ECLI:CZ:NSS:2015:8.AZS.75.2015:32
sp. zn. 8 Azs 75/2015 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala
Mazance a soudců JUDr. Milana Podhrázkého a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: T. V.
C., zastoupeného Mgr. Petrem Křížákem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem Purkyňova 6/787,
Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2014, čj. OAM-478/ZA-ZA04-HA08-2014, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015, čj. 61 Az
1/2015 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce v řízení před Krajským soudem v Ostravě napadl žalobou rozhodnutí
žalovaného označené v záhlaví tohoto rozsudku. Žalovaný tímto rozhodnutím žalobci neudělil
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b záko na č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] V žalobě brojil žalobce proti uvedenému rozhodnutí žalovaného s tím, že se ve Vietnamu
nemá kam vrátit a z čeho žít. Nemá nikoho, kdo by mu mohl po návratu pomoci. S ohledem
na věk a vysokou nezaměstnanost nemá možnost si ve Vietnamu najít práci, navíc zde neexistuje
systém sociálního zabezpečení na stáří anebo sociální pomoci v nezaměstnanosti. V případě
legalizace pobytu v ČR má možnost zaměstnání. Ve Vietnamu naopak nemá možnost zajistit
si práci, bydlení a nemůže očekávat ani pomoc ze strany státu; je tak vážně ohroženo jeho zdraví
a život. Uvedené důvody jsou dostatečné k udělení azylu dle §14 zákona o azylu. Žalobce
sice není invalidní, netrpí žádnou konkrétní závažnou nemocí, zákon však žádné konkrétní
důvody pro udělení azylu podle citovaného ustanovení neurčuje.
[3] Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem označeným v záhlaví tohoto
rozhodnutí. Případem hodným zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu není podle
krajského soudu možno chápat žalobcem uváděné ekonomické důvody. Jde o problémy
postihující veškeré obyvatelstvo země původu žalobce. Nadto krajský soud dodal, že otázku
legalizace pobytu cizinců na území ČR řeší zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, a jeho instituty nelze nahrazovat mezinárodní či doplňkovou ochranou.
Uzavřel, že žalovaný nepochybil, pokud žalobci podle §14 zákona o azylu tzv. humanitární azyl
neudělil (rozsudek krajského soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních
soudů, je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě v podrobnostech odkazuje).
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce („stěžovatel“) kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Na vrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhl,
aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
[5] Stěžovatel považuje kasační stížnost za přijatelnou ve smy slu §104a s. ř. s. Ve vztahu
k přesahu vlastních zájmů stěžovatele upozornil na to, že žalovaným i krajským soudem
učiněný odkaz na rozsudek Nejvyšší správního soudu sp. zn. 5 Azs 37/2003 je nesprávný. Nelze
bez dalšího hodnotit jako účelovou žádost o udělení azylu v situaci, kdy byl cizinec zadržen
cizineckou policií. Azylové řízení je skutečně často zneužíváno, tento závěr však nesmí správní
orgán konstatovat paušálně. Došlo tak k hrubému porušení zákona při výkladu hmotného
a procesního práva. Pokud existují důvodné skutečnosti, které umožňují udělit azyl podle
§14 azylového zákona, nelze žádost o udělení mezinárodní ochrany považovat za účelovou.
[6] Napadený rozsudek krajského soudu a skutková podstata, z níž vycházel žalovaný,
nemají oporu ve spisech nebo jsou s nimi v rozporu. Skutečnosti odůvodňující poskytování
mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů je třeba potřeba posuzovat individuálně. Žalovaný
zcela opomenul posoudit rodinné a majetkové poměry stěžovatele. Stejně tak nesprávně
vyhodnotil, že stěžovatel nemá ve Vietnamu rodinné zázem í. Rovněž pouhé konstatování,
že se stěžovatel cítí být zdráv a že bylo přihlédnuto k jeho věku, je nedostatečné a nesprávné.
Stěžovatel v roce 2006 podstoupil operaci žaludku a dle sdělení lékaře nemůže vykonávat
namáhavé práce. Jeho věk je blízký důchodovému a ve Vietnamu by byl brzy odkázán
na nefungující systém sociálního zabezpečení. Taktéž otázka, zda stěžovateli hrozí v případě
návratu do Vietnamu nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacház ení,
byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v rozporu se skutkovými zjištěními obsaženými ve spise.
Návrat stěžovatele do Vietnamu bez prostředků a rodinnéh o zázemí představuje
intenzivní fyzické a psychické utrpení, které je nelidským či ponižujícím zacháze ním ve smyslu
čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Žalovaný nevzal v úvahu ani zázemí stěžovatele
v ČR, který je schopen se zde samostatně živit.
[7] Rozhodnutí žalovaného je nezákonné ve smyslu §78 odst. 1 s. ř. s., neboť žalovaný
překročil meze a zneužil správní uvážení v neprospěch stěžovatele. Žalovaný musí při posuzování
každého případu individuálně zkoumat, zda daný případ není hodným zvláštního zřetele.
Žalovaný se však spokojil pouze s obecnými závěry. Pro své rozhodnutí rovněž vybíral pouze
takové skutečnosti, které jsou v neprospěch stěžovatele. Žalovaný porušil zásadu zákonnosti
(zneužil a překročil meze správního uvážení; nevyhodnotil, že stěžovateli hrozí nelidské
či ponižující zacházení), zásady slyšení účastníků a služby veřejnosti (správní orgán má umožnit
osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy, což se v daném případě nestalo), zásadu
materiální pravdy (nebyl zcela zjištěn skutkový stav, žalovaný i krajský soud opomenul posoudit
individuální zdravotní, rodinné i majetkové poměry žadatele a je ho zázemí ve Vietnamu a v ČR)
a zásadu rovnosti (žalovaný aplikoval obecné závěry na jednotlivý konkrétní případ).
IV.
[8] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Rozhodnutí žalovaného i rozsudek krajského
soudu byly vydány v souladu se zákonem. Žalovaný neshledal existenci žádného důvodu
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Podložený argumenty i informacemi o zemi původu
je též závěr o neudělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany.
V.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Přípustnost
kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jimž jsou především
včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.)
či absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.). V posuzované věci Nejvyšší
správní soud shledal kasační stížnost přípustnou.
[10] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
tzv. přijatelností kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnos t svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, kasační
stížnost by byla nepřijatelná.
[11] Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož výklad byl proveden judikaturou
Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39).
O přijatelnou kasační stížnost se může typicky jednat v následujících případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon.
4) V napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele (krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu, případně krajský soud hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva). Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné.
[12] Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat nejen od její přípustnosti, ale i od její
důvodnosti, která je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů uváděných stěžovatelem
(§103 odst. 1 s. ř. s.). Důvodnost kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud posuzuje pouze
v těch případech, kdy je kasační stížnost shledána jako přípustná a současně přijatelná.
[13] V zájmu stěžovatele tedy je v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany, vedle splnění podmínek přípustnosti a uvedení důvodů kasační stížnosti ve smyslu
§103 odst. 1 s. ř. s., rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost projednat jako
přijatelnou.
[14] Stěžovatel v projednávané věci ve vztahu k přijatelnosti kasační stížnosti uvádí, že krajský
soud hrubě pochybil při výkladu hmotného a procesního práva. Z pouhého zjištění, že stěžovatel
podal žádost o azyl až v situaci, kdy byl zadržen cizineckou policií a byl mu udělen výjezdní
příkaz, dovodil účelovost žádosti k legalizaci pobytu na území ČR.
[15] S takto vymezenými důvody přijatelnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní sou d
neztotožnil. Především je třeba zdůraznit, že odůvodnění napa deného rozsudku krajského
soudu není argumentačně postaveno na účelovosti žádosti stěžovatele o azyl. Jediná námitka
vznesená stěžovatelem v žalobě se týkala naplnění důvodů pro udělení humanitárního azylu
dle §14 zákona o azylu. Touto námitkou se také krajský soud v napadeném rozsudku
odpovídajícím způsobem zabýval. Ve svém závěru sice napa dený rozsudek obsahuje odkaz
na rozhodnutí zdejšího soudu čj. 5 Azs 37/2003. Tento odkaz však krajský soud učinil nikoliv
ve vztahu k posouzení žádosti stěžovatele jako účelové, ale soud tímto odkazem pouze doplnil
závěrečnou poznámku týkající se vztahu právních institut ů dle zákona o pobytu cizinců
a institutů mezinárodní či doplňkové ochrany. Jen stěží tedy lze shledávat hrubé porušení výkladu
hmotného (procesního) práva v tom, že krajský soud fakticky nad rámec nosných částí
odůvodnění odkázal na výše označené rozhodnutí zdejšího soudu. Ostatně citované rozhodnutí
na otázku posouzení účelovosti žádosti o azyl ani přímo nedopadá.
[16] Ve vztahu k samotnému naplnění důvodů pro udělení humanitárního azylu Nejvyšší
správní soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004 - 55, ve kterém
uvedl, že „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom,
aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob
zvláště těžce postižených či nemocných, u osob p řicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídan é či předvídatelné nebyly.
Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplýva jícím pro orgány veřejné moci
z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ V rozsudku ze dne 19. 5. 2004,
čj. 5 Azs 60/2004 - 52, pak konstatoval, že „[u]stanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
je kombinací neurčitého právního pojmu a s právního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ
zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“
přestavuje správní uvážení.“ Nejvyšší správní soud tedy pouze posuzuje, zda je rozhodnutí
Ministerstva vnitra ve věci humanitárního azylu logické, nediskriminační a není v rozporu
se zákazem libovůle (viz rozsudek ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004 - 55).
[17] V projednávané věci Nejvyšší správní soud ze žalobou napadeného rozhodnutí ověřil,
že žalovaný se otázkou naplnění důvodů pro udělení humanitárního azylu (byť stručně) zabýval
(str. 5 odůvodnění rozhodnutí žalovaného). Na základě racionálních a srozumitelných
úvah dospěl k závěru, že u stěžovatele nejsou naplněny důvody zvláštního zřetele hodné
pro to, aby mu byl humanitární azyl udělen. Jak současně dodal, s těžovatel v azylovém řízení
ani nehovořil o skutečnostech, které by mohl žalovaný vzít v této souvislosti v potaz.
S uvedeným rozsah a podrobnost úvah žalovaného zcela logicky koresponduje. Tyto závěry
pak odpovídajícím způsobem přezkoumal a potvrdil i krajský soud (viz str. 4 napadeného
rozsudku). Lze dodat, že již v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, čj. 5 Azs 3/2003 - 54, Nejvyšší
správní soud dovodil, že obtíže žadatele ohledně obživy či m ožností seberealizace nelze
bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody
ekonomické, nepostačující k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Udělení
humanitárního azylu by bylo možno přisvědčit, jak vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 31. 3. 2010, čj. 6 Azs 55/2009 - 71, „např. osobám zvláště těžce postiženým nebo nemocným, osobám
přicházejícím z oblastí postižených humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory.“
Takové mimořádně důvody (okolnosti hodné zvláštního zřetele) však v případě stěžovatele dány
nejsou a stěžovatel je ostatně ani netvrdil.
VI.
[18] Nejvyšší správní soud tedy neshledal žádný důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Kasační stížnost proto odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[19] O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nerozhodoval, neboť podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě
proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany svědčí odkladný účinek přímo ze zákona
(§32 odst. 5 zákona o azylu).
[20] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 vět y první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. července 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu