ECLI:CZ:NSS:2015:8.AZS.43.2015:26
sp. zn. 8 Azs 43/2015 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: I. L., zastoupeného
JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem se sídlem Krapkova 38, Olomouc, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 12. 2014, čj. OAM-492/ZA-ZA04-K01-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2015, čj. 62 Az 21/2014 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1) Rozhodnutím ze dne 11. 12. 2014, čj. OAM-492/ZA-ZA04-K01-2014 (dále
též „napadené rozhodnutí“), Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky (dále
jen „žalovaný“) neudělilo žalobci mezinárodní ochranu podle §12 až §14a zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zá kon o azylu“).
II.
2) Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě.
Krajský soud žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura
Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě
pro stručnost odkazuje.
III.
3) Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského sou du kasační stížnost. Namítl,
že napadené rozhodnutí odporuje §2 odst. 1 a 4, §3, a §50 odst. 3 a 4 správního řádu, dále
pak §12 až §14a zákona o azylu a také č l. 15 písm. c) směrnice 2001/95/EU. Žalovaný správní
orgán formalisticky a dogmaticky lpěl na doslovných formulacích těchto předpisů a neposoudil
konkrétní okolnosti stěžovatelova případu. Závěry žalovaného a krajského soudu jsou
zjednodušené, neboť válečný konflikt na Ukrajině se nutně do týká i hlavního města Kyjeva,
i když pro něj neznamená aktuální ohrožení. Konflikt se může k hlavnímu městu přesunout,
nebo zde může vzniknout jeho samostatné ohnisko. Stěžovatel také zdůraznil, že jeho případné
narukování by pro něj znamenalo každodenní přímé ohrožení života. Otec stěžovatele je řádným
českým občanem, je zde zaměstnán a platí daně; stěžovatel je jeho jediným synem. Stěžovatelův
pobyt na českém území by nijak nezatěžoval český stát ani jeho občany. Vzhledem k těmto
okolnostem měla být stěžovateli poskytnuta mezinárodní ochrana.
IV.
4) Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
Odkázal na svá předchozí vyjádření a navrhl kasační stížnost zamítnout.
V.
5) Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
6) Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu p řijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39,
č. 933/2006 Sb. NSS, na které Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje.
7) Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních z ájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky.
8) Stěžovatel poukazoval v kasační stížnosti na existující vnitřní ozbrojený konflikt
na Ukrajině. Podle ustálené judikatury není tento důvod v případě stěžovatele relevantní
pro udělení mezinárodní ochrany. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel pochází z oblasti
hlavního města Kyjeva, které se nachází ve střední části Ukrajiny, zatímco ozbrojený konflikt
probíhá v některých oblastech na jihovýchodě země. Protože stěžovatel neb ude v případě svého
návratu na Ukrajinu přímo ohrožen tímto ozbrojeným konfliktem, nesplňuje podmínku
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, čj. 5 Azs 10/2013 – 23). Přímé ohrožení
ozbrojeným konfliktem nezakládají ani stěžovatelovy spekulace o tom, že se tento konflikt může
do hlavního města přesunout.
9) K obavě stěžovatele z branné povinnosti a následného možného zapojení do bojových
operací je třeba podotknout, že tuto námitku stěžovatel vznesl poprvé až v kasační stížnosti,
ačkoli mu nic nebránilo uplatnit ji již v řízení před krajským soudem. Jedná se tedy o námitku
nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. Pro úplnost lze poznamenat, že podle ustálené judik atury
Nejvyššího správního soudu nelze odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby,
která je ve státě původu povinná, považovat bez dalšího za důvod pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, zvláště není -li takové odmítání spojeno s reálně projeveným
politickým přesvědčením nebo náboženstvím (srov. rozsudek Nejvyššíh o správního soudu ze dne
29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004 – 49). V rozsudku ze dne 7. 8. 2012, čj. 2 Azs 17/2012 – 44,
Nejvyšší správní soud rovněž zdůraznil, že odmítání vojenské služby nezakládá odůvodněné
obavy z pronásledování podle §12 písm. b) zákona o azylu ani tehdy, pokud by byl výkon
vojenské služby spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Může
je zakládat, pokud je odůvodněno reálně projeveným politickým nebo náboženským
přesvědčením. Stěžovatel však netvrdil ani neprokazoval, že by byl v zemi původu nucen
k výkonu vojenské služby, ačkoli by tato služba byla v rozporu s jeho politickým
nebo náboženským přesvědčením.
10) Nejvyšší správní soud shledal jako nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. i námitku
stěžovatelova vztahu s otcem. Ani tuto námitku stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským
soudem, ač tak nepochybně mohl učinit. Pro úplnost lze podotknout, že mezinárodní ochrana
za účelem sloučení rodiny je vázána na předchozí udělení azylu nebo doplňkové ochrany
rodinnému příslušníkovi žadatele (srov. §13 a §14b zákona o azylu). Stěžovatel tuto podmínku
zjevně nesplnil, neboť jeho otci jakožto českému občanovi nebylo z povahy věci možné udělit
jakoukoli formu mezinárodní ochrany na území České republiky (obdobně srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2003, čj. 4 Azs 6/2003 – 55, č. 28/2003 Sb. NSS).
11) Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s. Na závěr lze připomenout, že neudělení azylu nebo jiné
formy mezinárodní ochrany stěžovateli nebrání, aby legalizoval svůj pobyt v České republice
prostřednictvím institutů stanovených v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
12) Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. července 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu