ECLI:CZ:NSS:2015:9.ADS.35.2015:44
sp. zn. 9 Ads 35/2015 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
J. S., zast. obecným zmocněncem Mgr. J. S., proti žalovanému: Ministerstvo práce
a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 12. 5. 2014, č. j. MPSV-UM/3384/14/4S-ZLK, sp. zn. SZ/1271/2013/4S-ZLK,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2015,
č. j. X,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 42 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo ve výroku I.
zrušeno jeho shora označené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost dle §76 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky
ve Zlíně (dále jen „úřad práce“) ze dne 11. 10. 2013, č. j. MPSV-UP/968746/13/AIS-ZDP,
kterým nebyl žalobci přiznán příspěvek [anonymizováno]. Výrokem II. rozsudku krajského
soudu byla žalobci přiznána náhrada nákladu řízení ve výši 1 500 Kč.
[2] Předmětem sporu je otázka úplnosti a přesvědčivosti posudků Posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně (dále jen „posudková komise MPSV“), které byly
vypracovány pro účely přiznání příspěvku [anonymizováno].
[3] Krajský soud nejprve konstatoval, že pro účely příspěvku [anonymizováno] se posuzuje
schopnost žadatele zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace,
a to stejným způsobem jako pro účely příspěvku na péči. S ohledem na judikaturu Nejvyššího
správního soudu měl za to, že rozhodnutí o příspěvku [anonymizováno] podléhá soudnímu
přezkumu. Následně zrekapituloval příslušnou právní úpravu týkající se podmínek vzniku
nároku na příspěvek [anonymizováno]. Z judikatury dovodil, že správní orgán musí vycházet
z posudku, který obsahuje nejen výrok, ale který musí být řádně a přesvědčivě odůvodněn
s odkazem na doložený nález ošetřujícího lékaře, výsledek sociálního šetření, výsledek funkčních
vyšetření a výsledek vlastního vyšetření posuzujícího lékaře (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 50/2009 - 63). K závěrům o úplnosti a
přesvědčivosti posudku správní orgán tedy může dospět jen tehdy, pokud se posudková komise
vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi, které účastník řízení
namítá.
[4] Dospěl k závěru, že oba správní orgány dostatečně nereflektovaly řadu žalobcových
podání (ze dne 2. 8., 16. 8., 2. 10. a 10. 12. 2013, dále ze dne 28. 1. a 28. 2. 2014), taktéž i
odvolací námitky ze dne 4. 11. 2013. Rozhodnutí správních orgánů proto hodnotil jako
nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Bylo na místě, aby se správní orgány podrobně
zabývaly hodnocením aktivit žalobce zakotvenými v §6 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o
poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění
účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním
postižením“), které jsou podmínkou nároku na příspěvek [anonymizováno], tj. zkoumáním
schopnosti posuzovaného zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace
s tím, že bližší vymezení schopnosti zvládat uvedené aktivity a způsob jejich hodnocení podle §
9 odst. 6 zákona 108/2006 Sb., o sociálních službách, v rozhodném znění (dále jen „zákon o
sociálních službách“), stanoví prováděcí právní předpis, kterým je vyhláška č. 505/2006 Sb.,
kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „vyhláška
505/2006“). Soud neakceptoval postup správních orgánů, neboť hodnocení uvedených aktivit
nebylo provedeno podle zákonem stanovených kritérií.
[5] Posudková komise MPSV v posudcích ze dne 8. 1. 2014 a 12. 2. 2014 zjištěný nedostatek
neodstranila, oba posudky i nadále postrádají konkretizaci zvládání žalobcovy aktivity v rámci
základní životní potřeby mobility a orientace dle uvedené vyhlášky. Posudková komise MPSV
se erudovaně nevyjádřila v intencích zákonných hledisek, nezohlednila potíže a námitky
posuzované osoby. Posuzování schopností zvládat uvedené základní životní potřeby nebylo
z hlediska posudkového hodnocení dostatečně přesvědčivé.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
[7] Nejprve shrnul průběh správního řízení a závěry krajského soudu. S těmi nesouhlasí
a prezentuje závěry posudkové komise a sociálního šetření. Odkazuje na znění §1 odst. 4
vyhlášky 505/2006, kdy [z]a neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha
funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných
potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní
potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout
životní potřebu v přijatelném standardu. [anonymizováno].
[8] Posudky ze dne 8. 1. 2014 a ze dne 12. 2. 2014 považuje za vydané v souladu s právními
předpisy a námitky krajského soudu shledal nedůvodné. Posudková komise MPSV zasedala
v řádném složení, vycházela z lékařských zpráv a posudků vypracovaných odbornými lékaři
o zdravotním stavu posuzovaného, přihlédla k výsledkům sociálního šetření, vypořádala
se s námitkami žalobce týkajícími se jeho zdravotního stavu. Posudkový závěr pro účely
odvolacího řízení je úplný, objektivní a přesvědčivý.
[9] V dané věci se projevil přepjatý formalismus, nelze proto souhlasit se závěry krajského
soudu o nepřezkoumatelnosti posudků, která by se měla projevit následně
v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele. Nelze namítat neúplnost správního rozhodnutí
za situace, kdy zástupce žalobce zahltil činnost správního orgánu objemnými podáními, jejichž
četnost předčila zaběhlou praxi a samotná věcnost právní argumentace u jednotlivých podání
byla pochybná. Danou situaci nelze přičíst k tíži stěžovatele a vytýkat mu neúplnost správního
rozhodnutí.
[10] Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalobce ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatel jednoduše opisuje průběh správního
řízení, což je bezvýznamné pro účely kasační stížnosti. Neuvádí, které výroky rozsudku
krajského soudu napadá, to, že směřuje proti celému znění, považuje za nedostatečné. Smysl
citace vybraných pasáží od posudkových doktorů bez jakékoli argumentace je pochybný.
Žalobce trvá na skutečnosti, že z žádného posudku nevyplývá, že by se posudkoví lékaři zabývali
základní životní potřebou mobility v intencích vyhlášky 505/2006. Žalobce si účtuje na
nákladech řízení u Nejvyššího správního soudu v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7.
10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 000 Kč, za poštovné
si nárokuje 41 Kč a za náklady správního řízení 322 Kč. Dále požaduje, aby bylo uloženo
stěžovateli zaplatit smluvní odměnu ve výši 15 000 Kč. Soudní řád správní v §57 odst. 1
považuje za náklady řízení odměnu za zastupování bez ohledu na to, zda je zástupce advokát či
ne. Pokud by se soud rozhodl odměnu za zastupování nepřiznat, byl by takový výklad
diskriminační vůči žalobci a jeho zástupci ve srovnání s advokáty.
[12] Navrhuje zamítnutí kasační stížnost
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, za stěžovatele jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním
ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Pro posouzení sporné otázky, tj. úplnosti a přesvědčivosti posudků posudkové komise,
je nutné vyjít z předpokladu, že pokud jde o podklady, na základě kterých bylo rozhodováno,
platí, že rozhodnutí správního orgánu o nároku na příspěvek [anonymizováno], a obdobně i
rozhodnutí odvolacího správního orgánu, je závislé zejména na odborném lékařském posouzení.
Pro potřeby správního řízení v prvním stupni to, zda jde o osobu, která není schopna zvládat
základní životní potřeby v oblasti mobility, posuzují lékaři okresní správy sociálního zabezpečení,
a tam, kde bylo napadené rozhodnutí vydáno na základě posudku lékaře okresní správy
sociálního zabezpečení, posuzuje zdravotní stav pro účely odvolacího správního řízení
Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové
komise. Při soudním přezkumu takového rozhodnutí soud neposuzuje věcnou správnost
posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Posudek posudkové komise soud
hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., avšak s ohledem na
mimořádný význam v tomto řízení bývá tento posudek důkazem rozhodujícím v případech, kdy
z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných pochyb, a nejsou-li tu ani žádné
jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku mohla být zpochybněna (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 3 Ads 77/2013 – 22). Na výsledný
lékařský posudek, který je v tomto řízení stěžejním důkazem, je třeba klást požadavek úplnosti a
přesvědčivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads
57/2009 - 53).
[15] Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky spočívá pak v tom,
aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které
posuzovaný namítá, a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila (srov. rozsudek ve věci
sp. zn. 3 Ads 77/2013).
[16] Podmínky nároku na příspěvek [anonymizováno] stanoví §6 odst. 1 zákona o
poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, dle kterého nárok na příspěvek má osoba
starší 1 roku, která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo
orientace, opakovaně se v kalendářním měsíci dopravuje nebo je dopravována a nejsou jí
poskytovány pobytové sociální služby podle zákona o sociálních službách v domově pro osoby
se zdravotním postižením, v domově pro seniory, v domově se zvláštním režimem nebo ve
zdravotnickém zařízení ústavní péče. Podle §8 odst. téhož zákona se schopnost osoby zvládat
základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace pro nárok na příspěvek
[anonymizováno] posuzuje podle zákona o sociálních službách stejným způsobem, jako pro
účely příspěvku na péči.
[17] Podle §9 odst. 4 zákona o sociálních službách se při hodnocení schopnosti zvládat
základní životní potřeby hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
na schopnost zvládat základní životní potřeby; při tom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo
péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
[18] Dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem je podle §3 písm. c) zákona o sociálních
službách stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než jeden rok a který
omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání základních životních potřeb.
[19] Ustanovení §9 odst. 5 zákona o sociálních službách předpokládá, že pro uznání
závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou
funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat
základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním
zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek,
prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo
s využitím zdravotnického prostředku. Bližší vymezení schopností zvládat základní životní
potřeby a způsob jejich hodnocení podle §9 odst. 6 zákona o sociálních službách stanoví
prováděcí právní předpis, kterým je vyhláška 505/2006 Sb.
[20] Za schopnost zvládat základní životní potřebu mobilita se podle písm. a) přílohy č. 1
vyhlášky 505/2006 Sb. považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj,
zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami,
v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, chůzi po schodech v rozsahu jednoho
patra směrem nahoru i dolů, používat dopravní prostředky včetně bariérových.
[21] Za schopnost zvládat základní životní potřebu orientace se podle písm. b) přílohy č. 1
vyhlášky 505/2006 Sb. považuje stav, kdy osoba je schopna poznávat a rozeznávat zrakem
a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se časem, místem a osobou,
orientovat se v obvyklém prostředí a situacích a přiměřeně v nich reagovat.
[22] Z předložených spisů soud zjistil, že k posouzení zdravotního stavu žalobce byly
vypracovány celkem tři posudky. V posudku prvním ze dne 9. 1. 2013, č. j. LPS/2012/8206-
ZL_CSSZ, bylo na základě dostupné zdravotní dokumentace i s přihlédnutím k sociálnímu
šetření ze dne 9. 11. 2012 provedeno skutkové zjištění s následným posudkovým závěrem,
že nejde o osobu, která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility
nebo orientace ve smyslu §6 odst. 1 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním
postižením ve vztahu k §9 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona o sociálních službách. Nejedná
se o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu §3 písm. c) zákona o sociálních službách,
který vede k neschopnosti zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace.
Následně rozhodnutím Krajské pobočky ve Zlíně, kontaktní pracoviště Otrokovice, ze dne
8. 2. 2013, č. j. MPSV-UP/138876/13/AIS-ZDP, sp. zn. SZ/616837/2012/AIS-ZDP, nebyl
přiznán žalobci příspěvek [anonymizováno]. K podanému odvolání bylo rozhodnutím
stěžovatele ze dne 22. 3. 2013, č. j. MPSV-UM/3295/13/9S-ZLK, sp. zn. SZ/368/2013/9S-
ZLK, zrušeno a věc vrácena úřadu práce k novému projednání, a to pro nedostatečné objasnění,
jak byly podklady hodnoceny a jaký jim byl přikládán význam.
[23] Dne 4. 7. 2013 byl vypracován posudek Okresní správou sociálního zabezpečení Zlín
(dále jen „OSSZ Zlín“), č. j. LPS/2013/3029-ZL_CSSZ, byla vyžádána zdravotní dokumentace
ošetřujícího lékaře, vyhodnoceno bylo i sociální šetření ze dne 3. 5. 2013. [anonymizováno].
Základní životní potřeby v oblasti mobility a orientace nelze považovat podle platných
legislativních kritérií za nezvládané. Posudkový závěr byl takový, že nejde o osobu, která není
schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace, tj. nejedná se o
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který vede k neschopnosti zvládat základní životní
potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Ohledně námitek žalobce a doplnění dalších podkladů
(kopie rozhodnutí o částečné invaliditě z roku 2009 a pracovní rekomandace k ní) setrvala OSSZ
Zlín na výroku a odůvodnění posudku ze dne 4. 7. 2013.
[24] Dne 4. 11. 2013 podal žalobce odvolání. V rámci odvolacího řízení byl vypracován
posudek posudkové komise MPSV ze dne 8. 1. 2014, č. j. 2013/4344-BR. Posudková komise
ve věci rozhodla bez účasti žalobce, který svou neúčast omluvil. [anonymizováno].
[25] K námitkám žalobce posudková komise MPSV uvedla, že pro účely příspěvku
[anonymizováno] se posuzuje dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na základní
životní potřeby mobilita a orientace, které jsou v posudku MPSV zhodnoceny. Dopad na ostatní
základní životní potřeby je předmětem posouzení příspěvku na péči. Dále bylo reagováno na
navrhované důkazy (kopie rozhodnutí o částečné invaliditě z roku 2009 a pracovní rekomandace
k ní, prohlášení žalobcova syna), k čemuž bylo uvedeno, že ostatní dokumenty se prostudují,
avšak posudkově rozhodné jsou výsledky lékařských vyšetření podepřené sociálním šetřením.
Předmětem řízení byl příspěvek [anonymizováno] nikoliv posuzování stupně invalidity.
[26] Dne 12. 2. 2014 byl vypracován doplňující posudek posudkové komise MPSV,
č. j. 2014/239-BR. Byly vyhodnoceny nově doložené lékařské nálezy. Posudková komise MPSV
konstatovala, že k většině námitek posuzovaného týkajících se jeho zdravotního stavu se
vyjádřila již ve svém posudku ze dne 8. 1. 2014, zároveň se vyjádřila k základním životním
potřebám v oblasti mobility a orientace. Rozsah zdravotní dokumentace k objektivizaci
zdravotního stavu pokládala za dostatečný, jednotlivé odborné nálezy byly v korelaci.
[27] Nejvyšší správní soud se po zhodnocení relevantních okolností, zejména po
prostudování posudků vypracovaných v rámci odvolacího řízení, ztotožnil se závěry krajského
soudu, že posudková komise MPSV nezohlednila potíže a námitky žalobce v oblasti zvládání
základních životních potřeb, konkrétně mobility. [anonymizováno].
[28] Obecné námitky stěžovatele, že jeho posudky jsou úplné, objektivní a přesvědčivé, na
této úvaze nemohou nic změnit.
[29] K námitce, že dle §1 odst. 4 vyhlášky 505/2004 se za neschopnost zvládání základní
životní potřeby považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné
poruchy nebo poruchy těžké, a u žalobce nebyla dokumentována porucha úplná ani porucha
těžká u základní životní potřeby mobilita a orientace, lze uvést, že soud nezpochybňuje
hodnocení zdravotního stavu žalobce, nýbrž pouze poukazuje na nedostatky posudku týkající se
vypořádání jeho námitek. Kladení důrazu na vypořádání všech rozhodujících námitek týkajících
se zdravotního stavu není přepjatým formalismem, jak tvrdí stěžovatel, ale zcela legitimním
požadavkem s ohledem na mimořádný a rozhodující význam posudku o zdravotním stavu
v tomto řízení.
[30] Poukaz stěžovatele na objemnost a četnost podání, která předčila zaběhlou praxi, a tudíž
nelze hodnotit jeho rozhodnutí za neúplná, je zcela bez významu pro projednávanou věc. Soud
je přesvědčen, že stěžovatel, jakožto ústřední orgán státní správy, disponuje dostatečnými
kapacitami, aby byl schopen na takovou situaci přiměřeně reagovat.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
[32] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobce měl ve věci plný
úspěch, proto mu soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., přiznal náhradu nákladů
řízení proti stěžovateli.
[33] Žalobce si vyúčtoval na nákladech řízení u Nejvyššího správního soudu v souladu
s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, paušální náhradu hotových
výdajů ve výši 3 000 Kč, za poštovné si nárokuje 41 Kč a za náklady správního řízení 322 Kč.
Dále požaduje, aby bylo uloženo stěžovateli zaplatit smluvní odměnu ve výši 15 000 Kč, kterou
měl sjednánu za zastupování obecným zmocněncem. Soudní řád správní dle žalobce v §57
odst. 1 považuje za náklady řízení odměnu za zastupování bez ohledu na to, zda je zástupce
advokát či ne. Žalobce byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen obecným zmocněncem
[anonymizováno].
[34] Soud k nárokovaným nákladům řízení konstatuje, že nepřehlédl zmíněný nález
Ústavního soudu, podle jehož interpretativního výroku II „zásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu
článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových
výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v §137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který
advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla
přiznána taková náhrada podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.“. Z bodů 44 až 46 odůvodnění tohoto
nálezu však plyne, že tímto interpretativním výrokem Ústavní soud provizorně překlenul – do
doby přijetí normativní opory pro paušalizaci náhrady nákladů advokátem nezastoupeného
procesně úspěšného účastníka řízení (viz vládní návrh novely občanského soudního řádu,
Poslanecká sněmovna Parlamentu, VII. volební období od r. 2013, sněmovní tisk 337, k
dnešnímu dni ve výborech po 1. čtení) - situace, kdy by nepřiznání takové paušální náhrady bylo
v konkrétním případě v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení, tj. kdy stojí „proti úspěšné
straně bez právního zastoupení neúspěšná právně zastoupená strana“ (bod 46 nálezu). Tak tomu v řízení
tohoto typu být nemůže již z toho důvodu, že sám zákon §60 odst. 2 s. ř. s. zvýhodňuje
procesně neúspěšného žalobce proti procesně úspěšnému správnímu orgánu, kterému nikdy
nelze právo na náhradu nákladů řízení přiznat, a to i kdyby byl zastoupen advokátem. Z těchto
důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že citovaný nález na nyní posuzovaný případ věci
sociální péče souzené ve správním soudnictví nedopadá, pročež podle něj nepostupoval a
nepřiznal žalobci paušální náhradu výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby per
analogiam, jež by náležela advokátu podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2015, 6
Ads 299/2014-25).
[35] Podle §60 odst. 1 s. ř. s. účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle §57 odst. 1 s. ř. s.
náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, soudní poplatky, ušlý výdělek účastníků
a jejich zákonných zástupců, náklady spojené s dokazováním, odměna zástupce, jeho hotové výdaje a tlumočné.
Zákon tedy rozlišuje hotové výdaje zástupců, na straně jedné, a odměnu zástupce, na straně
druhé.
[36] Podle §35 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, účastník může být zastoupen advokátem,
popřípadě jinou osobou, která vykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká-li
se návrh oboru činnosti v nich uvedených. Za zastupování náleží odměna; pro určení její výše, nestanoví-li zvláštní
právní předpis jinak, se užije obdobně zvláštní právní předpis, jímž jsou stanoveny odměny a náhrady advokátům
za poskytování právních služeb. Podle §35 odst. 6 účastník se může dát zastoupit také fyzickou osobou,
která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Soud takové zastoupení usnesením nepřipustí, není-li
taková osoba zřejmě způsobilá k řádnému zastupování nebo zastupuje v různých věcech opětovně. Ze srovnání
§35 odst. 2 a odst. 6 vyplývá, že zákon předpokládá odměnu za zastupování advokátem resp.
jinou osobou, která vykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů (notář,
patentový zástupce atd.), nikoliv ovšem za zastoupení obecným zmocněncem podle §35 odst. 6
s. ř. s. Obecný zmocněnec proto právo na odměnu za zastupování žalobce nemá,
protože nevykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů ve smyslu
§35 odst. 2 s. ř. s. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010,
č. j. 1 As 16/2010 - 105).
[37] Přiznání částky odpovídající odměně obecného zmocněnce podle dohody mezi žalobcem
a obecným zmocněncem by bylo v rozporu se zákonem. Nicméně nelze odepřít právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů, které v souvislosti s podáním vyjádření ke kasační
stížnosti vznikly. Podle obsahu spisu vznikl náklad ve výši 42 Kč za poštovné v souvislosti
s doručením vyjádření ke kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto žalobci přiznal náhradu
nákladů řízení právě v této výši, kterou je stěžovatel povinen mu zaplatit ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu