nevztahuje důvod znemožňující vycestování.
[2] Důvodem správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu
cizinců bylo to, že žalobce opakovaně porušoval právní předpisy České republiky (správní orgán
uvedl, že žalobce pobýval na území České republiky bez víza, a to i přesto, že již v minulosti
porušil právní předpis, neboť zde provozoval činnost spadající do řemeslné živnosti zednictví
bez živnostenského oprávnění, a pro toto porušení právního předpisu byl již jednou vyhoštěn).
Důvodem správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců
bylo to, že žalobce pobýval na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn.
[3] Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o správním vyhoštění.
II.
[4] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze. Městský
soud žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Neshledal pochybení v závěrech správních
orgánů o uloženém správním vyhoštění ani o přiměřenosti uloženého správního vyhoštění
s ohledem na osobní a rodinný život žalobce. Žalobce pobýval na území České republiky
bez platného víza a dle městského soudu si zde nevytvořil společenské, ekonomické a kulturní
vazby. Byť žalobce žije se svou rodinou, manželkou a dvěma dcerami narozenými v r. X a Y,
přičemž manželka a starší dcera mají povolený trvalý pobyt na území České republiky, městský
soud shledal, že rodina žalobce jej může v případě vycestování do Vietnamu následovat.
III.
[5] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu v celém rozsahu kasační stížností
opírající se o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhl také přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
[6] Stěžovatel namítal vady řízení před správním orgánem. Měl za to, že správní orgán
nezjistil stav věcí, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Řízení bylo vedeno z úřední povinnosti,
správní orgán měl tedy dle §50 odst. 3 spr. ř. zjistit všechny rozhodné okolnosti případu, a to i ty,
které svědčí ve prospěch stěžovatele. Této povinnosti však nedostál, což vedlo k porušení dalších
zásad správního řízení.
[7] Nepřezkoumatelnost rozsudku spatřoval stěžovatel v tom, že již rozhodnutí správních
orgánů byla nepřezkoumatelná a městský soud tuto vadu přehlédl. Stěžovatel poukazoval
zejména na §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a z něho vyplývající hodnocení přiměřenosti
zásahu do soukromého a rodinného života cizince. Správní orgány tohoto požadavku prakticky
vůbec nedbaly, neboť stěžovatele i přes zásadní zásah do jeho života nutí k opuštění republiky,
které se s ohledem na zavedenou správní praxi téměř jistě změní v opuštění trvalé. Způsob,
jakým městský soud odmítl možný zásah do rodinného a soukromého života stěžovatele, dle jeho
názoru odporuje mezinárodním závazkům České republiky, pokud jde o práva dítěte. Úvaha
městského soudu, že dvě malé děti a manželka mohou stěžovatele následovat do domovského
státu, nezohledňuje, že většina rodinných příslušníků stěžovatele má trvalý pobyt na území České
republiky. Správní orgány ani soud dále dle stěžovatele nepřihlédly k tomu, že rodina stěžovatele
si vytvořila pevné zázemí na území České republiky. Vyhoštěným cizincům nejsou vydávána víza
ani udělována oprávnění k pobytu s poukazem na předchozí správní vyhoštění. Děti stěžovatele
tedy přijdou o otce, a to možná trvale.
[8] K hodnocení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince
stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 39/2007 - 72 a judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že v případě nepřiměřenosti dopadu
do soukromého a rodinného života účastníka řízení je správní orgán povinen rozhodnutí
o správním vyhoštění nevydat. Dále poukázal na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Stěžovatel byl přesvědčen, že důvod uložení správního vyhoštění
neodpovídá zásadní újmě, kterou vyhoštění způsobí jemu a celé jeho rodině. V souhrnu měl tedy
za to, že městský soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, nedostatečně vypořádal žalobní
námitky a nezabýval se náležitě skutečným stavem věci. Navrhl tedy zrušení rozsudku městského
soudu, případně i zrušení rozhodnutí správních orgánů.
IV.
[9] Žalovaná nesouhlasila s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti. Ve vyjádření
k obsahu kasační stížnosti uvedla, že kasační stížností nemůže být napaden způsob, jakým byla
věc posouzena správními orgány. Může jí být napaden pouze způsob rozhodování správního
soudu. K rozhodnutí městského soudu se žalovaná nechtěla vyjadřovat, proto jen odkázala
na správní spis.
V.
[10] Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 4. 5. 2015, čj. 8 Azs 31/2015 - 28, posoudil
důvodnost návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Odkladný účinek kasační
stížnosti přiznal.
[11] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval nepřezkoumatelností rozsudku městského
soudu, a to jak z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), tak i k námitce stěžovatele.
Pokud by totiž Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek v celém rozsahu
nepřezkoumatelným, nemohl by posuzovat další kasační námitky stěžovatele.
Nepřezkoumatelnost měla spočívat v tom, že již rozhodnutí správních orgánů byla
nepřezkoumatelná a městský soud tuto vadu přehlédl. Stěžovatel správním orgánům vytýkal
zejména nedostatečné zjištění skutkového stavu a nedostatečné hodnocení přiměřenosti zásahu
do jeho rodinného a soukromého života.
[14] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nelze nedostatkem důvodů
rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů
skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací
důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy v řízení byly provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 2 Ads 58/2003 - 75; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz).
[15] Byť většina námitek stěžovatele v kasační stížnosti byla do značné míry obecná,
jak už ostatně Nejvyšší správní soud zástupci stěžovatele opakovaně vytkl (namátkou rozhodnutí
čj. 1 Azs 15/2015 - 41, 2 Azs 14/2015 - 31, 6 As 142/2013 - 27 a 7 Azs 285/2014 - 39), Nejvyšší
správní soud shledal, že námitka nepřezkoumatelnosti hodnocení přiměřenosti zásahu
do rodinného a soukromého života stěžovatele je důvodná. K nepřezkoumatelnosti ostatně
Nejvyšší správní soud přihlíží i z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Jakkoli je z rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně zjevné, že měl snahu se přiměřeností zásahu do rodinného
a soukromého života stěžovatele podrobně zabývat, nejsou jeho skutková zjištění v souladu
s podklady založenými ve správním spise, čímž je tato část jeho rozhodnutí nepřezkoumatelná.
Protože uvedený nedostatek nenapravila žalovaná v rozhodnutí o odvolání ani městský soud,
zatížily svá rozhodnutí taktéž vadou nepřezkoumatelnosti.
[16] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že „[r]ozhodnutí o správním vyhoštění podle
§119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života
cizince.“
[17] Správní orgán prvního stupně při hodnocení zásahu do soukromého a rodinného života
stěžovatele vyšel z výslechu manželky stěžovatele, která dle protokolu ze dne 23. 1. 2014 uvedla,
že se stěžovatelem žije ve společné domácnosti od roku 2008. Správní orgán prvního stupně
uvedl, že stěžovateli bylo uloženo správní vyhoštění již dříve, dne 19. 6. 2009. Pokud
stěžovatel dále rozvíjel vztah se svou nynější manželkou, musel si být vědom, že tak činil v době,
kdy zde pobýval neoprávněně.
[18] Současně správní orgán prvního stupně na str. 3 svého rozhodnutí uvedl, že v době
od 28. 2. 2011 do 21. 11. 2013 svědčila stěžovateli fikce přechodného pobytu dle §87y zákona
o pobytu cizinců. Správní orgán rovněž poukázal na to, že rozhodnutí o správním vyhoštění
z roku 2009 bylo přezkoumáváno soudy; všechna správní i soudní rozhodnutí týkající
se správního vyhoštění z roku 2009 jsou součástí správního spisu. Rozhodnutí o správním
vyhoštění se tak stalo vykonatelným až dne 31. 8. 2010, a to právní mocí rozsudku Městského
soudu v Praze čj. 8 Ca 356/2009 - 36, kterým zamítl žalobu stěžovatele.
[19] V řízeních navazujících na správní vyhoštění z roku 2009 stěžovatel tvrdil, že sdílí
společnou domácnost se svou družkou, občankou České republiky, paní M. B. To tvrdil
i v doplnění kasační stížnosti ze dne 2. 1. 2011, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem
čj. 8 As 32/2011 - 60.
[20] Fikce přechodného pobytu dle §87y zákona o pobytu cizinců, která měla dle správního
orgánu prvního stupně svědčit stěžovateli od 28. 2. 2011 do 21. 11. 2013, se opírala o žádost
o povolení k přechodnému pobytu dle §87b téhož zákona ze dne 28. 2. 2011. I v této žádosti
tedy stěžovatel musel v souladu s §87b zákona o pobytu cizinců tvrdit, že je rodinným
příslušníkem občana Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než
tři měsíce společně s občanem Evropské unie [podle §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu
cizinců se ustanovení zákona o pobytu cizinců týkající se rodinného příslušníka občana Evropské
unie obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem
Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti].
[21] Proti těmto skutkovým zjištěním uvedeným ve správním spise vyšel správní orgán pouze
z výslechu manželky stěžovatele a na základě jejího tvrzení zhodnotil, že spolu se stěžovatelem
žijí ve společné domácnosti od roku 2008. Takový závěr je nedostatečně odůvodněný, v rozporu
s ostatními skutečnostmi uvedenými ve správním spise, a proto nepřezkoumatelný.
[22] Z výše uvedeného vůbec není zřejmé, v jaké době založil stěžovatel svůj rodinný život,
jež má být narušen nyní posuzovaným rozhodnutím o správním vyhoštění. Nesporné je pouze to,
že se stěžovatel dne 24. 10. 2012 oženil, jeho manželství dosud trvá a spolu se svou ženou má dvě
dcery narozené X a Y.
[23] Správní orgán prvního stupně tak nemohl ani zhodnotit, že stěžovatel svůj rodinný život
založil v době, kdy byl jeho pobyt na území České republiky nejistý. Přitom právě v době
uzavření manželství a narození první dcery měla stěžovateli svědčit fikce přechodného pobytu
popsaná výše.
[24] Žalovaná a městský soud tyto rozpory ve skutkových zjištěních přehlédly a nedostatky
v odůvodnění správního orgánu prvního stupně nezjistily, čímž svá rozhodnutí rovněž zatížily
vadou nepřezkoumatelnosti.
[25] Námitky stěžovatele směřovaly jen do části rozsudku městského soudu, která se zabývala
hodnocením přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Dalšími
námitkami se tedy Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť příslušnou část rozsudku městského
soudu i tytéž části rozhodnutí správních orgánů obou stupňů shledal nepřezkoumatelnými.
VI.
[26] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou. Dospěl k závěru, že je nutné
zrušit nejen rozhodnutí městského soudu, ale i rozhodnutí žalované a správního orgánu
prvního stupně, protože již v řízení před městským soudem byly dány důvody pro takový postup
[§110 odst. 2 písm. a) a §78 odst. 3 s. ř. s.], a vrátil věc žalované k dalšímu řízení (přiměřeně §78
odst. 4 s. ř. s.). V něm budou správní orgány vázány názorem Nejvyššího správního soudu
(§78 odst. 5 s. ř. s.).
[27] Tímto rozsudkem je řízení před správními soudy skončeno. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl rovněž o celkových nákladech soudního řízení (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
Podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Procesně úspěšným byl v dané věci stěžovatel, neboť výsledkem řízení před
správními soudy bylo zrušení správního rozhodnutí, které napadl žalobou, i rozhodnutí jemu
předcházejícího. Náhrada nákladů celého soudního řízení byla tedy přiznána úspěšnému
stěžovateli. Soudní poplatky stěžovatel neplatil, neboť je od nich osvobozen dle §11 odst. 2
písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatích. Stěžovatel však byl v řízení o žalobě
i kasační stížnosti zastoupen advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph. D., náleží
mu tedy náhrada nákladů spojených se zastoupením.
[28] Zástupce stěžovatele zaslal Nejvyššímu správnímu soudu dne 2. 6. 2015 vyčíslení nákladů
řízení. Sdělil provedení tří úkonů právní služby, a to převzetí a přípravu věci, písemné podání
a účast u úkonu.
[29] Nejvyšší správní soud přiznal zástupci stěžovatele odměnu za čtyři úkony právní služby.
Výše odměny za zastupování tedy odpovídá částce 4 x 3100 Kč za čtyři úkony právní služby,
tj. převzetí a příprava věci, podání žaloby, účast na jednání před městským soudem dne 5. 2. 2015
a podání kasační stížnosti spolu s jejím doplněním [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a),
d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif)]. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
se za samostatný úkon právní služby nepovažuje, neboť byl učiněn přímo s kasační stížností
[a contrario §11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu]. Soud dále přiznal stěžovateli paušální náhradu
hotových výdajů advokáta ve výši 4 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), tj. 1200 Kč.
[30] Celková výše odměny a náhrad zástupce stěžovatele tak činí 13 600 Kč. Vzhledem
k tomu, že zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se uvedená částka
o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen odvést z odměny a náhrady hotových
výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Výše daně vypočtená podle §37
a 47 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty činí 2856 Kč. Celková výše přiznaných nákladů
řízení tedy činí 16 456 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. srpna 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu