ECLI:CZ:NSS:2015:8.AZS.58.2014:37
sp. zn. 8 Azs 58/2014 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobkyně: A. R., zastoupené Mgr.
Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Karolínská 654/2, Praha 8,
proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, odbor služby
cizinecké policie, se sídlem Vrchlického 46, Jihlava, proti rozhodnutí žalované ze dne
7. 12. 2013, čj. KRPJ-124673/ČJ-2013-160022, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014, čj. 32 A 6/2014 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 7. 12. 2013, čj. KRPJ-124673/ČJ-2013-160022 (dále též „napadené
rozhodnutí“), Policie ČR, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, odbor služby cizinecké
policie (dále jen „žalovaný“) rozhodla o zajištění žalobkyně podle §129 odst. 1 a 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) za účelem jejího předání
podle Dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o předávání a přebírání
osob na společných státních hranicích ze dne 2. 7. 2002, publikované ve sdělení ministerstva
zahraničních věcí č. 1/2004 Sb.m.s. (dále jen „Dohoda o předávání osob“). Doba zajištění
žalobkyně byla stanovena na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně.
Krajský soud žalobu zamítl. Podle §126 zákona o pobytu cizinců je policie povinna zkoumat
po celou dobu zajištění cizince, zda trvají důvody zajištění. Zajištěná osoba má právo v době
zajištění podat žádost o propuštění ze zajištění, vyjádřit se k zajištění nebo činit návrhy,
které by mohly vést k aplikaci §123b zákona o pobytu cizinců. Touto úpravou Česká republika
dostála požadavkům čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované
ve sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“).
[3] Žalobkyně u sebe neměla v době zajištění žádný průkaz totožnosti. Nemohla tedy splnit
zákonné podmínky pro použití §123b zákona o pobytu cizinců. Nelze u ní ani předpokládat,
že by měla v úmyslu dodržovat podmínky tohoto ustanovení, neboť opustila svůj domovský stát
s cílem přicestovat do Německa či Švýcarska.
[4] České orgány veřejné moci nebyly povinny zacházet s žalobkyní jako s žadatelkou o azyl
v České republice podle směrnice Rady (ES) č. 2003/9/ES z 27. ledna 2003, kterou se stanoví
minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl (dále jen „Směrnice“), neboť žalobkyně
nepožádala o azyl v České republice, ale v Maďarské republice.
[5] Soud také uvedl, že doba zajištění v délce 90 dnů odpovídala okolnostem případu.
Žalobkyně byla již dne 21. 1. 2014 letecky přepravena do Budapešti a předána tamním orgánům.
III.
[6] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Podle §126 zákona o pobytu cizinců je policie povinna zkoumat po celou dobu zajištění
cizince, zda trvají důvody zajištění. Taková úprava podle stěžovatelky neodpovídá čl. 5 Úmluvy.
Pouze soud je podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy povinen přezkoumávat zákonnost zajištění. Policejní
přezkum neprobíhá formalizovaným způsobem, zajištěný cizinec se k němu nemůže vyjádřit
a policie nevydává o výsledku žádné rozhodnutí, které by bylo soudně přezkoumatelné.
[7] Stěžovatelka také namítla, že krajský soud nerozhodl v její věci urychleně. Žaloba
byla doručena krajskému soudu dne 6. 1. 2014. Krajský soud rozhodl o žalobě až 27. 2. 2014,
ačkoli o ní měl rozhodnout podle §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců do 7 dnů od doručení
správního spisu, který si měl vyžádat bezodkladně po doručení žaloby a který měl žalovaný
předložit do 5 dnů od doručení soudní výzvy podle §172 odst. 4 zákona o pobytu cizinců.
Rozsudek byl doručen zástupci stěžovatelky až 25. 3. 2014. Řízení o žalobě tedy trvalo 78 dní.
Taková délka řízení je neslučitelná s čl. 5 odst. 4 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Medvedev
vs. Rusko ze dne 15. 7. 2010, č. 9487/02). Stěžovatelka také podotkla, že žalobu proti rozhodnutí
o zajištění podal i její manžel a nezletilé děti. Krajský soud rozhodl o jejich žalobách již dne
4. 2. 2014 a tyto rozsudky byly zástupci žalobců doručeny dne 12. 3. 2014. Jejich odůvodnění
je v zásadě totožné s odůvodněním napadeného rozsudku, který byl zástupci žalobkyně doručen
až o 13 dní později. Takový postup je podle stěžovatelky nežádoucí.
[8] Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne
27. 9. 2012, sp. zn. C-179/11, je třeba Směrnici aplikovat i na takového žadatele o mezinárodní
ochranu, který se nachází v jiném členském státě, než který je příslušný k posouzení jeho žádosti
o mezinárodní ochranu, a vyčkává na přemístění do příslušného členského státu. Česká republika
tedy byla povinna zacházet se stěžovatelkou jako s žadatelkou o azyl (mezinárodní ochranu)
podle Směrnice, ačkoli k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu byla příslušná Maďarská
republika. Podle §79 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), slouží
k ubytování žadatele o udělení mezinárodní ochrany pobytová střediska. Žalovaný proto nebyl
oprávněn umístit stěžovatelku do zařízení pro zajištění cizinců, ale byl povinen zvážit její umístění
do pobytového střediska Ministerstva vnitra.
IV.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul průběh správního řízení i řízení
před krajským soudem. Důvodem pro zajištění stěžovatelky, jejího manžela a fakticky
též nezletilých dětí bylo účelové nelegální překročení vnější hranice Evropské unie, chybějící
cestovní doklady, nedostatek financí k zajištění obživy, ubytování či vycestování zpět
do Afghánistánu, jakož i obava, že cizinci budou v nelegálním pobytu pokračovat,
neboť výslovně uvedli, že se nehodlají vrátit do Afghánistánu. Žalovaný určil délku doby zajištění
s přihlédnutím k předpokládané složitosti předání stěžovatelky. Stěžovatelka byla s rodinou
předána maďarským orgánům v readmisním řízení dne 21. 1. 2014. Žalovaný obdržel žalobu dne
15. 1. 2014 a vyjádření k ní doručil krajskému soudu 27. 1. 2014.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že žalovaný vydal na základě
totožných skutkových okolností dvě samostatná rozhodnutí o zajištění stěžovatelky a jejího
manžela. Stěžovatelka i její manžel podali proti těmto rozhodnutím samostatné obsahově
v zásadě totožné žaloby, které krajský soud zamítl. Oba následně podali proti rozsudkům
krajského soudu kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost manžela
stěžovatelky rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, čj. 2 Azs 57/2014 – 28, který byl dne 14. 10. 2014
doručen advokátovi zastupujícímu stěžovatelku i jejího manžela, a je též dostupný
na www.nssoud.cz. Uvedený rozsudek se týkal shodných skutkových okolností a stěžovatelka
uplatnila v zásadě totožné kasační námitky jako její manžel. Nejvyšší správní soud
z něj proto vycházel i v nyní projednávané věci, neshledal důvod se od něj odchýlit
a v podrobnostech na něj odkazuje.
[13] Nejvyššímu správnímu soudu je rovněž z úřední činnosti známo, že napadené rozhodnutí
o zajištění stěžovatelky i rozhodnutí o zajištění jejího manžela bylo zrušeno rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 13. 8. 2014, čj. 32 A 4/2014 – 38, a to na základě žaloby jejich nezletilých
dětí. Uvedený rozsudek byl vydán až po právní moci rozsudku, jehož zákonnost Nejvyšší správní
soud nyní přezkoumává. Krajský soud rozhodoval v této věci o žalobě stěžovatelky v mezích
žalobních bodů a podle skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí
(§75 odst. 2 s. ř. s.). Důvodem zrušení žalobou napadeného rozhodnutí bylo, že žalovaný
nepovažoval nezletilé děti za účastníky správních řízení o zajištění jejich rodičů, čímž zasáhl
závažným způsobem do jejich práv. Stěžovatelčina žaloba neobsahovala takovou námitku.
Krajský soud tedy v této věci nehodnotil, zda žalovaný zasáhl do veřejných subjektivních práv
stěžovatelky tím, že nepovažoval děti za účastníky řízení o zajištění jejich rodičů a nejednalo
se rovněž o okolnost, k níž měl krajský soud přihlédnout z moci úřední.
[14] Stěžovatelce nebylo upřeno právo na pravidelný soudní přezkum rozhodnutí o zajištění
podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Soudy mohou přezkum podle tohoto článku provádět automaticky,
postačuje však, je-li člověku zbavenému osobní svobody dána možnost iniciovat takový přezkum
v rozumných intervalech (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Bezicheri proti Itálii ze dne
25. 10. 1989, stížnost č. 11400/85). Pravidelný soudní přezkum trvání důvodů pro zajištění
cizince je umožněn prostřednictvím žaloby proti rozhodnutím o zajištění a o prodloužení doby
zajištění cizince podle §65 s. ř. s. Do 31. 12. 2013 bylo možné iniciovat i soudní přezkum
žalobou podle §200o až §200u zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
do 31. 12. 2013. Stěžovatelka byla o možnostech soudního přezkumu poučena v napadeném
rozhodnutí v souladu s §124 odst. 6 zákona o pobytu cizinců.
[15] Stěžovatelce lze přisvědčit, že krajský soud určil žalovanému dvoutýdenní lhůtu
k vyjádření k žalobě a k předložení správního spisu, ačkoli podle §172 odst. 4 zákona o pobytu
cizinců měl žalovaný předložit spis a vyjádření do 5 dnů, a dále, že doručil vyhotovení rozsudku
zástupci stěžovatelky téměř měsíc po jeho vyhlášení, ačkoli byl povinen tak učinit bez zbytečného
odkladu (§54 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců). Tyto okolnosti
nicméně nejsou samy o sobě důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu. Pokud by kasační
soud zrušil rozhodnutí krajského soudu pouze z důvodu jeho opožděného vydání,
mělo by to za následek pouze další prodlevu ve vydání konečného rozhodnutí ve věci.
[16] Stěžovatelka namítla, že žalovaný měl vycházet ze Směrnice, i když se stěžovatelka
nacházela v jiném členském státě, než ve kterém požádala o mezinárodní ochranu. Ve shodě
s rozsudkem Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti jejího manžela lze zdůraznit,
že podle §2 odst. 5 zákona o azylu se žadatelem o udělení mezinárodní ochrany rozumí cizinec,
který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, nebo cizinec, který podal žádost
o udělení mezinárodní ochrany v jiném členském státě Evropské unie, je-li Česká republika
příslušná k jejímu posuzování. V době vydání napadeného rozhodnutí byla úprava kritérií
a postupu pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl obsažena v nařízení
Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení
členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země
v některém z členských států, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „Nařízení“).
Podle čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 5 odst. 1 a 2 Nařízení posuzuje žádost o azyl jediný
členský stát, jehož příslušnost se určuje podle kritérií uvedených v kapitole III. nařízení,
a to podle stavu v době podání první žádosti o azyl. Stěžovatelka požádala o azyl v Maďarsku,
nikoli v České republice. V době podání žádosti o azyl neměla žádný vztah k České republice,
který by založil příslušnost České republiky k posouzení její žádosti podle kritérií uvedených
v čl. 6 až 12 Nařízení. Za těchto okolností byl k posouzení žádosti příslušný první členský stát,
v němž byla žádost podána, tedy Maďarská republika (srov. čl. 13 Nařízení).
[17] Z čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 Směrnice jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka
mohla požívat výhod plynoucích ze Směrnice (materiálních podmínek přijetí) pouze po dobu
pobytu na území členského státu, v němž získala postavení žadatelky o azyl. Mohla se tedy volně
pohybovat na území Maďarska nebo na jeho části, kterou jí Maďarská republika vymezila. Nebyla
oprávněna toto území opustit. Pokud tak učinila a protiprávně vstoupila na české území, nemohla
spravedlivě požadovat, aby jí Česká republika poskytnula výhody plynoucí ze Směrnice.
[18] Na případ stěžovatelky nelze použít závěry uvedené v rozsudku Soudního dvora
sp. zn. C-179/11. Podle tohoto rozsudku musí být Směrnice vykládána tak, že členský stát,
kterému byla podána žádost o azyl, je povinen poskytnout minimální podmínky přijetí i žadateli
o azyl, v jehož případě se rozhodne na základě Nařízení vyzvat jiný členský stát, aby tohoto
žadatele převzal nebo přijal zpět jakožto členský stát příslušný k posouzení jeho žádosti.
Tato povinnost se nevztahovala na Českou republiku, neboť zde stěžovatelka nepožádala
o mezinárodní ochranu.
[19] Teprve v podání ze dne 18. 12. 2014 stěžovatelka konstruuje interpretační úskalí
v aplikaci Směrnice z toho, že by stejně nemohla podat na území České republiky žádost
o mezinárodní ochranu, neboť tomu podle jejího názoru brání §3a zákona o azylu. Ze správního
spisu však nevyplývá, že by stěžovatelka poté, co byla 6. 12. 2013 zajištěna, žádala v České
republice o mezinárodní ochranu. Nelze proto účinně argumentovat, že se Česká republika
zbavila povinností vyplývajících ze směrnice tím, že stěžovatelce neumožnila podat žádost
o mezinárodní ochranu. K ničemu takovému nedošlo. Vždy je třeba, aby byly rozhodné právní
předpisy interpretovány se zřetelem ke skutkovým okolnostem, které ve věci nastaly. Nezbývá
proto, než znovu poukázat na čl. 3 odst. 1 směrnice, která vymezuje osobní rozsah
její působnosti tak, že se vztahuje na všechny státní příslušníky třetích zemí a osoby bez státní
příslušnosti, které na hranici nebo na území členského státu podají žádost o azyl, jakož i na jejich
rodinné příslušníky, na něž se taková žádost o azyl vztahuje podle vnitrostátních předpisů. Není
pochyb, že se stěžovatelka nemohla účinně dovolávat směrnice v této věci. Protože stěžovatelka
nežádala o udělení mezinárodní ochrany v České republice, nenastal stěžovatelkou zmíněný
„interpretační problém“, k jehož vyřešení by bylo třeba přerušit řízení a podat předběžnou otázku
Soudnímu dvoru.
[20] Žalovaný rovněž postupoval v souladu s právním názorem vyjádřeným
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2012, čj. 7 As 107/2012 – 40,
neboť před rozhodnutím o zajištění stěžovatelky zkoumal, zda lze v jejím případě využít některé
ze zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu cizinců, a své závěry
přehledně popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedl, že stěžovatelka sice vlastnila
finanční prostředky, ale neměla kde se zdržovat na českém území, přičemž tvořila rodinu
s manželem a nezletilými dětmi. V době rozhodování o zajištění nebylo možné ověřit
její totožnost, neboť u sebe neměla žádný doklad totožnosti ani jiný obdobný doklad. Žalovaný
proto dospěl ke správnému závěru, že v případě stěžovatelky nemohla být využita zvláštní
opatření za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu cizinců.
[21] Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou.
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, které by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. února 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu