ECLI:CZ:NSS:2015:9.ADS.126.2015:22
sp. zn. 9 Ads 126/2015 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Ing. M. B.,
zast. JUDr. Jiřinou Lužovou, advokátkou se sídlem Dušní 22, Praha 1, adresa pro doručování:
Bavorská 856, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2012, č. j. X/315-AT, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Ad
44/2012 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalované. Tímto rozhodnutím byly zamítnuty námitky stěžovatele a potvrzeno
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 3. 2012, č. j. X/424 (dále jen
„prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl stěžovateli od 1. 11. 2011 snížen starobní důchod podle
§56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), s přihlédnutím k článku 12 odst. 2 Smlouvy
o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými publikované pod
sdělením č. 85/2008 Sb.m.s. (dále jen „Smlouva“), a to na částku 5 634 Kč měsíčně.
I. Vymezení věci
[2] V podané žalobě stěžovatel uvedl, že ke změně výše původně přiznaného starobního
důchodu ve výši 6 154 Kč došlo na základě jeho podnětu poté, co inicioval po vyžádání
mzdových listů od tehdejšího zaměstnavatele zrekonstruování evidenčního listu důchodového
zabezpečení za období let 1978 – 1980. Při vydání původního rozhodnutí o přiznání důchodu
žalovaná sice započetla dobu stěžovatelova zaměstnání, které podle potvrzení tehdejšího
zaměstnavatele trvalo do 31. 10. 1980, nezapočetla však v tomto zaměstnání dosažené příjmy,
neboť zaměstnavatel řádně nevyhotovil evidenční list důchodového zabezpečení a neodeslal
jej k založení do centrální evidence. Protože v evidenci žalované byly k dispozici naposledy
stěžovatelovy příjmy dosažené v zaměstnání v roce 1977, postupovala žalovaná původně
při výpočtu starobního důchodu tak, že příjem dosažený v roce 1977 použila pro účely stanovení
výpočtového základu stěžovatelova starobního důchodu. Poté, co byl na základě dohledaného
mzdového listu zrekonstruován stěžovatelův evidenční list důchodového zabezpečení za roky
1978 – 1980, vydala žalovaná prvostupňové rozhodnutí a snížila původně přiznaný důchod.
[3] Nesprávnost postupu žalované spatřoval stěžovatel v tom, že jeho celkový zdaněný
příjem za rok 1980 činil podle mzdového listu 28 226 Kčs. Odpočet částky 2 363 Kčs,
který provedla Pražská správa sociálního zabezpečení při rekonstrukci evidenčního listu
důchodového zabezpečení, neodpovídá skutečnosti, neboť žádná zde původně zúčtovaná
a řádně zdaněná částka nebyla stěžovatelem vrácena. Za rok 1980 má být správně vykázán příjem
v celkové výši 28 226 Kčs.
[4] Městský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že při výpočtu starobního důchodu
bylo vycházeno z evidenčního listu důchodového zabezpečení, který byl vyhotoven Pražskou
správou sociálního zabezpečení na základě stěžovatelem předložených mzdových listů.
Ze mzdového listu za rok 1980 je zřejmé, že byla stěžovateli zaměstnavatelem vyplacena mzda
naposledy za srpen 1980. Mzda, která byla v tomto listě zaznamenána za září 1980, byla v částce
2 363 Kč stornována. Soud dospěl k závěru, že tento postup odpovídá skutečnosti, že stěžovatel
ukončil řádnou dovolenou dne 6. 8. 1980 a v září 1980 neměl proto nárok na výplatu mzdy,
neboť se v tuto dobu nacházel ve Švýcarsku a probíhalo řízení o jeho žádosti o udělení azylu.
Je tedy nepochybné, že mu mzda v částce 2 363 Kčs nebyla vyplacena. K námitce, že se jednalo
o řádně zdaněnou částku, soud uvedl, že je ze mzdového listu zřejmé, že nedošlo ke zdanění,
neboť i daň, která měla být ze mzdy odvedena, byla označena minusovým znaménkem, a celý
řádek byl na tomto mzdovém listu označen jako storno. Soud proto stěžovateli nemohl dát
za pravdu v tom, že mu uvedená částka měla být připočtena k celkovému vyměřovacímu základu
za rok 1980. V evidenčním listu důchodového zabezpečení uvedená hrubá mzda vyplacená za rok
1980 v částce 25 863 Kčs odpovídá předloženému mzdovému listu.
[5] Stěžovatel dále spatřoval nesprávnost postupu žalované ve způsobu aplikace článku 12
odst. 2 Smlouvy. Smyslem tohoto článku je dosadit do období výkonu výdělečné činnosti
ve Spojených státech amerických takový průměr příjmů, jaký byl dosahován v období, kdy byla
výdělečná činnost vykonávána v České republice. Z důvodu stěžovatelovy emigrace výkon
výdělečné činnosti v ČSSR fakticky skončil již k datu 6. 8. 1980, v dalším období do 31. 10. 1980
jeho zaměstnání sice formálně trvalo, avšak žádného výdělku již z objektivních příčin
nedosahoval. Počet dnů použitých ve jmenovateli při stanovení průměru výdělků za rok 1980
je proto třeba ukončit dnem 6. 8. a nikoli až 31. 10., kdy pracovní poměr formálně skončil.
Postupem žalované došlo k rozmělnění výdělkového průměru a následně významnému snížení
výše dílčího starobního důchodu.
[6] Městský soud po citaci článku 12 odst. 2 Smlouvy konstatoval, že se s žalobní námitkou
neztotožnil. Pokud žalovaná vycházela z toho, že stěžovatel dosáhl příjmu ve výši 25 863 Kčs
v období od 1. 1. do 31. 10. 1980, vycházela z náležitě zjištěných skutečností, ze skutečností,
které byly v průběhu řízení řádně doloženy. Nemohlo být ve věci postupováno jinak,
neboť je nepochybné, že pracovní poměr trval v roce 1980 až do 31. 10., nikoli do 6. 8. 1980.
Žalovaná proto při provádění výpočtu při stanovení osobního vyměřovacího základu
a výpočtového základu pro výpočet výše starobního důchodu nemohla postupovat jinak.
[7] Soud dále uvedl, že si je vědom toho, že poté, co stěžovatel předložil mzdové listy,
jimiž dokládal další vyměřovací základy až do roku 1980, došlo ke změně podmínek pro výpočet
vyměřovacího základu pro stanovení výše jeho starobního důchodu. Došlo tak k tomu,
že jako poslední rok před rozhodným obdobím byl stanoven rok 1980, v němž dosáhl výdělku,
který je nižší než vyměřovací základ za rok 1977, z něhož bylo původně vycházeno.
Také s ohledem na to, že bylo nutno tento výdělek počítat za období od 1. 1. do 31. 10. 1980,
došlo ke snížení průměrného denního indexovaného výdělku. Žalovaná ale po doložení nových
vyměřovacích základů stěžovatelem, nemohla postupovat jinak, než provést nový výpočet,
neboť posledním rokem s vyměřovacím základem byl rok 1980.
[8] Soud neshledal v postupu žalované při výpočtu starobního důchodu pochybení.
Bylo postupováno v souladu s §56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění a starobní
důchod byl snížen ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[9] Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[10] Namítá, že žalovaná měla při rozhodování o starobním důchodu zohlednit veškerý příjem
stěžovatele dosažený v roce 1980, nikoliv pouze jeho část. Celkový zdaněný příjem za rok 1980
činil podle mzdového listu 28 226 Kčs a nikoliv pouze 25 863 Kčs, které započetla žalovaná.
Odpočet částky 2 363 Kčs, který provedla Pražská správa sociálního zabezpečení při rekonstrukci
evidenčního listu důchodového zabezpečení, neodpovídá skutečnosti, neboť žádná zde původně
zúčtovaná a řádně zdaněná částka nebyla stěžovatelem vrácena. Stěžovatel neměl možnost
vyjádřit se v době vyhotovení tohoto evidenčního listu, zda souhlasí s údaji v něm uvedenými
či nikoliv; zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), v §38 jednoznačně stanoví,
že evidenční list důchodového zabezpečení musí být před jeho odesláním žalované předložen
zaměstnanci k podpisu (lhostejno, zda jej vyhotovuje zaměstnavatel či okresní správa sociálního
zabezpečení v rámci řízení, jímž supluje plnění této povinnosti za zaměstnavatele).
[11] Dále namítá, že žalovaná nesprávně aplikovala článek 12 odst. 2 Smlouvy. Podle tohoto
ustanovení platí, že „[i]nstituce České republiky vezme při aplikaci ustanovení písm. a) tohoto odstavce
za základ pro výpočet dávky v úvahu pouze příjmy dosažené v dobách pojištění získaných podle právních
předpisů, které provádí.“ Smyslem tohoto článku je dosadit do období výkonu výdělečné činnosti
ve Spojených státech amerických takový průměr příjmů, jaký byl dosahován v období, kdy byla
výdělečná činnost vykonávána v České republice (resp. ve státě, který byl jejím právním
předchůdcem).
[12] Vzhledem k tomu, že stěžovatel prokazatelně dne 6. 8. 1980 emigroval za hranice ČSSR,
je nepochybné, že výkon jeho výdělečné činnosti v ČSSR fakticky skončil v den předcházející
tomuto datu, po něm již žádných příjmů na území ČSSR nedosahoval. Poté, co se jeho tehdejší
zaměstnavatel dověděl o této emigraci, postupoval standardním způsobem, tj. rozvázal
s ním pracovní poměr pro porušení pracovní kázně, a to až ke dni 31. 10. 1980. V mzdovém listu
je proto vykázána doba trvání pracovního poměru od 1. 1. do 31. 10. 1980 (305 dnů)
a dále vyměřovací základ ve výši 28 226, což ovšem odpovídá příjmu dosaženému pouze
za období od 1. 1. do 5. 8. 1980 (218 dnů). V dalším období (od 6. 8. 1980 do 31. 10. 1980)
jeho zaměstnání sice formálně trvalo, avšak žádného výdělku již z objektivních příčin
nedosahoval. Jestliže žalovaná při stanovení výše průměrného denního indexovaného výdělku
vychází z údajů uvedených na evidenčním listě v jejich „surové“ podobě (tj. bez přihlédnutí
k dalším relevantním skutečnostem), dochází tím ke zkreslení hodnoty tohoto ukazatele,
a to evidentně v neprospěch stěžovatele. Počet dnů použitých ve jmenovateli při stanovení
průměru výdělků za rok 1980 je nutno ukončit dnem 5. 8. a nikoliv až 31. 10. Postupem,
který použila žalovaná (průměr byl rozpočítán na chybných 305 dnů namísto správných 218 dnů),
došlo k rozmělnění tohoto průměru a tím následně k významnému snížení dílčího starobního
důchodu. Dochází k absurdní situaci, kdy při použití měsíčních výdělků za rok 1980, které byly
prokazatelně vyšší než výdělky dosahované v roce 1977 (použité v předcházejícím rozhodnutí
o přiznání důchodu), došlo ke snížení důchodu.
[13] Dle stěžovatele je čl. 12 Smlouvy specifickým ustanovením postaveným na jiném
principu, než který je obecně aplikován pro výpočet výdělkového průměru využívaného pro účely
stanovení vnitrostátních důchodů. V případě výpočtu průměrného denního indexovaného
výdělku se sečte úhrn započitatelných příjmů a dělí se pouze počtem dnů, za které byly příjmy
dosaženy. „Bezvýdělkové“ období se do počtu dnů uvedených ve jmenovateli nezahrne
a jeho existence nezpůsobí rozmělnění výdělkového průměru. Stěžovatel požaduje, aby bylo
období od 6. 8. 1980 do 31. 10. 1980 považováno za bezvýdělkové a aby toto období nebylo
zahrnováno do jmenovatele při stanovení průměrného denního indexovaného výdělku.
[14] Způsob, jakým městský soud naložil se stěžovatelovou argumentací, považuje
za nepřijatelný. Svému rozsudku poskytl pouze povrchní odůvodnění, v němž poněkud
zjednodušeně opakuje informace uvedené v předchozím textu rozsudku namísto toho,
aby se podrobně vyjádřil k žalobním námitkám. K mechanismu stanovení výše průměrného
denního indexovaného výdělku se městský soud nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil k námitce,
která se týká povinnosti šetřit podstaty a smyslu právních norem. Soud sice vzal za prokázané,
že stěžovatel po datu emigrace nepracoval, nijak ovšem nezdůvodnil, co spravedlivého
či logického spatřuje na tom, že žalovaná rozmělnila jeho výdělkový průměr i do období,
kdy prokazatelně nepracoval. Stěžovatel má tedy s ohledem na uvedené závažné pochybnosti
o přezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
[15] Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení.
[16] Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[18] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Vlastní
přezkum rozhodnutí městského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené
rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné,
které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou
vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[19] Veškerá výše uvedená kritéria napadené rozhodnutí splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zcela zřejmé, proč městský soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[20] Městský soud v napadeném rozsudku dospěl jednoznačně k závěru, že při stanovení
osobního vyměřovacího základu a výpočtového základu pro výpočet výše stěžovatelova
starobního důchodu je nutné vycházet z doby trvání a pracovního poměru v roce 1980, tj. z doby
od 1. 1. do 31. 10. Dále konstatoval, že ke snížení průměrného denního indexovaného výdělku
došlo z toho důvodu, že stěžovatel v roce 1980 dosáhl výdělku, který je nižší než vyměřovací
základ za rok 1977, z něhož bylo původně vycházeno, a dále z toho důvodu, že bylo nutno tento
výdělek počítat za období od 1. 1. do 31. 10. 1980 (srov. stranu 7 napadeného rozsudku,
popř. shrnutí v odstavcích 6 a 7 tohoto rozsudku). Nelze se tedy ztotožnit s námitkou,
že se městský soud nevyjádřil k mechanismu stanovení výše průměrného denního indexovaného
výdělku. Ke sporné otázce (tj. z jakého období v roce 1980 je nutné vycházet při výpočtu)
městský soud zaujal jednoznačné stanovisko.
[21] Stejně tak se nelze ztotožnit s tvrzením, že se městský soud nevyjádřil k námitce týkající
se povinnosti šetřit podstaty a smyslu právních norem. Stěžovatel argumentoval smyslem čl. 12
odst. 2 Smlouvy v souvislosti s výpočtem jeho starobního důchodu (z hlediska toho, že je potřeba
při výpočtu průměrného denního indexovaného výdělku vycházet z počtů dnů připadajících
na období od 1. 1. do 6. 8. 1980). To, že městský soud se s jeho výkladem čl. 12 odst. 2 Smlouvy
nesouhlasil (viz výše), neznamená, že se touto námitkou nezabýval. Soud považoval postup
žalované za zákonný, odpovídající právním předpisům, nebylo již jeho povinností se zabývat tím,
zda je právní úprava spravedlivá či logická (ostatně žádnou ucelenou argumentaci v tomto smyslu
stěžovatel v řízení před městským soudem ani neuplatnil).
[22] Nezbývá než doplnit, že dle judikatury Ústavního soudu „[n]ení porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (nález ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08, publ. jako N 26/52 SbNU 247). Povinnost soudu řádně odůvodnit
své rozhodnutí není nutno dle Ústavního soudu pojímat tak široce, že by bylo třeba vždy
vyslovit podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení (nález ze dne 5. 1. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 201/04, publ. jako N 3/36 SbNU 19, nález ze dne 30. 5. 2006,
sp. zn. I. ÚS 116/05, publ. jako N 108/41 SbNU 349, či nález ze dne 22. 9. 2009,
sp. zn. III. ÚS 961/09, publ. jako N 207/54 SbNU 565).
[23] Nejvyšší správní soud se následně zabýval námitkou, že měl být stěžovateli zohledněn
příjem za rok 1980 ve výši 28 226 Kčs.
[24] V mzdovém listě za rok 1980 založeném ve správním spise je v tabulce týkající se mzdy
uvedena za období od ledna do srpna včetně hrubá mzda v celkové výši 28 226 Kčs.
Z toho u měsíce srpna je uvedena hrubá mzda ve výši 3 367 Kčs. U měsíce záři je uvedena hrubá
mzda ve výši -2 363 Kčs. Mínusová položka je u měsíce záři i v kolonce daň ze mzdy
a i v kolonce zálohy. Na konci řádku u měsíce záři je uvedeno „750 storno!“. Číslo 750
je uvedeno ve sloupci „Zálohy“ za měsíc srpen.
[25] V tabulce týkající se odpracovaných dnů (nad tabulkou týkající se mzdy) je za měsíc srpen
uvedeno ve sloupci „Dny/hodiny - Odpracované“ číslo 6, ve sloupci „Dny/hodiny – Neodpr.
s náhr. mzdy“ je uvedeno číslo 15. U měsíce záři je ve sloupci „Dny/hodiny - Odpracované“
uvedeno číslo -6, ve sloupci „Dny/hodiny – Neodpr. s náhr. mzdy“ číslo -9.
[26] Nejvyšší správní soud dospěl po prostudování mzdového listu k závěru, že položky
(mzda, odpracované dny atd.) uvedené v řádku měsíce září se znaménkem mínus představují
mj. odečet mzdy, odpracovaných dnů (fakticky neodpracovaných) za měsíc srpen.
[27] Stěžovatel sám v řízení před soudy i správními orgány tvrdil a tvrdí, že dne 6. 8. 1980
po vycestování původně na dovolenou požádal ve Švýcarsku o politický azyl a že výkon
jeho výdělečné činnosti fakticky skončil ke dni 6. 8. 1980. V žalobě uvedl, že po vyčerpání
dovolené dne 6. 8. své rozhodnutí o opuštění republiky oznámil zaměstnavateli. Na základě
uvedeného není možné, aby stěžovatel za měsíc srpen odpracoval 6 dní a za 15 dní mu náležela
náhrada mzdy, jak je uvedeno v mzdovém listu v řádku týkajícím se měsíce srpna. Stěžovateli
tedy nemohla za měsíc srpen náležet ani hrubá mzda v plné výši, tj. 3 367 Kčs.
[28] Položky s mínusovým znaménkem uvedené v řádku týkajícím se měsíce září tedy musejí
znamenat odpočet údajů uvedených v řádku měsíce srpna. Ve výsledku tedy stěžovatel v měsíci
srpnu neodpracoval žádný den (6 – 6), což koresponduje s jeho tvrzením, že byl na dovolené
a po jejím vyčerpání požádal o azyl. Náhrada mzdy za měsíc srpen mu náleží za 6 dní (15 - 9),
což odpovídá tomu, že čerpal na začátku srpna dovolenou. Stěžovateli tedy za měsíc srpen
dle mzdového listu náležela hrubá mzda v celkové výši 1 004 Kčs (3 367 – 2 363). Výše uvedené
závěry potvrzuje i poznámka storno na konci řádku u měsíce září.
[29] Soud se neztotožnil s tvrzením, že mzdový list neodpovídá skutečnosti, neboť žádná
zde původně zúčtovaná a řádně zdaněná částka nebyla vrácena. Podle §120 odst. 1, věta první,
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném v roce 1980, byla mzda splatná pozadu
za měsíční období ve výplatních termínech určených podle zásad stanovených vládou
Československé socialistické republiky. Je tedy krajně nepravděpodobné, že by byla stěžovateli
vyplacena mzda za srpen ve výši 3 367 Kčs v době před jeho odjezdem na dovolenou,
tj. někdy v měsíci červenci roku 1980 (popř. v prvních dnech měsíce srpna). Takovýto postup
by neodpovídal tehdy účinné právní úpravě. Stěžovatel ostatně nepředložil ani neoznačil žádný
důkaz o tom, že mu byla mzda za měsíc srpen vyplacena v plné výši.
[30] Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že hrubý výdělek byl dle mzdového
listu v roce 1980 ve výši 25 863 Kčs (tj. 24 859 Kčs za měsíce leden až červenec včetně
+ 1 004 Kčs za měsíc srpen). Rekonstruovaný evidenční list důchodového zabezpečení za rok
1980 tedy odpovídá mzdovému listu založenému ve správním spise.
[31] Soud se dále zabýval otázkou, zda mělo být při výpočtu průměrného denního
indexovaného výdělku vycházeno z období od 1. 1. do 6. 8. 1980 nebo z období od 1. 1.
do 31. 10. 1980 (pozn.: v kasační stížnosti stěžovatel argumentuje v tom smyslu, že mělo být
při výpočtu vycházeno z období do 5. 8. 1980, tomu však neodpovídá jeho argumentace v řízení
před městským soudem, kdy argumentoval nutností vycházet z období do 6. 8. 1980).
[32] Podle čl. 12 odst. 2 Smlouvy pokud nárok na dávku podle právních předpisů České
republiky může vzniknout pouze s přihlédnutím k dobám pojištění získaným podle právních
předpisů Spojených států, pak instituce České republiky přihlédne k dobám pojištění získaným
podle právních předpisů Spojených států v rozsahu, ve kterém se nepřekrývají s dobami pojištění
získanými podle právních předpisů České republiky, a:
a) stanoví nejprve teoretickou výši dávky, která by náležela v případě, že by všechny doby
pojištění byly získány podle právních předpisů České republiky,
b) poté, na základě teoretické výše určené podle písmene a), stanoví skutečnou výši dávky
podle poměru délky dob pojištění získaných podle právních předpisů České republiky
k celkové době pojištění.
Instituce České republiky vezme při aplikaci ustanovení písm. a) tohoto odstavce za základ
pro výpočet dávky v úvahu pouze příjmy dosažené v dobách pojištění získaných podle právních
předpisů, které provádí. Tyto příjmy, s indexací podle právních předpisů České republiky, budou
považovány za dosažené i v dobách pojištění získaných podle právních předpisů Spojených států,
k nimž přihlíží při stanovení teoretické výše dávky.
[33] Nejvyšší správní soud se neztotožnil s výkladem, že Smlouva při výpočtu průměrného
denního indexovaného výdělku zakládá jiný režim, než který je běžně používán pro stanovení
výdělkového průměru pro účely výpočtu vnitrostátních starobních důchodů. Čl. 12 odst. 2
Smlouvy neobsahuje žádné speciální ustanovení, z něhož by bylo možno dovodit, že při výpočtu
průměrného denního indexovaného výdělku má být vycházeno pouze z dob pojištění,
v nichž byly dosahovány nějaké příjmy (a nikoliv už z dob pojištění, v nichž nebyly příjmy
dosahovány). Žádnou vyloučenou dobu nad rámec zákona o důchodovém pojištění Smlouva
nezakládá.
[34] Věta: „Instituce České republiky vezme při aplikaci ustanovení písm. a) tohoto odstavce za základ
pro výpočet dávky v úvahu pouze příjmy dosažené v dobách pojištění získaných podle právních předpisů,
které provádí.“, na kterou stěžovatel poukazuje, uvádí jen to, že při výpočtu má být vycházeno
pouze z příjmů dosažených v dobách pojištění získaných podle českých právních předpisů.
Tedy zjednodušeně řečeno, že má žalovaná při výpočtu vycházet pouze z příjmů dosažených
v dobách pojištění v České republice, a nikoliv z příjmů dosažených v dobách pojištění
ve Spojených státech amerických. Na citovanou větu navazuje další věta, dle níž mají být příjmy
z dob pojištění podle českých právních předpisů indexován y a „dosazeny“ do dob pojištění
získaných podle právních předpisů Spojených států amerických.
[35] Při posouzení, zda má být při výpočtu stěžovatelova průměrného denního indexovaného
výdělku zohledněno období od 6. 8. do 31. 10. 1980, je nutné vycházet z českých právních
předpisů. Nejprve je nutné se zabývat tím, zda se jedná o dobu pojištění. Pokud se o dobu
pojištění jedná, je nutné posoudit, zda nejde o vyloučenou dobu.
[36] Podle §13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se za dobu pojištění považují též doby
zaměstnání získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, s výjimkou
doby studia po dosažení věku 18 let; jde-li však o dobu zaměstnání v cizině před 1. květnem
1990, hodnotí se tato doba, jen pokud bylo za ni zaplaceno pojistné, a to nejdříve ode dne
zaplacení pojistného.
[37] Podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění
do 31. 12. 1995, se zaměstnáním rozumí mimo jiné pracovní (učební) poměr. Podle §8 odst. 2,
věta první, téhož zákona se pracovní poměr hodnotí jako zaměstnání, pokud zakládal
nemocenské pojištění; nezakládal-li pracovní poměr nemocenské pojištění v době svého trvání,
hodnotí se jako zaměstnání, jestliže by zakládal nemocenské pojištění podle předpisů platných
v době vzniku nároku na důchod.
[38] Podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců,
ve znění do 31. 1. 1982, jsou zaměstnanci podle tohoto zákona pojištěni, pokud jsou činni
v Československé republice. Podle §7 tohoto zákona pojištění vzniká dnem vstupu
do zaměstnání, které zakládá pojištění podle tohoto zákona. Podle §8 tohoto zákona pojištění
zaniká dnem skončení zaměstnání, které zakládá pojištění podle tohoto zákona.
[39] Z interního sdělení ze dne 31. 10. 1980 vyhotoveného stěžovatelovým tehdejším
zaměstnavatelem (toto interní sdělení je součástí mzdového listu za rok 1980) vyplývá,
že stěžovatel ukončil dnem 31. 10. 1980 pracovní poměr u svého tehdejšího zaměstnavatele
z důvodu porušení pracovní kázně.
[40] Stěžovatelův pracovní poměr tedy trval až do 31. 10. 1980. S odkazem za citovaná
ustanovení se doba trvání stěžovatelova pracovního poměru (tj. i doba od 6. 8. do 31. 10. 1980)
považuje za dobu pojištění dle §13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
[41] Podle §16 odst. 4, věty první, zákona o důchodovém pojištění jsou vyloučenými dobami
před 1. lednem 1996 doby, které se podle předpisů platných před tímto dnem vylučovaly
při zjišťování hrubých výdělků pro účely výpočtu průměrného měsíčního výdělku, a doby
uvedené v písmenu j); přitom doby studia po dosažení věku 18 let jsou vyloučenými dobami
pouze v rozsahu, v jakém se považují za náhradní dobu pojištění.
[42] Podle §12 odst. 7 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění
do 31. 12. 1995, prováděcí předpis stanoví, které doby se vylučují při zjišťování hrubých výdělků
a průměrného měsíčního výdělku, a způsob výpočtu průměrného měsíčního výdělku.
[43] Podle §12 odst. 6 vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním
zabezpečení, ve znění do 31. 12. 1995, se při výpočtu průměrného měsíčního výdělku
do kalendářního roku zahrnují i doby, v nichž občan neměl žádný výdělek.
[44] Podle §12 odst. 7 této vyhlášky se z kalendářního roku vylučují
a) náhradní doby,
b) doby pracovního volna bez náhrady příjmu účastníků studia při zaměstnání
a kombinovaného studia,
c) doby soustavné přípravy na budoucí povolání,
d) doby, po které byl poskytován vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství,
e) doby zaměstnání v cizině, nejde-li o pracovníky v zahraničí a o doby započtené
podle §10,
f) doby výkonu civilní služby.
Jestliže měl občan v těchto dobách výdělky uvedené v §11 odst. 1 a §11a odst. 1, nezapočítávají
se do hrubých výdělků. Jestliže po celý kalendářní rok trvaly tyto doby a byly vyloučeny,
nepovažuje se tento rok za kalendářní rok s výdělky, uvedenými v §11 odst. 1 a §11a odst. 1.
[45] Z citovaných ustanovení vyplývá, že doba trvání stěžovatelova zaměstnání od 6. 8.
do 31. 10. 1980 nebyla dobou vyloučenou při výpočtu průměrného měsíčního výdělku.
Nic na tom nemění ani to, že stěžovatel v této době neměl žádný výdělek (srov. výše citovaný
§12 odst. 6 vyhlášky č. 149/1988 Sb.). Nejedná se tedy o vyloučenou dobu ve smyslu §16 odst. 4
zákona o důchodovém pojištění.
[46] Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem,
pokud při výpočtu stěžovatelova průměrného denního indexovaného výdělku zohlednila i dobu
zaměstnání od 6. 8. do 31. 10. 1980.
[47] Námitka směřující do porušení §38 zákona o sociálním zabezpečení, dle kterého musí být
evidenční list předložen zaměstnanci k podpisu, není dle §104 odst. 4 s. ř. s. přípustná,
neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohl. Stěžovatel
v žalobě uvedl následující: „ELDZ mi přitom nebyl předložen k podpisu, takže především namítám,
že na osobním listu důchodového pojištění připojeném k napadanému rozhodnutí ČSSZ ze dne 30. 3. 2012,
má být za rok 1980 správně vykázán příjem v celkové výši 28 226,- Kč.“ Ačkoliv stěžovatel v žalobě
poukázal na to, že mu nebyl evidenční list předložen k podpisu, nedovozoval z toho porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem. Dožadoval se pouze věcného přezkoumání obsahu
rekonstruovaného evidenčního listu důchodového zabezpečení.
IV. Závěr
[48] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[49] O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované žádné náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů soud
rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu